Daniel Samek

Fifty years a-growing neboli Padesát let se roste

(Česko-irské kulturní styky v první polovině 20. století)

Zatímco devatenácté století znamenalo pro česko-irské vztahy především uvedení irského tématu do českého prostředí, interpretaci irského politického programu pro účely českých národovců a první české návštěvy v Irsku (Václav Petrů, Jiří Guth Jarkovský), století dvacáté přineslo větší vyváženost ve vzájemných vztazích, a to ve smyslu osobních kontaktů. Na obou stranách se začala objevovat řada osobností, které se vzájemně inspirovaly. Prvotním impulsem bylo sice stále dědictví devatenáctého století, totiž zhlížení sebe sama v zrcadle cizích politických snah, ale jelikož byly mnohé národní cíle dosaženy, byl otupen - alespoň to tak vypadalo - hrot radikálního nacionalismu, což napomohlo o něco sebevědomějšímu rozhledu po domácím i světovém poli. Oproti devatenáctému století se situace začala posunovat od českého obdivu k irské politice k irskému zájmu o české národní obrození, zvláště o snahu po jazykové rovnoprávnosti češtiny a němčiny.

Rozkvět a obdiv

Nejvýznamnějším impulsem ve vzájemných stycích se v první polovině dvacátého století stal zájezd novinářů z předních britských listů do Rakouska-Uherska v červnu roku 1905. Tento výlet byl velmi dobře organizován - skupinu vedl dnes již pozapomenutý anglický "přítel Čechů", historik a romanopisec James Baker (1847- 1920), který se ve studiích a románech zaměřoval zvláště na české země. Jedním z cílů výpravy byla pochopitelně jubilejní výstava. Příjezdem vlaku s britskými žurnalisty do Prahy se začíná splétat hned několik českých a irských osudů. Mezi návštěvníky se totiž nalézali dva významní a vlivní Irové: hrabě Horace Plunkett (1854- 1932), prezident dublinského tiskového fondu, a advokát Richard John Kelly (1860- 1931), redaktor a spoluvlastník západoirského listu The Tuam Herald. Role průvodců skupiny se ujali dcera anglického konzula Wentwortha Forbese, režisér Národního divadla a překladatel Karel Mušek (1867- 1924) a jeho manželka, Angličanka Alice Hillstead (1870- 1957). Během prohlídky významných kulturních institucí a památníků Prahy i jiných českých měst došlo ke sblížení mezi Muškem a Kellym, který byl jako mnoho jiných unesen krásou Prahy, ale hlavně byl překvapen tím, že český národní živel zcela ovládl staroslavné "německé" město. Navzdory tomu, že Kelly již o Čechách mnohé věděl, nalezl v rozdílu svých představ o německé Praze a realitě českých nápisů na ulicích příklad pro opožděné irské národní obrození a jednoznačný důkaz, že i téměř nemožné se dá uskutečnit, pokud je k dispozici odhodlání národních vůdců a dostatečné uvědomění lidu.

Neočekávaným dovětkem této žurnalistické návštěvy bylo, že Kelly zaslal Muškovi obratem text hry Johna Millingtona Syngea (1871- 1909). Mušek ji vbrzku přeložil do češtiny a inscenoval ve Švandově divadle, čímž se stal prvním Syngeovým překladatelem na kontinentě. Navíc hned následujícího roku odjel do západních oblastí Irska prostudovat zvyky a kroje lidí, aby jeho inscenace hry v Národním divadle byla co nejpřesvědčivější i výpravou. Při této příležitosti se osobně setkal s autorem díla a s kruhem literátů při irském národním divadle Abbey Theatre. Výsledkem jeho návštěvy v zámku Coole Park u Lady Augusty Gregory byly ovšem i skeptické úvahy o českých politických nárocích, neboť při jedné rozpravě s básníkem W. B. Yeatsem (1865- 1939) a spisovatelem Edwardem Martynem (1859- 1923) vyšlo najevo, že Češi už vlastně moc utiskovaní nejsou, když mají zastoupení v parlamentě a dostávají od monarchie dotaci na Národní divadlo. Tady veškeré srovnávání s trudným irským osudem zcela končilo a Mušek si musel přiznat, že na české poměry skuhrá spíše z obrozenecké setrvačnosti.

Druhá návštěva britských žurnalistů - téměř ve stejném složení - se konala roku 1908, opět u příležitosti jubilejní výstavy a navíc v atmosféře příprav na Slovanský sjezd. Richard John Kelly byl tentokrát jediný Ir ve skupině a po odjezdu domů napsal šéfredaktoru Národních listů děkovný dopis plný vyšperkovaných lichotek na adresu českého národa. Nicméně Kelly neopěvoval Čechy pouze ze zdvořilosti. Své chvalozpěvy publikoval také v irských novinách a konal různé přednášky. Toto období u něj vyvrcholilo roku 1910, kdy napsal sérii článků do předního irského listu The Leader, v nichž srovnával národní obrození v Irsku a v Čechách, psal tu o tělovýchovném hnutí Sokol a také o návratu češtiny do kulturního života.

Je pravděpodobné, že jedním z těch, kdo stáli v pozadí organizace obou návštěv britských žurnalistů, byl hrabě František Lützow (1849- 1916), horlivý propagátor české historie a kultury v anglosaském jazykovém prostoru a autor obecně rozšířených knih Bohemia - A Historical Sketch (1896) nebo History of Bohemian Literature (1899). Jelikož trávil každého půl roku v Anglii, není nijak zvláštní, že se roku 1909 objevil také v Dublinu, kde se setkal s předními učenci země. Mimo jiné se sešel se slavným spisovatelem Georgem Moorem (1852- 1933), přičemž jejich rozprava o možnostech obrody irského jazyka, kterou zaznamenal Georgův bratr Maurice (1854- 1939), je další jímavou poctou českým národním snahám, neboť jsou zde chápány jako možný vzor pro boj o návrat irštiny do veřejného života. Lützow musel v obdivné reakci irských kulturních činitelů cítit velké zadostiučinění své celoživotní práce a ve svém vlastním komentáři události v českém listu Samostatnost to dal jasně najevo nepřímým vynášením sebe sama.

Irskou látkou se v Čechách před první světovou válkou seriózně zabýval mladý indoevropeista a keltolog Josef Baudiš (1883- 1933), který se k napsání jakéhokoli díla vždy připravoval velmi dlouho. Několikrát se však nechal vyprovokovat k okamžité reakci, jako třeba v případě vleklé polemiky nad prameny několika irských děl spisovatele Julia Zeyera, která se rozpoutala v Českém časopise filologickém roku 1912 mezi literárním historikem Václavem Schüllerem a romanistou Maxmiliánem Křepinským. Na doporučení předního znalce irštiny své doby Rudolfa Thurneysena podnikl také několik studijních cest za živou irštinou, konkrétně do vesnice Corna Mana u Galway. Prázdninový výlet do Británie roku 1914 jej ovšem uvrhl do emigrace, která mu umožnila prohloubit své znalosti keltských jazyků, irštiny a velštiny. Baudiš měl opravdu velké štěstí, neboť když byl po vyhlášení války spolu se svojí manželkou zatčen a internován v zajateckém táboře, byl vyreklamován na žádost Irish Royal Academy (Irská královská akademie). Pokud by se tak nestalo, skončil by možná v nechvalně proslulém koncentračním táboře na ostrově Man - samozřejmě bez možnosti studovat manskou gaelštinu. Díky svým irským přátelům tak mohl celou dobu svého nuceného pobytu využít k rozvoji svých filologických zájmů a učinit tak z nuceného pobytu v Británii patrně nejplodnější období svého života. Hned první rok svého exilu vydal v irském časopise Ériu studii o vztahu irského hrdiny Cúchulainna a jeho soka Cúroie. Roku 1916 napsal do stejného časopisu o kultickém sídle irských velekrálů zvaném Temair - anglicky Tara. Kromě svého oboru se Baudiš věnoval také spolupráci s T. G. Masarykem a podílel se tak svou troškou na vytvoření samostatného Československa. Po získání samostatnosti byly však jeho zásluhy rychle zapomenuty, protože se do republiky nevrátil mezi prvními a nepokusil se ukořistit nějaký úřad. Baudiš - evidentně znechucen poměry - přijímá profesuru v Bratislavě, kde předčasně umírá začátkem třicátých let.

Samostatnost a autonomie

Rok, kdy skončila první světová válka, byl samozřejmě velkým předělem v životě obou národů. Český sen o autonomii se proměnil v samostatnost a irský sen o samostatnosti se měl záhy proměnit v autonomii. Irské volební plakáty strany Sinn Féin z roku 1918 hlásaly českou a slovenskou nezávislost jako vzor hned na několik způsobů: The Czecho-Slovaks are to-day as free as the English... Be Men and vote for Freedom! (Čechoslováci jsou dnes svobodní jako Angličané... Buďte muži a volte svobodu!) nebo The Czecho-Slovaks are demanding Independence. Nobody is quite sure who the Czechoslovaks are. But the whole World knows who The Irish are and would wonder if that ancient Race did not demand Independence. Cannot you be as true to Ireland as the Czecho-slovaks are to Czecho-Slovakia? (Čechoslováci se dožadují nezávislosti. Nikdo přesně neví, kdo ti Čechoslováci jsou, ale celý svět ví, kdo jsou Irové, a byl by to div, kdyby tento starověký národ nežádal nezávislost. Nemůžete být věrní Irsku, tak jako jsou Čechoslováci Československu?).

Tradiční srovnání irské a české poroby však opětně probíhalo i na straně české. Jak ukazují dvě úvahy o irské politice vydané v druhé polovině roku 1918, které sepsal významný politolog Karel Hoch (1884- 1962), volba tématu nebyla vůbec náhodná. Když Hoch ke konci svého článku uveřejněného v Národu hovoří o právech každé národní skupiny na zachování svého zvláštního rázu, na závěr napíše výmluvné: Kdo čteš, rozuměj! U druhého z článků, v České revui, stojí za pozornost datum otištění, neboť třebaže byl nepochybně sepsán před vyhlášením samostatného československého státu, jeho vydání se uskutečnilo právě v těchto historických dnech.

Zvláštním komentářem k politickému nadšení roku 1918 bylo to, jak věc nahlíželi čeští Němci, kteří provolávali - čerpajíce z tradičního evropského srovnání všech utlačovaných s Iry - zdar svobodnému Irsku se zřejmým úmyslem "provokace" proti Čechům ujímajícím se vlády. Situace v českých zemích se zkrátka obrátila a nadále měli roli utlačovatelů hrát zase Češi. A navíc, tato symbolická aluze z konce první světové války bude využita na počátku druhé světové války. Těchto československo--německých problémů si byli Irové velmi dobře vědomi, a to na základě vlastních problémů s národy usazenými v severní části země, které patřily k (bývalé) vládnoucí straně.

Od roku 1918 začal o Československu znovu velmi intenzivně psát již několikrát zmiňovaný Richard John Kelly. Počet jeho článků je tak velký, že se mu občas nedostávalo slov do názvů, které tvořily rozličné kombinace několika málo pojmů. Kelly pokračoval v masivní propagaci Československa až do roku 1922 a pak s přestávkami až do roku 1929, kdy už do konce jeho života nezbývalo mnoho času.

Na podzim roku 1919 napsal literární kritik a překladatel Artuš Černík (1900 až 1953) do Tribuny sérii článků o irské kultuře, které se postupně věnovaly bájesloví, folkloru, výtvarnému umění, literatuře a divadlu a jejichž východiskem bylo irské číslo anglického listu The Times ze 4. listopadu téhož roku. Ačkoliv si Černík dal s přípravou textů hodně práce, byly v tiskárně odborné termíny v irské gaelštině a irská jména zkomoleny k nepoznání, takže výsledek jeho snažení byl poněkud toporný.

Navzdory stále se prohlubujícím vzájemným znalostem o obou zemích byly návštěvy konkrétních osob dosud spíše výjimkou. Netýká se to ovšem překladatele a milovníka literárních kuriozit Edgara Theodora Havránka (1896- 1964), který navštívil Irsko v druhé polovině roku 1920. Navzdory tomu, že zanechal tištěnou zprávu o svých dojmech ze země, nelze z ní o motivaci jeho cesty mnoho zjistit. Zdá se, že Havránek byl na ostrově pouze krátkodobě, protože jeho článek je spíše hutným a bleskovým - nikoli však vzrušeným - popisem impresí z Dublinu a okolí. Zároveň nelze přehlédnout Havránkovu zálibu v umírajících jazycích Evropy, mezi nimiž figurovala i irština, kterou ovšem zcela určitě neovládal.

To jazykovědec a orientalista Jindřich Entlicher (1876- 1926) se o irštinu zajímal velmi aktivně, neboť vlastnil přední edice staroirských textů, které nakonec nalezly útočiště ve fondu Národní knihovny v Praze. Entlicherův zájem byl ovšem spíše čistě lingvistický a komparativní, o irštině nejspíš nikdy nic nenapsal, ani z ní nic nepřeložil. Styky mezi češtinou a irštinou se ovšem odehrávaly i velmi zprostředkovaně. Tak trochu kuriózní zájem o oba jazyky měla významná francouzská filoložka Marie-Louise Sjoestedtová (1900- 1941), autorka díla Phonétique d`un parler irlandais de Kerry (Fonetika irského jazyka v hrabství Kerry) z roku 1931, která studovala češtinu a ruštinu na francouzské škole orientálních jazyků. U ní však nešlo pouze o zájem komparativní, neboť druhou polovinu roku 1921 strávila v Československu, kde prohlubovala svou znalost mluvené češtiny.

Zajímavou postavou česko-irských styků této doby byl irský slavista John Josef Regis O`Beirne (*1887), který se sice zabýval spíše jihoslovanskými jazyky, ale české látce věnoval dva články uveřejněné počátkem dvacátých let v časopise Irish Monthly. První pojednává o významu Kollárovy básně Slávy dcera pro české obrození a druhý je věnován Zeyerově Legendě z Erinu, adaptaci středověkého irského příběhu, a jejímu zhudebnění Otakarem Ostrčilem.

Poměrně významnou událostí ve vzájemných stycích byla přednáška o vytvoření a ustavení spisovné češtiny, kterou proslovil keltolog Josef Baudiš na keltském kongresu konaném na ostrově Man roku 1921. Byl to jediný příspěvek na kongresu, který se netýkal keltských jazyků, ale v irském tisku měl velký ohlas, protože jeho obsah oslovil mimo jiné irského prezidenta Douglase Hydea (1860- 1949), člena Gaelské ligy.

Významným návštěvníkem Irska mohl být mladý spisovatel Karel Čapek (1890 až 1938), avšak navzdory své touze navštívit Irsko do země nikdy nedorazil. Při své návštěvě Británie roku 1924 psal do Lidových novin reportážní črty o Británii, jejích keltských částech a přilehlých ostrovech. O Irsko se živě zajímal, ale zažíval velké obtíže při shánění literatury a nemohl si nevšimnout anglické hradby mlčení a rozpaků při každé zmínce o Irsku. Dozvuky občanské války v zemi, zvláště popularita pumových atentátů, jej nakonec přesvědčily, aby na ostrov nejezdil. Navzdory své nepřítomnosti v Irsku však vsunul do svých Anglických listů jednu kapitolu o Irsku, která velmi trefně pojednává o vztahu Angličanů. Ve stejném roce navštívil Irsko pražský student historie, velšský rodák John Emlyn Williams (*1896), a napsal reportáž o stavu země dva roky po skončení občanské války. Zvláště se zmiňuje o celkové proměně irské mentality - veselost nahradil sebezáchovný cynismus.

Propagace a propaganda

Od počátku 20. let se česká žurnalistika vrhla s novým elánem - a bez rakouské cenzury - do komentování nejnovějších politických událostí v Evropě. Zmnožily se a zkvalitněly i zprávy o Irsku, o němž v souvislosti se svým žurnalistickým posláním v Británii psali zejména zahraniční korespondenti a političtí komentátoři předních listů, zvláště úžasně zvídavý Václav Šašek (pseudonym Sirius) pro Venkov, neúnavný korespondent František Janča (šifra - a.) pro Lidové noviny, slavný grafolog Robert Saudek (jako RS) pro Prager Presse, vnímavý Karel Haltmar (šifra -ar.) pro Národní listy, rutinér Stanislav Nikolau pro Národní politiku nebo orientalista a znalec mezinárodní politiky Alois Musil pro Venkov. Výrazné zaměření na irskou politickou scénu bylo ovšem způsobeno především soudobým irským bojem za nezávislost a občanskou válkou na počátku dvacátých let. Když se situace v Irsku uklidnila, irská témata v českých novinách rychle prořídla. Touha dozvědět se něco o druhé straně se v těchto letech plně přesunula na irskou stranu, jelikož Češi již tehdy dosáhli všech politických cílů, k nimž používali irské dějinné paralely.

V Irsku byl obraz českého jazykového obrození jakožto vzoru pro záchranu irské gaelštiny právě ve dvacátých letech zcela zásadní. Výjimečnost českého vzoru v kontextu problematiky jazyků malých národů se dá dokladovat třeba na sérii článků, které napsal roku 1925 gaelský aktivista Liam Pádraig Ó Riain (1867- 1942) pod názvem Lessons from Modern Language Movements (Lekce z moderních jazykových hnutí), v níž z celkového počtu osmi článků zaujímá oddíl Czech Struggle (Český zápas) čtyři pokračování, a je tudíž pro autora evidentně nejdůležitějším příkladem boje za zrovnoprávnění jazyka u malých evropských národů.

V polovině dubna 1926 byl vyslán do Dublinu činovník londýnského konzulátu František Pavlásek, který měl od roku 1924 na starosti irskou agendu. Vezl zvláštní úkol - aby zde vyhledal kandidáta na post honorárního konzula. O své dvoutýdenní pouti dublinskými obchodnickými kruhy sepsal rozsáhlou zprávu, kde vyjmenovává nejméně dvacet různých kandidátů, které ovšem zároveň z nejrůznějších důvodů zavrhuje. Koncem roku 1926 byl na tuto funkci honorárního konzula vybrán - patrně na doporučení Jana Masaryka - dlouholetý přítel Československa, novinář Richard John Kelly. Ten nabídku a poctu zároveň sice přijal, ale mezi oběma stranami patrně došlo ke špatné dohodě. Česká strana si představovala, že si Kelly najme nějaké reprezentativní místnosti v centru Dublinu, protože jeho vlastní dům - jakkoli honosný - nebyl vzhledem ke své vzdálenosti od centra města pro účely konzulární služby příliš vhodný. K takovému kroku a investicím však "přítel Čechů" ochotný nebyl, a tak se začátkem roku 1927 tohoto čestného titulu vzdal. To bylo z české strany přijato velmi nepříznivě a původce problémů byl označen spíše neoprávněně za "lakomce". Po tomto nezdaru celá záležitost na delší dobu usnula. Je jistě pozoruhodné, že se Kelly nakonec stal honorárním konzulem Estonska.

Na jaře roku 1927 navštívila Dublin jako delegátka ženského sjezdu Milena Illová (1888- 1944), aktivistka ženského hnutí, překladatelka a manželka básníka sociální poezie Rudolfa Illového. S přidělenou irskou průvodkyní, kterou byla nejmenovaná irská revolucionářka, podnikla ještě s dalšími delegátkami výlet na královský pahorek Tara a megalitickou stavbu Newgrange v údolí řeky Boyne.

Koncem roku 1929 byla znovu nastolena otázka československého zastoupení v Dublinu. Československé obchodní kruhy, jejichž obrovský vývoz do Británie byl odkázán do patřičných mezí, hledaly nová odbytiště, a tak začaly apelovat na vytvoření vhodného zastoupení v blízkém Irsku. Ministerstvo zahraničních věcí se nakonec přiklonilo k řádnému zastoupení ČSR v Irsku, což odpovídalo i představám irské strany, která o honorární zastupování moc nestála. Nakonec byl čs. konzulem v Dublinu jmenován legionář major Pavel Růžička (1887- 1961). Okamžitě začal mapovat situaci v irské politice a kultuře. Podle své situační zprávy brzy zjistil, že tendence irské politiky jsou nejen protibritské, ale také protifrancouzské a že irská politická a intelektuální scéna má velkou slabost pro Německo. Jako bystrý pozorovatel chápal historické kořeny této negující orientace, ale znamenalo to naprosto jasnou neshodu se zahraniční politikou československé republiky.

Počátky Růžičkovy propagace československé kultury a průmyslu v Irsku nebyly jednoduché. Nejprve musel pochopit zemi, do které přijel. Knižní příprava evidentně nepostačovala, bylo třeba plně si uvědomit všechny souvislosti. To je dobře vidět třeba na konzulově neúspěšném pokusu vnutit irským listům nekrology Aloise Jiráska, oslavovatele husitského hnutí, které bylo pro všechny západní katolíky synonymem hereze a zavržení církve. Tady ovšem evangelík Růžička narazil na hranice svých propagandistických možností, takové texty se v irském tisku své doby ujmout nemohly.

Daleko úspěšnější byly jeho přednášky o české hudbě v irském rozhlase nebo v různých spolcích o české historii a soudobé politice země, s nimiž navštívil například Dublin Writer`s Club (Dublinský klub spisovatelů) nebo dublinský Rotary Club (Rotariánský klub). Téhož roku navázal styk s Royal Dublin Society (Královská dublinská společnost), jíž daroval několik knih o Československu pro její čítárnu a postaral se o jejich viditelné umístění. S touž institucí začal jednat o hudebních produkcích českých umělců.

V červnu 1932 se v Dublinu konal světový eucharistický kongres, kam se dostavili i přední katoličtí hodnostáři z Čech a Moravy. Ze zpráv, které posílali domů korespondenti výpravy, jasně vyplývá, že českoslovenští zástupci byli zcela ohromeni nábožností irského lidu a všeobecnou úctou ke kněžím, které se daly sotva srovnávat s domácí náboženskou vlažností. Mezi československými účastníky kongresu nalezneme mimo jiné opata strahovského kláštera Methoda Jana Zavorala (1862- 1942) nebo Jana Jiřího Rückla (1900- 1938). Nelze ovšem opomenout, že účast národní sekce na dublinském kongresu připravoval v Dublinu o dva roky dříve monsignor Alois Kolísek (1868- 1931), který se však konání kongresu nedožil. Jeho bratr a účastník výpravy Karel Kolísek (1872-1947) sepsal o působení české výpravy v Dublinu obsáhlou zprávu, kterou vydával na pokračování ve svém časopise Růže lurdská v letech 1932- 1934 a kterou poté publikoval jako brožuru s názvem Venite, adoremus! Pojďte, klanějme se! roku 1932. Jinak o dění na kongresu referovali účastníci výpravy - olomoucký profesor teologie František Cinek (1888- 1966) v Našinci a Alexandr Titl v Pražském večerníku, zprostředkovaně pak redaktor Josef Krlín (1895- 1973) v Lidových listech.

Ve stejném roce byl redaktor listu The Irish Times Robert Maire Smyllie (1894 až 1954) pozván prostřednictvím konzulátu na všesokolský slet do Prahy, o němž potom nadšeně referoval. Z Československa během srpna a září napsal do svého listu pod pseudonymem Nichevo (z ruského ničevó - to nic) celý seriál pod názvem A Visit to Central Europe (Návštěva střední Evropy). Věnoval se v něm kromě Prahy také Slovensku, Bratislavě, Maďarsku a Podkarpatské Rusi, která jej uchvátila směsicí národností a Babylónem užívaných jazyků. Díky této návštěvě se stal ze Smyllieho nadšený příznivec Československa, který se měl osvědčit i v těžkých dobách, které ještě měly přijít.

Mezi další zájemce o českou látku se tohoto roku zařadil gaelský aktivista Seán Ó Loingsigh neboli John J. Lynch, který přednášel v irské gaelštině v Dundalku o českém jazykovém obrození. Podklady pro svou přednášku a později i článek ovšem získal od konzula Pavla Růžičky, nikoli vlastním studiem. Součástí jeho přednášky byl i přednes gaelského překladu básně Svatopluka Čecha Náš jazyk, který byl pořízen na základě anglické předlohy v antologii československé poezie od Paula Selvera.

O československé sociální vymoženosti se zase zajímala feministka a vdova po významném pacifistovi Hanna Sheehy-Skeffingtonová (1877- 1946), která navštívila roku 1932 Prahu a dostalo se jí audience u prezidenta Masaryka, celosvětově proslulého obhájce ženských práv. Ještě téhož roku o svých poznatcích a dojmech přednášela na umělecké škole v Corku. Její přednáška i následně otiskované články ovšem obsahovaly četná nedorozumění a chyby. Konzul Růžička hleděl tyto rozšiřované nesmysly korigovat tím, že Sheehy-Skeffingtonové posílal propagační brožury a knihy k vybraným tématům. Nemělo to však valného účinku, své omyly opakovala i nadále, takže to nakonec konzul vzdal.

V lednu téhož roku vystoupilo v koncertní síni Royal Dublin Society Pražské smyčcové kvarteto. Jeho členové ovšem ještě po letech šokováni vzpomínali, že irské dámy v prvních řadách pletly svetry.

Tělovýchova a hudba

V květnu roku 1934 navštívila z popudu konzulátu germanistka Mary M. Mackenová za účelem studia pražskou valdštejnskou výstavu. Výsledkem její návštěvy byl ovšem také zájem o irské svědky vévodova zavraždění, zvláště o plukovníka Waltera Butlera. Mackenová se zajímala i o německou menšinu a v krizovém období konce třicátých let pak podala objektivní zprávu o historii a současnosti menšinového problému v Čechách.

Tohoto roku se odehrála patrně nejvýznamnější kulturní výměna mezi oběma národy. Reforma - či spíše vytváření legální struktury - irské armády probíhala od počátku dvacátých let a spočívala především v zavrhování zkostnatělých britských institucí a vytváření národního charakteru irského vojska. Jednou z věcí opravdu zralých pro reformu byla zastaralá tělocvičná soustava. Je celkem přirozené, že se legionář Růžička, účastník proslulé sibiřské anabáze, stýkal kromě irských obchodních a kulturních činitelů také s kruhy armádními, a patrně jim poskytl jednoduché vysvětlení zdatnosti a odolnosti československých legionářů v jejich předválečné příslušnosti k Sokolu, největšímu tělocvičnému hnutí své doby. Na základě jím vyvolaného zájmu na irské straně byl naším ministerstvem obrany v červenci vyslán do Irska nadporučík dělostřelectva Josef Tichý. V Irsku pak po dva roky vedl kurzy sokolského cvičení a šermu pro irské důstojnictvo. Absolventi těchto kurzů našli uplatnění na civilních školách, kde se sokolským cvikům oddával například budoucí irsky píšící spisovatel Eoghan Ó Tuairisc (1919- 1982), autor významného irsky psaného románu L`Attaque.

Kolektivní cvičení podřízené estetickému ideálu a podtrhované národní hudbou nalezlo v Irsku nadšené přívržence. Hudebním doprovodem irských Sokolů byly nejprve české (sletové) skladby, později bylo navrženo vytvoření irských skladeb, čehož se ujal hudební pedagog z armádní školy John Francis Larchet (1884- 1967), který se pravidelně stýkal s konzulem Růžičkou. Jakkoli bylo přijetí sokolské soustavy chápáno všeobecně kladně, ozvaly se záhy hlasy, které se celkem oprávněně ptaly, proč Irsko přijímá soustavu cizí a nevytvoří něco vlastního, třeba na základě gaelských her. Další výtkou bylo i to, že se přejímá soustava organizace "nekatolické" s výrazně volnomyšlenkářským základem, která si navíc libuje v pohanských atributech starořeckého přebornictví.

Roku 1935 byly irské veřejnosti s velkým úspěchem představeny výsledky sokolských kurzů na několika veřejných představeních s masovou účastí, první se odehrály v dubnu ve vojenském táboře v Curraghu, druhé v září v dublinských kasárnách v Porto Bello. V prosinci tohoto roku promluvil instruktor Josef Tichý o čs. sokolské organizaci v irském rozhlase.

Následující rok byl posledním rokem působení konzula Pavla Růžičky. V únoru 1936 - v atmosféře militarizující Evropy - vystoupil konzul v irském rozhlase se vzpomínkami na svou účast na sibiřské anabázi. Jeho mise v Irsku byla zakončena velkolepou večeří na jeho počest, kam se dostavilo mnoho významných osobností dublinského kulturního, politického a diplomatického světa, jimž opět vévodil redaktor Robert Maire Smyllie. Byla to vlastně přehlídka osobních kontaktů, které si Růžička vybudoval pomocí svého šarmu, hudebního talentu, pohostinnosti svého domu a kuchařského umění své manželky Svatavy, dcery předsedy senátu Václava Donáta. Za pár dní vyrazili oba manželé automobilem na zpáteční (okružní) cestu Evropou do Československa.

Růžičkovým nástupcem byl zvolen diplomat Karel Košťál (*1893), dřívější první tajemník čs. konzulátu v Kodani. Košťál zapůsobil hned na začátku příznivým dojmem na dublinské novináře a byl jimi "ocejchován" jako znalec anglo-irské literatury. Záhy pronikl i do problematiky irských dějin. Také jeho mise v Irsku byla úspěšná, a to především díky tomu, že se mu podařilo převzít Růžičkovy kontakty - zvláště přátelství R. M. Smyllieho, jehož oslovoval "Dear Bertíček" - a navázat na některé jeho způsoby, například v hudební sféře. Košťál byl stejně jako jeho předchůdce zapálený hudebník - hrál velmi dobře na cello.

Nový konzul založil hned v prvním roce svého působení - psal se rok 1937 - hudební těleso s názvem Karel Kostal Quartet in Chamber Music, v němž hrála mimo jiné Maud Aikenová, manželka Franka Aikena (1898- 1983), irského ministra národní obrany. Toto těleso působilo od roku Košťálova příjezdu do Irska až do roku 1940. Často vystupovalo v rozhlase, kde Košťál úspěšně převzal Růžičkovy kontakty, které mu pak umožnily prosadit do programu dublinského rozhlasu koncerty kvarteta nebo přednášky o Československu. Například častý návštěvník akcí čs. konzulátu, tajemník irského senátu a významný hudební vědec Donall O`Sullivan (1893- 1973) přednášel 13. března téhož roku v irském rozhlase o menšinovém problému v Československu, přičemž ve svých úvahách stál jednoznačně na straně Československa.

Rok před mnichovskou katastrofou prodává v Čechách hrabě irského původu Edward Taaffe (1898- 1967) kvůli finančním problémům panství Nalžovy (něm. Elischau), získané kdysi jeho předky díky účasti na zavraždění Valdštejna, a stěhuje se natrvalo do Irska. Knihy jeho otce, bývalého ministerského předsedy Rakouska-

-Uherska, skončily v Zinkově aukci, díky čemuž byl vytvořen jejich soupis. Rodinný archiv se naštěstí podařilo z aukce vyjmout, ale dodnes zůstává nezpracován. Taaffe byl po svém návratu do Irska navržen jako kandidát na irského prezidenta.

Největší přímluvce československé věci v Irsku, šéfredaktor Robert Maire Smyllie, pobýval v listopadu a prosinci roku 1937 v Československu. Jakkoli jeho reportáže z ČSR začínají popisem zármutku Čechů nad skonem prezidenta Masaryka, tentokrát nebyl jeho cílem vyspělý západ země, ale výhradně část nejvýchodnější, Podkarpatská Rus. Odtud psal pod pseudonymem Nichevo pro své The Irish Times seriál reportáží s názvem Carpathian Contrasts (Podkarpatské kontrasty), v nichž se věnoval zvláště chudým Slovákům a Rusínům a také postavení Židů a Cikánů. Smyllie několikrát překročil hranice do Rumunska a do Polska a kladl si zajímavé otázky po budoucnosti regionu. Celý seriál vyšel souborně - s českým věnováním Pavlu a Růženě Růžičkovým - se stejným názvem v únoru následujícího roku jako jeden z prvních reportážních separátů daného listu.

Druhý rok Košťálovy služby byl rokem počínající mnichovské krize, která byla v Irsku - na rozdíl od ostatního západního světa - chápána velmi specifickým způsobem. Jednak zde československá věc měla velké množství příznivců v tisku, jednak byla část irské inteligence vyléčena z koketerie s německým fašismem čistkou uvnitř nacistické strany, tzv. Nocí dlouhých nožů, a jestli zastávali proněmecké stanovisko i nadále, bylo to spíše z důvodů tradiční negace britské politiky. Ve chvíli, kdy se britské a německé "zájmy" sjednotily, dostalo se irské žurnalistice prostoru ke svobodomyslnému uvažování o středoevropských problémech, a pochopitelně si zvolili stranu malého národa. Navíc britské argumenty k ochraně menšinových zájmů musely znít právě v Irsku vzhledem k historickým zkušenostem velmi falešně. Například nejvlivnější přímluvce Československa R. M. Smyllie ironizoval britskou snahu o dozorování menšinové politiky s tím, že by Češi měli někoho vyslat do Ulsteru, aby tam dozoroval menšinovou politiku Británie.

Podivuhodnou tečkou tohoto pro Československo pohnutého roku bylo vystoupení České filharmonie pod taktovkou Rafaela Kubelíka dne 12. listopadu v dublinském Theatre Royal na akci International Celebrity Concert. V Dublinu se tehdy jako dopisovatel Lidových novin objevil mladý spisovatel Jiří Mucha (1915-1991), syn malíře Alfonse Muchy. Jeho "referát o koncertě" je ovšem beznadějně utopen v depresi nad zradou spojenců a rozbitím územní celistvosti státu. Česká filharmonie vzbudila u irských recenzentů nadšení a Mucha s trpkostí poznamenává, že česká hudba svět oslovila, ale československá demokracie nikoli.

Protektorát a neutralita

Po přičlenění druhé republiky k Říši 15. března 1939 byl Karel Košťál jedním z mála čs. diplomatů, kteří nevydali své úřadovny říšským vyslancům. Košťál nejprve informoval irský Department of Foreign Affairs, že ukončuje činnost, ale pak si všechno rozmyslel, a oznámil irským představitelům, že v činnosti pokračuje. Jelikož Irsko zaujalo vůči nastávajícím evropským bojům přísnou neutralitu, která obnášela také vynikající vztahy s Německem, nebylo irským politikům zachování čs. konzulátu moc příjemné. Irsko sice konzulát uznávalo, ale konzulovo jméno se nesmělo objevit v novinách a čas od času se vládní úředníci pokusili oklestit Košťálova diplomatická práva. Když se ale konzul ozval, všechny problémy se vždy vyřešily. V této atmosféře se však dalo jen těžko pokračovat v kulturní a politické propagaci české věci. Košťál stejně jako všichni Čechoslováci v exilu musel čekat, až se evropský konflikt rozvine naplno a události přinutí Evropany k tvrdším postojům vůči Německu. Mezitím alespoň vyzvídal na člence kvarteta Maud Aikenové, manželce ministra, ohledně stanoviska irské vlády vůči Británii a Spojeným státům, a pak o nich informoval Edvarda Beneše v Londýně.

Za významné události na poli česko-irských styků v období irské neutrality je třeba považovat mimo jiné to, že v létě roku 1941 inscenoval irský režisér Walter Macken (1915- 1967) v proslulém galwayském divadle Taibhdhearc Čapkovu Bílou nemoc v irském překladu Buadhaca Toibina. Od roku 1941 psal o Čechoslovácích pravidelně novinář holandského původu Kees Van Hoek do své rubriky Leader Page Parade v listu Irish Independent. Roku 1942 navštívil ministr exilové vlády Jan Masaryk (1886- 1948) belfastskou výstavu čs. armády v Británii. Na Queen`s University pronesl přednášku a potom obdržel čestný doktorát. Při této příležitosti Masaryk vzpomínal na své první setkání s irskými dělníky před pětatřiceti lety ve Spojených státech. Ve stejném roce přednášel páter J. Veselý v Irish Institute of International Affairs (Irský ústav pro mezinárodní záležitosti) na téma poměr státu a církve v Československu. Měl tu promluvit i monsignore František Hála (1893- 1952), ministr československé exilové vlády, ale zlomil si na schodech konzulátu nohu, takže jeho příspěvek nakonec četl Veselý. Od ledna 1942 se prostřednictvím konzulátu vyjednávalo o uvedení hry Ze života hmyzu (The Insect Play) bratří Čapků v dublinském Gate Theatre, pochopitelně v překladu Paula Selvera. Dne 26. května 1942 přednášel konzul Košťál o historii Československa v místní skupině křesťanské dobrovolnické organizace Toc-H v Dún Laoghaire u Dublinu. Ve stejném roce vydal Brendan Jennings v časopise Archivium Hibernicum soubor dokumentů irské františkánské koleje v Praze.

Roku 1943 zhudebnil vedoucí orchestru v Abbey Theatre a skladatel Frederick May (1911- 1985) báseň Jaroslava Kvapila Rozhovor, jejíž překlad převzal ze Selverova výboru Anthology of Modern Bohemian Poetry (Antologie moderní československé poezie) z roku 1912. Jak vysvítá z válečné korespondence čs. konzulátu v Dublinu, nemělo patrně zůstat u jedné básně, protože May se chystal navštívit Selvera v Anglii, aby získal svolení k použití dalších překladů z jeho antologie. Není ovšem jasné, zda k tomu nakonec došlo, neboť Kvapilova báseň zůstává jedinou zveřejněnou skladatelovou zhudebněnou skladbou na text české básně.

Ve stejném roce bylo v Dublinu uvedeno na jeviště drama Flanna O`Briena (1911 až 1966) s názvem Rhapsody in Stephen`s Green (Rapsodie ve Svatoštěpánské zeleni), které bylo inspirované hrou bratří Čapků Ze života hmyzu (The Insect Play). Je velmi pravděpodobné, že inspirace přišla od redaktora Roberta Maire Smyllieho, jemuž je jako příteli věnováno O`Brienovo stěžejní irsky psané dílo An Béal Bocht (Chudá huba). Je paradoxem osudu, že přibližně ve stejné době tajně překládá Josef Čapek (1887- 1945), druhý ze dvou autorů hry, v koncentračním táboře Sachsenhausen báseň irského básníka Jamese Stephense o Svatoštěpánském parku a Joyceovy básně ze sbírky Komorní hudba.

V listopadu roku 1944 se uskutečnila návštěva Jana Masaryka v Dublinu za účelem proslovení přednášky na Trinity College. Přednášky se měly původně konat dvě, ale druhá z nich, která měla zaznít v Irish Institute of International Affairs, byla irskou vládní cenzurou zakázána. To vyvolalo vleklou diskusi v denním tisku i na půdě parlamentu, jestli se to s tou "neutrální" cenzurou už trochu nepřehání, a celá věc se stala předmětem vnitropolitického boje. Na základě této události se rozšířila legenda čs. emigrantů, která pravila, že Masaryk musel na první přednášce říci něco závadného, tj. něco proti irské "neutralitě". Je velmi pravděpodobné, že se nic takového nestalo, protože konzul Košťál přesvědčivě dokládá, že De Valera se s Masarykem po přednášce přátelsky bavil a byl zcela neobvykle srdečný a veselý. Tato nesrozumitelná a po léta nevysvětlitelná aféra je naopak pro irskou politiku první poloviny čtyřicátých let velmi příznačná. Britský přidělenec v Irsku John Maffey (1877- 1969), který byl v Dublinu od roku 1939, Košťálovi v osobním rozhovoru, jehož průběh je rekonstruován v Košťálově Návštěvní knize, vysvětlil, že zákaz druhé přednášky nebyl namířen proti Masarykovi. Daleko spíše šlo o vnitrostátní vyřizování účtů mezi De Valerou a jeho nepřáteli z Irish Institute of International Affairs. Situace je nejspíš jednoduchá. Patrně došlo k administrativnímu a diplomatickému přehmatu, pro který se pak hledalo racionální zdůvodnění na obou stranách a diskuse nakonec vyvanula do ztracena.

Ve stejném roce navštívil severoirský Belfast spisovatel Viktor Fischl (1912- 2006) jako doprovod Ladislava Feierabenda, exilového ministra financí. Fischlovi, který byl v té době sekretářem československého PEN klubu, byla zdejším ústředím uspořádána oficiální recepce, kde se mu dostalo velkolepé chvály. Při této příležitosti byl Fischl předsedou místní organizace počastován slavnostním přípitkem v češtině, který mu před časem poradil Jan Masaryk. Znění "přípitku" bylo pro Fischla šokující a nepublikovatelné.

V Protektorátu Čechy a Morava se po celé období války o Irsku hojně psalo, protože to bylo jedno z povolených témat. Zpočátku byly některé články o irském odporu k Británii motivovány zlomyslností založenou na pohrdání zbabělými spojenci, ale vzhledem ke zhoršující se německé situaci bylo toto téma nakonec jedno z mála možných. Jak se tisíciletá říše scvrkávala, docházelo k mizení a podvazování (zvláště geografických) témat, takže nakonec nezůstalo moc "neutrálních" zemí, o nichž by se vůbec dalo psát. Zprávy o tom, jak Irsko úspěšně hájí svou neutralitu, byly v protektorátním tisku tak časté, že to vedle upravovaných zpráv z bojiště působí, jako kdyby osud Říše závisel právě na této zemi. Osudová vazba mezi těmito zeměmi ovšem nebyla pouze německou projekcí, jestliže ministerský předseda Éamon De Valera kondoloval německému vyslanci v Dublinu ke smrti Adolfa Hitlera a konzul Košťál hlásil v květnu 1945 z Dublinu do Londýna, že město ovládla podivná poraženecká atmosféra.

Západ a Východ

V březnu posledního válečného roku se konzul Košťál dostavil na Department of Foreign Affairs (Ministerstvo zahraničních věcí), kde během delšího rozhovoru s tajemníkem ministerstva Joem Walshem (+ 1956) prohlásil, že českoslovenští představitelé hodlají povýšit dublinský konzulát na vyslanectví. Interní komentář této události od jeho protějšku - jakkoli příznivý tomuto návrhu - je zdrcující a zároveň typický pro svou dobu. Walshe píše jinému úředníkovi na ministerstvu, že to bude jistě zajímavá situace, protože Československo bude první "komunistickou zemí", se kterou bude mít Irsko diplomatické styky na takové úrovni. Ve své "prorocké" a "neoprávněné" zaujatosti měl Walshe nakonec pravdu, protože Československo se už od Košického vládního programu řítilo do katastrofy číslo dvě. Zatímco mnozí propadali euforii nad poválečným uspořádáním Evropy, zuřiví antikomunisté měli výhodu velkého předstihu... Neustále omílaná idea Československa jako mostu mezi Východem a Západem se nekonala. Ostatně, někdo musel za ono podivuhodné a v jistém smyslu i obludné spojenectví Západu s kreaturou J. V. Stalinem zaplatit i symbolicky.

Poválečná Evropa měla v prvních letech jiné starosti než pěstovat vzájemné kulturní styky, takže v následujícím období došlo ke značnému útlumu kulturní výměny. Přesto se objevilo několik zajímavých počinů. Prvním z nich byl článek ulsterského obrozence Cathala O`Byrnea o irských františkánech v Praze uveřejněný 23. května 1945 v severoirském listu The Irish News. Zmiňuje v něm, že rukopis irského díla o mši od Geoffreye Keatinga (1570- 1649), který je uložen v knihovně Maynooth College, byl zapsán roku 1663 v Praze v Čechách (a bPraga `san mBohemia) františkánem Henrym MacArdlem. Pozoruhodný je též článek Michaela J. Murphyho (1913- 1996) o českém ochotnickém divadle, který byl publikován v listu The Irish Press dne 25. června 1946, prý otevírá nové možnosti vzdělávání a kulturní aktivizace irského lidu. Článek o českém divadle napsal do The Irish Press 29. července 1947 také filmový režisér Liam O`Laoghaire (1910- 1997), který navštívil Československo už před válkou a dopisoval si s Emilem Františkem Burianem. Z politického hlediska jsou velmi zajímavé komentáře vojenského analytika listu The Irish Times B. Petersena (šifra B. P.) uveřejněné na jaře roku 1946, protože se v nich rozebírá neblahý sovětský vliv na Československo.

Koncem května 1947 byl československý konzulát povýšen na vyslanectví. Brzy poté Karel Košťál rezignoval a vrátil se do vlasti. Na jeho místo byl po jistých obtížích - veto Františka Hály - jmenován opět Pavel Růžička, který následně přijel do Irska spolu se svou manželkou a neteří. Další emigrantskou legendou bylo velkolepé přijetí, jehož se Růžičkovi dostalo při předávání pověřovacích listin na dublinském hradě. Růžička byl v Irsku bezesporu oblíben, ale věc se má spíše tak, že Irsko bylo čerstvě (zcela) samostatným státem, jehož představitelé si chtěli vychutnat každou příležitost, kdy mohli dát tento nový fakt najevo. Sláva a okázalost byly cíleny do vlastních řad, byla to De Valerova oslava dovršené samostatnosti Irska. Jak bylo zdůrazněno ve všech novinách, bylo to při této příležitosti poprvé, kdy byly nástupní a uvítací řeč proneseny ve dvou jazycích pro většinu lidí v Irsku nesrozumitelných, tj. v češtině a irštině.

Když došlo v únoru ke komunistickému převratu, vyslanec Pavel Růžička se jako bývalý legionář - vybaven vzpomínkami na sovětské Rusko - velmi rychle zorientoval v situaci, svolal tiskovou konferenci, kde jasně vyjádřil, co se v Praze děje, a prohlásil, že komunistům sloužit nebude. Zabalil archiv zastupitelstva a poslal jej na adresu londýnského vyslanectví. Komunisté se jej pokoušeli nalákat zpět do republiky vidinou důchodu, a když neuspěli, zabavili mu veškerý majetek. Nato Růžička okupoval budovu vyslanectví a v reakci na konfiskaci svého majetku zabavil nábytek na vyslanectví. Komunisté žádali nápravu po irské vládě, ale irští představitelé věc sabotovali s ohledem na vyhoštění papežského nuncia z Československa, a dokonce nepřipustili udělení víz "likvidátorům" vyslanectví. Kauza se zabaveným nábytkem se táhla až do roku 1949, kdy agendu pro Irsko převzal Aloys Skoumal v Londýně. Roku 1950 komunisté snahu znovu ovládnout vyslanectví vzdali a zastupitelství v Dublinu zrušili.

Pachuť

Smutným epilogem česko-irských styků v první polovině dvacátého století je seznam československých příslušníků žijících v Irsku, zaslaný předsednictvu oblastního sboru Rady svobodného Československa v Londýně Pavlem Růžičkou. Slibné základy česko-irských styků měly být kulturně i hospodářsky zmraženy na skoro padesát let. Manželé Růžičkovi, kteří se v Dublinu pro další desetiletí stali zosobněním všeho českého, se živili díky kuchařské dovednosti paní Růžičkové výrobou kontinentálních lahůdek pro obchod Magills (Oriental and Continental Foods), který se nalézal mezi ulicemi Grafton Street a Clarendon Street. Po tom, co se úspěšně budovalo padesát let, zůstala pouze pachuť dějinného zmaru. Styky mezi oběma zeměmi se měly obnovit až začátkem devadesátých let na zcela novém základě.

Vypracování studie bylo podpořeno z grantu irského Ministerstva

zahraničních věcí / Department of Foreign Affairs, Ireland.

Poděkování autora za výjimečnou podporu náleží především Věře Čapkové, Fredericku O`Callaghanovi a Ondřeji Pilnému. Studie byla pro potřeby Souvislostí výrazně zkrácena a zbavena rozsáhlého poznámkového aparátu. Přesné odkazy na články, studie a knihy je možné dohledat na internetové adrese ualk.ff.cuni.cz/ibibliography/index.htm. K sepsání studie bylo jako pramenné základny použito těchto fondů: Výstřižkový archiv MZV, uložený v Národním archivu na Chodovci, Zastupitelský úřad Dublin 1929- 1950, uložený v Archivu MZV v Černínském paláci, irský prezidentský archiv, uložený v National Archives of Ireland, a lístkový katalog Retrospektivní bibliografie 1770-1945, který je přístupný v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Daniel Samek (1974), bibliograf se zaměřením na překladovou literaturu. Zabývá se literárními a slovesnými památkami keltské tradice (Irsko, Skotsko, Wales) a překládá ze staré irštiny. Roku 1999 vyšel v nakladatelství Triáda jeho překlad a komentář staroirské gnómicko-právní sbírky Trecheng breth Féni - Triadické výnosy irské. Sestavil bibliografii česko-irských kulturních styků (překlady knižní a časopisecké plus ohlasy v českých tiskovinách do roku 2003), jejíž průběžně aktualizovaná verze je přístupná na internetové adrese uaa.ff.cuni.cz/ibibliography. Rovněž sestavuje bibliografii česko-bretaňských, česko-velšských a česko-skotských styků, ohlasů a překladů. Sestavil a spolu s Jaroslavem Tulkou přeložil antologii staroirských čtyřverší s názvem Krása i jed (Arbor vitae 2007).