"V Polsku probíhá hornoslezská revoluce"

(Se Zbigniewem Rokitou o konverzi ke slezanství, změnách identit, "pradávných polských územích" a hornoslezské aglomeraci)

Jste autorem oceňovaných reportážních knih: Králové střelců, která se týká propojení sportu s politikou, KajPI, zaměřené na fenomén Slezska a Slezanství, Odřanie, v níž líčíte svou cestu kraji "po Němcích", připojenými k Polsku roku 1945, a nejnověji Aglo, což je pro změnu reportážně-reflexivní cesta tramvajovou linkou propojující velkoměsta slezské aglomerace. Existuje nějaké vnitřní pojítko všech vašich knih, nějaká jejich obecnější jednotící linka?

Přál bych si, aby tímto vnitřním pojítkem byla nejistota čtenářů, neboť právě nejistota je něco, co sám setrvale pociťuji, a krom toho je to věc inspirující. Mé knihy jsou připomínáním ambivalence, schopnosti přiznat si, že něco může existovat i neexistovat současně, být pravda a zároveň pravdou nebýt. Přičemž se mi nejedná o pěstování laciného relativismu, nýbrž o to, že člověk by měl být připraven připustit si, že svět se vymyká jednoduchým nálepkám. Také bych si přál, aby se myšlení mé i mých čtenářů obohatilo o nové koncepty a neomezovalo se pouze na ty, které jsou nám vlastní coby postkřesťanské společnosti - tedy dobro, zlo, vina atp. V Polsku se kupříkladu přeme o to, zda Rudá armáda v roce 1945 Polsko osvobodila, anebo ujařmila. A ona udělala jedno i druhé - na jedné straně porazila nacisty, na druhé straně však rudoarmějec nemohl Polákům přinést svobodu, protože ji sám neměl. Totéž platí pro řadu dalších věcí. Co si počít s otázkami typu "Byl komunismus pro Československo dobrý?" nebo "Mělo Varšavské povstání smysl"? Proto si nesmírně cením dobře položených otázek, občas jsou totiž inspirativnější a více podněcují k myšlení než jasné odpovědi. Pocházím z části světa, kde bylo vždycky více odpovědí než otázek, a k lidem, kteří si jsou něčím až příliš jistí, chovám nedůvěru. Já sám si totiž jsem jistý jen máločím, byť fundamentálních - etických - otázek se to samozřejmě netýká. Zbožňuji německé slůvko "jein", které v sobě spojuje "ja" a "nein". Je to velice buddhistické slovo.

Dvě z vašich reportáží - Králové střelců a Odřanie - vyšly letos v češtině. Přeloženy naopak zatím nebyly dvě vaše slezské knihy: KajPI a Aglo. Dovedl byste ve stručnosti českým čtenářům, kteří mají o této problematice většinou bohužel pramalé povědomí, objasnit svůj poměr ke Slezsku a slezanství?

Moje národnost je slezská, nikoli polská. A to proto, že jsem se tak rozhodl. Kniha KajPI pojednává mimo jiné o tom, že i etnickou identitu člověk občas může změnit. Já jsem za svůj život změnil většinu svých identit s výjimkou té sexuální: změnil jsem náboženské vyznání, národnost i svůj nejoblíbenější fotbalový klub.

Po většinu svého života jsem se cítil jako Polák pocházející z Horního Slezska, ale v průběhu posledního desetiletí se uvnitř mě cosi změnilo - podobně jako u řady dalších lidí z regionu. Konvertoval jsem ke slezanství. V Polsku probíhá hornoslezská revoluce. Spočívá v tom, že Slezané sebe sama uznávají za etnickou menšinu. Při sčítání obyvatelstva v roce 2011 deklarovalo 850 tisíc lidí slezskou národnost, v roce 2021 jich bylo 600 tisíc. Za pár let jich možná bude 500 tisíc, ale možná také milion. Stále víc lidí, jejichž předkové do regionu přijeli před nějakými dvěma třemi generacemi zlákáni možností práce v dolech, se dnes již cítí jako Slezané a mluví slezsky. Právě i jazyk je důležitý. Polský parlament v loňském roce uznal slezštinu za samostatný jazyk a součástí toho měla být i možnost její výuky ve školách a skládání maturity ve slezštině. Bohužel však polský prezident ze strany Právo a spravedlnost tento zákon vetoval. V současnosti jsme oficiálně neuznanou menšinou, která je ovšem větší než všechny ostatní menšiny v Polsku dohromady, s neuznaným jazykem. Sám pocházím ze smíšené rodiny: vyrostl jsem ve slezské domácnosti, moje biologická prababička byla obětí znásilnění od rudoarmějce, následkem čehož přišla na svět moje babička. Zbytek rodiny přibyl do regionu po válce ze Lvova, o který Polsko přišlo, popřípadě sem přišli za prací v dolech z Haliče. Je jasné, že coby Slezané postupem času slábneme, neboť jsme slovanskou menšinou v zemi se slovanskou většinou, která se s rozmanitostí vyrovnává rozmanitě. Abyste pochopili, kdo jsou Slezané, můžete si - a je to do určité míry zjednodušení - představit osud Slováků po roce 1918, pokud by žili v Českých zemích a Češi by neuznávali slovenskou jazykovou a etnickou svébytnost. My Slezané v Polsku žijeme takto už sto let a je značně povzbudivé, že stále ještě existujeme.

Jak Slezsko, tak i Znovuzískaná území, které Polsko obdrželo v roce 1945 na úkor Německa, jsou krajinami, kde hrála velkou, ne-li zásadní roli němčina a německý živel. Vy však, pokud je mi známo, německy nemluvíte. Jak jste se s tímto hendikepem při práci na knihách vyrovnával? A myslíte, že to v něčem může být i paradoxní výhoda?

Neznalost patrně nikdy není výhodou, ale pro mě nebyla zároveň ani velkou překážkou, protože já nejsem objevitel, nenořím se do německých archivů, nejsem investigativní reportér. Já popisuji témata, která všichni dobře znají, snažím se je ovšem ukázat ze zcela nové perspektivy. Proto mne zajímají menšiny, ty totiž mají vždy odlišnou citlivost a občas jsou držitelkami druhé poloviny pravdy, jiné, než má většina. Přál bych si, aby čtenáři po přečtení mých knih viděli jinak věci, o nichž si dříve mysleli, že vědí úplně všecko.

Je mi ovšem jasné, že současná slezská kultura vyrostla z několika jazykových kultur. Nebyly to jen kultury slezskojazyčná a polskojazyčná, do níž náležím i já, ale i kultura německá a také česká. Ve zdejší kultuře přitom dominoval německý živel a bez autorů, jako byli Horst Bienek, Janosch nebo August Scholtis, bychom byli neúplní. Naštěstí jsou to vynikající spisovatelé, a ne pouhá první lepší heimatliteratur, kterou čteme jen proto, že nemáme o svých rodištích k dispozici lepší díla. Číst tyto autory ostatně vyžaduje, aby měl člověk hlavu otevřenou a chápal, že není pravdivé v Polsku stále ještě hlasitě opakované vyprávění o "odvěce polském Slezsku", jejž Polákům na několik staletí sebrali Němci.

Méně se ovšem ví o vlivech českých, a především o současné české slezské kultuře. Nemluvím zde o Jaromíru Nohavicovi nebo Ewě Farné, nýbrž o beletrii a autorech jako Ota Filip, Eva Tvrdá nebo v posledních letech Karin Lednická. Právě díla Lednické si nesmírně vážím a domnívám se, že její Šikmý kostel je nejlepší román o hornictví, přestože se jeho děj odehrává na povrchu. Slezská kultura v Polsku bude bez své české odnože provinční. Tím, že neznáme své bratrance z českého Slezska, se zbytečně kastrujeme. Já do toho kraje mezi řekami Olzou a Ostravicí jezdím, ten region mě fascinuje a inspiruje.

Ve vašich knihách KajPI, Odřanie a Aglo je nesporně jedním z klíčových pojmů identita. Co pro vás toto slovo znamená? Proměnil se pro vás vlivem rešerší a cest, které jste absolvoval při tvorbě těchto knih, nějak obsah tohoto pojmu?

Ano, proměnil, protože jsem lépe poznal Horní Slezsko a Slezany. Mám dvě identity. První z nich je identita postpolská, občanská. Formovala mě polská imaginace, hodnotová soustava nebo písemnictví. Je to identita abstraktní - cítím občanské sepětí s lidmi, které jsem na vlastní oči neviděl, lidmi, kteří žijí v místech, kde jsem nikdy nebyl. Má druhá identita je slezská a je to identita etnická. Tu utvářela zkušenost, není tedy abstraktní, ale konkrétní. Mé slezské plémě je menší. Cítím se svázán především s touto svou intuitivní vlastí, znám zdejší chutě, zvuky a vůně. Vazba k této vlasti nevyplývá z ideologie, nebyla mi vnucena prostřednictvím školy, symbolů nebo institucí. Tato vazba vyvěrá ze mě samotného. Necítím se být součástí slezského národa, prozatím ne, možná však jednou budu své slezanství prožívat jinak, v tuto chvíli jej ale prožívám dosti úzce. A právě to mě na slezanství fascinuje - jsme jako operace živé tkáně, všechno se to děje dnes, v rychlosti a v měřítku, které dokáže pojmout mysl jediného člověka. Sleduji Slezany a sleduji i sebe sama - jsem pták i ornitolog zároveň. Má identita je složitá, tak jako každá, občas je i ve vnitřním sporu. Jako kulturní Polák jsem levicový, tolerantní a otevřený, protože vím, že polské kultuře nic nehrozí. Naopak jako Slezan často začínám být xenofobnější a méně důvěřivý, jelikož má slezská kultura je stále ještě slabá, intuitivně se u mě tudíž aktivují nízké pudy, za něž se posléze stydím. Nicméně díky tomu lépe rozumím nacionalistům, neboť občas bývám také takový. Nacionalismus se totiž vždy rodí nikoli ze síly, nýbrž ze slabosti, z úzkosti, nejistoty a strachu. Mám vůči nacionalistům velkou empatii, poněvadž vím, že tolerantnost je výsadou sytých a odvážných.

Existuje podle vás něco jako kolektivní paměť? Anebo je to jen nešikovný (či zbytečný anebo vysloveně škodlivý) konstrukt, který popisuje něco, co není, respektive nemá primárně povahu toho, co si pamatujeme? A připustíme-li v nějakém smyslu existenci tohoto typu paměti, jak se projevuje ve Slezsku, Odřanii a Vislanii (což je fiktivní toponymum, jímž označujete esenciální, historicky polskojazyčné, "původní" Polsko)?

Existuje, ale je záhodno tuto paměť neustále zpochybňovat, pouštět se do nebezpečných úvah. Říká se, že jsou spisovatelé, kteří sice vydávají spoustu knih, avšak ve skutečnosti píší celý život jen jednu jedinou, neustále se snaží řešit jedno jediné dilema. I já mám takovouto posedlost. Týká se mimo jiné nedůvěry vůči historii a paměti. Objektivní historie je jeden z největších výmyslů devatenáctého století a zároveň myšlenková disciplína, jež ve střední Evropě udělala závratnou kariéru. Polský badatel Marceli Tureczek k tomu před časem výstižně napsal: "Všechno má svou minulost, ale ne každá minulost se stává historií." Aby se historie mohla odehrát, potřebuje příběhy. Historie v takové podobě, v jaké si ji představujeme, neexistuje. Existují fakta. A fakta plus historikova interpretace rovná se historie. Historie plus příběhy rovná se paměť. Když v běžném životě hovoříme o historii, zdá se nám, že hovoříme o faktech, ale ve skutečnosti mluvíme o paměti. Lidé si pamatují nedokonale, neboť v paměti nejde o to, aby byla dokonalá, nýbrž jde o funkci, jakou má pro člověka splňovat. Podobné je to i se státy: státní politika paměti neslouží k tomu, aby ukazovala pravdu o minulosti, nýbrž k různým jiným účelům, například posilování soudržnosti. Pamatujeme si, že první historicky polský vladař kníže Měšek I. v roce 966 christianizoval Polsko a Poláky, přestože tehdy žádné Polsko ani Poláci v dnešním smyslu neexistovali a Měšek I. nebyl žádný světec, ale obchodník s otroky, který své poddané prodával na tržištích v Praze a Konstantinopoli. Musíme však bájivě vyprávět historii, chceme-li, aby společnost aspoň jakžtakž držela pohromadě. Proto si tedy průměrný Polák o své historii "pamatuje" asi tolik, že Polsko je tisíc let staré, za tu dobu si toho velmi mnoho vytrpělo, dost možná úplně nejvíc ze všech národů světa (jsou na to výzkumy), vedlo výhradně spravedlivé války, bojovalo především s Ruskem a Německem, zároveň bylo velikým impériem sahajícím od moře k moři (k jakému konkrétně, to už je věc méně podstatná), následně v devatenáctém a dvacátém století došlo k několika tragédiím, ale zejména k hrdinným polským činům a k pontifikátu Jana Pavla II., no a dnes si Polsko opět vydobývá svou náležitou pozici na Západě. Amen. Poláci tohle mají vtlačené do hlav jako otčenáš. Je to však pravda? Nikoli, je to kolektivní paměť.

Já ale nepíšu historické studie. Se vší obezřetností vůči minulosti píšu o tom, jak se s touto minulostí vyrovnáváme v současnosti, a tedy jakým způsobem konstruujeme své identity. Jsem v první řadě reportér, který se věnuje mezinárodním otázkám - v poslední době jsem působil mimo jiné v Jižním Súdánu, Namibii, Mongolsku nebo Libanonu - a specializuji se na východní Evropu. Jezdím po světě, abych pochopil mechanismy a procesy, a posléze díky těmto znalostem lépe pochopil místo, odkud pocházím. Ano, je to právě takto - v reportážích psaných pro tisk se zabývám světem, kdežto ve svých knihách tím, co mám nejblíž. Odstup společně s empatií a trpělivostí jsou vlastnosti, které u reportérů cením nejvýše. Bez odstupu se nám může zdát, že jsme výjimeční, a to pak vede k megalomanii. Anebo se nám může zdát, že pouze my jsme zakusili určité utrpení, což zase vede k martyrologii. Svět tyto neužitečné dojmy rozmělňuje.

Co pro vás znamená rodiště? Nemyslím tím nezbytně přesné místo narození, což je pro naši generaci téměř vždy nějaká nemocnice či porodní klinika, ale mnohem spíš místo, které nás utvářelo dlouhodoběji v dětství a mládí. Jaké dopady podle vás má, jestliže někdo takovéto rodiště nemá či o něj předčasně přijde? Vždyť právě takový byl osud mnoha Slezanů a obyvatel Odřanie.

Znamená to pro mě opravdu hodně. A to jak doslova, tak i přeneseně. Dokonce i to doslovné rodiště je důležité. Narodil jsem se v Horním Slezsku v Hlivicích, a to v budově, která byla krátce předtím vystavěna pro účely lokálního sídla komunistické strany, avšak namísto toho v ní byla zřízena nemocnice. Přišel jsem na svět v noci ze 4. na 5. dubna 1989 - pouhou chvilku po završení jednání u takzvaného kulatého stolu, během něhož se polští komunisté a opozice domluvili na tom, jak bude vypadat nové Polsko, a pouhou chvilku před podpisem finálních dohod. Narodil jsem se v okamžiku, kdy všichni jásali, byl jsem možná dokonce první dítě nezávislého Polska, jsem vrstevníkem tohoto státu. A i přeneseně je pro mě rodiště mimořádným místem. Čerpám z něj celý život a usadil jsem se jen kousek od něj, přičemž až skonají mí blízcí, možná se přestěhuji do svého rodného domu. Půjčku na onen dům, kde jsem vyrůstal, splatila moje rodina ve vídeňské bance 31. srpna 1939. Následné 1. září bylo prvním dnem, kdy jsme už bydleli ve svém. Dům po Němcích v Polsku. Utvářel mé uvažování o Slezsku a Polsku. Mí prarodiče při různých rodinných sešlostech rozmlouvali o válce, ovšem část z nich bojovala ve Wehrmachtu a druhá část v polské Zemské armádě. Moje imaginace se rodila ze střetu oficiální paměti, reprezentované polskou částí mé rodiny, a paměti neoficiální, jejíž nositelkou byla slezská část příbuzenstva. Jedna paměť byla přípustná, zatímco druhá byla zakázaná. Dlouho jsem nechápal, proč zkušenost Slezanů, kteří mě obklopovali, nebyla reflektována ve školních učebnicích nebo při oficiálních státních svátcích. Avšak postupem času mě to začalo fascinovat. Pociťoval jsem, že slezanství je jakési kacířství, rouhačství, že je to kontrakultura stojící v konfrontaci k polskosti. Zvláště když posledních zhruba patnáct let je v polské politice obdobím, kdy se zdejší politická scéna posouvá doprava, občas dokonce velmi silně doprava. Kdysi jsem se za svůj slezský původ styděl, zatímco dnes se snažím, abych neupadal do opačné krajnosti a nerozhlašoval: "Nechci se chlubit, ale já jsem Slezan!"

Dalším pojmem, který se týká Odřanie a zčásti i Slezska, je vykořeněnost. Tu chápu jako přerušení mnohagenerační provázanosti s určitým místem i původních sociálních vazeb v něm. Postihlo to nejen Němce a Slezany, kteří tyto regiony museli opustit, ale i Poláky, kteří tam přišli z tzv. Kresů (východních oblastí předválečného Polska) nebo z již zmiňované Vislanie (centrálního, "esenciálního" Polska). Jakých podob a projevů nabývala tato vykořeněnost? Myslíte, že by nám Odřanie a Slezsko mohly posloužit jako jakási laboratoř vykořeněnosti, které dnes opět čelíme vlivem masové migrace do velkoměst a do zahraničí?

Rozdílů mezi první a druhou světovou válkou je mnoho: nejde jen o to, že ta první byla hlavně válkou vojáků, zatímco ta druhá civilistů. V důsledku té první se v Evropě změnily hranice, ale lidé povětšinou zůstali tam, kde byli. Oproti tomu v důsledku té druhé to bylo zpravidla naopak: hranice zůstaly, kde byly, ale lidé migrovali. Československo je toho dobrým příkladem. Nejvýraznější výjimkou z tohoto druhoválečného pravidla byl pruh německého, polského a sovětského území, kde se změnily i hranice a miliony lidí se musely přesunout, většinově proti své vůli. Vykořeněnost a masové migrace, jež byly symptomatické pro druhou polovinu čtyřicátých let dvacátého století, ale i pro následující dekády, měly řadu konsekvencí. Kupříkladu v Polsku docházelo k největším dělnickým protestům zpravidla na takzvaných Znovuzískaných územích, tedy v onom novém Polsku po Němcích. Bylo to třeba v Gdaňsku nebo ve Štětíně. Anebo v těsném sousedství těchto regionů, na místech, která lákala desetitisíce migrantů, jako třeba Gdyně nebo Jastrzębie-Zdrój. Vykořeněnost napomáhá opouštění tradic a podporuje ochotu riskovat. Mimo jiné i proto dodnes lidé na Znovuzískaných územích hlasují jinak než ti ve "starém" Polsku, a to mnohem liberálněji.

Aby lidé v Odřanii mohli začít zapouštět kořeny, museli uvěřit, že toto území pro ně bude novým domovem nikoli na pouhých pár let, ale na delší dobu, že se tu narodí i jejich vnuci a pravnuci. V této víře je podporovala propaganda státu a katolické církve. Osídlenci byli přesvědčováni, že jsou to území odpradávna polská a že mají právo tu být. Jedno proslulé dobové heslo znělo "My jsme sem nepřišli, my jsme se sem vrátili". A to vše navzdory tomu, že většina těchto regionů nepatřila k Polsku nikdy anebo se od něj odloučila před mnoha staletími. Třeba ve Štětíně, jenž nebyl nikdy předtím ve svých dějinách s Polskem natrvalo spjat, žilo před válkou jen asi čtyři sta Poláků, povětšinou ekonomických migrantů. Lidé museli uvěřit v polskost tohoto nového Polska. Za tímto účelem se vymýšlely nové tradice, kratičké několikadenní pobyty slavných polských literátů devatenáctého století v těchto městech dostávaly v nových dějinách tohoto území více prostoru než celá staletí německé přítomnosti zde. Byly to namnoze pokusy zoufalé, ale nezbytné. Ale samozřejmě se mohlo postupovat i tak, jako to udělali Sověti v Kaliningradu, když prohlásili nové územní zisky za válečnou kořist, a nikoli za výsledek dějinné spravedlnosti.

Nakonec ovšem obyvatelstvo uvěřilo, že tato území byla polská a s největší pravděpodobností i polská zůstanou. V různých regionech probíhal tento proces různě, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech už většina osídlenců připouštěla, že se nebudou vracet do Lvova nebo Vilna (Vilniusu), že jejich nové domovy ve Vratislavi nebo Opolí nepřipadnou zpět Německu a Polsko se nestane maličkým, torzovitým státem. Lidé tedy zakořenili, ale každý podle svých vlastních pravidel. Někteří - a je jich mnoho - dodnes věří poválečnému narativu o pradávných polských územích, jež na několik staletí nelegitimně obsadili Němci. Mnozí však podnikli nesnadný pokus vyrovnat se s minulostí, odhalit to, co se v jejich domovech dělo před rokem 1945. Dnes již staré německé nápisy nebo připomínání "bezpečných" Němců vyvolávají čím dál menší kontroverze.

Popsal byste českým čtenářům, jaké jsou sociologické rozdíly mezi obyvatelstvem Odřanie, Slezska a Vislanie z hlediska politických preferencí a volebních výsledků? Co je jejich příčinou? A vnímáte tam určité posuny, k nimž v průběhu času dochází - například zmenšení rozdílů?

Rozdíly existují, ale nejdůležitější je pro mě to, že se podařilo celé to území integrovat - a to v roce 1945 rozhodně nebyla žádná samozřejmost. Voličské preference jsou odlišné, tendence jsou zřetelné, ale s postupem času se rozdíly stírají. Na druhou stranu je třeba uznat, že v Polsku jsou populární různé mapky, které by bylo možné souhrnně označit slovy "Zábory (tj. dělení Polska) jsou stále vidět". Vyjevují se na nich dodnes patrné rozdíly mezi třemi částmi dnešního Polska, jež v devatenáctém století patřily k Rusku, Německu, potažmo Rakousku-Uhersku. A tyto mapky ukazují i odlišnost Odřanie. Je z nich patrné, že právě zde chodí do kostela méně lidí a je zde také více rozvodů. Ukazují tedy, že je zde společnost liberálnější.

Při svých cestách po Odřanii jste si dělal jakési žebříčky nejpůsobivějších míst. O tom si čtenáři mohou přečíst v jejím českém překladu. Vaše slezské knížky však v našich knihkupectvích neseženou. Mohl byste tedy pro české zájemce vytvořit takovýto subjektivní žebříček nejpůsobivějších míst kraje, kde se odehrávají vaše knihy KajPI a Aglo?

Přijeďte do hornoslezské aglomerace, kupte si celodenní jízdenku na hromadnou dopravu a jezděte tramvajemi. Jejich síť je jako obří oběhová soustava, která protkává celé území aglomerace. Jsou to stovky kilometrů tramvajových tratí. Pokud by se tato aglomerace měst na území Horního Slezska a sousedního regionu Zagłębie spojila v jediné město - a to vůbec není vyloučený scénář, třeba primátor Katovic chce, aby se o tom hlasovalo v referendu -, bylo by to čtvrté největší město Evropské unie. Žádnou z jiných velkých aglomerací - na západě Evropy je to Porůří a na východě Donbas - neprojedete tak hezky tramvajemi. Nasedněte tedy v hornoslezské aglomeraci do tramvaje a dívejte se na to, co se míhá za oknem, a až se vám bude chtít, vystupte si a zajděte do výčepu dát si pivo s místňáky, prohoďte s nimi pár slov a pak zase jeďte dál. Aglomerace je cíl číslo jedna, naprostý fenomén. Dále bych vaší pozornosti doporučil pomezí měst Katovice a Sosnowiec - právě tam končilo Německé císařství a začínalo ruské impérium. Je to dodnes vidět na architektuře a vlastně ve všem dalším. Prohlédněte si taky nějaké industriální památky - elektrárnu Szombierki nebo uhelný důl Guido. Vydejte se i do Bytomi - to je architektonicky nejúchvatnější hornoslezské město, které bylo zároveň donedávna označované jako "polský Detroit", po druhé světové válce totiž uhelné doly a hutě hrozivě poznamenaly jeho tvář.

Především však důvěřujte sobě a prostoru, cestujte po Slezsku a užívejte si to. A nakonec se vypravte do Hlivic, do mých čtvrtí Wójtowa WiePI a Ostropa. Uvidíte tam, jak se Slezsko průmyslové, urbánní, znenadání mění na Slezsko zelené, tajemné, méně tematizované. Na konci Ostropy si začnete všímat dvojjazyčných, polsko-německých cedulí s názvy obcí, v tom kraji teče Odra, všude jsou lesy a žije tam německá menšina, ačkoli tedy i to jsou Slezané. Je to už úplně jiné Slezsko.

Připravil Martin Veselka.

Zbigniew Rokita (1989), polský reportér, publicista, literát a dramatik. Narodil se v hornoslezských Hlivicích (Gliwice), absolvoval ruská a východoevropská studia na Jagellonské univerzitě v Krakově. Při svém novinářském a reportérském působení se zaměřuje na východní a střední Evropu a státy bývalého Sovětského svazu, ale v posledních letech i na Afriku a některé oblasti Asie. Jeho první knižní reportáž Królowie strzelców. Piłka w cieniu imperium (2018; česky 2025 pod názvem Králové střelců. Sport ve stínu impéria, přel. Martin Veselka, vydal Absynt) ukazuje provázanost sportu a politiky v sovětském Rusku a dalších zemích za železnou oponou, a to především z perspektivy kopané. Ve své druhé knize KajPI. OpowiePIć o Górnym |ląsku (KajPI. Vyprávění o Horním Slezsku, 2020), se Rokita vrátil do rodného kraje a věnuje se dějinám i současným problémům tohoto hornického regionu, kde se po staletí mísily německé a polské vlivy. Za tuto reportáž si vysloužil prestižní literární cenu Nike - od poroty i čtenářů. V roce 2023 vyšla kniha Odrzania. Podróż po Ziemiach Odzyskanych (česky 2025 pod názvem Odřanie. Novým Polskem od Slezska k moři, přel. Martin Veselka, vydal Absynt), reportérské putování po takzvaných Znovuzískaných územích, která byla k Polsku připojena po druhé světové válce na úkor původního Německa v rámci posunutí celé země na západ. Jeho pohled na osidlování, a především zabydlování těchto míst i odlišné pojetí historie, než jaké mají obyvatelé Krakova nebo Varšavy, vyvolal v Polsku široký ohlas. Jeho nejnovější publikací je Aglo (2025), sugestivní popis jízdy jednou z nejdelších tramvajových linek hornoslezské aglomerace z Katovic přes Chořov a |więtochłowice až do Bytomi, jež není jen cestou v prostoru, ale i v čase, a poodhaluje tak pronikavě a originálně řadu obecnějších problémů týkajících se identity, paměti a dějin.