"[...] ani jednou, ani podruhé se mi nemluvilo dobře, bylo mi těžko potlačit osobní citové reminiscence," vzpomínal Bedřich Fučík na úvod přednášky o Vítězslavu Nezvalovi. Uvědomoval si od počátku těžkosti a úskalí, která člověka provázejí, když má psát souhrnně a platně o svých přátelích. I když, jak dodal vzápětí, "smrt každého z nás odsune definitivně do historie a odevzdává jejímu soudu". Jsou rozdíly mezi věčností a vezdejšími malichernými pokusy. Jen to podstatné zhodnocení se měří ve světle Božím - co my s našimi malými soudy a drobnokresbami.

Markéta Kořená prošlapala cestu k literatuře generacím studentů na vysoké škole, nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (přinejmenším v letech 2001-2008), poté na soukromé Literární akademii Josefa Škvoreckého (a později navazující Vysoké škole kreativní komunikace, 2009-2016). Roku 2014 spoluzaložila Dobrou češtinu (posléze i oficiální spolek) v dobré víře, že sdruží začínající redaktory, autory fejetonů, recenzí i esejů a bude pečovat o dílo a odkaz Karla Pecky. V roce 2016 se spolu se svým životním partnerem Pavlem Reisenauerem odstěhovala do Jáchymova, kde začala učit český jazyk a literaturu na druhém stupni základní školy. V Jáchymově seznamovala žáky s Janem Nerudou nebo Charlesem Baudelairem, v létě pro ně organizovala příměstský tábor, po své smrti vstoupila do vyprávění a legend místních dětí. Od roku 2022 se angažovala i v místní správě věcí veřejných jako zastupitelka města.

Byl to život vedený dle zásady hic et nunc, s vědomím, že je právě zde a nyní potřeba působit, jednat, že i ten nejobyčejnější den může být oslavován na věčnosti. Přítomnost byla cennější než vize budoucích edic, odborných článků a sepsaných knih. Zároveň - jak se ukáže - šlo o velmi rafinovaný způsob, kterak vybízet a připravovat k činnosti další a následující, udržovat věci v běhu a na dohled někomu, kdo by je dokončil, jak sama napsala: "[...] věřte, že to já mám za co děkovat, Bohu, jaké poklady mi seslal, a Vám, že jste tou rolí pokladů nezhrdli."

Připomínka Bedřicha Fučíka hned v první větě této mozaiky není náhodná. Markéta Kořená ve svém medailonu na stránkách Dobré češtiny sama uvedla, že ji "do tajemství poezie zasvětil Vladimír Binar za vydatného přispění Jakuba Demla a Bedřicha Fučíka". Na knižním vydání Díla Bedřicha Fučíka se podílela jako redaktorka, přitom s úsměvem ukazovala redakčním elévům obsah svazku Píseň o zemi s drobným překlepem a útěšně, že po nás vždycky někde zůstane aspoň chyba. Druhý zmíněný, Vítězslav Nezval, má též své opodstatnění - spolu s Otokarem Březinou, Jakubem Demlem, Vladimírem Holanem, Josefem Kostohryzem, Josefem Čapkem nebo Bohuslavem Reynkem a dalšími, zejména francouzskými předchůdci (Bertrand, Baudelaire a Rimbaud) - patřil k jejím miláčkům-básníkům, k nimž se pravidelně vracela a jimž věnovala svou disertaci Alchymie tvaru o vzniku a proměnách žánru básně v próze (2003).

Právě vztah k dobré básni, poctivému slovu a přesné formulaci ("nemám ráda dobré víno ani dobré jídlo, ale mám ráda dobrá slova, dobré věty a dobré knihy") ji provázel také na dráze redaktorky nebo autorky rozhovorů, recenzí, kritik a polemik. Výchozím impulzem pro psaní bývalo snad jisté zděšení z toho, že k dobré poezii někdo přistoupil nikoli jako poctivý čtenář a interpret, nýbrž jako flašinetář (viz k tomu její příspěvek Triumf hmoty k nepovedené monografii Vladimíra Křivánka o Vladimíru Holanovi v Souvislostech 2011, č. 2), případně údiv, co lze za poezii vydávat (viz zde s. 159-163), anebo naopak též nadšení z dobře napsané nové knihy neznámého autora. Markéta Kořená nepsala z vnitřní potřeby, nepotřebovala ani sbírat příslušné akademické body a odměny, v tomto si ponechávala dostatek svobody, a třebaže psala do přílohy Lidových novin Orientace poměrně dlouho (1997-2010), její bibliografie z tohoto období obsahuje jen okolo 150 položek. V druhém publikačním období - spojeném zejména s psaním fejetonů pro rubriku Doktorky radí a občasně recenzí pro Literární baštu Dobré češtiny - rozšířila soupis vydaných článků asi jen o padesát.

Kompletní soupis knih, které redigovala a připravovala k vydání, neexistuje. V rámci působení v Lidových novinách se spolu s Tomášem Zahradníčkem podílela na edici povídek padesáti autorů (Městopis 50 autorů, povídek, měst. Svědectví o české literatuře roku 2000, Nakladatelství Lidové noviny 2000), její další redakční stopa je patrná i v knihách z nakladatelství Academia, Dauphin, Karmelitánské nakladatelství, Triáda či Společnosti F. X. Šaldy. Kromě Orientace Lidových novin dlouhodobě redakčně spolupracovala též s časopisem Dějiny a současnost a se zmíněnou Literární baštou Dobré češtiny, ale zprávu o této neviditelné, třebas neocenitelné práci nemáme.

Za svého života nevydala knižně žádnou odbornou ani beletristickou knihu - nejpravděpodobněji proto, že jí na tom pramálo záleželo. Báseň stačilo napsat a potěšit jí toho nejbližšího, komu ji podstrčila na kousku papíru, k čemu publikovat, mnohem důležitější byl vždycky ten člověk, který se nacházel právě vedle ní. A její takzvaný jáchymovský román už bude vždycky jen ve vzpomínkách těch, kterým o něm vyprávěla.

Nynější situace je proto složitější - nezbývá než rekapitulovat to málo, co člověk ví a pamatuje. A pamatovat si přitom, že za Markétou Kořenou zůstalo hodně práce a větší než malá míra působení na žáčky i na studenty, ale velmi málo těch konkrétních a jasných stop, které by se daly podchytit, zhodnotit, potěžkat, knih pěkně seřazených, textů nakrásno sestavených. Nejsou básně, není román, zůstaly jen střípky (A2, iLiteratura, Tvar, Souvislosti) a texty rozdělené mezi Lidové noviny a Literární baštu v rozpětí dekád a s nejasnými cézurami, což ostatně i vypovídá o jejím tvůrčím naturelu.

Zejména po přestěhování do Jáchymova se optika veškerého jejího zájmu poněkud pootočila, kromě učení se začala výrazněji zasazovat o lepší život obce. Jáchymov byl jako břemeno, o něž se rozhodla starat na vlastní životní náklady (myšleno pochopitelně ducha). Uměla si najít dobré lidi a společenství, v kraji, který byl obecně považován za nehostinný, zubožený a ztýraný někdejšími krváky a utrpením, přečmáraný nepravostmi a lidskou bolestí, si dokázala proměnit v - jak řekl Josif Brodskij - blízký "okruh, do něhož svinstvo nemělo přístup".

V jejím případě tedy výčet typizovaných rolí nedává smysl. Psala recenze, kritiky a polemické texty, ale netvořila ucelený řád soustavného kritického psaní ani vlastní metodu; věnovala se redakci a měla přehled o ediční praxi, ale rozsáhlejší edice za sebou nezanechala - rytmicky i strukturou už i toto samotné psaní začíná připomínat žánr hádanky. S odstupem času se naši blízcí sami blíží šifře, k níž neexistuje jasné řešení.

Vzpomínky z dílen - fragment

Angažmá spojené s dílem Karla Pecky začalo na počátku druhé dekády milénia. Pro navazující magisterská studia otevřela Markéta Kořená dílnu redakční a ediční praxe. Vzhledem k praktickému zaměření vybrala Karla Pecku jakožto ideál...ního kandidáta - jeho dílo bylo rozsáhlé, poznamenané dějinnými okolnostmi vzniku, mělo specifické nároky, přivádělo k otázkám lidskosti, viny, utrpení a zkušenosti celého 20. století, zároveň obsáhlo všechny proudy literatury od neoficiálních lágrových sešitků přes oficiální vydání let šedesátých až po samizdatová a exilová vydání let sedmdesátých a osmdesátých a zahrnovalo různé druhy a žánry (poezii a povídky psané ještě v prostředí pracovních táborů, romány, publicistiku zveřejňovanou v samizdatových i porevolučních tiskovinách), díky němu nám mohla ukázat vše - provést nás nejen interpretačním úskalím, ediční problematikou, ale zároveň různými archivními a knihovními institucemi napříč republikou. A pak mělo jeho dílo ještě jednu nezpochybnitelnou propedeutickou výhodu: nikdo se o ně nestaral a nejevil o ně léta sebemenší zájem.

Mohli jsme se stávat výhradními objeviteli rukopisů, písemností, fotografií, filmových záběrů - a sdílet společnou radost.

V praxi to vypadalo následovně: jeden student zpracovával podklady k Peckově bibliografii (jak nám Markéta Kořená neustále opakovala - "bez ní nelze začít pořádně nic"), další dostal za úkol získat představu o jeho publicistice a sestavit reprezentativní výbor, další se věnovali jeho filmovým a rozhlasovým scénářům, ti dostali poezii, jiní prózu, cílem bylo zachytit celé dílo, případně přidat ještě jeho části dosud neznámé. (Jinak platilo za samozřejmost, že účastníci dílny měli mít Pecku kompletně přečteného.) Kromě toho byly sestaveny dvojice-trojice, které pomáhaly se sběrem rozhovorů s pamětníky. Jejich redakce probíhala kolektivním úsilím při dílně (společná redakční práce jaksi vedla k představě, že je tato aktivita kromě možného výdělku i neobyčejně zábavná a vyloženě legrační; o to tvrdší byl náraz, když začal absolvent této průpravy sám redigovat první kunsthistorickou knihu). Byla to první etapa peckovského bádání v širokém kolektivu. Zkušenosti jsme si z toho odnášeli různé, přinejmenším jsme si osvojovali různé taktiky pamětníků - jeden s rozhovorem souhlasil, ale pouze pod specifickými podmínkami (odvoz do Prahy na vyšetření a zpět), jiný odmítl se slovy, že už vše vypsal ve své vzpomínkové knize (ani ne), od dalších se člověk průběžně dozvídal leccos, spousta z nich projevila radost, povážlivě narůstal počet pamětnic, což se z naší strany neobešlo bez komentářů, zformovala se dobrovolnická jednotka, která se pokusila infiltrovat mezi štamgasty U Černého vola, kde Pecka býval pravidelným hostem...

Poznávali jsme místa spojená s Peckovým životem. Jezdili jsme na Jáchy...movsko, navštěvovali prostor takzvané věže smrti, pořádali potulky po Malé Straně a Nerudovou ulicí, hledali jsme Peckův hrob na Olšanech.

Co je ledabylou rekapitulací bez detailních popisů, má připomenout to podstatné: zaprvé Markéta Kořená ctila požadavek celistvosti, a jak se ještě ukáže v její publicistice, snažila se připomínat, že dílo je nedělitelný celek, že je potřeba ho nejprve jako takový nahlédnout, obzvlášť ve zdejším prostředí typickém diskontinuitou a nepořádkem; zadruhé nám ukázala, že dobrá práce vzniká společným úsilím, že společenství má svůj smysl a hodnotu.

A postupně se práce rozšiřovaly - vznikla výstava pro festival Mene Tekel (pro všechny zúčastněné byl přitom nezapomenutelný střet se studenty právnické fakulty, ale zároveň s účastníky panelu Milanem Uhdem, Janem Lukešem a Vladimírem Kokoliou), posléze i pásma z Peckových beletristických a publicistických textů pro různá veřejná čtení a přednášky. Standardy studentské badatelské práce i veškerá očekávání tak byly v mnohém překonány: pokud správně počítám, vzniklo šest absolventských prací spojených s Peckovou publicistikou, prózou, poezií, scénáři a pamětnickými rozhovory. Aktivity pokračovaly i po skončení dílny, třebaže se okruh zainteresovaných zmenšoval i zvětšoval podle momentálních příležitostí. Vznikla idea Pecku začít soustavně vydávat, jako první svazky rozhovorů a jeho publicistiku. Na vydání jsme chtěli spolupracovat s Janou Uhdeovou z Atlantisu, ale pak vstoupil do celé této situace Daniel Pagáč a po svém ji zkomplikoval (odkoupením autorských práv na léta dopředu nakonec prakticky zamezil jakékoli další vydávání i distribuci Peckových knih kromě svých vlastních).

O Markétě Kořené tento příklad vypovídá jediné - že jako pedagožka dokázala dovést své studenty až do bodu, kdy se museli sami rozhodnout. Nikdy, zdá se, neměla potřebu rozvrhovat a plánovat práci na edici díla, chtěla si sice napsat peckovskou monografii, o té mluvila i mnoho let poté, ale všechno ostatní ponechala už na naší svobodné volbě - zda budeme v této započaté a nabídnuté cestě pokračovat, jestli tento závazek ochotně přijme někdo z nás za vlastní a dotáhne do konce. Možná i v tomto se nenápadně přiklonila k fučíkovské tradici. Bedřich Fučík byl, jak se zdá, víc než obratný v delegování a odkazování práce, všichni spolupracovníci byli i pojistkami, aby se dílo dokončilo, kdyby už jemu nestačily síly (zřejmě by o tom po svém mohli vyprávět všichni, kteří s ním spolupracovali na samizdatových spisech - Mojmír Trávníček, Radovan Zejda, ale též Vladimír Binar, u něhož Markéta Kořena psala disertaci a s nímž spolupracovala). A snad lze takto porozumět i tomu, jak chápala tradici - že nešlo jen o proud vědění, který se předává, ale o všechny spolučinitele, všechny malé a menší a neviditelné, kteří se společnou prací a radostí podílejí na tom, aby se dílo zachovalo. Společenství bylo předpokladem pro dobrou práci a několikaletý společný seminář byl vhodnou cestou k uskutečnění všech představ - zachytit a pojmenovat dílo jednoho autora v jeho úplnosti (lze se domnívat, že při výběru Pecky hrál určitou roli i fakt, že ho Fučík s Binarem znali a jeho díla si vážili). Možná si na nás testovala i své kritické a teoretické předpoklady a snažila se dohnat jisté dluhy české literatury. Ukazovala nám, jak se něco takového vyrovnává: dal-li Pecka za cenu těžké životní zkušenosti literární tradici velký román a povídky, můžeme mu splácet svou vlastní odpovědí. Nejde o to, napsat článek, odpovídá se řádně a úplně: dílo se hledá, zpracovává, zhodnocuje a vydává vcelku včetně bibliografie, monografie i vzpomínek. Tolik let uběhlo, a až teď člověk vidí, k čemu nás nasměrovala - a co před nás položila jako otevřenou výzvu, teď už jako call for papers na věčnost.

Fragmenty z Jáchymova

Vysoké školství opouštěla víc než rozradostnělá, spolu s Pavlem Reisenauerem se přestěhovali do Hornické ulice v Jáchymově, kde strávili v domě se zelenou střechou, ateliérem a apartmánem pro očekávané i nahodilé návštěvy zbytek života. "Boží mlýny melou pomalu - hodně pomalu," pozměnili jedno rčení její jáchymovští žáčci, když je připravovala ke středoškolským přijímacím zkouškám a zoufala si u toho stejně jako oni sami. Zároveň je v tom trocha pravdy, dopočítáme-li, kolik let to trvalo, než našli společný domov, o němž dlouho předtím snili (například Pavlovi se vryl Jáchymov a Mariánská do paměti už v době, kdy zde byl ještě jako školák na lyžařském výcviku).

Z výuky vysokoškolských studentů přešla k vyučování na druhém stupni základní školy. Pedagogické minimum ukončila a obhájila prací o tvůrčím psaní ve výuce češtiny a literatury (2016). K tomuto principu se pak s dětmi navracela, psaly například vlastní variace na Nerudovy Malostranské povídky, situované ovšem na Jáchymovsko. Rozvrh výuky změnila - lekce čistě jazykové střídaly literaturu a sloh v týdenních blocích, neboť látka rozdělaná po jedné hodině týdně nedávala smysl.

Pravidla sobě vlastní podobně aplikovala i na povinnou četbu - dle demokratických principů si mohly děti stanovit, že lze jedno dílo ze seznamu vyškrtnout a nahradit jiným, pokud se shodla nadpoloviční většina. V praxi si žáci odhlasovali nahrazení Olbrachtovy knihy Nikola Šuhaj loupežník za Květy zla Charlese Baudelaira. Jak se tomu sama smála, spleen mohly pochopit a docenit nejlépe právě jáchymovské děti.

V Jáchymově našla Markéta Kořená útočiště, kde mohla uplatňovat své charis...ma, i když měla v záloze ještě druhé možné vysněné povolání místní pošťačky. Vyzkoušela si to nakonec v průběhu pandemie, kdy svým žákům rozvážela domácí úkoly a sešity.

V Krušných horách byl dobrý život a odměna za všechny možné dřiny - pořádné zimy, pokoj s kachlovými kamny a s výhledem na protější svahy a do údolí, tady se pil čaj a v kuchyni se hrály deskové hry, jáchymovský dům navíc ochotně poskytla spolku jako sídlo - a místo setkávání, odtud se vyráželo na výlety do Horní Blatné, Abertam, na Pernink, Plešivec nebo Cínovec, a sem přicházely místní děti a svěřovaly se se svým trápením, nacházely tady útěchu a pomoc. A po večerech jsme tu vysedávali my a sledovali, jak se zakládá knihovna od Agricoly po lágrovníky a mukly, tady se postupně a nenápadně shromažďovaly dokumenty z Archivu bezpečnostních složek k různým a jednotlivým specifickým případům z padesátých let (materiály na Františka Prudiče, který se pokusil vyhodit do vzduchu části tábora Eliáš a s dalšími utéct, ale též informace sbírané v padesátých letech na místní lesníky - všechno a leccos dalšího se spolu s místními legendami o ďáblovi stalo základem jejího nikdy nedokončeného románu). Zde se poprvé po letech, když se dokončovala rekonstrukce domu a už se jen drhly dlaždice a okna a montovala kuchyň a skříně, četly Peckovy lágrové deníky, tady se po večerech vyprávělo o všech momentálních trendech beletristických i literárních, o literatuře - současné a nynější. Být tady nikdy neznamenalo být mimo.

Rozhovory, recenze, eseje, polemiky, fejetony

Markéta Kořená se sice uvedla jako autorka v roce 1995 ve Tvaru, ale posléze se nadlouho usadila v Lidových novinách (dále jen LN), kde psala kritiky a recenze, ke konci i občasné fejetony pro víkendovou přílohu Orientace, mezi lety 1997 a 2010. Zpočátku sem podstatně přispívala svými rozhovory - jejich tematická skladba kopíruje i vlastní články a recenze. Jsou v nich totiž zachyceny osudy tajně vysvěcených kněží nebo utrpení katolické církve před rokem 1989, ale i její dobová situace (srov. rozhovory s Jiřím Kusým, LN, 11. 4. 1998, s. 4; či s převorem Prokopem Siostrzonkem, LN, 16. 10. 1999, s. 29), výrazné ediční počiny (rozhovor s Vladimírem Binarem nad Dílem Jakuba Demla, LN, 22. 8. 1998, s. 21 Jiřím Brabcem k vydávání spisů TGM, LN, 4. 3. 2000, s. 29), případně tvoří dovětek k jejím vlastním recenzím (rozhovor s Petrou Hůlovou, LN, 28. 12. 2002, s. 13; či rozhovor s Marií Kostohryzovou, manželkou Josefa Kostohryze, LN, 20. 12. 2009) nebo se obracejí k otázkám vysokoškolského studia (o kurzech tvůrčího psaní s Jaroslavem Vejvodou, LN, 25. 7. 1998, s. 20). Jindy upozorňují na dobové kauzy (rozhovor s předsedou představenstva nakladatelství Melantrich Miroslavem Tampírem u příležitosti stého výročí a soudních sporů, LN, 15. 8. 1998, s. 20), v nichž se připomínají tehdejší křivdy vyplývající z nešťastných porevolučních "narovnání". Lze z nich vyčíst, jak už se v ledasčem nad českou kulturou a literaturou zešeřilo: "Výnosnost objektu na Václavském náměstí je zhruba 40 milionů ročně. Budu-li počítat 20 milionů ročně na správu budovy, zbývá 20 milionů korun, které chceme věnovat na rozvoj české kultury. Současná nakladatelská praxe je ovládaná neúprosnou rukou trhu - chtít vydat hodnotnou knihu znamená žebrat nejrůznější organizace o granty. Stávající Melantrich dělá vydavatelskou činnost jen tam, kde stačí. Bohužel nestačí na to, aby důstojně navázal na progresivní nakladatelskou politiku prvorepublikového ředitele dr. Bedřicha Fučíka, který uvedl pojem Melantrich do mezinárodních souvislostí. Nový, sjednocený Melantrich by však mohl nakladatelskou práci vykonávat s širším finančním zázemím, důstojněji a kvalifikovaněji. Chtěl bych zdůraznit, že toto není politikum, to je primárně otázka morálky a spravedlnosti. Stalo se něco protiprávního a my máme vůli uvést věci do chodu. [...] mně nezbývá než volat o pomoc českou kulturní veřejnost: Děje se tu svinstvo, jiný vhodný výraz nemám. V kině Hvězda budeme mít peep show, dole zlatnictví nebo zahraniční banku, zavřeme nejstarší nakladatelský dům. Z posledního zoufalství jsme se rozhodli sestavit petici, kterou doručíme do parlamentu. Chceme oslovit všechny autory, které jsme kdy vydávali, politiky, kulturní veřejnost. Nevidím jinou možnost, jak pohnout soudy k tomu, aby nařídily jednání. Hraje se tu divná hra o čas. Nechceme od státu nic, co nám nepatří, a dříve či později nám bude muset zaplatit své pochybení. Tady ale nejde o to, nakonec vysoudit peníze, které půjdou z kapsy daňových poplatníků, ale o to, zachovat stoletou tradici největšího českého nakladatelského domu. Ani ve jménu tržního hospodářství nelze beztrestně ničit staleté kulturní hodnoty. Neumíme-li jako národ obstát sami před sebou, nemůžeme obstát v rámci sjednocené Evropy."

Situace před rokem 1989 a naše marná snaha se s tou zkušeností vyrovnat patřily k tématům, ke kterým se pravidelně vracela - v rozhovorech, v drobných fejetonech spojených s Jáchymovem (srov. např. Vyslov jméno Maria, LN, 15. 9. 2007, s. 4), ale též v recenzích některých publikací: "Základním principem Zla je totalita: nelze ho umenšit, usměrnit, natož přeměnit v Dobro. Ale nelze před ním ani bez konce zavírat oči, dělat, že nebylo a není. Nejnebezpečnější je totiž paradoxně právě pro ty, kteří o něm nevědí nebo nechtějí vědět, protože nejsou připraveni se mu postavit. Naše dějiny totiž nezačínají rokem 1989, a už vůbec ne od nějakých tlustých čar, které tu pořád někdo čmárá. Komunisti vzali lidem lásku k Bohu, k bližnímu, k půdě, k práci a k vlasti. A kdo byli ti komunisti? Naši dědové, otcové, nebo dokonce my sami. A jak se z tohohle bludného kruhu dostaneme? Obrátíme-li se pokorně a hlavně rychle, než umřou, s prosbou o radu a odpuštění k té hrstce spravedlivých, kteří obstáli." (Lidem bez Boha je dovoleno vše, LN, 18. 1. 2003, s. 15) Pokud přehlédneme její publicistiku z těchto let panoramaticky, jeví se pak i volba díla Karla Pecky pro redakční a ediční seminář jakožto jediné možné a zcela logické vyústění dlouhodobého rozvažování.

Postupně se asi nejvýrazněji zapsala do recenzních rubrik Knihovna (jedno dílo) nebo Studovna (souhrnná recenze na vícero knih - například v recenzi Ne každý může být králem, LN, 22. 11. 2008, s. 23, pojednala novinky Polární záře nad pastvištěm Marie Kostohryzové a knihu Jan Čep ve vzpomínkách rodiny, kterou edičně připravil Michal Bauer spolu se starším souborem esejistiky Jana Čepa Poutník na zemi).

Sledovala vydávanou beletrii - recenze psala na dílo Dutkovo, zachytila prvotinu Petry Hůlové, knihy Ivana Binara. Pro poctivé tvůrčí počátky měla vždycky pochopení - například po roce 2016, kdy už psala zejména pro Literární baštu, oceňovala prvotinu Matěje Hořavy Pálenka: "Navzdory předsudkům vůči exotismu Bohem zapomenutých krajů musím nakonec připustit, že Matěj Hořava svou banátskou zkušenost dokázal povýšit na poezii. Jeho jitřní zrak ho neomylně vede přes úskalí sociálních, erotických, psychologických klišé, a těch jazykových je v poměru k množství originálních a emocionálně jiskřivých obrazů nepatrně málo. Daří se mu ovšem za vydatného přispění subtilní imaginace, múzičnosti, vzdělanosti a úcty k tradici a jazyku. Nad některými pasážemi člověku vytane vzpomínka na to nejhezčí z Demla i Nezvala: 'Tolik květů a dýmu a slunce: ještě nepůjdu domů; ještě musím zůstat pod tím hlubokým jarním nebem; ještě musím chodit mezi květy; ještě se nemohu skrýt do stěn svého velkého bílého stavení... ' (Neděle Quasimodo). Nad jinými ho pak zaskočí ohromná radost, že ta pokora vyrůstá z jistoty nalezeného vlastního hlasu."

Podle záznamů České literární bibliografie napsala Markéta Kořená první článek roku 1995. Bylo jí čtyřiadvacet let, a jak se to jeví, o některých myšlenkách a kritériích už bylo rozhodnuto: "Své imprese Urbánek shrnul v závěrečném ponaučení: 'Duch a zrak Bedřicha Fučíka nemohl přijít odnikud a tím méně se mohl zcela vytratit. Jen by dnes, zdá se, potřeboval oživit.' Přidržujíc se spíše reality než toho, co se jen zdá, považuji četbu Setkávání a míjení [...] naopak za jedinečnou příležitost k 'oživení' těch duchů a zraků, vyčerpaných a pomatených z neustálého (totalitního i posttotalitního) odbývání, plenění a maření slova." (O začerňování bílých míst, Tvar, 1995, č. 20, s. 13). Kromě toho, že otevírá svoji kritickou praxi polemikou se zavedeným autorem a překladatelem, spojuje text se svými autory-miláčky: Jakubem Demlem, Otokarem Březinou, Bedřichem Fučíkem, Vítězslavem Nezvalem.

Zároveň se hned na úvod zastává autorů takříkajíc problematických pro své postoje: "Stále je mezi povolanými mnoho těch, kdož pokládají antisemitismus za natolik zásadní a nosnou charakteristiku básnického typu, že už se ani nepokoušejí o hlubší prozkoumání díla - jeho obsah se jim smrskne na ty výroky, které dokládají autorův ošklivý postoj, a jejich nekonečným citováním nakonec umoří básníka i jeho potenciálního čtenáře. Zastánce takového názoru lze vyznamenat za neúnavný boj za národnostní, náboženskou a sociální rovnoprávnost, nemůže však být připuštěn k posuzování a rozhodování na poli literárním, neboť jeho přístup je základně antiumělecký a nevědecký." Je v tom právě odkaz fučíkovský - ten základní, ale nesnadný předpoklad, že dílo autora se má měřit tím nejvyšším, tj. jeho výkonem uměleckým. I když v tom ostatním autor selhal na celé čáře, platí, že dílo a mravnost mají poněkud odlišná měřítka, třebaže se ve zdejším kraji zpravidla ztotožňují. Když bude Markéta Kořená psát později text k stému výročí Nezvalova narození, připomene znovu, že "umění má vlastní řád, který je tomu 'světskému' velmi nepodobný". Hlavním problémem pro ni nebude ani tak Nezvalovo příšerné politikaření, o kterém toho bylo řečeno a napsáno mnoho, ale spíše nedostupnost autorových děl, absence jeho biografie, adekvátní literárněkritická a historická odpověď: "Jak si v národě stojí básník, jehož knihy jsou v prvním vydání nedostupné, ve spisech nepoužitelné a o jejichž nové vydání se nakladatelství kupodivu neperou? Básník, který svým staletým výročím nepřinutí zasvěcené, aby řekli a napsali své?" (Komunistický manifest se mně líbí, Lidové noviny, 27. 5. 2000, s. 21; viz zde, s. 140-145)

Markéta Kořená se často vyjadřovala polemicky - polemiky to byly přímé, mnohdy rychle nahozené. Asi nejvýrazněji rozvířil reakce její text s přiléhavým názvem Zločin a Torst (LN, 6. 10. 2001, s. 15). Na obranu Viktora Stoilova se vyjádřili obratem (tamtéž, 13. 10.): spolupracovník a redaktor nakladatelství Jan Šulc, nakladatel Pavel Primus, estetik a filozof Tomáš Kulka, rocker, herec a novinář Jan Macháček. Jen o pár dní později (22. 10.) vyšla ještě v Reflexu reakce Jiřího Peňáse a postupně se přidávali další (Vladimír Borecký, Zdeněk Pešat, Františka Sokolová a Vladimír Binar, srov. LN, 27. 10. 2001, s. 15). Text Zločin a Torst vcelku přesně ilustruje její přístup - pokud pociťovala křivdu, byla náležitě a okamžitě pojmenována nehledě na okolnosti, známosti či postavení potrefeného. Problém byl nasvětlen a podle zásady hic et nunc pro danou chvíli vyřešen, další diskuse a rešerše už nebylo třeba, polemické odpovědi zůstaly bez autorčiny reakce, závěr ať si z toho všeho už učiní každý sám podle svých úvah a schopností.

Kromě zde zveřejněné recenze Básníci bez křídel a básně bez poezie (s. 159 až 163) existovalo ještě vícero podobně ostrých a nesouhlasných textů, nejvýrazněji z nich vystupují dva: V srdci poznání? (ke knize Tahle fakulta bude rudá, Souvislosti, 2010, č. 1, s. 240-246) a Triumf hmoty (již zmíněná recenze knihy Vladimíra Křivánka o Vladimíru Holanovi). Zejména z druhého vystupují problémy, které často tematizovala - neefektivní a nedůstojné využívání zdrojů pro publikace slepené z předchozích otisků, neschopnost interpretace a minutí se s vlastním předmětem zájmu, bohatá výprava na úkor myšlenky: "Nadto každý oddíl je doprovozen dvěma třemi 'ilustračními' fotografiemi (každá zabere zhruba polovinu stránky), jejichž výběr byl zřejmě veden nějakými niternými a existenciálními pohnutkami, totálně přesahujícími běžné, tedy i mé uvažování. Třeba mi vrtá hlavou, jestli fotografie ruského vojáka (s popiskem Jeden z Holanových Rudoarmějců) opravdu zachycuje jednoho z těch, s nimiž se Holan osobně setkal a jejichž prostotu pak opěval - já si ji pamatuju z učebnice vlastivědy." (Souvislosti, 2011, č. 2, s. 35)

Otázky nad těmito knihami jsou jasné - zda takové práce, bohatě podpořené z různých zdrojů, přinesly kýženou hodnotu. Naopak jakožto hodnotné vnímá Markéta Kořená dílo poněkud odlišné - sleduje monografie a publikace spojené s Josefem Florianem a Starou Říší (Vzal krumpáč do ruky a vykopal poklad, LN, 23. 2. 2008, s. 3; Nejde o lidi, ale o knihy, LN, 7. 6. 2008, s. 23). Obdobně jako Florianovu pečlivou práci a neuvěřitelnou odevzdanost vůli Boží připomíná i dědictví demlovské, v němž se hodnota práce cení podle ducha a lásky, nikoli abstraktních bodů nebo peněz. A rozdíl v těchto přístupech je vždycky radikální - Florian neměl tehdy ani přímé spojení na Prahu, přesto z periferie přinášel spolu s překladateli a spolupracovníky do české literatury podstatné autory. Jde o vědomý rozpor mezi chudáky (aspoň co do peněz) a boháči, kteří sice pobírají granty, dotace i příspěvky a větší než malé almužny, ale výsledek jejich práce připomíná jenom pozlátko, jak by se ostatně dalo shrnout i slovy sv. Jana od Kříže: nakonec nebudeme zkoušeni z počtů, ale z lásky. Pro takové "projekty" Markéta Kořená nešetřila ironickými poznámkami a douškami: z tohoto citelného rozporu pak vznikaly recenze plné upřímného odmítnutí (dnes by se řeklo, že byly příliš drsné) a nesouhlasu (neboli nebyly empatické). Zároveň si zřejmě uvědomovala jistou nespravedlnost, kvůli níž se jedněm na dobrou práci nedostává, zato jiní mají zdroje více než dostatečné, aniž by to vedlo k valnému výsledku. A dle jejích zásad bylo vždycky třeba na nespravedlnost a křivdu reagovat obratem.

A konec

Markéta Kořená bránila dobrou poezii, snažila se rozpoznávat odbytá díla, připomínat dobré a podstatné knihy všech žánrů a témat, s výročními příležitostmi vzpomínala zapomenuté i ctěné osobnosti jakéhokoli povolání (od knihkupce až po arcibiskupy - padni komu padni), zachycovala Jáchymov, který se stal jejím domovem i místem posledního odpočinku. Na jejich společný hrob s Pavlem Reisenauerem (a boxerem Ignácem) nosí bývalí žáčci i pražští studenti svíčky, kytky, vázičky, malé sošky, figurky i dopisy a vzkazy. Není se čemu divit, dohnal je stejný pocit neukončeného a otevřeného příběhu, protože Markéta opustila tenhle svět po svém a s takovou prudkostí, s jakou psala polemiky, a se stejnou vášní, s jakou milovala, s jakou rozpoznávala lásku, a ta se vždycky nabízí teď a tady, je součástí žité přítomnosti, ale když lásku ztratila tak náhle a nečekaně, jak zaznívá u Baudelaira: "- Když naše srdce jednou skončilo svou sklizeň, / pak žít je zlo! Toť taj, jejž všichni poznali, // to prostičký je žal, je zcela bez záhady, / a jako vaši radost každý vidí jej" (báseň Semper eadem, Květy zla).

Markéta Kořená stála stranou akademického světa i aktuálního literárního dění, ale všechno pozorně sledovala. Možná žila život všech těch byvších outsiderů na periferii, kteří neměli ani telefon, ani internet, ani spojení na Prahu, ale na jejichž slovo a spojení Praha přesto čekala a které bázlivě vyhlížela. Ostatně prostřednictvím svých studentů měla na současné literatuře v novinách, vydaných knihách, zamýšlených edicích i výuce jistý podíl - v paměti a srdci zůstal otisk její duše.

V jáchymovském zastupitelstvu se ještě snažila zabránit nové "stezce v mracích" i výstavbě bezpočtu apartmánů na místě někdejšího pracovního tábora, která by z horského městečka s kondenzovanou pamětí 20. století mohla udělat lunapark po vzoru Špindlerova Mlýna a podobných zhůvěřilostí.

A kromě toho všeho - byla první čtenářkou mých recenzí i básní, posílaly jsme si doporučení k četbě, pomlouvaly jsme ledabyle napsané knihy, dohadovaly se o dobrých, rozebíraly novinky, které se tematicky vracely do padesátých let, od Uranovy po Bílou Vodu, kroutily hlavou nad autofikcí, pro nic za nic jsme si dávaly básně, četně ty prověřené, ke kterým jsme se vracely, Miłosze, Achmatovovou, nejvíc Holana, někdy jsem jí nutila Zahradníčka, zřídka a občas nové a začínající autory, dodnes mám v knihovně pár jejích knih, jako první jsem od ní dostala Píseň o zemi Bedřicha Fučíka, potom Mluvící pásmo Milady Součkové, Zápisník Miroslava Červenky, pak sérii, která se mi hodila, když jsem po ní přebírala na Vysoké škole kreativní komunikace předmět evropská literatura, jak jsme se shodly, ten vůbec nejlepší, kde si člověk mohl znovu a znovu se studenty číst Homéra a Danta, trochu škodolibě se smát Voltairovi, ale připomínat si, co vedle toho všeho může dnes obstát, neustále jsme se vracely k Thomasi Mannovi a nikdy se neshodly na tom, jestli je lepší Kouzelný vrch, nebo Doktor Faustus, na obřích šachách na terase Radium Palace mě tu hru učila, zřejmě bez úspěchu, ale jedním rozhodnutím - a zůstaly jen vzpomínky, jak se neustále rozostřují - a jen naděje na shledání... Markétu jsem od její smrti spatřila dvakrát - jednou ve snu v krajině jak z březinovské básně, zvlněné, tasovské, poseté obřími kameny, nepamatuju si jediné slovo, nic, jen neurčitý vjem klidu a radosti, a podruhé v Jáchymově, kde se zjevila jako stín a varování, aby mi připomněla, co se snažím tak neobratně a tak - zase mnohomluvně, moc živelně, moc prudce, jak podotýkala, roste ti to pod rukama, Bramborko, říkala, musíš se holt víc korigovat a přepisovat - ale teď se to nedaří, přitom jenom stačilo napsat, že mi přišla připomenout, že každému z nás svěřovala břemena a spoléhala na naše schopnosti, srdce, vůli, mysl a svobodné rozhodnutí, odmítala jednoduchá zadání, ale tušila, že v tom všem dokáže každý a jednotlivý rozlišit a poznat lásku a radost z dobrého tvořivého díla; a jen jedno je jisté, že našla své místo na světě, poslání, co je každému dáno do opatrování, našla ho v každodenní radosti, stačilo učit děti všech věkových kategorií, nasměrovat je a povzbuzovat; leccos to napovídá i o odkazu, který po sobě zanechala a který je ukrytý v samotném titulku tohoto textu, myslím, že nám jenom naznačovala, že musíme nejprve poznat lásku - ať už k literatuře, knize, slovu, nebo druhému člověku, nebo k čemukoli, ale jen takto šlo stvrdit své místo na světě, vlastní povolání, a jen tak málo stačilo, aby z tohoto vydobytého pak našla spolu s námi radost.

Barbora Švýcarská (1988), literární historička a editorka. Působí v edičním a textologickém oddělení v Ústavu pro českou literaturu AV. Absolvovala Literární akademii v Praze diplomovou prací o genezi básnických textů Karla Pecky, doktorské studium na Masarykově univerzitě v Brně ukončila obhajobou práce o díle Ivana M. Jirouse. Dlouhodobě se věnuje spisovatelům vězněným v padesátých až osmdesátých letech.