Pravidelný čtenář Bagatel mohl dojít k názoru, že jejich autor nesnáší psychoanalýzu. Není to však docela pravda. Z celé řady důvodů stojí psychoanalýza za pozornost a měli bychom si jí bedlivě všímat. Sigmund Freud byl přece jenom otec zakladatel, který otevřel celou škálu otázek spojených s duševním životem a pionýrským způsobem se je pokusil uchopit. Řada jeho přístupů a řešení byla velmi inspirativní a iniciovala pohyb nejen v psychologii a psychoterapii, ale i řadě dalších oblastí. Vytvořil ovšem věroučný systém, který nutil zainteresované věřit celému modelu se spoustou báchorek, které neměly nejmenší relevanci a postupně degenerovaly v zkostnatělou a dogmatickou doktrínu. Společenský vývoj vyprázdnil i "pokrokovou" dynamiku psychoanalýzy a posléze z ní učinil spíše dožívající kuriozitu, která však stále nepostrádá jistou přitažlivost a půvab. Navíc učení přece jen musí přinášet nové ideje a v rámci možností se proměňovat, jinak by psychoanalýza byla už jenom k smíchu. To sice stejně je, ale musíme jí přece jen uznat, že stále bojuje. I proto si bagatelista pro tentokrát vybral tři knihy spojené s psychoanalýzou. Nemůže zaručit, že je dočte do konce, ale alespoň se o to pokusí.

Miloš Kučera si v poměrně rozsáhlé práci Injekce Irmě a interpretačnídelirium v psychoanalýze (Karolinum 2025) vzal na mušku jeden slavný psychoanalytický sen a vějíř jeho možných výkladů. Hned na úvod konstatujme, že Kučera píše výborně, s velkou energií, jde do detailů s vášní posedlého výzkumníka a své orientaci rozhodně ostudu nedělá. Řadu věcí glosuje trefně a objevně, dobral se ale také třeba zjištění, že ve Freudových časech "pošta zjevně fungovala nesmírně rychle", na což mimochodem přišel asi každý, kdo se zabýval jakoukoli korespondencí vzniklou před druhou světovou válkou. Kučera se věnuje věcem podrobně, důsledně a akribicky, třeba jeho zprostředkování dění kolem Fliessovy korespondence působí impresivním a strhujícím dojmem.

Fliess byl mimochodem zajímavá postava psychoanalytického hnutí, kladl nos do těsné souvislosti s genitáliemi (nosologické problémy podle něj souvisely s masturbací). Když jedné pacientce, jejíž obtíže považoval za nutné vyřešit nosní operací, ponechal v ráně půl metru gázy, Freudovi se z toho udělalo špatně a musel si dát skleničku koňaku; pacientka to případně komentovala slovy: "Tak to je to silné pohlaví." Ve Freudově éře se běžně věřilo, že masturbace vyvolává nespočet obtíží a chorob, degeneraci, náhlé úmrtí, slepotu, výraznou astenii: vystupovali proti tomu psychoanalytici? Není mi známo, zdá se spíše, že se s těmito teoriemi identifikovali.

Sami měli různých tělesných i duševních potíží až nad hlavu. Mnohdy se patrně navzájem silně neurotizovali. Kučera popisuje, kterak Freud dvakrát v přítomnosti Junga omdlel; jednou, když Jung vyprávěl o Amenhotepovi. Možná Freudovi s hrůzou došlo, že ho jeho žák už brzy překoná a zastíní. Sám měl přehršel různých symptomů, které sice kolegové vždy diagnostikovali jako neurózu, asi tomu tak ale vždy nebylo; Freud například jeden čas trpěl srdeční arytmií, mohutně však užíval kardiotoxický kokain a kouřil dvacet doutníků denně - pokud je i šlukoval, nemohl se divit následkům.

Interpretace, které Kučera předestírá, jsou ovšem brilantní. Přinášejí vhledy, alegorie a metafory, musíme však přijmout jejich paralelní realitu, v níž je bereme zcela vážně. V intelektuálním světě rozhoduje přesvědčivost a působivost výkladového schématu, jeho smysl, logika a vztah k realitě bývají sekundární. Potom lze opomenout i mnohé výkladové mezery či nedostatky, kterých zvědavá mysl objeví bezpočet. Stanislav Jerzy Lec se analytiků ptal, co znamená, když se mu zdá o přirození. Napadne nás, jak se to mělo s kastračním komplexem u kastrátů, kterých bylo ve starověku a v Číně a Orientu do předminulého století spousta, jak to bylo s tzv. primární scénou u dětí, které nespaly s rodiči atd. Ale zkušený vykladač si se vším poradí. Psychoanalýza představuje svět neúprosně krutých definic: "Jméno je doba objektu." Cílem je všechno převést mimo člověka, mimo jeho duši, vlastně do robotické sféry. Umělá inteligence by se mohla a měla s psychoanalýzou dokonale spřátelit - podle mě už nyní či brzy bude schopna vychrlit miliony dokonalých interpretací, k nimž lidskou osobu či cokoliv by ji připomínalo, vůbec nepotřebuje.

Kučera se nakonec dostává i k interpretaci poezie - a to nikoli ledajaké, troufá si na samotného Rilkeho. "'Zadržené ticho' či 'klid' dovolují zůstat v análním rejstříku: nespočívá snad fungování análního pudu v poetice zadržování vs. uvolnění? Necítíme po ránu tlak stolice v útrobách? [...] Není to svým způsobem zázrak, každé ráno se moci zbavit té zátěže? Není to pokaždé nové? Není to obroda?" Autor sám uznává, že jeho pokusy spíše připomínají parodii. Upozorňuje také, že "nekonečno" významů při interpretaci poezie je jen mýtus. "Báseň" se ale nerovná svému významu. Ve středověké poezii se význam často vztahoval k normě či úzu, jež můžeme nějak popsat, možná i vyčerpávajícím způsobem, jenže dnes ony texty čteme zase jinak, objevujeme v nich nové obsahy. U moderní poezie nelze o omezeném poli významů vůbec hovořit, protože je aktualizuje vždy čtenář. Význam formovaný autorem je nonsens i proto, neboť význam utváří jazyk. Ale to je snad jen nedorozumění, vzniklé z přenášení analytického přístupu na literaturu. V umění "jednoznačný" smysl neexistuje, leda snad u tvorby nějak užitkové.

Nicméně Kučerovu knihu lze chápat jako kompetentní a euforickou oslavu jednoho z úhelných kamenů psychoanalýzy, signifikantního snu, který vstoupil do historie a na němž si velcí brousili svůj interpretační ostrovtip a novost přístupů.

Milan Nakonečný sepsal mnoho rozsáhlých syntetických kompendií, jež zasluhují uznání. Do sporu o validitu psychoanalytického vztahu k umění vstoupil velmi hutnou knihou s titulem Umění a psychoanalýza (Malvern 2022). Dílo může sloužit jako užitečný a důvěryhodný průvodce světem různých freudiánských koncepcí umělecké tvorby. Psychoanalýza měla svého času vliv na řadu progresivních umělců, tento vliv však zůstal omezený a po třech čtyřech desetiletích úplně pominul. Freud neměl ohledně porozumění umění žádné velké ambice. "Psychoanalýza nemůže říci o kráse mnoho a také její funkce je jí nejasná," zní realisticky a skromně. (Také Marx a Lenin se estetice příliš nevěnovali a mluvili o ní zdrženlivě, byli si vědomi transcendentálního a univerzálního charakteru umění. Lenin dokonce často hovořil o tom, že umění vůbec nerozumí; odmítl rappistickou sektářskou tezi, že buržoazní umění je třeba zavrhnout en bloc a začít znovu na zelené louce, oddělil tvůrčí genialitu umělce od jeho "reakčního" vědomí. Zachránil tím mimoděk velkou část umělecké tvorby pro socialismus, jinak bychom se asi tehdy pohybovali jen v říši propagandy a stranického blábolu.)

Řada psychoanalytiků však takové zábrany necítila. Nakonečný zachycuje různé pokusy vtělit teoretické základy učení do výkladu zvláště osobnosti umělců. Všelijak žonglovali s principem slasti a principem reality, rozváděli představy o neurotičnosti umělce, jeho tvorbu chápali jako sublimaci. Až žalostná nedostatečnost a slabost psychoanalytických tezí a konstrukcí byla zřejmá hned v počátcích jejich aktivit, a proto se psychoanalytická estetika ani příliš nerozvíjela. Jestliže jako jedna z hlavních byla stanovena otázka "jakým způsobem se Já přizpůsobuje tlaku pudových přání a normám Nad-já?", bylo zřejmé, že k povaze jedinečnosti umění nemá Freudova nauka co říci. Analytici v zásadě vykládali umění stejně jako sen, vraceli se tedy ke Kantovi ("říše umění je říše snění") a k romantickému pojetí umění. Stekel právě ztotožnil poezii se sněním, báseň měla být analýzou neurózy a každý básník neurotik, ovšem také "neuróza je základem veškerého pokroku" a "básník není duševně nemocný". Konfúznost je zde nabíledni. Časem se přišlo i k odstíněnějším pohledům, kde se naopak tvrdilo, že neuróza znamená pravý opak umělecké tvorby. (Připomeňme knihu psychiatra Stanislava Drvoty Tvorba a osobnost z roku 1973, který výtvarníky rozčlenil do několika skupin podle diagnózy, reedice právě vychází.)

Přístup analytiků k výtvarnému umění byl ještě ošemetnější, vykládá se opět zejména přes slast, sochařství je výrazem slasti dotekové atd. Plastické umění se vyvinulo z autoerotického vztahu k vlastnímu tělu. Slepá ulička nemohla být očividnější. Nakonečný poukazuje na jednostrannosti, široká zobecnění a jen dílčí pravdy. Upozorňuje na cirkus okolo přijímání modernistů a zvláště surrealistů, zastavuje se u Duchampa, mj. oblíbence Jindřicha Chalupeckého, a zaujímá k němu ostře odmítavý vztah ("Já si dovoluji pokládat Duchampovo 'Velké sklo' a jiná jeho umělecká díla za jeden z nejtrapnějších pseudouměleckých objektů a ódy na něj za trapné intelektuálsko-snobské bláboly.") (Mimochodem v knize najdeme jeden příznačně chybný výkon, píše se tu o "sebevraždě" Karla Teigeho; ten jak známo zemřel roku 1951 na infarkt. Totéž se někdy píše o H. G. Schauerovi, který 1892 podlehl tuberkulóze. Oba byli ovšem vystaveni silnému vnějšímu tlaku, a i když sebevraždu nespáchali, nebylo by divu, kdyby ano. Freudián by to přisoudil nevědomí, jak jinak. Navíc jsme si to určitě přáli.)

Jungův postoj k umění byl odstíněnější a subtilnější, tvořivost podle něj může být toliko tušená a těžko v ní sledovat kauzální souvislosti, zážitek vyvěrá z neznámé podstaty, tvůrce vychází z "prazážitku". Umělec musí být vysvětlován ze svého umění. Jungiáni tedy krotili ortodoxní předlohy, zkoumali archetypální vzory a pravzory, což je záživnější a bezmála nekonečné. - Nakonečný ovšem odvedl dobrou práci a představil psychoanalytické vazby k umění přehledně, v podstatných rysech a s dostatečnou mírou kritičnosti.

Impozantní stavba psychoanalýzy se při bližším pohledu mění v komické výtvory z dětské stavebnice, ale to neznamená, že zde nenarazíme na výstupy opravdu pozoruhodné. Patří k nim i dílko už v oblasti umění osvědčeného Romana Telerovského Síla zapovídaného. Vytěsňované, zapuzované a zapovídané v psychoanalýze a tvůrčím projevu (Sdružení Analogonu 2025).

Při "vytěsnění" je cosi zapomenuto, odsunuto, přehlíženo, podle psychoanalytiků jde o jednu z nevědomých obran. Zdá se však, že vytěsňujeme to, čemu nerozumíme, s čím se nechceme setkat či utkat, protože konfrontace je bolestná či tíživá. Může to být i nerozvinutá či prchavá myšlenka, k níž se vrátíme, až budeme lépe připraveni. Podle analytiků ale vše probíhá v nevědomí. Je třeba myšlenka na smrt vytěsněná? Lidé ji vytlačují k okraji, až přepadne a zmizí, zřítí se do ne...existence. Ve skutečnosti lidé o smrti přemýšlejí, stejně tak jako každý alespoň někdy pomyslí na sebevraždu, i když třeba jaksi "teoreticky": "V téhle situaci bych to nevydržel, spáchal bych sebevraždu." Sebevražda představuje reálnou možnost i výraz absolutní lidské svobody. Člověk může koneckonců vytěsnit celý život - a často se to děje. Vzpomínám na vrchol Hostovského novely Dobročinný večírek, kdy se hrdinka octne před ústím revolveru, kam ji dožene sobectví a necitelnost - a v téhle svrchované chvíli pochopí, že promarnila svůj čas, že měla žít jinak, zoufale touží dostat ještě jednu šanci, které by využila. Ale tu šanci už nedostane. To, co člověk opomíjí, se jednoho dne ohlásí.

Z autora poskytnu delší citát, protože mi zní více než výrazně a podnětně. "Sama poezie na druhou stranu je transgresí a 'zločinem' v tom, že zjevuje a vyslovuje zamlčené a tabuizované, že pátrá po zapovídaných zdrojích svého zneklidňujícího napětí a je sama jejich výrazem, že si podává ruku s šílenstvím a podněcuje k mentálnímu rozvratu, že rozrušuje smysly, že požírá realitu

a (vy)nalézá novou, že je funkcí destrukce a neklidu, že nesmlouvá s ustáleným a utlačujícím řádem věcí, že staví obludnosti světa na pranýř, že vzrušuje senzibilitu, že svádí a polymorfně erotizuje, že rozšiřuje tvořivý a milostný potenciál a staví jej proti všem formám nehybnosti, že pomáhá situovat postavení člověka v konfliktní struktuře tohoto světa, že brání rezignujícímu přizpůsobení." Tomu naplno tleskám, taková vypjatá a vášnivá tiráda zasluhuje nejvyšší uznání. Existuje lidská dispozice k tvůrčí expresi emocí či pohledu na svět, jež nabývá kontur a způsobilosti v juvenilním období; někdo tuto možnost záhy opouští, básníkem se stane ten, kdo jí vyjde naproti a unese všechny nároky, které na něj tato dispozice bude klást.

Naproti tomu když čtu, že o úmrtí sestry se mluví jako o "ztrátě infantilně incestního milostného objektu", bleskově se mi otevírá nabroušený perořízek v kapse. Zní mi to jako kvintesenciální intelektuální stupidita, která čpí antihumanismem na míli daleko. Definice, již si musíme přeložit do lidského jazyka, ukazuje, jak jsou analytici uvězněni ve svém modelu světa jako v kleci. Konstruují odlidšťující pojmy a mechanismy, které člověku vyvlastňují to nejbytostnější - jeho lidskost. Telerovský cituje ze zajímavých úvah Alenky Zupančič o Oidipově (sebe)oslepení - ale nešlo náhodou podle Freuda o náhradu za kastraci? Někteří psychoanalytici jsou schopni pozoruhodných myšlenek a textů, ale zpravidla jedině tehdy, když se zpola či úplně vymaní z limitů svojí doktríny. To platilo třeba u Jana Sterna, který se už žel s psaním až na fejetony rozloučil, a platí to i pro Romana Telerovského. Jeho psaní imponuje poctivou urputností, s níž se snaží prodrat k validním závěrům, nejsilnější je ovšem v pasážích, kdy se jeho metoda začíná blížit fenomenologickému přístupu.

Často se tu zabývám pojmem duchovnost a jeho nejrůznějším souvislostem, naposledy minule. Proto jsem zařadil do Bagatel i pohled na knihu Co znamená být duchovní? Teologie křesťanské duchovní zkušenosti (Karolinum 2025), kterou připravili editoři Denisa Červenková a Tomáš Sixta. Téma s sebou přináší celou řadu otázek a problémů, na něž není úplně snadná odpověď. Jaký je třeba rozdíl mezi teoretickou duchovní inklinací a duchovní praxí? Diference mezi spiritualitou křesťanskou a spiritualitou univerzální? Jak se to má s duchovností u ateistů a agnostiků? Je vůbec víra předpokladem spirituality? Jak vymezit spiritualitu vůči něčemu, čemu lze říkat "plnost života"? A co umělci, kteří se často o spiritualitu velice interesují a velmi je přitahuje, leč jejich reálné životy od ní bývají dosti vzdáleny?

Na mnohé z těchto otázek se nám tu odpovědi nedostane, nebo je odpověď spíše vágní. Nemůže tomu být jinak, jde o příliš široký komplex problémů, kterým se musí zabývat řada humanitních oborů, a autoři zůstávají u teologie katolického ritu.

Dnes je ideálem hédonistický životní styl, který se pokouší o spojení individuálního či rodinného života s dostatečnou mírou tvořivosti a zábavy, hraje zde roli cestování, gastronomie, koníčky, kulturní zážitky, společenský život, dobročinnost atd. Spiritualita může být dílem do skládačky či třešničkou na dortu, ozvláštněním života, aby v něm nic nechybělo. V čem se nalézá rozdíl mezi takto žijícím člověkem a člověkem spirituálním? Je tento rozdíl zvnějšku pozorovatelný, nebo působí skrytě a subjektivně? Z hlediska podmínek spirituální lidé vždy žili asketicky, z hlediska aktivit a podnětů jednostranně či omezeně, což bylo vnější zdání, nevypovídající nic o vnitřním bohatství a zkušenostech. Mnohdy se ale takoví lidé mezi ostatními cítí docela dobře a na první pohled se ničím podstatným neliší. Někteří lidé vykazující konzumní rysy nejsou na konzumu příliš závislí. Jsou připraveni z konzumního rámce alespoň na čas vystoupit a žít klášterním způsobem života, udělat si svoje exercicie. Jde o motivaci a rozhodnutí. Existuje zde mnoho švů, mezí, výsep a přechodných pásem. Vytváří chudoba, nouze a bída předpoklady ke spiritualitě? To asi sotva, může však vést k oproštění. Poustevnictví, které zachycuje ve svých knihách rozhovorů Aleš Palán, však ano - pobyt o samotě většinou vede k nějaké formě meditace a kontemplace, která ke spiritualitě přivádí, ať třeba deistické, novopohanské, zelené a ekologické.

Zpět ale k naší knize. Editoři ji opatřili velice pěkným úvodem. Napadlo mě nad ním, zda by psycholog náboženství řekl, že základem spirituality je mýtus. Pro křesťana však bible není žádný mýtus, ale zdroj vší víry a zjevená pravda. Tím se ale také pramen spirituality radikálně zužuje, není možná žádná pluralita a synkretičnost, smyslem je směřování do středu. Adept musí "chtít jenom jedno". Jak potom zabránit sektářství? Pokud je osvícený, zůstává otevřený, ačkoli i ta otevřenost není bez břehů. Ukazují se konkrétní potíže, například jestli Starý zákon představuje relevantní slovo boží. Řekl bych, že do budoucna to není udržitelné. Vyžaduje to takovou sofistiku a apologetiku, jež spotřebuje příliš energie a je marná - moderní spirituální člověk může starozákonní příběhy už těžko přijímat jinak než jen jako literaturu, mýtus a alegorii, bude-li mít dobrou vůli. Patrně tomu už tak je i mezi mnoha křesťany, ale doposud nenadešel čas to přiznat. Když kdysi Markión odmítl uznat Starý zákon, mělo to svou konsekventnost, logiku i legitimitu.

"Reálná duchovní zkušenost není výsledkem použití určité spirituální techniky či metody, má charakter daru." Původ je tedy nadpřirozený, správnou reakcí je vděčnost. Stále ta vděčnost - z mocenského úhlu to plně chápeme, ale vůči čemu vděčnost? Může být byť jen vznešený člověk, jenž vyžaduje vděčnost? A absolutní duch - Bůh? Co pro něj znamená vděčnost? Vymáhá ji? Za nedostatek trestá? Vždyť jsou to jen prostoduché antropomorfizace. Musíme začít z jiného konce.

"Děláš si tak z Boha pouhou svíci, která slouží k tomu, abychom s ní něco hledali, a když to nalezneme, svíci odhodíme." Nesmíš hledat nic svého, dočista nic! Mistr Eckhart je nemilosrdný. Smete všechny naše iluze, představy a obrany a vrací nás k tomu, kde jedině o něco jde. Jenže to zase nesvedeme. A tak se pokorně vracíme k našim antropomorfizacím. Tam je aspoň čeho se chytit. Podle Stevena T. Katze je "předmystické vědomí" určováno daným jazykem a tradicí s jejich pojmy, obrazy a učením. Jedinec pak má takové zážitky, které tomu odpovídají. Do zkušenosti tedy člověk vnáší už hotovou, předzjednanou strukturu, která se chová odpovídajícím způsobem. To opravdu odpovídá  realitě, nijak nás to ale v našem hledání nepovzbudí. Tušíme, že tuto strukturu musíme radikálně zpochybnit nebo přímo rozbít, abychom se pohnuli z místa. V ideálním případě nejen teoreticky, ale i prakticky. Úkolem člověka je transformace, ať už je člověk božím obrazem nebo není; nevíme zrovna přesně, co to má znamenat.

V jednom příspěvku se mluví o pravoslavném příkladu otce Sofronije, který věděl o "temnotě vzdání se sebe". Temnota je paradoxní a rozporuplná, může trvat celé roky, ty se ale mohou stát obdobím milosti. "Abychom se totiž mohli postavit čelem životu v plnosti, něco v člověku musí zemřít." (To musí tiše přijmout každý, ale jak tu smrt uvést do života?) Vlastnění je širší pojem, netýká se jenom majetku; jde o psychologický jev. Klášter může být docela pohodlné prostředí - o tom není pochyb.

Definice spirituality necháme stranou, něco na nich bude, zároveň se jeví poněkud absurdně. Máloco od nás spiritualita žádá tak málo, jako svou definici. Člověk ji hledá i bez definic. "Hledání středu existence [...], které zachovává jeho otevřenost směrem k objektu mimo vlastní já." Zase ten objekt... Já navrhuji zůstat u naděje.

Nyní se přesuneme k beletrii. Mám před sebou tři prozaická díla, která se od sebe opravdu výrazně liší. Taková odlišnost a pestrost je vždy povznášející a inspirativní. Začínáme Ondřejem Vaculíkem a jeho románem Propadliště (Novela bohemica 2025). Příběh vyprávěný v ich-formě nás vede od normalizačních časů do současnosti, jeho hrdinovi se po letech marných pokusů nakonec podaří proniknout na DAMU, vystudovat herectví a stát se protagonistou zapadlé scény někde ve Slezsku. Mezitím pátrá po příčinách záhadné smrti obou rodičů, v níž měl patrně prsty předlistopadový režim, prožívá milostné peripetie, rozvíjí svůj zájem o architekturu a sv. Vintíře. Postrádá sice talent, nikoli však odhodlání ("Já se však herectvím rozhodně živit budu, když je to pro mě tak strastiplné"). Ze spektakulárně špatného herce se vypracuje posléze v herce dobrého ("Ty vlastně toho špatného herce jen hraješ"; "Jako špatný herec vskutku hrál nebývale dobře, téměř jako dobrý herec"), uplatní se i autorsky a začíná být oceňován. Divadlo, pramálo komerčně úspěšné, však spěje ke svému konci. Náš hrdina hrdě odmítne místo vedoucího regionálního časopisu a jde vstříc další životní etapě spojené nějakým způsobem s divadelnictvím ("Divadlo děje se i mimo jeviště, děje se ve mně, děje se kolem mě, děje se všude").

O čem vlastně tahle kniha je? Samozřejmě o magii a mystériu jeviště, o atmosféře divadla, jež bývá svým způsobem stejná u ochotníků, na poslední štaci i legendární scéně, o věcech, které se odehrávají kolem, potažmo o kultuře a vztahu ke kultuře, jež dostává z různých důvodů na frak, protože skutečná kultura není totožná s tím, co se za ni vydává. Dělat kulturu v jakékoli podobě a době znamená vydržet i za nepříznivých podmínek, být trpělivý a udržovat v sobě plamínek zanícení a lásky, který nedovoluje propadnout skepsi nebo se zaprodat. V závěru knihy autor připomíná osud Josefa Kajetána Tyla a naznačuje tak, že divadelní posedlosti je třeba hodně obětovat a počítat s tím, že konce mohou být hořké a smutné.

Stejně tak ale Propadliště pojednává o vztahu k životu. Poklidné tempo vyprávění analogizuje hrdinovu povahu, její nepříliš konfliktní a temperamentní ladění s malou průbojností; zároveň si však jde svou cestou, nepodléhá pokušením, netopí se v malichernostech, jsa imunní proti pomluvám, intrikám a nejrůznějším svodům. Vytrvalost a zaujetí nakonec přinášejí svoje plody, nikoliv ve zjevné odměně, ale v pocitu, že to celé přece jenom má smysl a k něčemu to je. A poučení? Když se člověk naučí dobře a poctivě zacházet s málem, nemusí to vůbec být málo, dojde i k tomu, že z mála se náhle stane docela dost.

Nositelka Nobelovy ceny Olga Tokarzcuková je u nás hojně vydávaná, nyní přišla na řadu její úplně první kniha, debut Cesta lidí knihy (přeložil Petr Vidlák, Host 2025), který dokončila v sedmadvaceti letech v roce 1989 a vydala roku 1993. Román nás zavádí do Paříže roku 1685, kdy byl zrušen Nantský edikt, povolující protestantskou víru. Protestanti prchali do Nizozemska. V dobovém ovzduší se prolínalo počínající osvícenectví se svým racionalismem a touhou vše vysvětlit přirozeně a vědecky, zasvěcenecký esoterismus, svět tajných společností s jejich magií, hermetismem a gnózí, metafyzika se setkávala s matematikou a chtěly si navzájem pomáhat a dokazovat se.

Hlavní hrdinové jsou tři: němý chlapec Gauche, dítě boží, majitel žlutého psa, vyřezávající figurky z kaštanů a závidějící lidem jejich schopnost mluvit; Markýz, jenž miluje zrcadla, v nichž se setkává sám se sebou, není ale spokojen ("Když se oko setkává se svým odrazem, vidí jen oko. A kde jsem já, kde je má jinakost, má jedinečnost, mé osamění? Vidím se stejně, jak mě vidí ostatní? Jsem to opravdu já?"); a konečně krásná kurtizána Veronika, jež se má vdávat, ale události se vyvinou jiným směrem. Ostatní postavy už zastávají přece jen vedlejší role, nechopí se své příležitosti. Markýz je člen bratrstva hledajícího Knihu, která může změnit dějiny. Obsahuje Pravdu, identickou s Mocí a Bohem. Kniha je prý ukrytá v horské soutěsce za španělskými hranicemi, kde mniši postavili malý klášter. Náhodně vzniklé společenství se za ní vypraví, nerozhodný de Berle a racionalistický Angličan Burling výpravu opouštějí. Trojice v horách objeví příbytek svérázného heremity Delabranche, který dle vlastních slov dal přednost životu před jeho pozorováním, ve skutečnosti však žije bádáním i reflexí, ukazuje návštěvníkům velecennou knihovnu, výsledky svých experimentů i homonkula uvězněného v láhvi. Po přechodu hranic Markýz a Veronika, kteří se do sebe zamilovali, onemocní patrně morem a směřují k tragickému konci. Knihu nalézá negramotný Gauche, který už s její pomocí nevyléčí svoje milované druhy, ale nalézá jejím prostřednictvím řeč: "Jsem Gauche." Vrací se do světa a nyní již disponuje řečí, která mu dává vědomí sebe samého i náhle nalezenou moc. "Kniha stále leží tam, kde jí Gauche zanechal. Kdykoli se může stát, že ji někdo konečně najde a ukáže světu, a pak už zjevně nebude o čem psát."

Opus magnum, hermetická vize velikého díla měla zrcadlit všechny knihy a lidské i nelidské děje, obsahovala v sobě dokonalý systém, cestu k ovládnutí přírody, veškerenstvo poznání i zjevení smyslu bytí. Kámen mudrců v psané formě ztělesňoval absolutní dosažení a dovršení. Markýz se ale dobírá pochopení, že on sám je pouze jedním písmenem v této knize, znakem, částí celku. "Ve světě existuje harmonie hlubší, než je schopen pojmout rozum." Klíčem k tajemství světa je řeč - slova jsou duše věcí, "zná-li člověk slovo, zná i věc. Vyslovením slova získává moc nad věcí. Uspořádáním a spojováním slova s jinými slovy se vytváří nový řád věcí, vytváří se svět," sugeruje autorka mezi novoplatonismem a Martinem Heideggerem. Ovšem autorka se zřejmě nestala členkou spolku iluminátů, nýbrž spisovatelkou: "Každá kniha může být odrazem Knihy, jejím odleskem." Dění tvoří nekonečnou mozaiku, kterou Kniha (ale i kniha?) rozšiřuje božské vědomí a nakonec je božštější než sám Bůh. Není závratnou slastí možnost se na tom podílet?

Na úplný závěr něco z literatury pro nás žel poněkud exotické. Písemnictví světa dříve nazývaného třetí pro nás představuje přece jen odlehlý prostor. Netřeba zdůrazňovat, že jen k naší škodě. Vychází tu řada knih z nejrůznějších jazykových oblastí, které prokazují mnohdy více než pozoruhodnou hodnotu, nicméně snadno se stane, že uniknou naší pozornosti, jistěže i vinou lenivých recenzentů, kteří hledají cíle jen ve známém terénu. Bagatelista ostatně není výjimkou. A tak protentokrát sáhněme po knize povídek Najjara Masúda Skleněný ghát (přeložil Tomáš Daňhel, Argo 2022).

Z dětství chovám vzpomínku na jeden zvláštní zážitek. Někdy asi tak v osmi letech jsem se dostal ke knize indických pohádek Nejkrásnější zahrada tuším v převyprávění Jiřího Marka. Jednoho podzimního sychravého podvečera jsem se pustil do četby - přečetl jsem si několik pohádek a knihu odložil, protože se mě zmocnila silná úzkost. Soudím, že na vině bylo nečekané setkání s jakousi radikální jinakostí, již jsem do té doby nepoznal. Prostředí tolik vzdálené, nesrozumitelné, nepřeložitelné, kde smrt znamenala šťastný konec a most do úplného neznáma. Podobná tíseň na mě teď dýchla i při četba z urdsky píšícího prozaika Masúda (1936-2017), takže jsem si dávný pocit nemohl nevybavit. Konstatuje to i překladatel ve svém hutném doslovu, v němž mluví o mlhavých dojmech nenaplnění a nepochopení, neuchopitelnosti, "které mohou [...] nabývat až protikladných podob, od klidu, okouzlení či touhy přes frustraci, odevzdanost a tíseň až k nelibosti, popuzení, ba přímo hněvu"; svět Masúdových textů Daňhel označuje za "jiný rozměr reality".

Je tomu vskutku tak. Nejsme si zde ničím jisti, špatně se orientujeme. Věci a děje mohou něco znamenat, ale také nemusí. Nelze se o nic opřít. Už úvodní povídka souboru Kronikář sultána Muzzafara působí mistrovsky. Všechno se zde ukazuje jako neprůhledná záhada a tajemství, podstata se nám stále vzdaluje. Vypravěč má sepsat jakousi historii, předchozí historik byl usmrcen, Sultánovi se jeho vyprávění nelíbilo, byl obviněn z toho, že vše sepsal tak, jak to zaznamenal kronikář. V budově hrobky bez střechy se setkává se sultánem, který zde podivným způsobem komunikuje s ženou. Náhle spatří na střeše stíny, jsou to malá hejna pouštních ptáků, každý má v sobě zabodnutý šíp. Něco se děje, nevíme co. Šípy útočí. Ženu nechá sultán svázat, ta poté z neznámých důvodů umírá. Doma čeká vypravěče svazek papírů se sultánovou pečetí. "Myslím, že jsem nařízení splnil. A to i přes skutečnost, že jsem během pobytu doma pozapomněl kromě jiného také pravidla pro psaní kronikářských záznamů. [...] Celá ta doba mi však přinesla strom s korunou ve tvaru slunečníku, pod nímž jsem tak často odpočíval. Od kořenů až ke květům, od slupky plodů až k jádru poslední pecky je celý plný jedu. Možná právě proto se chce člověku v jeho stínu spát."

Defilovalo před námi nějaké zlo, které jsme však pomalu ani nezahlédli, proto se mu ani nemůžeme bránit, tkví v něčem, co je nám s našimi omezeními zcela nedostupné, ale asi jsme na něj adaptováni. Působí to na mě podobně jako texty Jorge Luise Borgese či Itala Calvina, kde literární um splývá s hlubokým tajemstvím vzdálených a nedozírných vesmírů, které nás nepřestanou znepokojovat a nutí nás jít za hlasem jejich nejasných tušení. Podobných pokladů jistě existuje vícero, musíme si proto důkladně promnout oči a rozhlížet se i za jinými moři, horami a oblaky.