Měla jsem tu čest učit tě americkou literaturu na FF UK v době, kdy v českém kontextu nikdo neměl o skotské gaelštině a moderní skotské neanglické literatuře skoro žádné ponětí. Jak ses k těmto dvěma hlavním oblastem svého zájmu vůbec dostala?

Všechno začalo zájmem o Skotsko v době, kdy jsem se připravovala k přijímačkám na anglistiku. Vzhledem k tomu, že středoškolská výuka angličtiny se tehdy soustředila hlavně na Anglii, jsem učinila překvapivé zjištění, nakolik jsou jednotlivé země a regiony v rámci Britských ostrovů odlišné - a že řada z nich má své menšinové jazyky. Původně mě zaujala skotština (Scots), což je druhý skotský minoritní jazyk, blízce příbuzný angličtině. Skotština ale byla a dosud je poměrně těžko dostupná pro zahraniční studenty, a tak jsem se rozhodla vyzkoušet druhý skotský minoritní jazyk: skotskou gaelštinu (Gŕidhlig, Scottish Gaelic). Učebnici i úvodní online kurz jsem našla snadno, později jsem vyjela i na ostrov Skye na letní školu. Ve vážný zájem se ale tento koníček začal měnit až ve chvíli, kdy jsem přes bilingvní vydání objevila moderní skotskou gaelskou poezii. Zaujali mě velcí básníci dvacátého století jako Sorley MacLean (Somhairle MacGill-Eain) a Derick Thomson (Ruaraidh MacThňmais), a jelikož jsem si přála více porozumět jejich dílům a časem o nich i něco napsat, motivovalo mě to v dalším studiu jazyka.

Jak se těm oborům tehdy akademicky dařilo a jak se jim daří dnes?

Coby akademický obor je studium gaelštiny a gaelské literatury nejrozvinutější v samotném Skotsku. Na Edinburské univerzitě byla první profesorská pozice pro keltská studia a gaelštinu ustanovena v roce 1882. V současné době existují specializovaná pracoviště v Edinburghu, Glasgow, Aberdeenu a na ostrově Skye - a dále ještě v Kanadě, konkrétně v Novém Skotsku, kde dosud existuje početná gaelská menšina. Významnou tradici má ovšem studium keltských jazyků i v Německu. Hamburský rodák Kuno Meyer patřil na přelomu 19. a 20. století k nejvýznamnějším postavám ve svém oboru a byl velmi vlivný a oblíbený ve Skotsku i v Irsku, téměř třicet let učil v Liverpoolu. Z vědců českého, přesněji česko-německého původu, bych jmenovala Julia Pokorného: narodil se roku 1887 v pražské židovské rodině, vystudoval ve Vídni a zaměřoval se na keltské jazyky. Vyučoval napřed v Berlíně a poté, co musel uprchnout před nacismem, se usadil ve Švýcarsku. Když jsem byla loni v Aberystwythu ve Velšské národní knihovně, narazila jsem tam na jeho korespondenci s jazykovědcem Paulem Diverresem, který byl bretonského původu a v Aberystwythu působil coby správce rukopisných sbírek.

Keltské jazyky, ke kterým skotská gaelština spolu s bretonštinou, irštinou, kornštinou, manštinou a velštinou patří, jsou označovány jako jazyky minoritní. Co podle tebe termín minoritní vlastně znamená?

Keltské jazyky byly dlouhou dobu cíleně vytlačovány z různých oficiálních kontextů jako je školství a veřejný život. Byly často vnímány jako jazyky domácké a venkovské, které se hodí pouze pro užívání v rámci nejbližší rodiny. A pokud se někdo chtěl v životě uplatnit, bylo záhodno je zapomenout a přeorientovat se na jazyk majoritní: to je v případě keltských jazyků na Britských ostrovech angličtina, v případě bretonštiny francouzština. Navázala se na ně řada předsudků: že jsou to jazyky nevzdělaných vrstev, v nichž se nedá pěstovat vysoká kultura. Někteří rodiče tedy svým dětem dané jazyky schválně nepředali, aby jim "nekazili život" - sama řadu takových lidí znám, ve Skotsku i v Bretani. Hodně takových potomků se teď keltské jazyky pracně v dospělosti učí a vnímají to jako velkou ztrátu. Ony "ztracené generace" ve dvacátém století gaelštinu i bretonštinu citelně oslabily.

Jak by dopadlo srovnání současné situace jednotlivých keltských jazyků?

Nejlépe je na tom v současné době velština. Kornština a manština nějakou dobu - kornština poměrně dlouho - rodilé mluvčí v tradičním slova smyslu zcela postrádaly, ale prošly úspěšnou obrodou a dnes už existují další generace, které v nich nebo s nimi byly vychovány. Nejsou to uživatelé monolingvní, ale vždy minimálně bilingvní. Takové nové rodilé mluvčí najdeme ve všech keltských jazycích. Často jsou to děti rodičů, kteří se daný jazyk naučili, mnohdy se seznámili na jazykových kurzech nebo při souvisejících kulturních aktivitách, a svoje potomky se rozhodli v jazyce vychovat. Ve Skotsku je teď velmi populární dávat děti do gaelskojazyčných škol, i když rodiče třeba gaelsky neumějí. Ale vnímají vícejazyčnost coby devízu pro další studium a pracovní uplatnění: s gaelštinou prostě není problém najít práci, ať už ve vzdělávání, nebo v médiích. V tomto se situace naprosto obrátila.

A nakolik si jsou keltské jazyky vůbec blízko?

Blízko k sobě mají skotská gaelština, irština a manština, což je jedna větev keltské jazykové rodiny. Druhou tvoří velština, kornština a bretonština. Co se týče kulturních styků, nejužší vztah existuje mezi Skotskem a Irskem - i kvůli zeměpisné blízkosti. A po staletí je taky spojovala jedna intelektuální kultura a jeden literární jazyk. Ovšem i ve dvacátém století a v současnosti tu najdeme mnoho příkladů kulturních kontaktů - přímé překlady z irštiny do gaelštiny a velký zájem sledovat, co se zrovna děje na druhém břehu Irského moře. S kolegy Danielou Theinovou a Martinem Světlíkem jsme dokonce v roce 2023 vydali číslo časopisu Plav věnované současné poezii v irštině a skotské gaelštině. Nazvali jsme ho "Kulturní dějiny mořské mlhy".

Letos jsi zaznamenala obrovský úspěch, jelikož jsi získala prestižní evropský grant ERC Starting Grant na projekt nazvaný "Noví uživatelé minoritních jazyků coby spisovatelé a kulturní hybatelé". Co je jeho cílem?

V projektu se zaměříme na nové uživatele, kteří keltské jazyky využívali pro svou vlastní tvůrčí činnost, a sice v devatenáctém století a v prvních desetiletích dvacátého století. Právě v tom je plánovaný výzkum inovativní - historickým zaměřením, komparativním rámcem a zájmem o tvůrčí aktivity v nemateřském jazyce. Doufám, že se nám o cílových lidech podaří zjistit více, informace porovnat a vysledovat vzorce a trendy: z jakého prostředí pocházeli, co je ke studiu keltských jazyků motivovalo, jakým způsobem si je osvojovali, jakým způsobem je pak využívali ve vlastní tvorbě, jak na ně reagovala společnost a jakým způsobem tyto jazyky a kultury ovlivnili. Vliv je to přitom do značné míry měřitelný - někteří z nich vytvářeli nová slova, podobně jako naši obrozenci, nebo prosadili nový literární žánr. Hodláme pracovat s jejich vydanými díly, novinami, časopisy i archivními materiály.

Do jakých etap bude bádání rozděleno a nakolik se do něj zapojí i další odborníci a instituce?

Na pražské filozofické fakultě proběhne projektová konference, kde se šířeji zaměříme na fenomén lidí, kteří se naučili minoritní jazyk a začali v něm tvořit. Moc mě zajímá, jaké paralely a rozdíly objevíme. Konkrétním výsledkem bude například web, kde chceme zpřístupňovat informace a související materiály. Už teď jsem v kontaktu s kolegy, kteří se zabývají romštinou nebo okcitánštinou. Ráda bych navázala spolupráci s kulturními institucemi v keltských zemích, například s Muzeem irské literatury v Dublinu nebo s Knihovnou skotské poezie v Edinburghu - a nabídla jim "balíčky na míru", aby s příběhy těchto spisovatelů a spisovatelek mohly dále pracovat. Mnohdy totiž jde o významné osobnosti, ale tenhle konkrétní aspekt jejich kariéry - tedy že jde o nové uživatele - není všeobecně známý a předpokládá se, že šlo o rodilé mluvčí.

V posledních desetiletích prý těchto nových uživatelů bez jakékoli rodinné vazby - a zůstaňme u skotské gaelštiny - stále přibývá. Domníváš se, že na to mají vliv moderní technologie? Nebo je to jen takový módní trend?

Vliv technologií je tu skutečně dvojí. Na jedné straně podporují všudypřítomnost velkých jazyků, zejména angličtiny. Na druhou stranu umožňují lidem, kteří mají zájem o menšinové jazyky, aby využívali on-line kurzy, učební pomůcky a slovníky, účastnili se seminářů a konverzačních kroužků, které se konají třeba na zoomu. A jistěže zájem o jazyky a kultury ovlivňují módní trendy i popkultura. Před pár lety jsem například zaznamenala prudký nárůst zájemců o soukromé studium gaelštiny. Připadalo mi zvláštní, že se s nimi najednou roztrhl pytel - a pak mi někdo osvětlil, že do Čech tou dobou dorazil fenomén knižní řady a televizního seriálu Cizinka, který zpopularizoval Skotsko vůbec a zejména gaelsky mluvící oblasti a jejich dějiny. Mimochodem v tomhle seriálu získal jednu z vedlejších rolí kolega Gilbert MacMillan, vynikající překladatel, editor a zpěvák tradiční hudby. Ztvárnil barda, který při hostině na hradě zpívá a hraje na harfu. A je vtipné, že tam byl jediným rodilým mluvčím gaelštiny. Sama jsem seriálu nepropadla, protože oproti romantice dávám přednost spíš detektivkám a duchařské literatuře. Ale k vážnému zájmu o gaelštinu samozřejmě mohou vést různé cesty, třeba poslechem folkrockové kapely Runrig. Nemusí se k ní každý dostat přes modernistickou poezii.

Jakými způsoby se tedy keltské jazyky udržely v době, kdy je válcovala angličtina nebo i francouzština? Prostřednictvím ústní lidové slovesnosti, nebo díky písemnictví? A nakolik bylo jejich obnovení spojeno s národnostními agendami?

Důležité byly všechny složky. Coby mluvené jazyky každodenní komunikace se udržely zejména na venkově, v odlehlých oblastech, a obnovování pak probíhalo i díky zájmu o lidovou slovenost a tradice a snahu zdůraznit svébytnost daných národů. Významnou roli ovšem sehrálo i cílené úsilí dokázat, že tyhle jazyky dokážou pojmout celý moderní svět, že v nich lze psát experimentální literaturu, novinové články o současném dění nebo do nich překládat klasická díla z jiných písemnictví.

O zachování a další rozvoj keltských jazyků se pak zasloužili i lidé, kteří se je naučili kvůli kulturním a politickým zájmům, a pak v nich začali sami tvořit - právě těm se věnuji ve svém výzkumu. V Irsku je to třeba první prezident Douglas Hyde nebo herec, impresário a překladatel Micheál MacLiammóir, který se narodil v Londýně, v rodině, která s Irskem neměla nic společného. Irsky se naučil až v dospělosti a později se svým partnerem, Hiltonem Edwardsem, vedl v Dublinu avantgardní scénu Gate Theatre. Filmoví fanoušci si ho možná vybaví v roli Jaga ve filmové adaptaci Othella, kterou režíroval Orson Welles. Dalším příkladem je Agnes O`Farrelly (Úna Ní Fhaircheallaigh), první žena, která v irštině napsala román. A jako jedna z prvních žen studovala i v Irsku a Paříži keltské jazyky na univerzitní úrovni a následně se stala profesorkou irštiny na University College Dublin. To jsou jen tři ochutnávky z velkého korpusu fascinujících lidských osudů.

Pár let po doktorátu jsi napsala vysoce ceněnou monografii skotského spisovatele Dericka Thomsona, což je jméno u nás vpravdě neznámé. Čím tě oslovil?

Už v diplomové práci jsem se zaměřila na jeho poezii a poezii Sorleyho MacLeana, tématem byla poezie místa. Čili napřed jsem si oblíbila Thomsona básníka a teprve postupně jsem začala objevovat další stránky jeho působení. Byl to totiž taky významný akademik, překladatel, editor a kulturní hybatel. A když jsem si vybírala téma dizertační práce, uvědomila jsem si, že o Thomsonovi, navzdory tomu, co vše dokázal, nevyšla samostatná kniha. Disertace se pak stala základem monografie, kterou vydalo nakladatelství Edinburgh University Press.

Chystáš se Thomsonovu poezii přeložit do češtiny? Co by z jeho tvorby mohlo podle tebe dneska rezonovat?

Do češtiny jsem zatím přeložila jednu z jeho slavných básní, ale ráda bych časem převedla i další. A uvažuji také o jedné z povídek zasazené do období druhé světové války. Čím více jsem se totiž s Thomsonovou tvorbou seznamovala, tím víc jsem oceňovala i jeho povídkářskou a novinářskou tvorbu. Se souhlasem Thomsonovy rodiny a s pomocí kolegů a přátel jsem po mnoha letech úsilí a odkladů sestavila výbor jeho gaelské prózy. Knihu jsme pokřtili loni v únoru na ostrově Lewis, v kulturním centru sídlícím přímo v oblasti, kde Thomson vyrůstal. Na křest dorazily dvě milé a vzdělané starší dámy, které ho znaly, a naprosto se odrovnaly při čtení jedné z jeho satirických povídek: doslova plakaly smíchy. Výbor posléze získal několik cen - včetně té za nejlepší gaelsky psanou knihu v oblasti literatury faktu, což je pro mě jako někoho, kdo se gaelsky musel naučit, velké zadostiučinění. Nejvíce mě dojala recenze, v níž významná gaelská novinářka a moderátorka, která pochází rovněž z Lewisu, napsala, že si díky knize oživila idiomy, které slýchala naposledy v dětství - a teď si připomněla jazykové a kulturní bohatství, které gaelština ztrácí. Potěšilo mě, že jsem k uchování této tradice mohla alespoň trochu přispět.

V návaznosti na tento výbor mám teď rozpracovaný podobný svazek věnovaný Thomsonovu kolegovi: Finlay J. Macdonald (Fionnlagh Iain MacDhňmhnaill) byl gaelský novinář, rozhlasový a televizní producent, filmař a taky skvělý humorista. Moc se těším, až knihu vydáme - a doufám, že se při křtu zase všichni hodně nasmějeme.

Na svém překladatelském kontě máš třeba anglicky psaný román Severní vody Iana McGuirea nebo ze skotské gaelštiny Konec podzimu Tormoda Caimbeula. V jednom rozhovoru jsi uvedla, že skotská gaelština má ohromně bohatou slovní zásobu týkající se moře a všeho, co s ním souvisí.

Asi mám na romány a povídky týkající se moře a lodí z nějakého důvodu štěstí. Třeba při překládání Severních vod jsem se důkladně obeznámila s problematikou velrybářství v druhé polovině devatenáctného století a naučila se rozlišovat různé druhy harpun. Anebo jsem taky překládala thriller Laury Shepherdové-

-Robinsonové Krvavý cukr, který se týká trojúhelníkového obchodu se zotročenými Afričany v osmnáctém století - čili jsem si opět užila zaoceánských plaveb a lodního názvosloví.

Překládat Konec podzimu jsem si vysnila nejen proto, že je to dosud nejlepší skotský gaelský román, ale i kvůli tomu, že jeho autor, Tormod Caimbeul, mě ve Skotsku chvíli učil. A jelikož děj se odehrává ve venkovské komunitě na ostrově, potřebovala jsem si poradit s názvoslovím týkajícím se různých druhů ryb a mořských řas. Konec podzimu je román jímavý i zábavný, autor v něm bohatost specializovaného názvosloví zároveň oslavuje a trochu si z ní utahuje. A já mám radost, že se román díky nakladatelství Argo a podpoře autorovy rodiny podařilo u nás vydat, i když Caimbeul se už toho bohužel nedožil. Konec podzimu tak dnes existuje pouze v gaelském originále a v českém překladu, do angličtiny zatím přeložen nebyl. Časem bych ráda přeložila i Caimbeulův druhý román Shrapnel, což je noirová detektivka zasazená do edinburského podsvětí: opět velmi vtipná a jazykově vynalézavá, protože pracuje se střídáním gaelštiny, angličtiny a skotštiny.

A když ses pustila do překládání sbírky Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář do gaelštiny, moře v tom taky sehrálo roli?

S nápadem přeložit tuhle sbírku do gaelštiny přišel můj milý kamarád a kolega Janek Zikmund, překladatel, redaktor a literární agent, díky němuž Petr dvakrát navštívil Skotsko. Pokud by šlo o náhodně vybranou českou sbírku, asi bych váhala, ale myslím, že právě tato kniha bude v gaelském prostředí pozoruhodně fungovat. Zpracovává totiž téma objevitelské plavby po neznámých ostrovech, kulturního neporozumění a taky ničivého dopadu koloniálních podniků, což v gaelském Skotsku rezonuje hned dvojím způsobem. V rámci Britského impéria čelily gaelsky mluvící komunity nucenému vysidlování a cílené kulturní devastaci, ale zároveň se z nich ve vysokých počtech rekrutovali příslušníci britské armády a koloniální správy, kteří následně bojovali v britských imperiálních válkách a působili v koloniích od Severní Ameriky a Karibiku po Austrálii a Indii. Moji skotští kolegové teď například zkoumají osudy skotského gaelského básníka Dugalda MacNicola, který se v devatenáctém století přidal k britskému námořnictvu a usadil se na ostrově Barbados, kde založil rodinu s místní svobodnou černošskou ženou. Existují důkazy, že jiní gaelsky mluvící Skoti vlastnili v Karibiku plantáže, kde využívali práci zotročených lidí.

Ale zpět k Petrově sbírce: ke spolupráci na překladu se uvolili již zmínění Gilbert MacMillan a Peter Mackay, oba rodilí mluvčí gaelštiny, jeden zkušený překladatel a editor, druhý skotský národní básník. Doufám, že s jejich přispěním text doladíme tak, aby v gaelštině přesvědčivě fungoval a našel si nové čtenáře.

Neuvažuješ o kurzech zaměřených přímo na oblast svého badatelského zájmu?

Kurz zaměřený na skotskou gaelštinu bych někdy otevřela moc ráda, ale chybí nám zde institucionální podpora podobná té, jíž se těší irská studia a výuka irštiny. Ta díky podpoře Irska probíhá v Praze již od devadesátých let. Zatím se aspoň snažím zahrnout skotské autory a autorky do naší stávající výuky. Doufám, že se nám časem povede na fakultě ustanovit skotská studia jako samostatný výzkumný směr a snad i jako studijní specializaci. Pravda je, že se skotskou ambasádou v Praze by šlo všechno snáze.

Zaujalo mě, že sis letos vypsala kurz věnovaný duchařským příběhům. To mělo jaký důvod?

Seminář věnovaný britské duchařské povídce jsem si vypsala hlavně proto, abych měla záminku vnutit studentům své oblíbené povídky a spisovatele a abych si o nich měla s kým povídat. Ale vážně: věřím, že seminář má i značný pegagogický význam. Z vlastní zkušenosti vím, že třeba k Charlesi Dickensovi, Elizabeth Gaskellové a dalším klasikům je možné získat vřelejší vztah díky jejich duchařským povídkám, kdežto jejich romány mě nikdy nebavily.

Navíc se duchařské povídce věnuji i jako překladatelka. Třeba jsem měla možnost přeložit kultovní novelu Algernona Blackwooda Vrby. Nebo jsem v roce 2022 sestavila tematické číslo časopisu Plav "Děs a hrůza na ostrovech": jedné z detektivně-duchařských povídek Williama Hopea Hodgsona figuruje neviditelný kůň a elektrický pentákl a je to velká legrace, všem vřele doporučuji. Tehdy vyšla v mém překladu i rozsáhlá antologie Královny hrůzy. Duchařské a hororové povídky britských a amerických spisovatelek, kde jsem měla možnost převést do češtiny třeba slavnou Žlutou tapetu Charlotte Perkins Gilmanové a také jednu půvabnou parodickou povídku Vernon Lee (Violet Pagetové). K vývoji duchařské povídky ostatně významně přispěli mnozí skotští spisovatelé a spisovatelky včetně Waltera Scotta, Margaret Oliphantové, R. L. Stevensona a Johna Buchana, takže se mi oba zájmy pěkně prolínají.

Na závěr se nemohu nezeptat, která bílá místa na pomyslné mapě skotské gaelské literatury tě ještě lákají.

Četná bílá místa jsou požehnáním i prokletím skotské gaelské literatury a kultury jakožto vědního oboru. Chybí nám totiž tolik studií o zásadních tématech, tolik životopisů i těch nejvýznamnějších spisovatelů a komentovaných vydání jejich děl, že si všichni můžeme vybírat, do čeho se pustit. To mě do určité míry ovlivnilo v rozhodování, proč se skotské gaelské literatuře věnovat. Lákala mě představa, že můžu něco zpracovat úplně poprvé - a hlavně že můj výzkum bude mít dopad nejen v českém prostředí, ale i ve Skotsku. Je to navíc obor velmi kolegiální, všichni si navzájem pomáhají, rádi se s ostatními o svoje archivní objevy podělí. Prostě to není tak soutěživý obor jako třeba anglická renesanční literatura. Zároveň se mi ale z těch možností a pocitu odpovědnosti občas trochu zatočí hlava a mám pocit, že i kdybych se rozkrájela, tak nejde všechno stihnout. Času je málo, dialekty mizí, rodilí mluvčí a pamětníci odcházejí a s nimi i jejich vzpomínky, vědomosti a slovní zásoba.

Takže kdybys měla vybrat jednu postavu, jednu knihu nebo jednu událost - do čeho by zvláště stálo za to se pustit?

Co se týče větších projektů, ráda bych se zaměřila na pankeltské hnutí a kongresy v první polovině dvacátého století. Do určité míry se jich dotkneme už v rámci ERC, ale jedná se o natolik zajímavý kulturní a politický fenomén, že by si zasloužil samostatnou studii a doufám, že i samostatný projekt (ideálně opět s evropským financováním, pokud mi bude Evropská výzkumná rada znovu nakloněna). Pankeltské hnutí má rovněž fascinující společenský rozměr. Kdo se s kým přátelil, kdo se s kým rozkmotřil a co z toho bylo. V archivech jsem objevila nádherně provedené tištěné programy z akcí, pozvánky na večírky se zpěvem keltských písní, návrhy kostýmů i historické fotografie. Zároveň jsou to ovšem události a kulturní okruhy, kde se utvářela separatistická hnutí a politické strany. Souvisejí s nimi pozitivní snahy o záchranu minoritních jazyků a kultur, rozvoj mezinárodní spolupráce i snaha vyvázat malé národy z velkých imperiálních celků - leccos z toho je nám blízké z českých dějin a národního obrození. Současně se ovšem pankeltské hnutí pojí i s kontroverzními tématy, jako je kolaborace některých bretonských buditelů s německými okupanty za druhé světové války nebo skutečnost, že řada lidí, jež na evropské pevnině spolupracovala s nacisty, odešla po válce do Walesu nebo do neutrálního nezávislého Irska, kde se usadili pod jiným jménem a začali nový život, aniž by o jejich minulosti kdokoliv věděl. Uvidíme, jestli o tom nakonec napíšu odbornou knihu nebo spíš thriller.

Připravila Hana Ulmanová.

Petra Johana Poncarová (1988), anglistika a skandinavistka, na FF UK působí v Ústavu anglofonních literatur a kultur. Zaměřuje se na moderní skotskou literaturu, zejména ve skotské gaelštině. V letech 2023-2025 hostovala coby Marie Curie Postdoctoral Fellow na University of Glasgow. V nakladatelství Edinburgh University Press vydala monografii Derick Thomson and the Gaelic Revival (2024) a její výbor z Thomsonových gaelských próz An Staran získal ve Skotsku několik ocenění. Na projekt "Noví uživatelé minoritních jazyků coby spisovatelé a kulturní hybatelé" letos získala prestižní ERC Starting grant.