Jen žádný rámus, pánové!

Bachův neobsolutismus je v českém historickém povědomí spojován především z perzekucí a cenzurním dohledem vůči českým politikům a literátům, kteří se v revolučním roce 1848 angažovali ve věci české emancipace a občanské ústavnosti. Coby ikony útlaku jsou oplakáváni především Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský a v menší míře i otec národa, František Palacký. Redukcionistické nazírání dvanácti let, jež končí vydáním říjnového diplomu císařem Františkem Josefem (1860), Schmerlingovou ústavou (1861) a obecním zákonem (1862), ve svém důsledku vedlo k tomu, že život mimo pronásledování spisovatelů či zákazy vydávání nejrůznějších tiskovin jako by ani neexistoval. Revoluční nadšení vystřídalo bezčasí, jež je nejlepší v dějinném výkladu rychle překlenout a raději se ponořit do zlatých šedesátých let, jež značila politické nadechnutí a vzedmutí národních tužeb - byť obojí našlo trpný konec v "nespravedlivém" rakousko-uherském vyrovnání (1867).

Rozsahem olbřímí kniha české historičky Magdalény Pokorné (Jen žádný rámus, pánové! Česká společnost v padesátých letech 19. století, Academia 2025) si klade za cíl zažité mýty přinejmenším zpochybnit, následně pak vzniklé průrvy zacelit vyváženým výkladem, v němž perzekuce představují pouze jeden z interpretačních přístupů. Obtížnosti změny výkladové optiky si je přitom autorka velmi dobře vědoma. Již její srovnání dosavadního bádání o Bachově neobsolutismu v české a německé, respektive rakouské historiografii totiž jasně ukazuje, že v Rakousku byla za posledních dvacet třicet let napsána celá řada zásadních prací, jež předložily nové koncepty. Naopak v českém dějepisectví sice v téže době vznikla řada cenných dílčích studií, věnovaných především kultuře a české národní společnosti, v žádném ohledu však nevedly ke konstrukci nového a uceleného obrazu dějin padesátých let 19. století. Tato skutečnost u nás souvisí s přebujelým zájmem o historii literárního dění, samozřejmě na pozadí dobové politiky, nikoli však o dějiny společnosti. Dílčí studie věnované sociálním a ekonomickým dějinám v tomto ohledu chybí především ve chvíli, kdy nejeden rakouský historik zpochybnil představu, že policejní dohled byl po roce 1849 vyvážen mohutným rozvojem ekonomiky.

Pokud čteme knihu Magdalény Pokorné pozorně, pak je jasně patrné, že se zaostávání českého dějepisectví za rakouským (a německým) v komplexnosti pohledu na Bachův neobsolutismus cíleně pokouší překonat. I ona sice nenechává stranou svět literátů a historiků (předpoklady k tomu má především díky svému podílu na edicích korespondence), avšak mnohem více než starší čeští badatelé věnuje pozornost sociální situaci na venkově. Přestože byla česká společnost v polovině 19. století převážně venkovská, ekonomicky se postupně rozvíjelo i městské prostředí, bez ohledu na to, jaké etnikum v daném městě převažovalo. Velký význam pro ekonomický rozvoj Pokorná rovněž spatřuje v počátcích železnice, jež utvářela podmínky pro rychlejší dopravu zboží a surovin. Zároveň si neméně úspěšně všímá impulzů válečné ekonomiky pro rodící se český (myšleno teritoriálně) průmysl. Stranou však nenechává ani české vystěhovalectví do Ameriky, jež naopak svědčí o omezených kapacitních možnostech rozvoje Čech a Moravy. Jednoznačnou odpověď na otázku, zda policejní dohled a udušení politického života občanské společnosti byly v českých zemích kompenzovány ekonomickým rozvojem, respektive pobídkami ze strany státu pro hospodářský rozvoj, autorka nedává. Otázkou je, zda takováto odpověď vůbec může existovat, neboť dochované prameny nám jen obtížně dávají možnost zkoumat takto postavenou otázku v co největším detailu. V této souvislosti si ale dovolím podotknout, že v některých ohledech, například v případě cenzurních zásahů či byrokratických zásad samosprávy, se Pokorná noří až do přílišného detailu. Je samozřejmě obtížně nesvěřit peru veškerý vlastní výzkum, avšak její práce právě někdy nestřídmým důrazem na detail dostala podobu více než šestisetstránkového textu, čtenářsky velmi náročného. Rovněž užívání módního slova synergie mohlo být poněkud upozaděno. Za mnohem důležitější ale považuji, jak se autorce v budoucnu podaří překlopit její komplexní a vskutku jedinečný pohled na českou společnost padesátých let 19. století do výkladových schémat rakouských a německých historiků, pro něž dějiny monarchie povětšinou zůstávají dějinami rakouských dědičných zemí a rezidenční Vídně. Teprve pak se ukáže, jak je koncept Magdaleny Pokorné pevný a zároveň i trvalý. Pevně doufám, že bude úspěšná!

Dějiny města Zlína

Městská historiografie se ve 21. století vydala dvojí cestou. Jednu představují komparativní dějiny zaměřené na sociální, kulturní a politické aspekty urbanizace ve středověku, raném novověku, 19. století či moderní době. Druhou naopak reprezentují práce analytické povahy, zaměřené na konkrétní města. Tímto úvozem se rozhodli vydat editoři dvousvazkové historie Zlína: David Valůšek, Ondřej Ševeček, Vítězslav Sommer, Tomáš Borovský a Milan Řepa. Na rozdíl od některých monografických dějin měst, jež v posledních dvou desetiletích v českých a moravských nakladatelstvích vyšly, jsou Dějiny městaZlína (Statutární město Zlín 2023) založeny na pramenném výzkumu. Především pro dějiny konce 19. a celého 20. století se jedná o výzkum primární, jenž skvostně graficky provedené knize dodává punc jedinečnosti.

Dějiny města Zlína se jejich editoři rozhodli rozdělit do dvou nestejně rozsáhlých svazků. První je věnován dějinám do roku 1914. Protože až hluboko do raného novověku nemáme k dispozici téměř žádné prameny, které vznikly ve městě samotném (pro poddanské město, jímž Zlín byl, to ale není nic výjimečného), představuje několik úvodních kapitol prvního dílu spíše "hledání města" než analýzu městských dějin samotných. Prim zde hrají šlechtičtí vlastníci poddanského města, nikoli jeho obyvatelé. Vše se mění pro 19. století, kdy se město modernizovalo a kdy se podařilo v mnoha ohledech doložit jeho hospodářský růst. Samostatnou kapitolu tvoří vstup města do velké politiky, tedy volba T. G. Masaryka poslancem říšské rady za volební obvod Zlín. Masarykovi se tehdy podařilo navázat vztah se zlínskými elitami, což mělo pozitivní vliv na rozvoj města i v období první republiky.

Zlín viděno optikou dějin 20. století je městem jedinečným. Díky bratřím Baťovým, Tomášovi a Janu Antonínovi, se stal jedním z ekonomických center světa. Bez větších nesnází překonal hospodářskou krizi přelomu 20. a 30. let. Mohutně se rozvíjel jak v období válečné ekonomiky v letech 1939-1945, tak v éře socialismu, kdy bylo jeho jméno změněno na Gottwaldov. Po roce 1989 - znovu již ve Zlíně - zde rozvíjelo nejrůznější aktivity nejvíce podnikatelů na počet obyvatel u nás. Hospodářský pokles a faktický zánik koncernu Baťa však nevedl k rozvratu města, přestože zde existovaly strukturální dispozice srovnatelné se zánikem měst amerického ocelového pásu. Pro mnohé překvapivě se Zlín naopak začal znovu rozvíjet: byla zde založena univerzita, postaveny nové stavby kulturních institucí, aniž by však město přišlo o svůj jednotný architektonický ráz. Za těmito suchými konstatováními se ale skrývá bezděčná otázka: Jak je to možné, že je Zlín v tolika ohledech originální a jedinečný?

Nesnadné odpovědi předkládají autoři druhého svazku Dějiny města Zlína, i když mnohé již nabízejí promyšlené kapitoly Milana Řepy o utváření občanské společnosti ve městě v letech 1848-1918, tedy v době, kdy Zlín již byl městem obuvníků, avšak firma Baťa byla pouze jednou z mnoha a nic nenasvědčovalo tomu, že se stane světovým gigantem. Kapitoly věnované meziválečnému období především od Davida Valůška, Ondřeje Ševečka a Martina Jemelky ale dějiny Zlína neredukují pouze na dějiny Baťových závodů. Autoři v nich velmi dobře ukázali, jak byla městská ekonomika propojena s městskou politikou, jež se neodehrávala pouze na úrovni města, nýbrž měla i svoji krajskou a zemskou dimenzi. Především líčení období první republiky je založeno na vyčerpávajícím studiu pramenů, jejichž analýza ukazuje, jakou novou podobu získal fordismus v kdysi malém, bezvýznamném, poddaném městě. Transformace Zlína do socialistického města je ve druhém svazku rovněž zpracována pozoruhodným způsobem, byť po mém soudu nedosahuje kvalit a rozměrů zpracování dějin předválečného období. Nepochybně tomu tak je proto, že diverzifikací ekonomiky město ztratilo svoji dřívější jedinečnost, aniž by však přestalo být laboratoří nyní socialistického hospodářství.

Vcelku nejpřekvapivější je skutečnost, že autoři do Dějin města Zlína zahrnuli také období po roce 1989. Pokud se totiž podíváme do jednotlivých svazků ediční řady Dějiny měst, jež vycházejí v Nakladatelství Lidové noviny, pak nejnovější dějiny buď nejsou zpracovány vůbec, anebo mají podobu suchých, faktograficko-politických výčtů. V případě Zlína je tomu zcela opačně. Polistopadové dějiny tvoří integrální součást zlínské historie. Samozřejmě že zde bude třeba ještě mnohé vybádat (autoři naznačují, že pramenů možného výzkumu je nepřeberné množství), avšak již nyní je jasné, že dějiny Zlína jsou velmi podstatné pro pochopení podoby transformace socialistické ekonomiky v kapitalistickou. Autoři kapitol o době po roce 1989 se v Dějinách města Zlína vydali inovativní cestou. Obdobně jako v celé knize se jim totiž podařilo kombinovat pohledy historické, umělecko-historické a sociologické a mimo jiné se zaměřili také na problematiku vztahu krajiny a městského prostoru, městských komunikačních sítí, forem práce i způsobů trávení volného času. Samotný čas pro ně rozhodně nebyl svazující kategorii kategorií, neboť stejný důraz položily nejen na proměny, ale i na konstanty, jež již více než sto let činí Zlín Zlínem.

Před pár týdny jsem si onen střet konstant a jedinečností mohl ve Zlíně sám ověřit, když jsme tam veřejně diskutovali o našem filmu Město jako laboratoř změny. Mnoho současných obyvatel Zlína mi přišlo z hlediska přítomnosti a budoucnosti města až příliš skeptických. Z hlediska bádání o historii města Zlína já sám skeptický nejsem ani v nejmenším. Rozšířením městských dějin o dimenzi vztahu město a venkov, v daném případě Zlína, Otrokovic a Slušovic, v budoucnu jistě může vzniknout stejně inspirativní kniha, jež doufejme přinese odpovědi na otázky týkající se úskalí a dlouhodobých dopadů ekonomické přestavby před rokem 1989, i ekonomické transformace po něm.