Poťouchlost fenoménu Vánoc jakožto dne, kvůli kterému se ve velkém kupují dárky a jenž je umístěný v samém závěru kalendářního roku, spočívá v tom, že se výsledky hospodaření podniku, závislého z velké části na štědrosti Ježíška, ve značné míře odvíjejí právě až od posledních týdnů kalendářního roku. Být Vánoce v červenci, má nakladatel už během podzimu víceméně jasno, jak dopadl, a tedy jak se ke svému živobytí dál stavět, jaké strategie použít a podobně. Ale s tím, jak každým rokem zřetelně klesá počet prodaných knih (o čemž svorně svědčí všechny přehledy a statistiky), stávají se právě Vánoce exponovaným časem, na který je upřena zvýšená pozornost a očekávání každého nakladatele i knihkupce - snad lidi koupí knihu aspoň jako dárek. S cenou, která už i u beletrie začíná překračovat magickou hranici pět set korun, to již ostatně není dárek zanedbatelný. Nejenže je tedy pro nakladatele celý podzim ve znamení usilovného blokování stále vzácnějších volných termínů v tiskárnách, aby se podařilo dotlačit titul na "vánoční trh", ale do poslední chvíle také trne, nakolik ještě knihy osvědčí svou pověst, že se prodávají zcela jistě aspoň před Vánoci. Že boj se zážitkovými vouchery, předplatným KVIFFu a luxusními difuzéry spíš prohrávají, je bohužel stále evidentnější.

Nakladatel ale nemá vyhráno ani s vyzváněním na půlnoční, a dokonce ani když se po poctivé novoroční čočce k obědu (to aby bylo v novém roce víc peněz) vrátí do vymrzlé kanceláře. Důvodem komplikací, pro mnohé množná překvapivých, je fenomén knižních komisí. Jde o to, že veškeré knihy v knihkupectvích, které občasný návštěvník tohoto stále vzácnějšího provozu spatřuje, nejsou majetkem knihkupce, který by je tím pádem snad prodával "ze svého", ale jsou pouze zapůjčené nakladatelem, zůstávají i na pultech jeho majetkem a knihkupec za ně zaplatí, jen když se skutečně prodají (jinak je po čase bez výčitek vrátí). To je jev, který vesměs nemá v jiných oblastech zboží obdobu, a vede mimo jiné k tomu, že o skutečných prodejích v knihkupectví se nakladatel dozvídá nejdříve kolem poloviny následujícího měsíce, až poté, co posbírá všechna hlášení o prodejích z trhu. Jakkoli tedy předvánoční nákupy skončily někdy kolem 20. prosince a mezi svátky běžel maximálně e-shop, nakladatel ještě kolem 13. ledna nového roku nemusí vůbec vědět, na čem je. A vzhledem k tomu, že vánoční prodej je tím zásadním momentem, který je s to zahýbat bilancí celého roku, jde o víc než jen o neškodný adrenalin.

Každý rok se také hraje ruleta o to, kdy lidé začnou před Vánoci nakupovat. Běžně se tak dělo už koncem října, s příchodem e-shopů se lidé opakovaně spálili, když něco objednali pozdě a přetížené doručovací služby s Českou poštou v čele už od půlky listopadu nezvládaly budoucí prezenty včas dovézt. Technika však pokročila, garantované dodací lhůty se krátí a lidé tím pádem nechávají nákupy (a e-nákupy) na čím dál pozdější dobu. Listopad tím pádem přestává hrát optimistickou a nakladatelem vyhlíženou roli prvního "vánočního" měsíce, vše se posunuje čím dál hlouběji do prosince. A struna nejistoty je natažena ještě vražedněji.

Radost z pěkných nahlášek prodejů knih, které se po urgencích, opravách a změnách na poslední chvíli v nakladatelství v půlce ledna sejdou, ovšem nejsou beze stínu. Jakkoli prosinec dopadne "vcelku dobře", protože Češi nakonec přece jen pořád ještě čtou, nebo aspoň knihy dávají jako dárek, začínají se roztáčet další kola paradoxů nakladatelského života. S novým rokem všechno zdražuje, nakladatelská pokladna je navíc po podzimním útoku na tiskárny značně probraná, nota bene pokud měl nakladatel odvahu a dával zaměstnancům nějaké předvánoční prémie. V půlce ledna si sice lehce zamne zkřehlé dlaně, když knihkupcům a distribučním společnostem fakturuje prosincové prodeje... ale ouha. Na rozdíl od asi tak všech, kdo něco fakturují, není obvyklá doba splatnosti v knižním byznyse ihned, nebo třeba 14 dní, ale dva měsíce. A není výjimkou, že se občas někdo ozve, že by potřeboval ještě pár týdnů přidat (anebo se ani neozve a prostě nezaplatí). Shrnuto - běžnou praxí je, že za knihu, která se prodala 1. prosince, dostane nakladatel reálně zaplaceno v lepším případě až začátkem března. Zkuste něco takového vyprávět instalatérovi, dost ho pobavíte.

Aby toho ale nebylo málo, během února se podle mezinárodního úzu vyplácejí autorské honoráře a zahraniční licence. Jak jsme si už totiž řekli, po půlce ledna má nakladatel definitivní čísla o prodejích knih za celý předešlý rok, takže si autoři a majitelé práv pochopitelně co nejdřív nárokují svůj podíl. Prodeje na papíře generují nárok na honorář - ale ten se už vyžaduje velmi reálně, termínům splatnosti vánočních faktur navzdory. Jarní čas je tedy v nakladatelství časem velkých finančních přelivů. Uzavírání celoročního hospodaření potvrzuje navzdory veškeré píli a energii setrvalý pokles; zlaté vánoční prasátko sice pableskuje jako položka v účetním systému, ale penězi "na cestě" se nikomu jinému než nakladateli zjevně zaplatit nedá; a autoři vyhlížejí své skromné honoráře a v duchu se hořce usmívají, když si představují svou práci na knize přepočtenou na hodinovou sazbu.

Výplata honorářů je nejen vážný pracovně-právní proces, na kterém stojí pověst nakladatelství a serióznost jeho působení. Může se ale stát i kulturně-politickým jevem. Malé okénko z nakladatelské historie: Na podzim 1931 do té doby významný český nakladatel Otakar Štorch-Marien oznámil Karlu Čapkovi, jehož knihy ve svém Aventinu úspěšně vydával, že nebude moct na vánoční trh (sic! nic nového pod sluncem...) dodat Devatero pohádek s barevnými ilustracemi Josefa Čapka, protože mu už tiskárna odmítá brát zakázky na dluh. Bratry Čapky to pochopitelně velmi zamrzelo, i začali pátrat po možnosti, jak svému nakladateli finančně pomoct. Spojili se se svými přáteli z nakladatelského domu Františka Borového (který patřil do koncernu, jenž vydával i Lidové noviny nebo Přítomnost) a iniciovali možnost fúze. Když ale účetní od Borového nahlédli do účetnictví Aventinu, zjistili, že si Štorch-Marien přilepšuje tím, že Čapkům krátí honoráře z prodejů jejich knih, čímž je připravil o nějakých 180 000 Kč (pro srovnání: v roce 1932 dostal Vladimír Holan za sbírku Vanutí, vydanou v nákladu 800 kusů, honorář 500 Kč a v roce 1933 Voskovec s Werichem za hru Osel a stín v nákladu 1200 kusů odměnu 1000 Kč...). Mezi zapřenými honoráři byly navíc i ty za Hovory s TGM, jichž se Masaryk vzdal ve prospěch charitativních účelů, což vedlo k tomu, že se Čapkové s Aventinem kategoricky rozloučili a přešli k Františku Borovému. Takže - novoroční výpočet a výplata honorářů je pro každého nakladatele delikátní záležitost.

Ale jinak je nový rok přece hlavně začátkem nového pololetí, takže je třeba vyrukovat s novým edičním plánem, který - aspoň u těch slušnějších nakladatelů - už jasně říká, jaké knihy vyjdou, jaké budou mít obálky, rozsah, cenu. To vše se pochopitelně připravuje již od raného podzimu, kdy tak nějak kulminuje nakladatelská schizofrenie, rozštěpenost mezi "předvánočním teď a tady" a přípravami na "dožijeme-li se nového roku". Jako by v knižním světě nebylo nic snadného, žádné klidné a vyrovnané spočinutí nad dobře odvedenou prací - vše musí být buď s velkým předstihem hotové, připravené, zadané, anebo se na to strašně dlouho čeká, navíc v trochu trpké zákonitosti: starosti dlouho dopředu a odměny v nedohlednu. Ale někde mezi tím je vždycky ten okamžik, kdy přijde nová kniha z tiskárny, člověk ji jako první ze všech otevře, prolistuje a - s výjimkou momentu, kdy zjistí, že je do desek zavěšena vzhůru nohama, má špatně oříznutou obálku nebo hned po jejím otevření najde chybu - má na chvíli radost, že se něco povedlo. A kvůli tomu to nakonec už pár set let děláme.