Dvacátého října zemřel ve věku devadesáti let slovenský básník a překladatel Jozef Mihalkovič (narodil se 31. ledna 1935). Patřil ke skupině tzv. konkretistů, tedy k trnavské skupině básníků, vzniklé na konci padesátých let. Vedle Mihalkoviče do ní patřili Ján Ondruš, Ján Stacho a Ľubomír Feldek, přičemž blízko k nim měl od začátku i básník Ján Šimonovič a básnířka Lýdia Vadkerti-Gavorníková. Mihalkovič je pro náš prostor zajímavý už jen tím, že v padesátých letech studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, kde se setkával s místní mladou básnickou generací (Petr Kabeš, Jiří Gruša, ale i s o tři roky starším Jiřím Pištorou). Jeho básnická sbírka nazvaná Cement měla na konci padesátých let dokonce vyjít ve východočeském krajském nakladatelství, k čemuž ale nedošlo a debut i se skladbou Cement nakonec vychází až v roce 1962 pod názvem Ľútosť na Slovensku. Existují dokonce i Pištorovy posudky na Mihalkovičovy rané básně, stejně jako rozpracovaný a nikdy nevydaný sborník mladé východočeské literatury nazvaný Den. Nehledě na Mihalkovičovy rané verše, které nikdy nespatřily světlo světa...

I když Jozef Mihalkovič posléze odešel z Pardubic na Slovensko a pracoval od šedesátých let až do svého odchodu do důchodu jako časopisecký a nakladatelský redaktor i jako překladatel, lze v jeho tvorbě možné nacházet blízkost a dlouhodobý společný dialog třeba s poezií Vladimíra Holana, ale projevuje se v ní dobrá znalost básní Jiřího Ortena nebo Jana Skácela. Zároveň byly kontakty mezi městem Modra (kde Jozef Mihalkovič žil) a českými básníky stálé a intenzivní, o čemž by celá generace mohla vyprávět.

Mihalkovičovy překlady z francouzštiny a angličtiny jsou pro moderní slovenskou poezii velmi důležité (W. C. Williams, Robert Desnos nebo Blaise Cendrars), a i když Mihalkovič nevydával své původní verše knižně příliš často - od debutu Zimoviská (1965), přes sbírky Kam sa náhlite (1974), Približné položenie(1978), Príležitostné básne (1988) a 20 básní (2000), až po výbor Albá (1972) a souborné vydání prvních čtyř sbírek Plodnosť (1985) - byl pořád ve slovenské literatuře přítomen. Neměl sice kultovní pověst Jána Ondruše, nebyla v něm nikdy okouzlující lehkost Feldekova a ani nekráčel nevyšlapanými cestičkami jazyka jako Stacho. Jeho sbírky z doby normalizace jsou plné každodennosti, básník ovšem nesklouzává k povrchnosti a banalitě, jako spíš setrvává v meditativní poloze nebo v nějakém hledání harmonie. Je moderním básníkem v tom nejlepším slova smyslu, má možná trochu studenou a analytickou obraznost, ale takovou, která je až záviděníhodná: "Plameň modliká. / Bývalé / sadzavé echo vône, keď benzín vyhorel / (a zadŕhavý pohyb piesta na korenný vztlak). / Halúzka snehom vrždí."

Mihalkovičův syn Marek mi pět dní před otcovým úmrtím napsal dojemně krásnou charakteristiku, kterou si dovolím odcitovat: "Tato je dnes zdá sa v cielovej rovinke, ale už to vlastne nie je on, neuveriteune pomaly sa stráca a mizne už desaťročie, v posledných týždňoch to vzalo strmý spád. Napriek tomu som šokovaný, že v stave, keď prakticky nekomunikuje a nie je schopný komunikovať, stále sa okolo neho vznáša akýsi oblak vážnosti. Toto jeho posledné obdobie, hoci je s ním robota, sa mu podarilo nadobudnúť zvláštne skupenstvo, čosi medzi rastlinou a oblakom." A k tomu jen upozornění, že Marek Mihalkovič je fyzik ze slovenské Akademie věd, básnictví v rodině převzal Marekův bratr Boris.

Konec letošního roku přináší vedle těch smutných zpráv (při psaní tohoto zápisníku jsem se dozvěděl o úmrtí manželky Ľubomíra Feldeka, Olgy) i značně podivuhodné a groteskní věci, které se dějí na slovenské kulturně-politické scéně. Třeba to, že bývalý ředitel Slovenského národného divadla Matej Drlička se musí od 6. prosince 2025 ve veřejném prostoru zdržet jakéhokoliv vyjadřování vůči ministryni kultury (což potvrdil i krajský soud v Bratislavě). Posiluje to dost výrazně prostředky slovenské politické reprezentace na umlčení jakýchkoliv kritických názorů. Zároveň to je i dost nebezpečný signál pro celou demokracii v regionu a bohužel to může inspirovat leckoho a k ledasčemu. Ale jak už jsem v této rubrice psal, politika je na Slovensku aktuálně hodně třeskutá, pohyblivá a součástí kultury - a proto ani snahy zrušit státní svátek 17. listopadu ze strany vlády nedopadly tak, jak se možná očekávalo. Řada firem dala totiž svým zaměstnancům na 17. listopadu mimořádné volno a navíc se opět hojně demonstrovalo po celé zemi.

Což je celé vlastně dobrý signál, že mezi lidmi nepřevládá jen lhostejnost nebo únava. A vedle toho specifického politického harašení je tu opravdu dost věcí k radosti. Udivuje mne, že se dosud někdo na naší straně hranice - třeba v Brně - konečně neodhodlal otevřít slovenské knihkupectví. V Brně proto, že tam každý týden jezdí stovky slovenských vysokoškoláků, a tak by právě tam byla větší šance než jinde, že by knihkupectví se slovenskou produkcí mohlo fungovat.

V aktuální slovenské knižní produkci by si skutečně bylo z čeho vybírat - a klasicky setrvejme u poezie. V literární vědě bych upozornil na sborník věnovaný básníku Ivanu Štrpkovi k osmdesátinám (Bezprestania prúdiť ďalej, SLC, editorky Veronika Rácová a Ivana Hostová), dále na sebrané kritické texty Jany Juhásové o současné poezii (Miesta nedourčenosti, nakl. F.A.C.E.). Minout by zájemce o slovenskou poezii neměl to, že po čtyřech letech vychází nová básnická sbírka Eriku Jakubu Grochovi: Hlinený zošit vydává stejně jako předchozí sbírku viety (2021) nebo reedici souboru Druhá naivita (2019) nakladatelství Skalná ruža. A vyšly tam i další pozoruhodné básnické novinky: Mily Haugové (Rarum: priesvitnosť), Anny Ondrejkové (Zimostrasť) a minule již zmiňované Evy Luky (Nekromantik). Za Skalnou ružou, která má sídlo v Kordíkoch nedaleko Banské Bystrice, stojí básník a prozaik Juraj Kuniak.

A i v případě téhle básnické generace (stojící dnes mezi šedesátkou a sedmdesátkou) lze nacházet podobné jasné kontakty s českou poezií, jak jsem to naznačoval u Mihalkoviče - za všechny lze uvést jako příklad E. J. Grocha a I. M. Jirouse. Není to deklarováno nahlas a spíš se to celé děje potichu, v rámci snad nenápadných, ale trvalých přátelských vztahů. Tak snad už jen aby ten zájem o slovenskou literaturu přetrvával dál u dalších a dalších čtenářů, a ne jen celkem přirozeně u nás, narozených ještě v Československu.