Miroslav Olšovský

Líčení

Inspirováno archivy, které po sobě zanechal komunistický režim

I.

Říkám ti, zabil jsi ji. Zmasakroval, podřezal a znásilnil. Zahrdlil, udávil, sklátil, zajel a ubodal. Ubičoval, ukamenoval a odkrágloval. Říkám ti, byl jsi to ty. Nevěř mým postavám. Neposlouchej, co vřeští, skřečí, hlučí, rámusí, rachotí a hřmí hrdinové tohoto příběhu. Já jsem jeho autor. Já musím vědět nejlíp, kdo je vrahem. Moji hrdinové jsou lháři. Jeden větší než druhý. Měj se přede mnou na pozoru!

II.

Šli štěrkovou cestou, kterou z jedné strany lemoval les a z druhé kus pole. Rozpitá země. Krajina proměněná v šedivé bahno. Šli a míjeli - stín domu, kus zdi, trsy trávy. Kaluže. Slova a zvuky vzdáleného rozhovoru.

Cesty se křížily. Bez zájmu těkaly po okolí a spíše naznačovaly ledabylost a nezájem než soustředěné hledání. Vítr začal chodcům chrstat vodu do tváří. Nebe se potáhlo mraky.

Vrzání. Stíny se zatáhly. Stromy se začaly kroutit. Lámat a třískat. Změti vytrhaných kořenů. Havrani.

Hledali nejkratší z cest, kterou by se dostali k cíli. Stíny křížily cestu. Překážky. Slova odpadávala od úst a v podobě písmen znamenala cestu. Déšť zvolna rozpíjel text. Pod nohama praskalo listí. Rozdrcené věty. Rozmoklé kmeny napříč.

Krajinu jako by vymezovala slova odpovídající jejímu rázu. Tak mohli konstatovat, že část, do které právě vstupovali, byla ohraničena sestupováním, mizením, stmíváním a vyměřováním.

Pojďme. Budeme se přehrabovat v troskách slov. Ve skutečnosti, která zbyla. Za chvíli tma rozdělí všechny věci a mezi jevy a slova vměstná prázdno. Nezbyde čas. Dosud jsou mezi nimi vztahy, dosud se dají třídit a skládat do vět. Kus po kuse sestavovat zpátky krajinu a děj. Ale za chvíli... Pojďme. Na bílých zdech se již černají stíny. Přečteme si je.

III.

Urputnost, se kterou se snažili dosáhnout cíle, byla udivující. Strach, zmatek a nenávist se jim vrývaly do tváří.

"Myslím, že tuší, co po ní chceme. Bude ze sebe dělat hloupou husičku, která o ničem neví."

"Jen se nebojte. Však my už to z ní dostaneme. Vytlučeme. A pak..."

"To po vás zatím nechci. Stačí když cekne. Teprve potom přijdou na řadu zbraně. Ale nejdřív vyzkoušíme slova."

IV.

"Utípu ji cigaretou. Zadávím kouřem. Přerazím o ni kdejakou hůl. Dostrkám na popraviště. Do pece a spálím. Pověsím za drát. Udělám z ní biftek. Mýdlo na ruce. Kartáček na zuby. Bude z ní škvarek. Kus beztvaré hmoty."

"Máme všechno?"

"Slanina s chlebem. Vepřo, knedlo, zelo. Přidám cukr a muří nožky. Majoránku. Nažeru se z ní až prasknu. Do očí jí vetřu jitrocel. Zmrskám a posolím. Na hranici upálím. A za měsíční noci pohřbím. Zaživa upeču. Za hladomoru sežeru. Vlkům v zimě předhodím. Ubičuju u kůlu. Udůtkuju. Parním válcem přejedu a jako prádlo pokropím. Potom ji na šňůře rozvěsím. Společně s kocourem zazdím. Jako kotě utopím. Zadávím. Strychninem otrávím. Arzénem a černým okem. Zabiji svým pohledem. Zametu a vyluxuji. Na kousíčky rozsekám a upěchuji. Ubalím z ní cigarety a pěkně vykouřím."

"Máme všechno?"

"Až se mi udělá špatně. Zpopelním. Říkal jsi něco? Ano. Máme všechno. Kříž. Kladivo. Hřeby. Oprátka. Kolo. Mučidla. Skřipec. Zbraň. Prach. Olovo. Nůž. Bodec. Meč. Kůl. Smyčka."

V.

"Setni ji, setni. Ať se hnáty po zemi rozletí, hlava rozkutálí a tělo ve skvrnu promění. Neboť jenom ta se dá změřit."

Procházeli končinou, kde doznívala jejich slova a ukládala se v zemi, děsivá ve své skutečnosti a šedi, bez jakékoli touhy po kráse.

VI.

"Vím, že budeš kulit, šálit a mámit. Obluzovat, šulit a lakovat. A pentlit. Nabírat. A kejklit. Budeš se mne snažit okabátit. Vím, co teď namítneš a poznamenáš. Vím, že se nespokojíš. Vím, že budeš chtít pátrat jen proto, aby se potvrdila tvoje slepota, tak jako se dnes potvrdila moje. Ale mne nedostaneš. Nemáš na mne štěstí. Prohraješ, prohraješ."

"A co sis myslel? Že budu nečinně sedět a přihlížet, jak mě odsuzuješ? Trýzníš, mučíš, věšíš a sprovázíš ze světa? Říkám ti, zkroť svou ješitnost. Říkám ti, zkroť ji!"

"Jak můžeš halasit, halekat, hřmotit a rachotit něco takového? Ryčet? Jak jen to můžeš vzít na jazyk? Nikdo tě nezná. Všichni tě zapírají. Nikdo si tě nepamatuje. A ty přijdeš a začneš se dušovat, zaříkat a zapřísahat. Zaklínat se a pečetit. Chceš mne ukolébat, ubezpečit a utancovat. Tys musel ale vybraně prohýřit své mládí. A už to, že my dva si tykáme, je krajně podezřelé. Dám tě zmasakrovat. Dobít a dorazit. Zkrátit a srazit."

"Jeho se zeptej. Jen ať se vysloví. Ať dořekne. Dopoví. Dorozpráví. Dořeční. A dodeklamuje. Doštěbetá. Dožvatlá a domele."

"Je to tvá jediná možnost, jak se zachránit. Jediná naděje. Ale já vím, že to on ji udřel, udolal, vyřídil a zneškodnil. Umrskal a usmýkal. Pamatuj si, co on rukou, já oprátkou."

Člověku zbývá stejně ze všech variant vždy jen a jen sebevražda, na kterou nikdy nepřistoupí, protože by znamenala jeho definitivní porážku. Tak i tato poslední možnost přestává být východiskem, záchranou a pro svou definitivnost se stává neuskutečnitelnou. Zbývá tedy přežívat jedině dál, dokud nás někdo druhý nezlikviduje.

VII.

Jsem vypravěč v jeho prvotní podobě. Stvořitel všeho, co je zde: kulis, prken a světa mezi nimi. Příběhu. Děje. Povstal jsem sám ze sebe, stvořil všechna svoje jména i jejich jména. Jména jmen a jejich jmen. Názvy věcí. Osamostatnil jsem pojmy. Já, stvořitel všeho i ploužících se stínů. Mně patří včerejšek, já znám zítřek. Každý konec i počátek. Z mého rozkazu byla upravena všechna jeviště na zápasiště. Popraviště lidí a pohřebiště slov. Ještě dřív než jsem se sebou stal, sám sebe jsem definoval.

Jsem ten, kdo bude vyprávět. Zaznamenávat slovy myšlenky a city a ty spřádat do vět. Chrlit písmena, tečky. A čáry... Zámlky. Zaplňovat prázdný prostor řečí. Půjdu do krajnosti. Budu se ptát sám sebe s významným pošklebkem. Rozkazovat postavám. Tříštit slova a věty. Zabíjet a rodit. Jsem ten, kdo si s úsměvem nasadí kdejakou masku. Bude měnit podoby a styl. Surově drtit slova. Zasazovat rány. Vraždit postavy.

Potom rozlomil větve a ve tmě rozškrtl světlo.

Palte krev a popel. Střílejte zmarnění a usoužení. Házejte kameny. Významy. Ubijte je slovy: ukopat, ubodat, pobít, umučit, ukatovat, zalehnout, utýrat, zranit, dodělat, zdecimovat, udusit, přizabít, oddělat, poškrtit, porazit, uvláčet, vyřídit, srazit, podříznout, zadávit, umrskat, ubičovat, zakroutit, přeříznout, vyhladit, utrápit, zabít, ušlehat, srazit, zaplynovat, upíchat, zahltit, sprovodit, smést, usoužit, odpravit, zastřelit, zahrdlit, přidusit, udůtkovat, utratit, dotlouci, zakousnout, užírat, zkrátit, utahat, utrýznit, odsoudit, usmrtit, odkráglovat, zavraždit, skosit, ubít, udolat, zadrhnout, zaříznout, umačkat, ukamenovat, otrávit, udřít, udávit, umlátit, setnout, ukarabáčovat, přiškrtit, zajet, zneškodnit, upálit, dorazit, sklátit, povraždit, zardousit, odbouchnout, oběsit, odstranit, přibít, shladit, zahubit, utopit, vyhladit, useknout, uškrtit, usmýkat, zamordovat, utlouci, popravit, utnout, zmasakrovat, zašlápnout, dobít, odklidit, udupat, uhuntovat, umlčet, ukřižovat, zabodnout, zlomit, utáhnout, umrtvit, zlikvidovat, zapíchnout, zmarnit, zničit, pověsit, uštvat.

Ze všech zbyla jenom hromada trosek, která se vrší v obezděný kopec.

VIII.

Nuže, byla nalezena, jak tlí. V dešti mezi harampádím. Pokroucené tělo, zrezivělé vlasy. Strčili ji do igelitového pytle, zavázali a odvezli. Když odcházeli, pod nohama jim praskalo listí. Co zbylo?

Čtverec vyměřeného místa. Sutiny. Sesuté kusy slov a zdí. Kameny. Skvrny krve. Nepojmenovaná krajina. Končina. Objekty rozhozené po podlaze a kolem stěn, znázorňující okolí. Židle, stůl a prázdné okno. Zkomoleniny. Vynořující se ze tmy a zase do ní zapadající. Krajina před osídlením. Vražda před pojmenováním. Čin před odhalením. Zde tento kámen. Stín nikdy nespatřený, zvuk nikdy neslyšený. City neprobádané. Všechno zde čeká jenom na pojmenování. Na svá slova, která se jen a jen hrnou a skáčou z jedné věci na druhou, aby jí daly náležitý tvar, fixovaly. Snaží se zachytit prvotní vjemy, zastavit čas a odkrýt vrstvy prachu. Archeologie míst? Spíše archeologie slov. Mísení a scelování. Prostor vymezený vyprávěním. Tedy příběh. A moje role v něm? Je určena tím, že se přehrabuji v troskách slov a snažím se sestavit zpátky původní tvary ze střepů toho, co zbylo. Ale co skutečně zbylo?

IX.

Body a čáry. Lomení. Délka, šířka a skvrny. Déšť. Barvy. Černá, červená a žlutá. Modrá a hnědá. Šedá. Dny. Týdny. Část úterý, zbytek pátku. Dětský bubínek. Panenka. Slova: ahoj, pojď sem, teď, kdy jindy, snad a měj se. Noc. Hvězdy a vzdálenosti. Tma. Zima, drkotání. Odříkávání jmen. Zaříkávání a ozvěna. Písmena: F, L, N, S, V. Mrholení a svítání. Prázdno. Ticho posouvání. Zvuk. Řinkot skla. Šero nastupujícího večera. Mlha nad ránem. Praskání, pištění, trhání. Lámání dřeva na papír. Bušení do dveří. Tóny. Tikot času. Řev davu. Vzdálený lomoz vět. Ulice. Zvonění a vyzvánění. Ozvěny smíchu. V, na, kde, s, jak a proč. Změť v surovém stavu. Pálení světla. Únava. Svrbění, škrcení a pocení. Mdloby. Hučení vody. Drkot zubů. Vzdálené hřmění. Věty: "A tak jsem ten bohatec, který má...", "Jestliže vynáším starobylost...", "Ráno bylo vidět: mlhu, zelenou kalnou vodu, kry na vodě, už uvolněné, zrozené k smrti...", "Čtenáři tichý, bukolický, jenž v střídmém štěstí zhlídl ses...", "Volek, oslíček, tvůj komorníček, přestal již řváti...", "Síla prchá, tělo uvadá...", "...kde mraky táhnou hluboko zahradou, strašné bouřky večer zhášejí světlo v domě a havrani,...", "Co si počnu s bídným nástrojem, jenž dovede sázeti jen slovo za slovem,...", "Také četné postranní chodby byly tak nepřehledné a spletité, že naše nejpřesnější představy...", "...a prostory mlčící v temnu,...", "Ať jsou všechna tvá slova mírná, tvá hlava skloněná, tvé oči ať hledí dolů k zemi a tvé srdce...", "...když se člověku rozpoltí svět. Ach bože..." Některá slova na K: kabát, kabina, kalendář, kalhoty, kámen, kamera, kamna, kampaň, kanál, kancelář, kandidát, kapacita, kapesník, kapsa, kariéra, karta, kaše, kašel, katastrofa, kategorie, káva, kázeň, keř, kino, klášter, klavír, kleště, klíč, klid, klika, klinika, klobouk, knedlíky, kniha, knihovna, knoflík, koberec, kočka, kohout, kolaps, kolo, kombinace, komedie, komín, komise, komplikace, kompromis, komuniké, koncentrace, koncert, kondice, konec, konference, konflikt, konfrontace, kongres, konkurence, konstrukce, kontrast, kontrola, konverzace, konzerva, kopec, kopie, kost, kostel, kostka, koš, košile, kotva, koupě, kouř, kouzlo, kov, krabice, krádež, krajina, král, krása, kráva, krém, krev, kritérium, kritika, krize, krk, krok, kruh, krutost, křeč, křídlo, křivda, kříž, křižovatka, kufr, kuchyň, kultura, kůň, kurs, kuřák, kůže, kvalifikace, kvalita, kvantita, kvarteto, květina, kyselina.

X.

Klepání. Pootevřenými dveřmi se vsune stín. Ještě chvíli potom, co se zastaví, odeznívají chodbou jeho kroky.

"Výskáme, pištíme, kvičíme a svištíme, tejnoříme hlasem, že to nebyl on. Nemáme žádné důkazy. Žádné osvědčení, že jsme k takovému prohlášení oprávněni. Nejsme svědci, nic jsme neviděli. Supíme, hekáme a vyhrkujeme. Hartusíme, občas zasršíme a běsníme a soptíme. Ale všechno je to naprostý nesmysl. Vůbec nic to neznamená. Není to důležité. Důležitá je skutečnost. A každá z těch možností, které tady kňouráme, chrastíme a vyprskujeme, od ní odvádí. Kdo to vlastně je? Ten, co ji zařízl, podřízl a přeřízl, zkrátka přidusil? Jaké jméno se skrývá za jeho skutečnou podobou?"

XI.

Rozumějte. Jsem přímo ďábelsky posedlý spravedlností.

XII.

Šedobílá, rozlehlá chodba s řadou zavřených, tmavých dveří. Na nich visí potrhané, špinavé plakáty. Staré noviny s nečitelnými nápisy. Doporučení a příkazy. Po zdech se sune stín.

Najednou dosud plíživé kroky ztichnou. Upocené váhání. Klika se skřípěním pod tlakem se pohne a zpětný náraz dveří kohosi před nimi přesvědčí, že je zamčeno. Očima marně pátrá po nějaké jmenovce nebo čísle. Jeho prsty nervózně vytahují z kapsy kalhot roztřepený záznamník. Na zem padají uvolněné listy. Sklání se a sbírá je z podlahy pošpiněné slunečním světlem.

Vrznou dveře. Na stěně se rozsvítí bílý čtverec se stínem postavy uprostřed.

"Kdo jsi?"

Zvuk vody odeznívá prázdnou chodbou. Pocení. Nedůvěřivé těkání. Pátrající oči.

"Za mým jménem se neskrývá žádná podoba."

Odeznívání vody. Únava. Pomalé a slabé odumírání hlasů.

"Kdo jsi?"

Mizení světla. Slábnutí stínů. Stárnutí.

"Stále jsi mi ještě neřekl své jméno."

XIII

Procházeli polem, lemovaným troskami opuštěných domů. Stará cesta, na níž se s padajícím deštěm mísil navrstvený prach. Šli a zaznamenávali: strom, dveře, nápisy, hromadu kamení. Štěkot psa. Zvuk měnící se ve vzdálenou ozvěnu.

Věty se při rozhovoru křížily a ledabyle o sebe narážely, bez jakéhokoli společného cíle. Déšť tarasil cestu. Vítr odhazoval stíny do stran.

Trhání. Zlomy vyhřezlých stěn.

Nenalézali žádnou z cest, kterou by se mohli dostat k cíli. Těkání. Upocené hledání. V podobě skvrn za sebou zanechávali stopy, které na slunci mizely.

Kroky drtily kusy skla.

XIV.

Nuže tyto skvrny mezi čárami stínů, to je Helena. Barevné fleky a cáry. Původní tvary mizí, stopa těla se ztrácí. Co zůstalo?

Změť čar protínajících skvrny a stíny vrhané vyšetřovateli. Obdélníky a čtverce obepínající místo vraždy. Šero nastupujícího večera. Štěkot psů a osamění. Ztráta obrazu. Mihotání bodů a přímek, které už nedávají náležitý tvar. Skutečnost rozmělněná do zrn, bodů a skvrn původní skutečnosti. Vyfotografují místo činu a zůstane jenom otisk. Ostatní navždy zmizí pod nánosy prachu.

XV.

Jak je to strašné. Hrozné. Věčně mezi postavami, sám postava. Jaká komedie. Šaškárna. Jak je to celé směšné a nanicovaté. Úporná snaha a potřeba zatemnit ještě více to, co bylo jasné, alespoň zčásti, na začátku. Co mi zůstalo? Zetlelé tělo, vycpané listím. Ztrouchnivělé sloky slov.

Brblá a repetí a blábolí a žvastá. Já syčím, drtím mezi zuby, že ne. Sípe a chroptí a chrchlá a chrčí. Frká a hrčí a škňourá. Vrní a mrní. Hmhá. Já to popírám. Přesvědčuje mne. Já to vyvracím. Co mohu dělat? Jsem zde. Více nevím. Neznám. Nemohu vědět. Vše jde mimo mne. Stojím uvnitř něj, jsem jím ze všech nekončících stran obklopen, je všude kolem mne, nedozírné, nekonečné a přesto jde mimo. Občas se zastaví, couvne a zase se žene někam pryč. Přese mne a mimo mne. Vše mne jen sráží dolů k zemi. Moje kancelář nemá směr. Každý poryv větru ji ihned vychýlí z cesty. Jsem odsouzen k neúčasti. Nezbývá než vyčkat až se vysloví. Zavolá. Rozkáže. Cítím celou tíhu jeho rozhodnutí být zde a zasáhnout. Dotvořit, co ještě zbývá. Dostrkat do konce. Důležité není všechno zjistit, ale všechno sugerovat. Zatímco se nemohu pohnout, jsou mi nabízeny pouhé možnosti. Slovo mě opět minulo. Ležím načrtnutý v jedné z mnoha variant a nemohu už udělat ani krok stranou. Stín, jejž jsem jednou vrhl, je už jenom stínem, jejž vrhám.

XVI.

Co zbylo z prvního?

1 zimník, hnědý

1 kabát, hnědý

1 kalhoty, hnědé

2 barevné košile

2 bílé spodky

1 ponožky

2 kapesníky

1 ručník

1 hnědý klobouk

různá korespondence

1 kartáček na zuby

10 cigaret

1 bílé nár. hodinky s kož. páskem zn. NISUS

Co zbylo z druhého?

1 tepl. kalhoty

4 různobarevné košile

2 dl. bílé spodky

5 párů ponožek

3 kapesníky

3 ručníky

1 svetr

1 kož. rukavice

1 černé boty

1 čepice sv. hnědá

1 domácí papuče

1 řemen

1 tabák

1 vázanka

1 peněženka

různá korespondence

1 kartáček na zuby

1 bílé nár. hodinky zn. Tisat

1 žl. snubní prsten zn. V. P. 22. 11. 1947 (přetržený)

Co zbylo z třetího?

1 svrchník šedý

1 služ. blůza

2 služ. kalhoty

3 košile staré

2 dlouhé spodky

5 párů ponožek starých

6 kapesníků staré

1 starý ručník

1 šedý svetr roztrh.

1 šál roztrh.

1 klobouk šedý

1 služební čepice

různá korespondence

1 kartáček na zuby

1 mýdlo

1 tabák

XVII.

Zmizel. Odešel. Nezanechal po sobě zprávu. Jedinou stopu, která by mne přivedla k němu. Nazpět k počátku. To je ovšem konec. Ze zlomků toho, co sám znám, nepodepřu nic. Žádný sloup vznešený. Prostor se z ničeho nic zúžil na jeviště, skutečnost rozpadla na jednotlivé scény, věty a kulisy, které se mění během představení. Na řádek. Na pronesený výrok. Kusy slov. Drmolení. Breptání. Němtání. Blekotání. Škytání. Žvatlání. Jak scelit tuto změť fragmentů, útržků a indicií? Co vše bylo rozbito, lze soudit pouze z trosek, které zbyly. Rumiště slov, vjemů a významů. Mrtvý bod.

Jména a jména. Muži a ženy. Děti. Starci. Seznamy zaškrtnutých jmen. Osudy podtržené červenou čarou. Zmítko. Zmrzlík. Zmudová. Znachor. Znajda. Znamenáčková. Známská. Znebejánek. Zniščal. Zníšťal. Znojil. Zobaník. Zohnerová. Zohnová. Zolnai. Zomber. Zon. Zonča. Zonek. Zonková. Zontková. Zotyka. Zoubek. Zoufalá. Zouhar. Zouharová. Zoul. Zounková. Zouplna. Zouvalová. Zowada. Zpěvák. Zrasták. Zrník. Zrubek. Zrůnková. Zrůstová. Zrza. Zrzavý. Zrzová. Zubáková. Zubal. Zubalíková. Zubáň. Zubčáková. Zubek. Zubel. Zuber. Zubíček. Zubík. Zugárek. Zuchnický. Zuk. Zukalová. Zuková. Zulák. Zuláková. Zulkowská. Zumr. Zuna. Zuntová. Zuská. Zuskiová. Zuský. Zušticová. Zuštík. Zuzaňák. Zuzánek. Zuzaník. Zuzčák. Zuzek. Zuziak. Zuzíková. Zvalený. Zvalo. Zvardoň. Zvejška. Zvelebil. Zvěřinová. Zvěřinský. Zvetlosová. Zvolánek. Zvolská. Zvonárová. Zvonek. Zvoníček. Zvonková. Zwilling. Zwyrteková. Zygmontová. Zych. Zychová. Zyka. Zymrus. Zyrkovská. Zýskalová. Kandidáti na případné další oběti, ukopání a ukarabáčování. Zplynování. Čtvrcení. Pálení. Nikdy bych si nebyl myslel, že smrt jich dovede tolik poničit. Nakonec z nich zůstane jen seznam. Artefakt jako jediný svědek. Mrtví provždy zmizí.

Co mohu dělat? Čekat? Co bylo nahoře a co je už jen dole... Nemohu se ani pohnout, udělat krok stranou. Už ani mlu-

XVIII.

(Vousy: holené.

Nos: rovný.

Ústa: souměrná.

Zuby: vadné.

Brada: oblá.

Čelo: vysoké.

Obličej: podlouhlý.

Pleť: bledá.

Jiná znamení v obličeji: bez.

Jiná znamení na těle: bez.)

XIX.

Naprosto sám. Holý, prázdný prostor. Jediný, který se tmí ve tmě.

XX.

Jaké možnosti vlastně zbyly? Co vše se za ta léta nahromadilo? Navrstvilo na sebe tak, že už nelze rozpoznat jednotlivé části... Jaká zůstala východiska? Všechna předem odsouzená k zamítnutí, neboť bedlivě a do důsledku prozkoumaná. Jak rozpoznat v tomto labyrintu možností skutečnost, kdysi přesně tvarovanou a hmatatelnou? Všechny naše podoby se rozplynuly v čase... Zbylo jenom prázdno navrstveného prachu. Stíny vrhané prázdnými domy. Tmavé chodby, plíseň a dešťová voda, která pomalu odkapává... Paměť. Jako text navrstvený prach. Až sem doléhá z dálky křik, který se tu jeví jako pouhé pištění...

Ostrava 1993- 1994, Praha 1995

Miroslav Olšovský (1970), básník, překladatel a výtvarník. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Publikoval v Literárních novinách, Pěší zóně, Souvislostech, A2, Psím víně ad. Vydal básnickou sbírku Záznamy prázdnot (2006). Spolu s J. Šedivým a T. Vůjtkem přeložil a uspořádal antologii literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003).