Nové Bagately se opět zaměří na spiritualitu, která nepřestává být velkým tématem současnosti. Soustředí se ale i na další závažné tituly, které připomínají významné autory minulého století, a nakonec se zastaví u konce jednoho významného řetězce, jenž byl dlouho pevnou součástí našeho knižního trhu.

Zachtělo se mi tří knih pojednávajících o formách, možnostech a potížích současné duchovnosti: Magdalena Dušková, Pavel Šplíchal: Neříkejte tomu ezo. Česko uprostřed spirituální revoluce (Alarm 2025), Peter Lamborn Wilson, Christopher Bamford, Kevin Townley: Zelený hermetismus. Alchymie a ekologie (přeložil Adam Borzič, Malvern 2025), Adam Borzič: Spiritualita posvátné země. Divoká cesta spolubytí (Portál 2026). Už dopředu prozradím, že ani jedna z nich mě nezklamala a všechny mi poskytly pokaždé jinak přesvědčivý zážitek.

Cílem novinářské dvojice z internetového Alarmu, kde také část knihy vycházela na pokračování, je ukázat ambivalentnost, dvojlomnost ezoteriky rozpínající se od "plácání nesmyslů" až ke "spoustě radosti". Jde jim tedy o porozumění fenoménu v jeho komplexnosti a bohatě rozrůzněné pestrosti, již též můžeme nazírat jako konfúzní změť. Východisko autorů spočívá ve vůli přijímat zkoumané jevy zcela vážně bez znevažujících přístupů. Používají výraz "alternativní spiritualita". (Mimoto rozpoznáváme i fenomén spirituality agnostiků a ateistů, který též zasluhuje pozornost). K ezoterice můžeme přistupovat z odlišných hledisek a pomocí mnoha metodologií, nepochybně se vztahuje k religionistice, sociologii a psychologii náboženství, antropologii, psychoterapii a psychiatrii, ostatně všechny disciplíny zde najdou svoje uplatnění (z pohledu terapeutického by bylo zajímavé více sledovat subjektivní významy - často tu dominuje vztah k silné osobnosti, upnutí k ní až zamilovanost, vliv partnera, únik z nudy, snaha o léčení tělesných i duševních neduhů, ale hraje zde roli i autentické duchovní hledání).

Autoři se pokoušejí i o teoretické vymezení předmětu svého zájmu, což na tak malém prostoru mohou učinit jen povšechně. K podstatě jevu patří propojení dílem smysluplných perspektiv se schopností systému v širokém spektru absorbovat prakticky vše od astrologie, psychotroniky, minulých životů, novopohanství, čarodějnictví a psychedelie až po létající talíře, konspirační narativy a libovolné absurdity. Zdá se, že k podmínkám vstupu do ezo světa patří částečné či úplné potlačení kritičnosti a ochota přijmout servírované pravdy a techniky bez skepse a odstupu. Zůstává otázkou, zda zahrnout mezi ezoteriku i tzv. tajné vědy (hermetismus, kabala, alchymie, okultismus) či různé formy gnóze, ty jsou ale přece jen poněkud náročnější a vzpírají se snadnému vniknutí pomocí naprosté povrchnosti; jejich texty vyžadují značnou čtenářskou zkušenost a přece jen nemalé vzdělání v humanitních oborech. Spíše by se zřejmě dalo mluvit o teozofických základech (Egon Bondy mluvil o "teozofické břečce"), jejichž dědičkou se stala nesourodá směs nazývaná od šedesátých let New Age se základnou především ve Spojených státech.

Na otázku, zda se jedná o náboženství, odpovídají autoři kladně, ačkoli tu evidentně není přítomna závazná dogmatika, mocenská složka, indoktrinace, autority vyššího typu atd. Sám pojem "iracionalita" působí ošidně, neboť o něm lze uvažovat v každém spirituálním modelu světa, bývá někdy přítomen i v modelech nenáboženských a není vlastně zřejmé, co si pod ním představovat. Termíny "skrytá realita" nebo "vyšší světy" jsou podobně nejasné a "skrývají" libovolný obsah. Potom i konstatování, že naše společnost není ateistická, jak se obvykle soudí, neříká mnoho. Úvahy na toto téma by bylo třeba velice zpřesňovat a prohlubovat, jinak jen levitujeme okolo výrazu Tomáše Halíka "něcismus", označujícího přesvědčení lidí, že "něco" je jako protiklad postoje, že není nic. To ovšem velký intelektuální ani duchovní výkon nevyžaduje a v podstatě jde jen o banální tautologii. Dokladuje to ale, že zdroje "první" spirituality skutečně vysychají, a proto se zájemci uchylují k záložním, které jsou dosud vlahé.

Stoupenci ezoteriky se někdy označují za "alternativu", řadí se k odpůrcům režimu a propojují svoje aktivity s jistou politickou angažovaností. Klienti léčitelství vykazují zpravidla mimořádnou prostoduchost a manipulovatelnost, a proto se stávají ideálním objektem i šarlatánů a svůdců politických - finanční interesy v obou případech převládají. Společnou ideou pro celou oblast bývá práce s energií, holismus, víra v nesmrtelnou duši a řada praktik vedoucích k růstu, uzdravování, získání bohatství v mnoha podobách od pekuniárních po duchovní.

Kniha se skládá z rozhovoru s religionistkou specializovanou na výchozí problematiku a volného cyklu osobních příběhů a reportáží. Autoři postupují citlivě, nehodnotí, občas ventilují i svoje pocity, dojmy a akcentují momenty vtažení do situace, nevyhýbají se

(ne-)chtěné komice, zachovávají anonymitu aktérů. Jejich zájem vykazuje pochopitelně svoje limity, jak to u žurnalismu bývá - každý report musí někde skončit, z každého výletu za poznatky je třeba se vrátit. Důkladný výzkum by vyžadoval podstatně více času a vedl by k publikaci rozsáhlejší, ale i prostředky autorů byly jistě omezené. Projekt navíc vznikal v průběhu či doznívání covidové epidemie, jíž byli mnozí zasaženi.

V knize také absentuje konzultace s psychiatrem. V případech některých vypravěčů stojí v popředí duševní nemoc nebo její specifická substituce či komplement. Osoby projevují silnou, nesporně kreativní imaginativnost, která však rychle získává patologický charakter, mění se v očividné bludy a halucinace psychotického původu. Lze tu diskutovat o příčině a následku, mnohdy se asi obojí prolíná - u disponovaných jedinců ezo přispěje k rozvoji choroby, jindy si nemoc samotná vyžádá účast v alternativní realitě okultních hrátek. Vysoce sugestibilní jedinci rychle podléhají vlivu odpoutaného, euforického prostředí i autoritativních vůdců. S jejich přesvědčivostí to ovšem vypadá sporně, někteří guruové zachycení knize museli být více než žalostné postavy (nepostrádající však sebevědomí typické pro asociální psychopaty) a ohledně jejich mocí nad myslí postižených jedinců zůstává rozum stát. Probíhá to však v kontextu kombinace zoufalství, intenzivní touhy po spásném lanu a rezignaci na překážející soudnost. Vystřízlivění s sebou nese bolestnou, ale někdy katarzní kocovinu. Sledujeme cestu "tam" a zase "zpátky". Odpadnutí je nesnadný proces a závažný krok, který navede renegáty ke zdravější trajektorii či k úplnému osvobození. Provází to řada otázek k psychologii "víry" v ezo pravdy a poselství - věří tomu subjekty úplně, nebo jen do jisté míry? K povaze víry patří i to, že ani ortodoxní věřící se zpravidla od skutečnosti úplně neodtrhnou a nepřistupují třeba k drastickým zásahům do tělesné integrity, o nichž se například mluví v evangeliu. Tady se dostáváme k jakési metafyzice vědomí a jejím záhadám. Psychiatr Vladimír Vondráček uvádí kazuistiku paranoika, který se dlouhodobě obával, že bude popraven. Vondráček mu jednou v rámci experimentu (nechme stranou, jak etického) oznámil, že exekuce se bude konat zítra ráno. "Vy jste se úplně zbláznil, člověče," zněla odpověď. I "víru" tedy nejspíš tvoří komplikovaná struktura obran, přípustek, fantazií, nadějí a koneckonců exaktního vnímání bytí, kdy je především navýsost obtížné držet si zdravý nadhled. Strhující přitažlivost tajemna je korigována rozumem a zkušeností, poměry se v mezičase obracejí jako přesýpací hodiny. ("Možná to tak není, ale proč by to nemohlo být pravda?" uvádějí autoři.) To nevylučuje projevy naivity takřka dětinské a svoje nositele velmi ohrožující.

Jako pamětník vzpomínám na stopy ezoteriky za normalizace; zájem o "věci mezi nebem a zemí" byl tehdy spíše dráždivým protikladem povinného materialismu. Spíše na ústupu byl spiritismus (s nímž však mám zajímavý zážitek), hitem Moodyho knížka Život po životě, okultní a hermetická literatura se prodávala v "černých antikvariátech" za vysoké ceny. Psychotronika kvetla na obskurních pracovištích, podpora v tomto ohledu přicházela i z Moskvy (hledalo se její možné vojenské využití). Četly se knihy Ludvíka Součka, mnoho lidí se vzrušeně zabývalo záhadami a paleoastrologií. K naprostému boomu došlo v devadesátých letech, rozvoj působil neuvěřitelně a otáčelo se tu velké množství financí. Lze připomenout druhý román Umberta Eka Foucaultovo kyvadlo, v němž ironicky zachycuje dobový přesun od revolučního marxismu a rudých praporů k ezoterickým obchůdkům s jejich léčivými krystaly - podobný kotrmelec v mnohem spektakulárnější verzi jsme viděli i u nás. Léčitelé v televizi, léčivé obrázky v magazínech, poradny v novinách, slavná éra už zaniklého knihkupectví Dobry Bednářové v Celetné ulici, všeobecný ezoterický galimatyáš, pel-mel, eintopf. Jako kontrapohyb spolek Sisyfos (jak se mě někdo zeptal - vědí alespoň, kdo byl ten Sisyfos?), omezená scientistická odpověď, oslava bohapustého redukcionismu, která by ve svatém rozhorlení a zápalu nejraději zlikvidovala i všechny filozofické fakulty celého světa.

Ezoterika vyžaduje opatrnost, autoři mluví o nebezpečí rozpuštění vlastní osobnosti. Ve filmu Petra Vachlera Tajemství a smysl života se hrdinka odmítne léčit, ale nádor jí do měsíce zmizí, protože vesmír se spojil, aby... Zázraky vzbuzují nadšení, jenže úspěchy ezo léčení jsou jen legendy, které nikdo neověřoval. Když to nevyjde, řeknou vám: málo ses snažil, máš v sobě příliš negativity; je to tvoje karma. Breathariáni se nacpou, jen co se na ně nikdo nedívá. Je to tak se vším? Tady autoři brání legitimitu ezoteriky, k něčemu přece jen slouží, lidé si v ní leccos nacházejí. Podstoupit dobrovolné či řízené zešílení ale přináší náklady, i když někteří respondenti na toto období vzpomínají přece jen rádi. Odevzdat se do rukou diletantů a šarlatánů je zrádné, pseudopsychoterapeutické metody traumata otevírají, ale nedokáží je ošetřit, mořská pěna harmonizujících seancí může přejít v divokou bouři emocí, kdy se trhají plachty, praskají stěžně a lámou zábradlí. Smiřlivý závěr je spojený i s nabádáním ohledně aktivismu - může vznikat i správný ezo aktivismus a ten je třeba přivést na pravou cestu, aby nesklouzl vpravo.

Adam Borzič už přeložil skvělou knihu Christophera Bamforda Nekončící stezky Sofie (Malvern 2012), nyní k nám uvádí Zelený hermetismus, kterou napsal Bamford s dvěma spoluautory. Ústřední teze svazku zní, že příroda je spirituální skutečnost; pokud ji zničíme, zničíme i sebe. Musíme k tajnému písmu přírody změnit svůj vztah a zdrojem i inspirací nechť nám je linie romantické vědy, jež se vine dějinami od pradávných zasvěcenců po současnost. "Hermetismus podobně jako šamanismus nemůže být přesně definován jako náboženství, není přesné ho definovat ani jako vědu." Mnozí hermetici minulosti byli rovněž vynikající vědci i v klasickém paradigmatu, příkladně Paracelsus nebo Newton, blízko k přírodní magii měl také Goethe, rovněž Novalis, jehož odborností bylo důlní inženýrství. Ekologické a enviromentální myšlení přišlo až s dvacátým stoletím, obdiv a láska k přírodě se větší měrou rozvíjí od romantismu. (Zaujaly mě "astrální zahrady" a myslím na geniálního hraběte Šporka z Kuksu, který rozvíjel ideu meditačních prostor před několika stoletími.) Za chvíli tu bude řeč o Albertu Vyskočilovi; napsal, že pro moderního městského člověka jsou květiny v trávě vzdálenější než čínské písmo.

Podle hermetiků člověk při výstupu zduchovňuje hmotu, při sestupu materializuje ducha. Poznat Boha znamená stát se Bohu podobným (stejně uvažují gnostici). Vše je spojeno se vším (základní premisa magie), lidství a kosmos se univerzalizují. Odtud plyne i nutnost synkretismu a potřeba syntézy. Ukazuje se totiž bezpočet korespondencí, aluzí a filiací, jakési bezedno motivů a souvztažností, jež se potkávají a narážejí na sebe jako vlny oceánu, "život vesmíru je věčným tisícihlavým rozhovorem". Synkretismus miluje rozdílnost, bez níž nemůže vzniknout interpretace. Harmonie vyžaduje odlišné tóny, nikoli monotónnost. Wilson a Bamford osnovují hermetickou tkáň v neobyčejně zábavných, místy úchvatných, ale také dosti odstředivých a příliš rozbíhavých traktátech.

Zelená barva z titulu neodkazuje pouze k přírodě, ale též k islámu, neboť autoři a inspirátoři knihy mají vztah k súfismu a velkou úlohu tu zastávají tzv. zelení muži, o kterých u nás psal Václav Cílek. Hlavní je "být zelený nikoli jako povýšenec, ale jako kajícník". Ambicí autorů nemůže být nic menšího než vytvořit lepší svět. Ale na jakých základech? A jak se na nich lidé shodnou? V nádherné knize Držme se!, korespondenci Vladislava Zadrobílka a Jiřího Veselského, píše zakladatel Trigonu moravskému básníkovi, že světu by měli vládnout hermetici. Neříká už, jak to zařídit. Nevíme, jak by vládli a zda by je někdo poslouchal. Nemají to snadné, už v úvodu se dozvíme, že "mágům jde z grantu jen velmi málo peněz". Hluboká moudrost peníze nevyrábí ani nepřitahuje. Platí také, že osvícení a zasvěcení může, ale nemusí být totéž. A když jsme u toho - chtěli bychom žít v předosvícenském světě? Descartes a myslitelé enlightenmentu prý spískali mnoho špatného, ale v něčem se to nejí tak horké. Touha mnoha ortodoxních katolíků po středověku končí v okamžiku, kdy je rozbolí zuby.

Alegorický a metaforický jazyk hermetismu se blíží poezii, ba s ní splývá. Novalis soudil, že jedině člověk s hlubokým citem pro jazyk může být prorokem. Připomeňme, že mnohé společné spojuje řeč alchymistů a básníků s dikcí fyziků, schizofreniků a dětí. Zároveň se musí oprostit od toxických příměsí. Hermetismus nemůže "existovat přízračně mezi stíny šarlatánství, New Age splašky a reakcionářstvím". V historii i dnes nalézáme levicové mágy, kteří nestojí na straně vědy, kapitalismu a konzervatismu (ale mnozí konzervativní byli a jsou, jen raritně kouzelníci přísahají na pokrok). "Hloupý optimismus prohraje každou bitvu. Pesimismus se zase nikdy nepozvedne." Hlavní cena se zkrátka uděluje za znalost správné míry.

Sešívání zeleného hermetismu ale vypadá sympaticky. Jak říká Rudolf Steiner: "Když částice světla pronikne Zlo, zlo překoná."

Překladatel Zeleného hermetismu svoje dílo o spiritualitě (Spiritualita posvátné země) věnoval památce Ivana Štampacha, předmluvou knihu opatřil Petr Kratochvíl (Borzičovi i Kratochvílovi také děkují Dušková a Šplíchal, takže naše kruhy jsou opravdu propojené). Obálka je zelená, v citátech a nadpisech publikace užívá zelené písmo. Borziče silně poznamenala tvorba biologa a filozofa Andrease Webera, v jeho poslední sbírce vychází z Weberových ideí jedna vypjatá báseň, do níž se autor pokusil dostat maximum svojí touhy splynout s přírodou v láskyplném i extatickém objetí, jehož výrazem jsou nekonečné metamorfózy do všemožných živých i neživých forem. Příroda sama ho vyzývá na cestu spiritualitou, která musí mít ekumenickou povahu a vyznění, jež nezužuje, ale naopak otevírá nepřebernou pluralitu možností a variant - slyšíme tu ozvěnu příručky, kterou jeho přítel a učitel nazval Tak mnoho cest. Slovo Bůh je přetížené, je třeba ho oprostit od falešných asociací (napadá mě - když Bůh je nadpřirozený, proč vlastně není přirozený?).

V Borzičově pojetí spirituality Bůh není oddělený od světa, "spiritualita se musí vrátit na zem, má-li být pravdivá", ale život na Zemi je ohrožený. Lidskost byla ohrožena vždy, nyní to však získalo planetární rozměr. Autor klade vášeň proti askezi, vztahovost proti izolaci, hojnost proti nedostatku, píše v úvodu Petr Kratochvíl. Přestali jsme milovat život a musíme se to znovu naučit. F. X. Šalda kdysi vyzýval, abychom se vzdali alkoholu a opájeli se vzduchem, sluncem, větrem, ranním svítáním.

Pokládám si otázku, kam to v takovém případě dopracovalo křesťanství. Jeho dogmatická podoba utrpěla fiasko, jeho původní neotřesitelně skálopevné místo zaplavují proudy popsané v naší první knize; mohlo tomu být jinak, když hlavním požadavkem tu vždy byla poslušnost a cenila se hlavně pověrčivost, fetišismus a pobožnůstkářství? Existovalo však v minulosti jakožto i dnes mnoho různých křesťanství, a nemyslím tím jen četnost církví a denominací. A bylo také mnoho méně či více inspirativních a následováníhodných osobností. To teď nechme. Zajímalo by mě, jak se to má z takových aspektů se spiritualitou Florianů, Demlů, Durychů, Reynků a Zahradníčků, jestli k nim máme vzhlížet, a co oni by řekli na dnešní duchovní koncepce. Vypadá to, že často žili pod egidou hesla extra ecclesiam nulla salus a co nad to jest, od zlého jest; jejich křesťanství bylo v něčem apodiktické a tvrdé. Ostatně oprávnění nalézali právě v evangeliu, které je sice útěšné, ale bezbřehou toleranci nehlásá a jeho nároky jsou absolutní. Ti nevedli s nikým žádný dialog a ani o to nestáli - už evangelíka brali jako cizince. Infantilní náboženství poetizovali, zdůrazňovali přísnost a nevyzpytatelnost boží, mocenské poslání církve, duševní rigiditu, ale také spásnost víry a velikost milosti. Přesto je dodnes čteme, uctíváme, milujeme. Snad i proto, že jim neupíráme jejich díl pravdy. Západní svět zpohodlněl, indiferentně těká, preferuje pohodu a být asketický nemá v úmyslu - pokud ho k tomu něco nepřinutí. Zároveň současný blahobyt Západu se zrodil z bezuzdného kořistnictví, kolonialismu, ničení přírody, vykořisťování slabých, žen, dětí. Že by se mu to nikdy nevrátilo a mohl nynější krizi překročit jako dočasné potíže? Topíme se v dluzích, ve významu fiskálním i přeneseném. Autor Bagatel našemu světu nic špatného nepřeje, ba naopak, i on žije v podstatě konzumně a hédonisticky, jenže stahující se mračna nelze ignorovat. Zda individualismus může expandovat bez hranic, ví jen budoucnost. A těžko se přijímá skromnost a minimalismus, když jsme si zvykli na švédské stoly. A kterak se budou omezovat ti, kteří vlastní málo či nic?

Putování duchovními tradicemi funguje i jako hledání komplementu k tradici naší (pokud ještě víme, jaká to je), musíme uvažovat i o jejích protipólech, jakkoli nám jdou proti srsti, dávat si též pozor na nezávaznost a snadnost. Někteří tibetští buddhisté hovoří o tom, že duchovní práce znamená život na hraně, ve stálém nebezpečí, při němž jde o duševní zdraví i život sám; nejedná se o nadsázku, vždyť i někteří matematici zešíleli, intenzivní obcování s věčností a nekonečnem neústí vždy v idylu. Naopak přílišné konejšení a hlazení končí jen v narkotizujícím sebeklamu. I pluralita přístupů chce opatrnost. Anthony de Mello v jedné historce poukazuje na fakt, že když začneme kopat několik studní zároveň, může se stát, že na vodu nenarazíme nikdy. Z duchovnosti se stává zábavné puzzle nebo stavebnice, mohou se rozsypat nebo zbortit. Nenechme se tím odradit, ale mějme to na paměti.

Borzič nabízí čtyři cesty - via pozitiva, via negativa, via creativa, via transformativa. Usiluje předně o pouť radostnou a harmonickou, ale nevyhýbá se tragičnosti života, utrpení a smrti, jako rovnovážným složkám našeho údělu, které nás též učí, hnětou, naplňují a dotvářejí. Autorovým cílem není eklekticismus (ani ten ovšem nezasluhuje vždy odsouzení), nýbrž syntéza. Soudím, že ani ta, pokud by se vydařila a my se pustili do výstavby nových církví a nových chrámů nejprve uvnitř sebe, nemusí ovšem představovat nějaké konečné štěstí. Jde ale o to, abychom směřovali k nějaké budoucnosti. Finále se vznáší v mlze. Zastavíme se potom v patření na Boha či vesmír? Nikdo neví. Možná jednou člověk všechno pochopí. Nebo taky ne. - Spiritualita posvátné země může sloužit jako čítanka spirituality současnosti, návod na aktivní přístupy ke světu, výzva k duchovní praxi, skicář nápadů a vhledů, učebnice naděje pro dnešní den, naplněná vlídnou laskavostí. Na začátku komunity zpravidla pociťujeme váhavou skepsi, nedůvěru, pochyby a nejistotu - je-li zde však dobrá vůle, otevřenost, schopnost vyladit se, potom empatie a porozumění přerůstají v dobrou náladu a autentické soubytí, vše se obrací v soulad a vzlet. Autor je na stejné lodi jako novináři z Alarmu ("Jsem přesvědčen, že řada duchovně hledajících, kteří se v posledních letech [...] politicky nezdravě radikalizovali, nemusela skončit v reakčním táboře, kdyby jejich hledání nebylo mnohými z progresivistických pozic nahlíženo jako směšné 'ezo'") - odmítá tedy nad někým lámat hůl. A má pravdu - pokud budeme ohledně spirituality a proměn našich hodnot potřebovat nějakou vlastnost, bude to kromě víry, naděje i lásky také nekonečná trpělivost.

Revolver Revue opět vydává knihu krásnou už napohled: stříbrná metalýza obálky je zároveń nápadná i vkusná, přímo vábí, aby svazek vzal čtenář do ruky. Uvnitř najde množství reprodukcí skvostných výtvarných děl, neboť máme před sebou Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952-1968 (uspořádal a k vydání připravili Jan Placák a Oskar Placák ve spolupráci s Editou Onuferovou a Jeanem-Gaspardem Páleníčkem).

"Cena výtvarníka není určována mírou askeze. Tato je víceméně danou dispozicí," domníval se umělec. Jeho dopisy poskytují svědectví o urputnosti a zarytosti, s níž se vrhal do každodenních zápasů o dílo i zvládání životních podmínek a okolností; s horečnou posedlostí promýšlel tvorbu, metodu i smysl svojí práce. Boudník komunikoval upřímně, ale nikoli beztaktně, byl bezprostřední, ale vycházel z poctivých úvah. Ve třiceti se už dávno necítil mladý, bojoval, snažil se nepromarnit čas. Viděl, jak přátelé zakládají rodiny, usazují se, přizpůsobují. Hodně reflektoval generační záležitosti, posuny času a křehké i tíživější změny, které generuje. O vztahy pečoval, lidé mu nebyli lhostejní. Teoretizuje občas zajímavě, občas mírně rozevlátě, artikuluje emoce záporné i kladné. "Tvořím málo - o to více žiji!" poznamenává na jednom místě.

Pohyboval se v tehdejším socialismu, k němuž necítil averzi - "je mi milejší nynější společenský řád než řád, v němž by určovali rytmus maloměšťáčtí úředníčkové". V básni k výročí Února volá "Socialismus - to není suchopár, / to slovo jiskří zítřků příslibem". Přitom nebyl ani v nejmenším člověk režimu, spíš naopak; tady naše šablony selhávají. Někdy se všechno prostupovalo: přihlížení zločinům, pošetilý idealismus, úkorné vědomí šlendriánu, korytářství a nového šosáctví, ale přece zas optimismus, víra v lepší příští a ryzí čistota.

Doléhaly na něj vážné psychické problémy, které se staly pevnou součástí jeho osobnosti, stýkal se s psychiatry a seznamoval je se svojí tvorbou, Vondráčka velmi zaujal, znal se s Františkem Písařovicem a později Stanislavem Drvotou, který ho zařadil do svých výkladů a interpretací s titulem Osobnost a tvorba (první vydání z roku 1973 obsahovalo reprodukce artefaktů, ale vynechána byla jména autorů, druhé vydání, spojené s chebskou výstavou, vyšlo nedávno). Cítil se sám. "Stanu se knězem šílenství. Budu chodit ulicemi a trhat zářivé květy neonových reklam. Aby mi kytice nezvadla a neztratila barevnost, propůjčím ji mízu svých nervů."

Po bruselském EXPO 1958 dochází u nás k oživení abstrakce, v šedesátých letech získává Boudník jisté postavení a zvětšuje se jeho prestiž, začíná být respektován, vystavuje, přijali ho do oficiálního svazu výtvarných umělců. Zdá se ale, že ztrácí energii, něco důležitého mizí, čas se nachyluje. Duševních strázní přibývá. Možná mu bylo lépe v továrně a na ulici, kde získával občany pro umění. Stane se jedním z největších tvůrců svojí doby, ale už se o tom nedozví, stejně jako tolik jiných.

Vrátíme se zpátky k poněkud jiné spiritualitě, tentokrát katolické provenience, těsně spjaté s literaturou. Dvěma z největších postav minulého století vycházejí knihy. První je dlouho očekávaný svazek esejů Vladimíra Vokolka Živá paměť obrázkového písma (sestavil, k vydání připravil a ediční poznámku a doslov napsal Petr Šrámek; doslov též M. C. Putna), druhou soubor dosud nevydaných textů Alberta Vyskočila Dvojí svár duše s tělem. Kritické studie (vyšlo jako členská prémie Spolku českých bibliofilů, Marginálie 2026, k vydání připravil a doslov napsal Filip Hynek). Oba muži patřili k různým generacím (Vyskočil 1890-1966, Vokolek 1913-1988), spojoval je podobný přístup k umění i osud po únoru 1948. Zabývali se i blízkými tématy, zejména archetypem Básníka, jehož vzorem se pro ně stal Mácha, básníkovou tvůrčí psychologií a předpoklady jeho zrodu, vývoje a růstu.

Esejistické studie Vyskočil psal částečně až v době svého odmlčení - před převratem jednal o možnosti převzít profesuru estetiky na brněnské univerzitě, což znemožnila politická změna. V zásadě tu ale zhutňuje a finalizuje svoje předchozí stati, na jejichž závěrech nic nemění. Umění chápe stejně jako víru, je darem vidění v obrazech a podobenstvích, výsledkem boje, v němž básník zápasí o svoje holé bytí, protože umění disponuje výkupnou mocí. Poezii nenese filozofie, nýbrž živly, "báseň je kus země ozářené světlem nebeským" (Deml). Vyskočila na univerzitní katedru nechtěli náhodou, byl vynikající znalec literární historie v celém rozpětí, výborně ovládal versologii, znal teorii umění klasickou i moderní. Jeho názory a postoje byly v řadě bodů zcela současné - odmítal školometství, plédoval pro dobrovolnou výuku literatury, podporoval kvalitní čtivo pro děti, věřil, že "zářivé věty" básnických poetik nalézáme nejspíše v denících, korespondenci, rozhovorech, margináliích. Zatímco věda je mu otázkou vůle a může být kolektivní, básník zůstává osamělý; temná místa ve vědeckém poznání odkazují k chybám a neznalostem, v poezii se stávají znamením její absolutní přítomnosti. Ukazuje rozdíl mezi úmyslem a viděním, kdy vidění si prosadí svoje bez zřetele k záměru - uvádí příklady teologické, ale napadne nás analogie ve výtvarném umění, kde portréty na zakázku majícími představit nejlepší podobu zobrazovaného stejně neúprosně prosvítá podoba pravá.

Vyskočila fascinoval Kolumbus, věnoval mu knihu. Spatřoval v jeho zjevu triumf objevitelského ducha a iracionality vycházející z víry, jevil se mu jako osobnost protirenesanční, "poslední středověký křižák". Renesance mu byla trnem v oku, v ní má počátek "vědecký světový názor", přecenění vědy i antiky, převádění opravdového života na spekulativní pomysly má počátek právě tehdy.

Vrchol vývoje umístil Vyskočil do gotiky a baroka, kdy byla "společnost v pořádku". To už je voluntaristická iluze stvrzující konzervativní optiku vidění dějin, výraz fideistické ideologie. Umanutě a vytrvale ji hájí právě proto, že ztrácí relevanci; rytíř neopouští ztracenou bitvu. Samozřejmě gotiku i baroko musí proto učelově zkreslit, přijmout výklad, jenž před důkladnou deskripcí a analýzou neobstojí, ale který zůstává jako pozůstatek velkolepého ideálu. Základní teze určuje a vymezuje apologetický účel. Stylizace a archaická dikce dodávají textu patinu starobylosti, která není na škodu. Vyskočil si vážil F. X. Šaldy, připsal mu jedno svoje významné dílo, uznání bylo vzájemné, doložené mistrovou pochvalou. Tím se lišil od katolických fundamentalistů, jako Josef Florian či Timotheus Vodička, kteří Šaldu nesnášeli.

Vyskočil sám inklinoval k básnické faktuře, překládal a psal znamenitě. Z této perspektivy se postavil i za Rukopisy - nehájil jejich pravost, nýbrž v nich cítil "mnohonásobně potvrzený, nevylučitelný a nevydělitelný součinitel útvaru české básnické imaginace". Středobodem jeho zájmu bylo "slovo ve všech svých mnohonásobných údech a kvalitách, slovo jako smyslné vtělení duchovně vymezitelné myšlenky i nevyvratitelného cítění a touhy", i tady nás autor přivádí v souladu se svou vírou na počátek Janova evangelia.

Odtud lze Vyskočila následovat k jeho výkladům umění jako formy liturgie, v níž spočívá svým původem, podstatou i smyslem. Umění kultivuje a rozvíjí vášně, nikoli puštěné z uzdy (dnešním jazykem "odbržděné"), ale vášně užité. Albert Vyskočil směřoval ke křesťanskému personalismu, v němž leží přízvuk na přívlastku, proto se tolik odlišuje od Šaldy či Václava Černého. Ve svých esejích se pokouší o vidění, které vzlétá z těžkých brázd země, z pole, z něhož se rodí chléb života, a z rozhovoru mezi nebem a zemí, na němž chce mít svou tvorbou účast.

Diky Petru Šrámkovi a nakladatelství Atlantis se dovršují sedmisvazkové spisy Vladimíra Vokolka, stranou zůstaly jen deníky, korespondence, vzpomínky a fragmenty - i to představuje ještě mnoho a čeká nás tak minimálně ještě jeden úžasný svazek. Vokolek se Vyskočilovi vzdaluje zvláště po Únoru 1948 - M. C. Putna jeho trajektorii objasňuje ve svém doslovu. Patří též do okruhu autorů, jako byli kritici Miloš Dvořák či Rudolf Černý, mohli bychom ho ale srovnávat i s Josefem Šafaříkem. Vokolek podobně jako on čte současnou dobu s její specifičností a dokáže v ní stanovit signifikantní rysy a symptomy; opírá se o znalost klasického fondu, z něhož vychází a s nímž srovnává ono nové, přicházející. Jeho metoda vychází z ustavičného hloubání, ponořuje děje do svého nitra, prosvětluje intelektem, korigovaným stálou pokorou: "čím výš pozdvihujeme čelo, tím hlubší propast odhalujeme v srdci". Průvodcem je mu i neklid, který mu nedovolí spokojit se s dosaženým náhledem, ale nutí ho postupovat dál, dokonce až tam, kde ztrácí pevnou půdu pod nohama či kde se tenčí led. Albert Vyskočil se ve svém přemítání vždy zastaví a nepotřebuje ani nechce pokračovat, jeho ideje jsou hotové, nechá je ztuhnout v celistvý tvar, nemá ambici je posouvat vpřed. Do této míry Vokolek konzervativní není, nehodlá jen uchovávat a přechovávat, připouští, že nemusí mít pravdu, že bude nucen se vrátit a věc přehodnotit; Vyskočil spíše trvá na tom, že pravda má jeho. Oba postoje mohou být nepohodlné a jejich nositelé to pocítili dávno před únorovým převratem, nevzdali se však mravní integrity.

Vokolek se soustavně táže - jaký je náš opravdový vztah ke skutečnosti? Odpověď vyžaduje nejen zabřednout do gnozeologie, ale také prověřovat její vztah k životní praxi. V této situaci se autor upíná k permanentnímu dialogu, volí ho jako živou osnovu svého zkoumání a poznávání. "Tvorba Vladimíra Vokolka je od základu dialogická," říká v doslovu Petr Šrámek. Vstupuje do velké rozpravy, jíž se oddává celý, vkládá se bytostně do námitek, nejde jen o náznaky objektivity či předem domluvenou hru se sebou samým. Zpochybňuje tak i pevnost svého přesvědčení, jež dává v sázku. Nic si neodpouští, nezůstává nic dlužen svému zanícení pro pravdu. Pravdivost je v míře nasazení, nikoli ve výhře a ocenění.

Pracuje s kategoriemi, které musí zjemňovat a projasňovat, modeluje realitu, odsouvá determinismy, obkružuje stále více vtahující témata. ("Jak jsou falešné naše pojmy, jak záludně nás odvádějí od původních obsahů, a jak je třeba stále se nořit do jejich zapomenuté hloubky, kterou má každý v své duši.") Vytváří svou filozofickou antropologii, zpřesňuje a ilustruje poměr mezi vědomím, myšlením, pojmem a idejí, učí nás subtilně rozlišovat ("prázdno myslíme, plnost cítíme"). Myšlení klade pasti, strojí léčky, mámí a obluzuje. Ovšem navíc "myslet je náhradní činnost za život". Někdy autorovi úplně nerozumíme, ostatně texty dělí dlouhá léta. Zdá se, že mu bylo stále bližší myšlení existenciální, s Heideggerem nejprve vede polemiku, cituje ho spíše jako výstražné exemplum, postupně ale distance mizí. Spolu s ním se bezpochyby obává světa, v němž člověka nahrazují stroje, stává se objektem mezi objekty, vítězí nivelizace a znicotňování. Konstrukce světa nabyly vlády nad konstruktéry, musíme je obsluhovat - to je přímý ozvuk Heideggerova pojmu Gestell. Pozoruje člověka, jak si podřezává svou větev.

Dictum "Tento svět nemá smysl, který hledáme" si lze vyložit všelijak. Ještě používá tradiční křesťanské pojmy, ale už mu nejsou pečetidlem a ústředním nástrojem, vstupuje spíše do nich, aby zde setrvával a naslouchal, jaká echa se ozývají na jeho zpytování a zda vůbec ještě něco slyší. "Věřit se nezdá být nerozumné," ale také "žádná víra není bez pochyb, žádné pochyby nejsou bez víry". Ve svých textech pobývá a vyžaduje totéž od čtenáře. Nečte se lehce, patří k náročným autorům, o to větší bývá z takové lektury zisk.

Poezii střeží oddaně a až žárlivě - k vrcholům knihy patří jeho polemika s Rio Preisnerem nad básnickým dílem R. M. Rilkeho. S rozhodnou naléhavostí předkládá pojetí básníka jako mystika a proroka, který otevírá lidské srdce i zrak. "Básník existuje ve stavu kroužení, právě tak opojného jako mučivého," přepodstatňuje čas, vymezuje prostor svobodě, duchovnímu zření, emocionálnímu vztahu k věcem, bezprostřednímu poznání. "Musíš to polknout horké", poznamenává trefně nad Divišovou sbírkou Sursum. Stejně jako Vyskočil bojuje proti karikaturnímu deformování a vyprázdňování poezie, jejímu materializování; stejně jako Vyskočil oslavuje Máchu, básníka noci, snu, českého národa, mystika a romantika, nositele tajemství. Jedním z nejužívanějších slov v jeho esejích je "obrazotvornost" (i světlo víry ztotožňuje s viděním) - v pozadí se vznáší otázka, jestli imaginace skutečnost nalézá, nebo vynalézá (mimochodem i otázka kladená si matematiky ohledně podstaty jejich oboru). "Každá nápadná maska, slovní nebo umělecká, přivolá pravou tvář." Ano, zahlédnout svou tvář vynořující se z času, opakujeme si spolu s Ortegou y Gassetem.

Vokolek, myslitel stále více existenciální, otaxuje dějiny jako řadu pomstychtivých snů. Jejich smyslem je svoboda a nejvyšší formou krásy morálka. "Zeptej se, dokud je čas, co jsi dal, co máš dát a na čí straně jsi." Vokolek se bojí prázdnoty, prázdného srdce, rozumu, prázdných rukou, prázdného pohledu. "A smysl života? Není v ničem jiném než v tomto stržení do tvořivého víru, v němž nepoznávám, ale jsem v něm poznáván. [...] To je živel duše, v němž se člověk plně vyžívá, v samotném dění, nikoli v intelektuálním odstupu, poznání, od tohoto vnitřního dění." Podařilo se zase jednou v Čechách přivést k vydání velké dílo.

Nastal čas napsat rekviem za Levné knihy. Už to udělali mnozí, přidá se s odstupem i bagatelista. Počátkem devadesátých let trčely levné knihy na každém rohu. Krachovaly nakladatelství i distributoři, kvůli restitucím končila knihkupectví, knihy, ještě včera tak vzácné, se náhle stávaly nadbytečným zbožím, kterým byl trh zahlcen. Lidé o ně náhle nestáli tak jako dřív. Ve velkých výprodejích se nabízely atraktivní tituly za pár korun. Tiskárny chrlily bez oddechu nové příspěvky. Panoval chaos a dezorientace. Do toho roku 1996 vstoupila firma, která se zmocnila nechtěných publikací a ponechávala je v oběhu za podstatně nižší cenu. Rychle se etablovala jako pevná součást knižního provozu a pro mnoho knihomilů hrála roli útěšného ostrova plného nejrozličnějších pokladů. Knihkupci naříkali, hovořili o tom, že za první republiky by se takové podnikání neslučovalo se zákonem, ale k ničemu to nevedlo.

Levné knihy nabízely verneovky, které dnes stojí v antikvariátech dvacetkrát tolik, mayovky, spisy Sigmunda Freuda, Karla Poláčka, Františka Langera, votobijskou malou řadu, celou edici poezie Versus BB artu, mnoho cizojazyčných titulů, obrazové publikace s původně vysokou cenou, vlastní edici DVD s klasikou a art filmy, mnoho CD, spoustu jednotlivých cenných knih. Nakupoval jsem v jejich prodejnách velice mnoho a lituji, že ne ještě více, moje pyramidy nikdy nečtených a neprolistovaných knih mohly být podstatně vyšší.

Jestliže v prvních patnácti letech mohli knižní maniaci řetězec považovat za svůj ráj, později se poměry zhoršovaly. Filmy už nevycházely, vlastní knižní produkce Levných knih, zaměřená na povinnou četbu, rádobypikantnosti a volná autorská práva, působila mizerně po grafické i ediční stránce. Množství zajímavých položek v nabídce se začínalo tenčit. Firma prodávala hračky a různorodý materiál. Úpadek začínal bít do očí. Nesplatitelné dluhy nakonec podniku uštědřily ránu z milosti.

Podobný projekt se už asi nevrátí, i když slevové akce pokračují. Uleví se po jeho pádu knihkupectvím? Nevěřím tomu. Cena hraje v knižním podnikání důležitou roli. Zajímavé tituly za rozumnou cenu z antikvariátů i klasických obchodů celkem rychle mizí. Milovníci knih patří z větší části k nižším středním vrstvám a nemají prostředků úplně nazbyt. Ceny vytvářejí i bariéry psychologické. Kdo nakupuje knihy ojediněle, jejich výši tolik nezkoumá. Častější kupci už ano a ti dávají přednost výhodnému internetu. Většina bědujících knihkupců dnes nedokáže nabídnout zákazníkům nic, pranic navíc. Dokonce ani atmosféru prodejny a prodeje, ani trochu hudby či kávu a sklenici vína, ani působivou výzdobu. Působí-li knihkupectví jako drogerie nebo papírnictví, nemůže se divit, že jsou k němu všichni lhostejní. Takovou věc nelze vyřešit zákonem, jak by si přáli majitelé. Přežijí jen ti invenční a kreativní a na tom nevidím nic nesprávného. Zániku Levných knih nám může být líto, něco jedinečného s nimi odchází, ale knihy snad ještě zdaleka nejsou u konce.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.