V prvních měsících roku 1990 převládalo snad všude nezměrné nadšení ze svobody. Volnější prostranství ve městech se rychle změnila v tržiště, kde tisíce podnikavců rozjížděly zatím spíš skrovné, shůry však neregulované obchody, z nichž snad nikdo neodváděl daně. Přes otevřené hranice k nám bez cla dováželi záplavu dříve nedostatkového zboží ze Západu, zatím většinou vlastními osobními auty, a často z nich svůj artikl - lacinou elektroniku, módní oblečení z výprodejů, barevné pornografické magazíny apod. - rovnou prodávali. V Praze byly nejhojnější stánky s literaturou. Nedbale zredigované a narychlo vyrobené svazečky nesly v záhlaví slavná, dlouho zapovězená jména ideových protivníků padlého režimu, ale neobyčejně úspěšný byl i pustý literární brak, který za komunistů nesměl vycházet, aby nekazil mravy a vkus obyvatelstva. Nejnápadnějšími věrozvěstkami svobody se staly obnažené slečny, teprve po nich následoval Havel, Orwell nebo Solženicyn.

Tradiční distribuční síť nemohla stánkovému prodeji konkurovat a nakladatelé se navíc obtížně vyrovnávali s prudkým zdražováním papíru, tiskárenské výroby i nájmů na pracovištích. Museli jsme omezit počet plánovaných titulů ze 150 ročně na 80 a za pochodu jsme ediční i výrobní plány chvatně přizpůsobovali novým podmínkám - vyřazovali jsme tituly, které se míjely s dobou, a nahrazovali je dříve zapovězenými atraktivitami, k jakým patřil kupříkladu Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Koestlerova Tma o polednách, Forsythův antikomunistický thriller Čtvrtý protokol. K vytipování perspektivních titulů, jaké dřív nesměly vycházet, vyzvala redakce i mne. Standa Bareš tehdy zrovna uchváceně četl životopis Jima Morrisona v anglickém paperbacku. Půjčil jsem si ho, přinesl na redakční poradu a plédoval za jeho překlad a vydání s tím, že rocko...vá subkultura byla za bolševika tvrdě potlačována a že by se jí Odeon mohl nyní systematicky věnovat, protože o ni bude zájem. Naši vzdělanci ovšem na bigbít shlíželi s despektem a navíc by prý takový spisek ani nedovedli zredigovat. Zhruba o rok později tuto knížku pod názvem Nikdo to tu nepřežije vydal s fenomenálním úspěchem nějaký malý soukromník.

Ze svého odborářského působení v podniku si pamatuji jen záležitosti spojené s hledáním a výběrem nových šéfů. Konkurzní komise, která vyhodnocovala uchazeče na základě předložených materiálů a pohovorů, si mne zvolila za předsedu a já se tak ocitl v situaci podobně komické a nepatřičné jako kdysi ve Vejprtech, kde jsem řídil výchovnou komisi ZDŠ. Byl jsem nicméně přesvědčen, že musím tak či onak sloužit probíhajícím změnám. Jako odborářský předák jsem se rozhodně necítil. Věděl jsem, že Odeon, jakkoli úctyhodný, může v nadcházejících poměrech hospodářsky obstát pouze v případě, když radikálně sníží počet zaměstnanců a zbylé přiměje k dříve nepředstavitelné iniciativnosti. Proti tomu jsem se nemínil stavět, i když bych jako místopředseda odborů jistě měl.

Víc jsem se odborům věnoval na vyšší úrovni. Rodila se nová organizace, jež měla nahradit provařené ROH. Zakladatelský sjezd Odborového svazu pracovníků nakladatelství, vydavatelství a knižního obchodu Čech a Moravy se konal v polovině února 1990 v hotelu Budovatel poblíž Čechova mostu. Když jsem ráno přecházel prázdnou ulici od zastávky tramvaje před právnickou fakultou, vynořilo se náhle zpoza rohu osobní auto a v plné rychlosti do mne vrazilo. Nejspíš jsem přitom povyskočil, takže jsem neskončil pod jeho koly, ale sklouzl po kapotě k přednímu oknu, které jsem hlavou rozbil. Řidič vystoupil a cpal mne na přední sedadlo, že mne odveze do nemocnice, ale od zastávky přiběhl nějaký starý pán a křičel, že všechno viděl, že mne srazil schválně a že to byl atentát, abych prý nikam s takovým lumpem nejezdil, bůhví, kam by mne zavezl. Prohmatal jsem se, nikde nic nechybělo, jen z holeně jsem maličko krvácel, a tak jsem mávl rukou a odbelhal se na zasedání sjezdu. Asi to byla obyčejná nehoda, byl jsem přece naprosto bezvýznamný, čas proměn nicméně sváděl k jisté podezíravosti.

Teprve ve velkém hotelovém zrcadle jsem si všiml, že se mi kolem pravého oka tvoří temně fialová podlitina. Celé zasedání jsem nicméně absolvoval, vložil se i do diskuse a nakonec byl zvolen i se svým čerstvým monoklem do výkonného výboru. Jeho placeným předsedou se stal jakýsi pan Š. z Mladé fronty, asi třicetiletý mládenec, jenž se prý v revolučních dnech po 17. listopadu osvědčil. S členy výboru, jichž bylo asi deset, jsme si na místě domluvili pravidelné schůzky. Udivilo mne, že kdosi předsedovi stačil ještě před volbou přidělit kancelář se zasedačkou v odborářské budově na Gorkého náměstí. Chodil jsem tam pak zhruba rok schůzovat a zblízka sledoval jeden ze způsobů, jakým lidé zacházeli s dědictvím komunismu.

Oč jde a co se děje, to věděl jen náš placený předseda díky dennímu styku s vyššími funkcionáři, a mohl nám tak nabulíkovat cokoli. Řadovým členům výboru chyběly podstatné informace a vzhledem ke složité situaci jejich vlastních podniků neměli čas ani energii, aby se po nich pídili. Pan Š. nám v podstatě jen předkládal věci ke schválení. Odsouhlasili jsme mimo jiné samostatnost našeho odborového svazu, přičemž nikomu nedošlo, že tím rušíme možnost fundované kontroly nad jeho vedením. Opakovaně jsme schvalovali zvýšení předsedova platu, ale nejčastěji jsme jednali o tom, jak naložit s penězi ROH, které připadly nástupnickým organizacím (v případě našeho svazu šlo snad zhruba o třicet milionů). Pan Š. nás s péčí řádného hospodáře strašil inflací a neustále se dožadoval, aby mohl peníze investovat, jenže projekty, které prosazoval, mi připadaly hodně podezřelé. Chtěl kupříkladu vybudovat videopůjčovnu a vydávat věstník Videotip, popřípadě založit luxusní časopis pro homosexuály. Namítal jsem, že jde o mimořádně riskantní investice, po nichž by v případě neúspěchu zbyl odborářům jen nábytek a telefon v nějaké pronajaté místnosti. Výbor mým přičiněním návrh neodhlasoval a já si vykoledoval předsedovu zášť. O tunelování se tenkrát ještě nemluvilo, vadilo mi spíš, že v tomhle světě zamrzl socialismus se svými alibistickými podvody. Když jsem asi po roce na své odborářské funkce rezignoval, pocítil jsem úlevu, jako bych se teprve nyní zcela vymanil z bývalého režimu.

Za ředitele jsme si nakonec vybrali ing. Jana Šranka, noblesního a vzdělaného muže v mých letech, jehož manželka v Odeonu před několika lety pracovala. Zřejmě to byl opravdu schopný člověk, později dlouho působil ve významných funkcích státní správy. Jeho provozním náměstkem a mým bezprostředním šéfem se místo Vonky stal ing. Jiří Havlík, který přišel z Artie a vyznal se v zahraničním obchodu. Imponovalo mi, když ve snaze vzdorovat vyděračským cenám českých tiskáren nechal několik podstatných titulů vyrobit v Hongkongu, ale tuzemskou knihkupeckou praxi moc neznal. Obří mechanismus knižní distribuce přes Knižní velkoobchod a krajské knižní podniky se navíc hroutil. Havlík se pokoušel využít skutečnosti, že privátní sféru nesvazovalo tolik předpisů, a spojil se poněkud tajnosnubně s malým soukromým nakladatelstvím Teddy, ale nenechal mne do této součinnosti nahlédnout, přestože byla zčásti fakturovaná přes můj odbor. Ke konci jsme si moc nedůvěřovali. Nicméně také on později prokázal své schopnosti, když přešel do diplomacie a v řadě zemí se osvědčil jako český velvyslanec.

Nedostatek finančních prostředků donutil Šranka snížit počet zaměstnanců na polovinu, bohužel však přitom odešly osvědčené opory redakce, jejichž odbornost se dala pokládat za jediný kapitál podniku - Zumrová, Čermák a Žilina do důchodu, Zábranová a Jamek do diplomacie, Stromšík, Dufková a posléze i Pelán do akademické sféry. Ve druhé polovině roku 1990 zůstávalo v Odeonu asi sto třicet zaměstnanců, i to však bylo neúměrně mnoho. Největší konkurence nám vyvstala v nakladatelství Torst s jediným pracovníkem, jímž byl majitel Viktor Stoilov, který externě spolupracoval s mladičkým odeonským redaktorem Janem Šulcem. Překvapivá byla nejen jejich produktivita, ale i to, že své knihy dokázali rozprodat přes nezvykle vysoké maloobchodní ceny, někdy i dvakrát třikrát vyšší než u srovnatelných publikací z Odeonu.

Maloobchodní ceny spolu s výší nákladů se u nás určovaly na výrobních poradách, jichž jsem se účastnil. Obojí na sobě v té době už záviselo: čím vyšší náklad, tím nižší mohla být cena. Stoilov sázel na malé náklady, já dával přednost cenové dostupnosti a šel do rizika. Dnes vím, že to byla chybná strategie. Svým dílem jsem asi přispěl k nárůstu neprodejných zásob, potažmo k pozdějšímu zániku podniku. V té době jsem však s Odeonem stále ještě spojoval svůj osud a na tiskovkách i v novinových článcích zaníceně volal po jeho záchraně, i když jsem tušil, že těžko obstojíme. Podnik vznikl násilným sloučením desítek privátních nakladatelství s rozmanitým zaměřením a bylo by jen přirozené, kdyby jej nyní podobně rozrůznění soukromníci s osobitými programy nahradili.

Záchrana Odeonu vyžadovala desítky, možná stovky milionů, ale k udržení elementárního provozu byla vítaná každá koruna. Na poradách jsme si věčně lámali hlavy, na čem aspoň trochu vydělat a kde ušetřit. Velkou zátěž kupříkladu znamenaly platby za skladování obrovských zásob starší produkce v pronajatých prostorách. Jak se jich zbavit? Sběrny surovin takové množství knih odmítaly, stály by snad jen o makulaturu, ale ta by se prodražila. Evu Slámovou, která právě doredigovala Cheeverův román Věznice Falconer, napadlo nabídnout neprodejné knihy zdarma kriminálům. Zavolal jsem tehdejšímu náčelníkovi vězeňské služby Karabcovi, který dar nadšeně přijal. Když jsem se na něj po půlroce obrátil s další nabídkou, opět souhlasil.

"To si nedovedete představit, jak rychle se u nás ten papír vykouří," řekl mi.

Na počátku roku 1990 jsem Sklenářovi navrhl, že výstavní síň Odeonu přetvořím v prodejní galerii, aby si vydělala alespoň na nájem a provoz. Celetná ulice na Královské cestě byla pro něco takového tím nejvhodnějším místem. Obtelefonoval jsem výtvarníky z odeonského okruhu a nabídl jim, že jejich díla převezmu do komisního prodeje s desetiprocentním rabatem. Další zájemce mi doporučily Pavla Pečinková, Anita Pelánová a Milada Motlová z redakce výtvarného umění. Přijímali jsme jednotlivá díla, ale někdy vystavili i větší kolekce, namátkou vzpomínám na prezentace Aleše Ogouna, Jana Součka, Borise Jirků, Ivana Ouhela, Aleše Krejči, Radima Maláta, Oldřicha Kulhánka, Pavla Suchdoláka, Karla Demela, Jany Truksové a Jany Reinerové. Nejvíc mne zaujal bytostně konzervativní apokalyptik Honza Souček, za nímž jsem pak občas chodil na víno do ateliéru ve dvoře Veleslavínovy ulice, dokud se neodstěhoval na chalupu někde na Sedlčansku.

S nabídkou spolupráce jsem zašel také k Josefu Jírovi. Domluvili jsme se na desátou dopoledne, ale společnost jeho kumpánů se teprve probouzela v těžké kocovině. Chvíli jsem s nimi poseděl u ranních sklenek. Tvář jednoho z nich jsem znal z nejrůznějších hospod a pokaždé jsem cítil, že jde o nevšední osobnost. Teprve nyní jsem se dozvěděl, že to je Zdeněk Bouše, o němž se ve svých textech občas zmiňuje Bohumil Hrabal. Snědá pleť, bílé vlasy i vousy, blankytné oči upřené kamsi mimo tenhle svět. Na rozdíl od ostatních vytrvale mlčel, jeho výraz však působil o to výmluvněji. Jíra byl to ráno trochu nedůtklivý. S odeonskými redaktorkami se prý před časem pohádal a spolupracovat s naší galerií se mu moc nechtělo. Nakonec mne odkázal na svého osobního kunsthistorika, aby mi něco vybral. Odnesl jsem si do galerie jeden obraz a několik grafik.

Kolem Celetné se v té době začínal motat jistý Vratislav Čekan, zámožný emigrant z Německa, který byl přesvědčen, že budova patří Odeonu, a chtěl si od nás pronajmout výstavní síň a knihkupectví, aby v nich zřídil luxusní prodejny šperků. Architekt C., tvůrce interiérů, se nápadem nadchl a naléhal na mne, abych s boháčem celou záležitost předjednal. Setkali jsme se u něj v ateliéru. Čekan, vysoký tlustý čtyřicátník s drobným ježatým knírkem, si po příchodu odložil myslivecký klobouček a začal mi znechuceně vyčítat, že jsme v Praze sto let za opicemi.

"Ve světě jsou na nejlepších adresách v centrech měst krámky s drahým zbožím, módní butiky, kabelky, zlato, optika, ale vy tam máte blbý knížky. Srdce mne bolí, když to vidím," řekl na úvod.

"Ty naše knížky tak blbý nejsou," ohradil jsem se.

"Ale prosím vás, kdo si dnes kupuje knížky? Studenti, učitýlci, písálkové," mávl pohrdavě rukou. "Celetnou dneska proudí elegantní svět, který neumí česky a na knížky se vám vybodne."

Architekt nadšeně přikyvoval. Musel samozřejmě vědět, že Odeon nemůže s pronajatými prostory čachrovat, kdyby se však o tom delší čas jednalo, mohl by na tom jako Čekanův poradce něco vydělat. Asi jsem ho zklamal, když jsem zájemci vysvětlil, že budovu čeká restituce a záleží výhradně na budoucím majiteli. Čekan zanedlouho proslul jako fotbalový boss Viktorie Žižkov, jednu chvíli chtěl dokonce koupit celý Vítkov i s Národním památníkem a obří sochou Jana Žižky, ale pak mu došly peníze a nevím, kde vzal konec. Přiznávám ovšem, že jako obchodník měl dobrý odhad. Za pár let bylo opravdu v bývalých odeonských krámcích zřízeno prosperující klenotnictví.

Prodejní galerie mi umožnila postarat se trochu o staré přátele, zejména Jupa a Petra Hanu. Jejich dílka se u nás kupodivu prodávala lépe než práce uznávaných výtvarníků a pro oba se v následujících dvou letech stala Celetná hlavním zdrojem obživy, Petr si v ní vydělal kolem čtyřiceti tisíc, Jup dokonce skoro čtvrt milionu. Bohužel jim to moc štěstí nepřineslo, Petr o Vánocích 1991 nečekaně umřel a Jup si za vydělané peníze koupil zdevastovaný statek na samotě poblíž Adršpachu, odstěhoval se tam a postupně ztratil kontakty s výtvarným světem. Nakonec se na venkově dosti trýznivě a dlouho rozcházel se svou druhou ženou, tou ze Semil, která jej posléze v rozvodovém řízení o celou nemovitost připravila. Když se po letech vrátil z Adršpachu do Prahy, galerie Odeonu už dávno neexistovala a většinu obdobných zařízení obhospodařovaly party ruských umělců. Jup se pak už jako malíř znovu neprosadil.

Ve výstavní síni jsem organizoval i setkání s autory, kteří přijížděli ze svých exilů. Fronta při autogramiádě Pavla Tigrida se táhla snad tři sta metrů až k Prašné bráně. Když jsem u vchodu zájemce usměrňoval, aby nepředbíhali, vrazilo do mne jakési tlusté, vlasaté a vousaté stvoření, vedralo se beze slova dovnitř a hnalo se k vydavateli Svědectví. Atentátník, napadlo mne a vběhl jsem za ním, abych pokud možno zabránil nejhoršímu. To však už násilník s Tigridem srdečně rozprávěl. Ukázalo se, že to je František Stárek, zvaný Čuňas, vydavatel ilegální revue Vokno a čelná osobnost skalního undergroundu. Poprvé jsem se tak tváří v tvář setkal s někým z této komunity. Musím přiznat, že mne ani nelákalo obcovat s ní častěji. Tigrid knížky podepisoval dobré čtyři hodiny, dokud neuspokojil celý dav, a pak s námi v galerii ještě hodinu poseděl nad vínem. Líbil se mi. Bezprostředně jsem vnímal jeho vyhlášený šarm, ale zároveň s odstupem pozoroval, jak obratně s ním umí zacházet.

Snad ještě víc pro mne znamenalo setkání s Josefem Škvoreckým, spisovatelem, který nás už jako teenagery učil vnímat a hodnotit svět očima svého alter-ega Dannyho Smiřického. Jeho návštěvu jsme drželi spíš v tajnosti a pozvali jen pár novinářů, jinak se ve výstavní síni tísnila spousta jeho starých přátel a kolegů z Odeonu. Přišel s manželkou Zdenou Salivarovou, měl na hlavě bílý kovbojský stetson, nervózně pomrkával fialkovýma očima a ke svým obdivovatelům i známým se choval překvapivě rezervovaně. Vyslechl si uvítací projevy, pronesl rovněž několik střízlivých slov o svém někdejším působení v Odeonu, ale pak prohlásil, že by se rád posadil někde v zázemí. Zavedl jsem ho s hloučkem redaktorů do komůrky pro zaměstnance. Zeptal se, jestli nemám whisky, což mne zaskočilo, protože jsme rozlévali jen víno, ale někdo z přítomných anglistů, snad Honza Zelenka, o jeho zálibách věděl a přinesl s sebou láhev bourbonu.

"Já vůbec nevím, proč tady jsem," řekl Škvorecký napůl tázavě.

Fungoval jsem tu naštěstí jen jako číšník, doléval jsem sklenky a jinak se držel stranou. Jeho staří přátelé, od nichž jsem o něm vyslechl mnoho láskyplných historek, mu jeden přes druhého říkali, jak rádi ho vidí, a on jen pomrkával jako rozpačité děcko. Skvělý spisovatel, ale do Dannyho Smiřického měl hodně daleko.

Někdy koncem jara 1990 mi redakční rada uložila, abych ve výstavní síni uspořádal slavnostní křest antologie Co se stalo na Kosovu rovném, kterou k výročí proslulé bitvy uspořádala před odchodem do důchodu zasloužilá redaktorka jihoslovanských literatur Irena Wenigová. Takový titul by byl prodělečný i v ustálených časech a já se divil, že jsme jej při revizích edičního plánu nevyřadili. Nechtěl jsem kolem něj vytvářet žádný humbuk, který by média upozornil na naši zpozdilost, redakce nicméně trvala alespoň na oslavě v rámci podniku a všichni se s paní Wenigovou spiklenecky radovali, že kosovskou antologii dotáhli k vydání přes veškerá úsporná opatření ekonomů. Na křest knihy přiletěl z Bělehradu jakýsi důležitý státní činitel, snad náměstek ministra kultury, a přednesl v Celetné nenávistný, velkosrbsky šovinistický projev, který zaskočil snad všechny přítomné. Nikdo z nás si v té době nedokázal představit, že za necelý rok vypukne v rozpadající se Jugoslávii krvavá válka, která potrvá celé desetiletí.

Allena Ginsberga jsem zahlédl jen na chodbě před redakcí, všichni zájemci o setkání s ním by se do zasedačky u šéfredaktora nevešli. Jeho příjezd pro mne nicméně měl osudový význam. Marie Zábranová mne totiž požádala, abych při této příležitosti napsal do Literárních novin Ginsbergův medailonek spolu s větším článkem o událostech z roku 1965, kdy se stal králem pražského Majálesu, a s vybranými ukázkami z jeho tehdejšího pražského deníku, který mu ukradla tajná policie. Průklep toporného překladu nejspíš estébáckého původu nalezla v pozůstalosti svého manžela Jana Zábrany, anglický originál deníku je dodnes nezvěstný. Úkolu jsem se jakž takž zhostil a Literárky mi nabídly externí spolupráci, která nám vydržela rovných deset let. Článek o Ginsbergovi mi zřejmě otevřel vrátka do řady dalších periodik. Marie Krausová z Květů si objednala pár textů o výtvarných výstavách, zatímco Honzovi Plachetkovi z Mladé fronty, Zuzaně Pšenicové z Večerní Prahy, Jiřímu Rulfovi z Reflexu a řadě dalších jsem dodával literární recenze. Nejčastěji jsem psal o novinkách Odeonu, čímž jsem se asi dopouštěl skryté reklamy, ale moc jsem toho o novinářské etice nevěděl a navíc měl pocit, že propagace naší produkce patří k mým pracovním povinnostem.

Literární kritika mne od mládí zajímala, vážil jsem si zejména Václava Černého a Olega Suse, ale na to, abych pokračoval v jejich stopách, jsem se cítil propastně nevzdělaný. Pravda, za normalizace jsem zhltal mnohá kanonická i nekanonická díla snad ze všech světových literatur, pokud vyšla v českých překladech, a jako samouk si nastudoval dost z literární teorie, ale sebejistota mi chyběla. Nejvhodnější terén pro své kritické uplatnění jsem spatřoval v okrajových a pokleslých žánrech, zejména v detektivkách, u nichž bych mohl navázat na Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek. Ve vinohradských hospodách jsem tenkrát občas popíjel s Pavlem Frýbortem, s nímž mne seznámil Pavel Šrut. Frýbort napsal několik úspěšných thrillerů a krátce po převratu založil elegantní krimirevue Knokaut, v jejíž redakci pracovala půvabná Šrutova manželka Martina a můj dávný kamarád Standa Bareš. Vyzvali mne, abych pravidelně přispíval recenzemi krvavých žánrů, které nikdo systematicky nereflektoval. Na spolupráci, jež trvala necelé dva roky, než revue pro nedostatek zájmu zanikla, rád vzpomínám a docela lituji, že projekt nevyšel. Kdybych fenoménu detektivek a jejich sémiotice věnoval deset dvacet let soustředěnou pozornost, přineslo by to možná zajímavé plody.

Další angažmá mne čekalo na knihkupecké škole, kde učila Jana. Po změně poměrů tam vyvstal problém s výukou moderních světových literatur. Dosavadní vyučující vycházela z komunistických osnov a sama přiznávala, že jinak světovou literaturu vykládat neumí. Ředitel mi vzkázal, zda bych se předmětu neujal. Dohodli jsme se, že budu od září učit dvě třídy knihkupců celkem čtyři hodiny týdně, vždy po dvou hodinách v úterý a ve středu ráno. Těšilo mne, že cosi vynalézám, a dával jsem si hodně záležet na celkové osnově výuky i na přípravách k jednotlivým dvouhodinovkám. Vycházel jsem ze své celkem bohaté domácí knihovny i z odeonských zdrojů a během dvou let kantorského působení si důkladně zrekapituloval a utřídil obsáhlou látku nejen z oblasti euroamerických literatur, ale také z odlehlých a exotických slovesností. Přednášel jsem spíš vysokoškolským způsobem, studentům to vyhovovalo a někteří se ke mně dodnes hlásí. Nalezl jsem mezi nimi hodně bystrých osobností, mnohá jména jsem zapomněl, ale stále si připomínám Honzu Růžičku, Kanzelsbergera juniora, Jendu Koláře nebo Sašu Budku, pozdějšího šéfredaktora revue Nový prostor. S přiměřenou dávkou sebeironie jsem se bavil představou, že mi osud přes veškerá příkoří nabídl satisfakci, když na té nejnižší úrovni mohu maličko kopírovat výkony uctívaného Václava Černého: také píšu o knížkách do novin a také přednáším "srovnávací literatury".

Ze služebních cest si nejvíc pamatuji březnový pobyt na Knižním veletrhu v Lipsku. Nálada v NDR se od mých dřívějších návštěv pronikavě změnila. Někdejší chladná rezervovanost se vytratila, jako by se obyvatelstvo rozhodlo osvojit si co nejdřív umění užívat si. Na ulicích i v pasážích muzicírovaly party studentů a vedle západní rockové či folkové hudby hrály a zpívaly staré německé písně i vážnou hudbu, jež zněla skvěle, byť chvílemi maličko ďábelsky. Všude visely plakáty zvoucí obyvatelstvo na řečnická vystoupení dvou Helmutů od sousedů, Kohla a Schmidta. Oba plédovali za sjednocení Německa, Kohl však prosazoval tvrdší hospodářské reformy a v Drážďanech ho prý už vypískali. K pouličním atrakcím patřila široká nabídka západoněmeckých piv, jejichž výrobci zaplnili každé volné místo stánky s výčepy. Ačkoli stála pětkrát víc než piva tuzemská, valily se zástupy domorodců od stánku k stánku vychutnávat si liberální rozmanitost. Na odbyt šly i západoněmecké klobásy a cukrovinky. Trhovci ze Západu zřejmě vyrazili za nejlepším kšeftem svého života, aby nashromáždili východoněmecké marky, jejichž kurz se měl ve sjednoceném Německa výhodně změnit.

Všeobecné rozjaření podbarvovala zvláštní tíseň - Němci ze západu se obávali, že Němci z východu budou parazitovat na jejich prosperitě, a ti se zas strachovali o své sociální jistoty. Vyslechl jsem si projevy obou státníků, ale zblízka jsem viděl jen Schmidta, který hovořil na malém prostranství před jakousi budovou v antickém slohu ke stovkám posluchačů, zatímco Kohlovo publikum na největším lipském náměstí bylo nejméně o dva řády větší. Řečník, ač velký chlap, vypadal v dáli jako tečka.

Počátkem května uspořádal Odeon pro své pracovníky výlet pronajatým autobusem do Benátek. Tam i zpátky jsme jeli v noci, na místě jsme strávili jediný den. Po jednadvaceti letech jsem se opět ocitl ve svobodném světě a chtěl si ho svobodně užít. Asi jsem o hodně přišel, neboť bych v houfu redaktorů, z nichž každý věděl o proslulém městě něco jiného, získal zasvěcenou průvodcovskou službu, ale trhnul jsem se, bloumal kolem kanálů a nakonec se nechal přepravit trajektem na Lido, abych se v imaginárních stopách Gustava Aschenbacha přiblížil Smrti v Benátkách. U místního hokynáře jsem si za laciný peníz nakoupil olivy, pečivo a dvoulitrový demižon červeného vína a prošel mezi hotely na pláž, která zatím zela prázdnotou, protože sezóna ještě nezačala. Dobré tři hodiny jsem tam zobal olivy, upíjel víno, koukal na Jadran a nechal si konejšit nervy šploucháním vln. Odpoledne jsem se vrátil do města a prošel všechny galerie, na které jsem narazil, ale ty osamělé hodiny u moře pro mne zůstaly nejsilnějším zážitkem.

Na podzim jsme s Jiřím Šerých zajeli do Havlíčkova Brodu podpořit naši bývalou kolegyni Markétu Hejkalovou, která v Odeonu donedávna působila jako redaktorka severských literatur. Poprvé tam uspořádala dnes už tradiční Podzimní knižní veletrh. Večer jsme se autem zastavili v nedalekém Petrkově u bratrů Reynků, s nimiž se Jiří přátelil. Jejich otec byl už dvacet let mrtvý, ale vše zůstávalo na svém místě jako za jeho života. Seděli jsme v kuchyni u rohového stolu proti velkým kachlovým kamnům, u nichž prý Bohuslav Reynek vyryl valnou většinu svých suchých jehel, pili čaj, rozprávěli o prostých věcech a hladili četné kočky, které se přicházely pomazlit. Bratry těšilo, že Odeon v poslední době vydal několik reprodukcí otcových větších grafik a celou sérii těch menších na pohlednicích. Byl to kouzelný večer, i když jsme si nic nezapomenutelného vlastně neřekli.

V říjnu jsem naposledy instaloval výstavu odeonských novinek v Bratislavě. Nakladatelství Tatran mělo nového ředitele Jána Vilikovského, který se ke mně choval mnohem odměřeněji než jeho předchůdce a liboval si v protičeských sarkasmech. Volné odpoledne jsem tentokrát využil k výstupu na hradní návrší nad Dunajem. Budova Bratislavského hradu působila stále ještě omšele a zanedbaně jako většina kulturních památek v Československu, které strana pokládala za druhořadé, z jejího nitra se však ozýval zvláštní zvuk, jako by popraskávala obří skořápka. Vycvičeným stavebnickým sluchem jsem rozpoznal mnohohlas zednických kladívek. Nebe se olověně tmělo, dole se valil Dunaj, ve zpustlém parku kolem nebylo ani živáčka, ale uvnitř zchátralé budovy se cosi nenápadně klubalo ke zrodu.

Nový odeonský ředitel Šrank přijel na zahájení výstavy vlastním autem a nabídl mi, že mne večer odveze zpátky do Prahy. Po cestě jsme rozmlouvali o perspektivách Odeonu. Stále doufal, že stát pomůže podniku překlenout hospodářské potíže výraznou finanční injekcí. Teprve pak prý bude mít smysl rozjet zásadní reorganizaci, po níž by v podniku zůstalo nanejvýš třicet zaměstnanců. Řekl mi, že se mnou počítá na pozici tiskového mluvčího a šéfa public relations a reklamy. Hovořil inteligentně a kompetentně, bylo znát, že se už vyzná v chodu podniku a že by jej mohl vyvést z potíží. O pár měsíců později se ukázalo, že jsem se v jeho inteligenci nezmýlil. Bohužel. Spočítal si, že Odeon, jenž vyjma obrovských zásob špatně prodejných knih neměl žádný movitý ani nemovitý majetek, z krize nevybředne, a 30. ledna 1991 poslal ministru Uhdemu dopis s rezignací, v němž mimo jiné píše: "Z posledních rozhovorů na Vašem úřadě jsem vyrozuměl, že ministerstvo kultury nehodlá řešit otázku hluboce podkapitalizovaného nakladatelství Odeon přiměřeným vkladem zakladatele v procesu nadcházející transformace. Nakladatelství tak zůstává bez střechy nad hlavou a jeho činnost bude sražena na zlomek původního rozsahu. V hlubokém přesvědčení, že mým úkolem jakožto Vámi jmenovaného ředitele kulturní instituce je zajišťování jejího rozvoje, předložil jsem v uplynulých měsících několik návrhů řešení řediteli příslušného odboru i Vám. Ani na jeden z těchto sedmi dopisů jsem neobdržel odpověď. Vážně znepokojen tím, že úředníci státní správy nerespektují ani jedno ze základních pravidel úředního styku, rezignuji na jmenování ředitelem státního nakladatelství krásné literatury a umění Odeon. Velmi bych uvítal, kdyby výpovědní lhůta mohla být stanovena dohodou... "

Helena Petříková z tiskové redakce se počátkem roku 1991 vážně roznemohla. Celý život působila v knižní kultuře, zažila období slavná i méně slavná a rozvrat oblasti ji bolestně zasáhl. Možná si myslela, že bych měl více volat po zachování kulturní prestiže, a mrzelo ji, že hledám spíš pragmatická východiska, jenže se už nejednalo o spor idejí, ale o peníze. Než jsme si to vysvětlili, podlehla v nedožitých pětapadesáti letech nečekaně rychle rakovině. Náhradu jsem nalezl v Evě Michálkové, pozdější zakladatelce nakladatelství Aurora. Do obchodního oddělení jsem přijal Mirka Baláže, zkušeného cesťáka z nakladatelství Academia, aby prozkoumal možnosti nových distribučních cest, ukázalo se však, že těžkopádné odeonské účetnictví živé obchodování nezvládá. Platební neschopnost Odeonu se začínala neblaze projevovat i v prodejní galerii. Tržby jsme denně odváděli na účet podniku, avšak ekonomický úsek posílal umělcům utržené částky po odečtení rabatu s rostoucím zpožděním, což zvláště u těch méně majetných budilo celkem oprávněnou nevoli. Docházelo dokonce k zuřivým scénám jako v případě grafičky Jany Reinerové, autorky nostalgicky něžných výjevů.

I v režimu skomírání byla práce v Odeonu dost náročná. Navíc jsem pilně psal a kreslil do různých periodik. Jako výtvarník jsem se ostatně maličko uplatnil i v mateřském podniku, když mne Vladimír Nárožník žertem vyzval, abych mu předvedl, jak si představuji dobře prodejnou knižní obálku. Svěřil mi za tím účelem román Fay Weldonové Shrapnelova akademie. Vytvořil jsem poměrně dryjáčnický obrázek v komiksovém stylu, ale on jej kupodivu přijal a knížka vyšla s mojí obálkou. Když anglická autorka přijela na autogramiádu, vyprosila si na mně originál kresby. To mne samozřejmě potěšilo, ale o budoucnosti podniku a svého působení v něm jsem si už nedělal iluze.

Mimořádnou ediční událostí se začátkem podzimu 1991 stalo vydání nové esejistické knížky Václava Havla Letní přemítání, které pro Odeon dojednal anglista Jan Zelenka, prezidentův obdivovatel a přítel jeho hlavního poradce Michaela Žantovského. Pozval mne, abych s ním a se dvěma redaktorkami donesl Havlovi do domu na Rašínově nábřeží balík se signálními výtisky. Uvítala nás paní Freimannová, s níž jsem už předtím dojednával některé propagační a distribuční záležitosti. Uvedla nás do přijímacího pokoje, kde nás pan prezident nechal dobrých dvacet minut čekat. Kolegové o něm cestou familiérně hovořili jako o Vaškovi. Byl jsem připraven na kamarádsky neformální uvítání a překvapila mne obřadnost, s jakou Havel vstoupil do místnosti. Chyběly už jen fanfáry. Návštěvníky mu představila, pokud se nemýlím, Marie Zábranová, s níž se dlouho znal. Havel pak usedl ke stolu, aby každému z nás vepsal do zbrusu nových výtisků své věnování. Už jsem si zvykl, že mé jméno bývá všelijak komoleno, pan prezident je však do knížky vepsal bez jediné chybičky; musel si je předem nacvičit.

Podruhé jsem se s Václavem Havlem toho roku setkal v Divadle Na zábradlí, kde jsme k jeho knížce připravili setkání s veřejností a tiskovou konferenci, kterou jsem moderoval. V tomto prostředí z něj veškerá formálnost spadla. Zatímco se hlediště zaplňovalo, vyptával se mne v divadelním zákulisí, jak jde knížka na odbyt v různých českých krajích a zvlášť na Slovensku. Před začátkem programu po mně šlehl pobaveným pohledem.

"Mrkneme se, jaké se dnes sešlo publikum," zabrumlal a zkušeně poodhrnul spuštěnou oponu, abychom viděli do sálu. Seděli tam vesměs jeho příznivci a následující besedu každou chvíli přerušoval potlesk. Havel se opakovaně vracel k napjaté situaci na Slovensku a dokonce mne vyzval, abych přítomné seznámil s problémy tamního prodeje Letního přemítání. Věděl už, že nemám radostné zprávy: většina slovenských knihkupců odmítala jeho knížku prodávat.

Někdy v polovině roku 1991 se do pražského bytu své nové manželky přistěhoval Jindra Marek z Chomutova. Během politického působení v regionu získal vlivné známé, kteří s výhledem na blížící se parlamentní volby rozjížděli projekt velkého celonárodního deníku a Jindru si vybrali za šéfredaktora. Když mi nabídl místo vedoucího kulturní rubriky, moc jsem se nerozmýšlel. Odeon s těžkopádnou setrvačností směřoval k zániku, jeho šéfové utajeně ohledávali poslední možnosti přežití, ale s podřízenými skoro nekomunikovali. Můj bezprostřední nadřízený si hodlal na záležitosti obchodu a propagace najmout poradce, který měl prakticky převzít mé pravomoci, aniž by nesl odpovědnost. Měl se jím stát Štěpán Kafka, chytrý a sympatický mládenec z nejlepší pražské rodiny, jenž vydával ke konci minulého režimu samizdatový časopis Kvašňák, kam přispíval bizarními básněmi a prózami, což zřejmě byla jeho jediná kvalifikace pro práci v nakladatelství. Cítil jsem, že nastal čas odejít. V říjnu jsem podal výpověď s tím, že dosloužím do konce roku.

Na představu, že se stanu novinářem, jsem si už zvykl, ačkoli jsem noviny za komunistů nikdy moc nečetl. Hlásil jsem se tedy do náborových konkurzů různých periodik, která před volbami houfně vznikala, popřípadě rozšiřovala svoje redakce. Zúčastnil jsem se pohovorů v Prostoru, Telegrafu a Českém deníku, kde mne zpovídal samotný majitel Josef Kudláček. Když se mne zeptal, zda jsem dostatečně "šmejdivej", zatvářil jsem se asi odmítavě, čímž jsem ztratil šanci. S údivem jsem také všude zjišťoval, že mi je odeonská minulost na škodu. V očích ostřílených žurnalistů mne zřejmě automaticky diskvalifikovala jako krasoducha odtrženého od života, za jakého mne ostatně označil už Bystrov. Všude mi nabízeli externí spolupráci, ale ta by mne z bryndy nedostala. Počátkem února jsem si poznamenal: "Není to jednoduché. V lednu jsem napsal 3 str. pro MF, 3,5 str. pro Knockaut, 2 str. po Český deník, 6,5 str. pro Literárky, 4,5 str. pro Květy, tedy celkem zhruba dvacet stránek. Pro Signál jsem udělal jednu kresbu. A přišel mi zatím jediný honorář - 714 Kč z Českého deníku za recenzi Hiršalovy Písně mládí."

Ve chvíli, kdy mi už docházely poslední rezervy, jsem v Lidovkách narazil na informaci, že strahovský Památník národního písemnictví vypisuje konkurz na šéfa programového a provozního odboru s platem o pětistovku vyšším, než jsem měl v Odeonu. Na mou písemnou přihlášku obratem reagovala ředitelka Eva Wolfová, že by o mne velice stála. Vypadalo to, že pohovor bude jen formalitou. Pracovní náplň bych měl dost podobnou jako v Odeonu a pracoviště ještě vznešenější. Budu-li z okna koukat na pražské panorama nebo na Petřín, třeba opět propadnu poezii, říkal jsem si. Ale přece jen se mi víc chtělo do novin. Jednak bych raději působil v soukromém sektoru, abych nebyl závislý na vyprázdněné státní pokladně, jednak jsem v nových podmínkách nechtěl zastávat vedoucí funkci. Za komunistů jsem schytával rány a chránil podřízené před vrtochy seshora, ale v nastupujícím kapitalismu bych musel dbát na jejich pracovní výkonnost. To se mi příčilo.

Dva dny před pohovorem v Památ-

níku jsem nesl svůj pravidelný recenzní příspěvek do Mladé fronty. Honza Plachetka redakci opouštěl, a text jsem měl proto odevzdat šéfovi víkendové přílohy Ondřeji Neffovi. Z toho jsem měl maličko vítr, protože jsem mu loni ve Večerní Praze zkritizoval jeho nové sci-fi povídky. Vyzval mne, abych se posadil, ptal se mne na situaci v Odeonu a já se mezi řečí zmínil, že jsem už dva měsíce nezaměstnaný a jak mi odeonské stigma škodí při novinářských konkursech. Pobaveně se rozesmál a zeptal se, jestli bych nechtěl k němu do Víkendu, že tu po Plachetkovi zůstalo volné místo. Horlivě jsem přikývl.

"Nastoupíte ovšem jako elév za málo peněz. Když se osvědčíte, plat půjde nahoru," dodal.

Zeptal jsem se, co znamená to málo, a zjistil, že jako elév budu mít o tisíc korun víc než jako vedoucí v Památníku. Samozřejmě jsem souhlasil. Byl čtvrtek, nastoupit jsem měl hned v pondělí.

Viktor Šlajchrt (1952-2025), spisovatel a novinář. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor český jazyk a výtvarná výchova. Vystřídal řadu profesí (učitel, uklízeč v metru, obchodní zástupce Knižního velkoobchodu, vedoucí obchodu a propagace v nakladatelství Odeon). V roce 1992 se stal redaktorem Mladé fronty Dnes a o dva roky později přešel do kulturní rubriky týdeníku Respekt, kde působil do roku 2008. Příležitostně spolupracoval s mnoha dalšími periodiky, rozhlasem i televizí. Své eseje, kritiky, fejetony či deníkové záznamy uspořádal do několika souborů (Suroviny laskominy, 2000; Putování pomezím, 2008; Bankrot, 2011; Okamžiky umění, 2013; Bonvivánova kulinária, 2015; Obrazy Prahy, 2017; Bloumání epochami, 2018), je autorem či spoluautorem několika obrazových či publicistických knih (Srdečný pozdrav z hospody, 2007; Jan Šafránek - Svět lidí, 2008; Josef Jíra 1929-2005, 2022 ad.).

V letech 2013 až 2018 pracoval Viktor Šlajchrt na rozsáhlých pamětech, jež nazval Zpověď neuskutečněného umělce; dosud zůstávají v rukopise. V letošním ročníku Souvislostí z nich na pokračování otiskujeme ty části, jež sledují Šlajchrtovo působení v nakladatelství Odeon v letech 1988-1991.

Viktor Šlajchrt se otištění celého odeonského tetraptychu bohužel nedožil. Zemřel 4. září 2025. Závěrečný odstavec jeho pamětí zní:

"Mnozí slavní starci se pyšní tím, že se neohlížejí, ale směřují stále kupředu k novým projektům, úkolům a cílům. Já se nestydím za opak. Už pár let se při psaní pamětí vracím do minulosti, evokuji si dávné děje, připomínám si osoby i osobnosti, které pro mne svého času hodně znamenaly, a snažím se lépe porozumět tomu, co jsem vlastně prožil. Své zkušenosti se životem jsem zvládl v hrubých rysech popsat, občas i s příznačnými detaily, ale vyhodnotit je nedokážu. Nebyl jsem hrdina ani padouch, protloukal jsem se, jak se dalo, dost jsem pracoval, zakusil hodně bolestí, ale občas i nějakou tu slast. Nijak moc jsem nezbohatl, ale nikomu nic nedlužím. Svou životní prohru ředím drobnými úspěchy. Po celoživotním tíhnutí k zoufalství jsem zakotvil v přístavu ustálené melancholie, lehkého cynismu a potemnělého humoru. Dlouho jsem se oddával nemírnému kouření a popíjení, spoustu času jsem zbůhdarma promarnil v hospodách nebo potulkami. Nemalé části čtenářů mohu posloužit jako odstrašující příklad. Hřešil jsem nejrůznějšími způsoby a právem dopadl dost špatně. Mohl jsem však skončit hůř: bez rodiny, přátel a práce, jakkoli zanedbatelné, jež pro mne má stále ještě smysl."