Alena Dvořáková

Amerika především

(Philipa Rotha Spiknutí proti Americe po dvaceti letech)

"Oni žijou ve snu, a pro nás je to noční můra."

(Spiknutí proti Americe, s. 82)

Od prvního vydání Rothova Spiknutí proti Americe (2004; č. 2005, 2012 v překladu Josefa Línka) uplynulo něco málo přes dvacet let. Bezprostředně po něm se román dočkal vesměs pochvalných recenzí a obdržel (mimo jiné) Cenu Jamese Fenimora Coopera za rok 2005, dnes přejmenovanou na Cenu Společnosti amerických historiků. Význačnou výjimku z pravidla představovala recenze Billa Kauffmana v časopise The American Conservative, neboť Spiknutí ztrhal coby travestii americké historie: ať už se jednalo o skutečné cíle a přívržence hnutí America First, předlohy klíčových postav jako Charles Lindbergh nebo Rothovo tendenční vyobrazení amerických (či přesněji irsko-amerických) katolíků a venkovského Kentucky. Od té doby se dílo několikrát ocitlo na novinářských žebříčcích 100 nejlepších románů dvacátého století (v roce 2019 v britském Guardianu, v roce 2024 v New York Times) a k jeho popularitě přispěla i nedávná televizní adaptace Davida Simona a Eda Burnse, stejnojmenný šestidílný seriál z roku 2020.

Co je pravým důvodem veleúspěšného přežívání románu - a to nejen navzdory autorově ne zcela košer "provokativní hře s dějinami" (jak zní sebeobranný podtitul), ale i zjevně nedokonalému dějovému vyústění? Spiknutí od počátku budilo dojem, že "pasuje" na situace a události, které přímo nesouvisejí s obdobím, o němž pojednává (čtyřicátá léta dvacátého století). Řada kritiků se domnívala, že výstižně zachycuje význačné rysy americké politiky po 11. září 2001, a zejména období, v němž se v prezidentských volbách utkali George W. Bush s Johnem Kerrym (viz přehledovou studii Stevena G. Kellmana ve Philip Roth Studies). Zeptejme se proto: dokáže dílo vzbudit tentýž pocit - totiž že se vztahuje spíš na současnost než na minulost - i dnes, v souvislosti s obratem, který v americké politice nastal po loňském znovuzvolení Donalda Trumpa?

I. Románem proti dějinám

Žánrově představuje Spiknutí historický román, v němž se osobitě prolínají tři zavedené vzorce literárního zobrazování dějin. Ten první pramení z představy, že lidský život a dějiny jsou veličiny nesoupodstatné a nesouměřitelné. Dějinnost má podobu vpádů "velké" historie do "malých" životů obyčejných jednotlivců, a to zvenčí, aniž by z nich vyrůstala či plynula. (V televizním rozhovoru s Jeffreym Brownem v listopadu 2004 se Roth vyjádřil v tom smyslu, že tento pohled na dějiny je románu vlastní - a tedy že sám sebe odsoudil k tomu "psát dějiny" touto optikou už v okamžiku, kdy se rozhodl stát spisovatelem.) V souladu s tím se čtenářova pozornost v románu zaměřuje od počátku na každodenní pinožení členů rodiny Rothových, jež má sice lehce komický nádech, avšak celkově je líčeno se zjevnými sympatiemi jako obecně srozumitelná podoba lidskosti. Do relativního bezčasí životů těchto postaviček (relativního, protože v pozadí jejich uvažování se jako spodní proud táhne historické vědomí východoevropských pogromů, s. 25) vtrhává historie v podobě "konglomerátu" postav velkých mužů od Lincolna a Roosevelta přes Lindbergha až k Hitlerovi, národních symbolů a ikon (od pilota po farmáře, od rabína po židovského gangstera), a v neposlední řadě také masových hnutí od Ku-Klux-Klanu přes Svaz americko-německého přátelství až po odbory. Termín konglomerát nevolím náhodně: vypůjčila jsem si jej z knihy Řekové a iracionálno E. R. Doddse, a konkrétně z kapitoly Racionalismus a reakce v klasickém období, která dnes místy vyznívá (bez ironie), jako by byla učenecky o starém Řecku a zároveň prorocky o trumpovské Americe.

Důležité je, že velká historie nemá u Rotha povahu jednolitého mýtu či příběhu, ale spíš zmíněného konglomerátu neboli obludné směsice mnoha nesourodových prvků, z níž musí být různé nosné mýty a legendy průběžně vyráběny: ať už v malém, v podobě rodinných mytologií, nebo ve velkém mediální cestou, zejména v rámci konkurečního boje mnoha různých stran prosazujících ve veřejném prostoru své "politické vize". V obou případech připomínají výsledné mýty koláž či spíš brikoláž, která je dílem nahodilého slepence okolností: jako když se v rodinné legendě o zrození Sandyho Rotha propojí těhotenství paní Rothové s Lindberghovým slavným letem z Long Islandu do Paříže. Ovšem surreálná absurdita takto vzniklých obrazů nijak nesnižuje jejich magický účinek: autor jej prezentuje jako bájné posvěcení sekulární zkušenosti, když píše, byť lehce ironicky, o "téměř božské důstojnosti" - anglicky "a distinction bordering on the divine" -, které se díky prolnutí se slavným letcem dostalo těhotné paní Rothové (s. 13). Konglomerát velké historie je sám o sobě nejen iracionální, ale při své nezřídka nezvladatelné nesourodosti také nesrozumitelný a nelidský. Jaký div, že v životě "lidsky srozumitelných" aktérů románu působí od chvíle, kdy už skutečnost v žádnou povznášející legendu přetvořit nelze, jako smršť nesmyslných životních ran a pochybných zkoušek charakteru.

Ve Spiknutí je toto univerzální schéma dále ozvláštněno tím, že Rothovi "malí lidé" jsou židovští usedlíci v Newarku ve státě New Jersey, kteří už sice doma mluví plynnou americkou angličtinou, ale do plné asimilace mají stále daleko - do středních vrstev americké společnosti se teprve snaží pilně propracovat. (Řečeno zkratkou: dosud nevlastní své domy.) Jejich americkost má povahu mnohačetného paradoxu. Americká historie jim do života vpadá zvenčí i přesto, že si na výletě do Washingtonu k Lincolnovu památníku namlouvají, že do ní bytostně patří: nejenže dosud nevlastní své domy, ale především nevlastní domy vybavenépůdami, v nichž by se odpradávna hromadily doklady jejich americké minulosti, včetně dopisů ofrankovaných vzácnými známkami (viz s. 29). S nástupem amerických fašistů k moci se před nimi otvírá nečekaný svět, v němž jsou nuceni přehodnocovat svou specificky židovskou variantu amerického snu (založenou na chytrosti, píli a městské soudržnosti vlastní komunity). V práci pro velkou americkou společnost musí najednou tito tak chytří, pracovití a poctiví městští Židé odmítnout zasloužené povýšení, ne-li rovnou podat výpověď a jít se živit mrzkým závoznictvím pro nezdárného bratra zelináře. Kvůli vlastní bezpečnosti se musí hlásit k natvrdlým bratránkům gangsterům, jimiž do té doby pohrdali, a zavrhovat dříve úctyhodné rabíny, kteří se vydali cestou kolaborace s americkými fašisty. A v neposlední řadě musí vážně zvažovat, zda není nejvyšší čas emigrovat do kanadského Winnipegu. (Zlaté Toronto, kam ze Států nedávno přesídlil Timothy Snyder s rodinou. Podle jeho ženy Marci Shore se tak stalo výhradně z jejího popudu a výslovně kvůli historicky inspirovaným obavám z Trumpa - viz její rozhovor s Jonathanem Freedlandu v Guardianu z června 2025.)

Druhý vzorec literárního zobrazování dějin se v románu projevuje v dějové výstavbě a souvisí s modálním rozměrem dějinnosti. Každá historiografie představuje přiznaný či upozaděný kalkulus, v němž se drobné odchylky toho, co se skutečně stalo, od všeho, co se nestalo, ale mohlo či mělo stát, průběžně integrují - a to v naději, že z takto vzniklé trajektorie dějinných událostí vyčteme vysvětlení, proč se historická skutečnost tak obludně vymkla našim představám o tom, co se stát prostě nemůže, případně nemá. V souladu s tím čteme ve Spiknutí alternativní verzi americké historie, na jejímž počátku stojí prezidentské volby roku 1940. V Rothově fikci je nevyhraje Roosevelt, ale slavný letec a novopečený republikán Charles Lindbergh: pod jeho vedením či spíš krytím se pak začne v imaginární verzi americké válečné politiky prosazovat fašismus. Platí to jak o politice vnitrostátní, tak zahraniční. Vnitropolitický kurz začne určovat americko-německý Bund, zřizovány jsou instituce jako Úřad pro jednotnou Ameriku, a zaváděny programy nuceného vysídlení městských Židů na antisemitský, Ku-Klux-Klanem terorizovaný venkov na rozhraní amerického Jihu a Středozápadu. Navenek dochází k přehodnocení dosavadních spojenectví s Brity a Francouzi a zároveň k navázání přátelských vztahů s nacistickým Německem: Lindbergh ještě před volbami přijme z Hitlerova pověření Záslužný kříž řádu německého orla a po Křišťálové noci ho odmítne vrátit s odůvodněním, že by to znamenalo "zbytečnou urážku nacistického vedení" (s. 15).

Při četbě románu je zajímavé sledovat hlavně to, jak se oba již zmíněné literárně-dějinné vzorce doplňují. Vyústění románu působí zprvu rozpačitě, jako by autor nevěděl, co si počít s výborně rozjetým příběhem, v němž ovšem vše nezadržitelně směřuje k dějinné katastrofě. Ve skutečnosti se však v "nepovedeném konci" dostává ke slovu logika, která staví román proti dějinám. Ve smyšlené rovině alternativní historie končí sice vyprávění happyendem (mobilizací protifašistických sil, návratem Roosevelta k moci a znovunastolením demokracie), ale čtenářsky hluboce neuspokojivým - naopak v rovině románově realistických "životů obyčejných lidí" se zakončení představě šťastných konců spíš vymyká (zejména v děsivě tragickém osudu jedné židovské matky, ale nejen v něm), zato však z čtenářského hlediska velmi uspokojivě. Ze zdánlivého rozporu obou konců vyplývá jedno z hlavních ponaučení díla: vtrhne-li do životů lidí historie, mohou doufat nanejvýš v dějinnou remízu, měli by se však připravovat spíš na tragédii. To, že v národních dějinách a učebnicích dějepisu každá válka jednou skončí a znovu zavládne "mír", nám neříká nic o tom, jak dopadneme my sami, coby Rothovi malí lidé. Alternativní románová historie zde tedy slouží jako citelná výstraha, která má nám, malým čtenářům připomenout, co jsou velké dějiny zač - pro případ, že bychom snad zase jednou propadli nebezpečné iluzi, že se do dějin zapíšeme jako jejich hrdinní tvůrci, a nikoliv jako tragikomické oběti.

II. Od Lindbergha k Trumpovi

Jak se Rothova románová verze americké historie srovnává se současností? Americkým Židům dnes žádné státem organizované pronásledování nehrozí, jinak však situace vylíčená v románu až překvapivě dobře vystihuje rysy americké politiky, které přetrvávají dodnes. Lindberghovým volebním mottem je "Amerika především" (s. 21 a jinde, v originálu doslova "America First") a jeho programem zvlášť silně rezonující izolacionismus zaštiťující se mírem: Lindbergh porazí Roosevelta coby trumpovský mírotvůrce, jehož cílem je zabránit "třetímu zvolení 'válečného štváče z Bílého domu'" v tom, aby zatáhl Státy do evropské války (s. 20). Roth výstižně zachycuje též důsledky tohoto izolacionismu, vnitropolitické i mezinárodní: dovnitř způsob, jakým si fašisté hledají vnitřního nepřítele (s. 176), kterého obviní ze zločinného spiknutí proti Americe (dnešními "židy" jsou ovšem především imigranti všeho druhu, a zvlášť Palestinci a propalestinští aktivisté); a navenek pak americký sklon k revizím tradičních spojenectví s evropskými mocnostmi ve prospěch paktování se s autokraty (s. 90). Nejpřesvědčivější je však Rothovo (div ne prorocky) přesné vystižení transakcionismu v americké politice, který dělá z fašismu - coby oboustranně výhodné spolupráce autokrata a velkého byznysu - stálý spodní proud americké demokracie. Lindberghův "program [na nucené vysídlení Židů] podporujou a financujou ty nejváženější z americkejch kapitalistickejch loupežníků - ale buďte bez obav, nepřijdou zkrátka, protože Lindberghovi republikánský pochopové jim na příštím zasedání Kongresu přiklepnou pěkný daňový prázdniny" (s. 224). Vezmeme-li v úvahu neschopnost či neochotu řady předních amerických firem (včetně těch právnických) a institucí (včetně univerzit) postavit se Trumpovi na riskantní odpor, kterým by daly v sázku svůj kapitál, budeme nejspíš kvitovat i Rothův postřeh, že o korporátní zbabělce ochotné "spolupracovat s prolhanou diktátorskou mašinerií, která vede tuto zemi do záhuby" (s. 238), nebude nikdy nouze ani v Americe.

Neméně ostrozraká se zdá i autorova skepse ohledně základního nastavení americké demokracie, pokud jde o legislativní a soudní pojistky proti zneužití moci (staré dobré checks and balances). I my už, podobně jako Rothovy postavy, začínáme nahlédat naivitu spoléhání se na tradiční přesvědčení, že se američtí politici "musejí řídit právním řádem, který vychází z ústavy" (s. 62). Při četbě románu dnes ovšem vznikají dramatické ironie, které snad nemohl zamýšlet ani sám autor - jsou totiž spoluurčované anachronicky až naším současným povědomím o tom, jak za Trumpa funguje americký Nejvyšší soud. Srovnej zejména pasáž začínající replikou "Teď mluvím o vládě. Vláda nesmí dělat takový věci" a končící následující výměnou (která by byla k smíchu, kdyby nebyla k pláči): "'Jo,' řekl Sandy [...], 'tak proč teda nezažaluješ Spojený státy americký?' / 'To jde," řekl jsem mu. 'U Nejvyššího soudu.' / 'Nevšímej si ho,' přikázala mi matka. 'Dokud se tvůj bratr nenaučí chovat slušně, nebudeme si ho prostě všímat.'" (s. 205-206)

V neposlední řadě román přesvědčivě ukazuje, že k základním rysům americké politické scény patří její přemedializovaná povaha až karnevalovost. Vývoj politických událostí v románu spoluurčují fake news a dezinformace šířené rádiovým vysíláním dlouho před nástupem televize, natož internetu, sociálních sítí či umělé inteligence. A Roosevelt prohraje volby mimo jiné i proto, že podcení masovou přitažlivost "karnevalových skopičin" (s. 38), na něž se v prezidentské kampani spoléhá letec Lindbergh. Nikdo už asi nepochybuje o tom, že Trumpovo šoumanství tvoří podstatnou část jeho politického sex-appealu (slovo sex-appeal volíme cíleně v souladu s paralelou, která se v románu průběžně vede mezi politickou a sexuální přitažlivostí). S černou magií trumpovské klauniády se ovšem paradoxně pojí ten vůbec nejkomičtější nesoulad mezi Spiknutím a americkou současností. Ani cynik Roth si zřejmě neuměl představit, že by se americkým prezidentem mohl stát někdo fyzicky ošklivý až odpudivý: například nějaký otylý, lascivně se vlnící, idiotsky se šklebící stařec s odulou tváří vyžilého rváče pokrytou oranžovým make-upem, s vlasovou kšticí povlávající ve větru jako to nejlacinější lepené tupé. Rothovi fiktivní Američané roku 2004 dosud tak hluboko neklesli. Stále si žádají vůdce hollywoodsky přitažlivého, který je "štíhlý, vysoký a pohledný hrdina, pružný muž atletické postavy, kterému se ještě nepřehoupla čtyřicítka" a ideálně vystupuje na veřejnosti v letecké kombinéze (s. 22). O jakých metamorfózách v podloží či podsklepení americké kultury svědčí Trumpův obludný, a přitom vítězný zjev?

III. Obrazy amerických tužeb vytažené

z prádelníku, zpod postele, ze sklepa

Jak bylo řečeno výše, v románu se setkáváme ještě se třetím způsobem literárního zobrazení dějin, totiž s líčením událostí z pohledu nezkušeného dítěte spíš než dospělého. Přesněji: vypráví se z pohledu poučeného dospělého pamětníka, který se rozpomíná, jaké to bylo vnímat dění a nahlížet události z pohledu dítěte, a opakovaně se přitom vžívá do tehdejších pocitů svých i cizích. Fokusem tohoto vyprávění v první osobě - kterou je zde nutno chápat hlavně jako příznak přímého účastnictví na dějinných událostech - je teprve sedmiletý chlapec Philip. Zvolená vypravěčská strategie především posiluje již zmíněný komický nádech vyprávění, má však i hlubší rozměr. Historické události se zde "přirozeně" jeví jako něco zneklidňujícího, co (dítěti) nedává dobrý smysl - stejně jako spousta jiných věcí spojených s dospělostí, zejména podprsenky matek ukryté v prádelníku (s. 48), prezervativ spláchnutý deštěm do kanálu (s. 206), masturbace v temném sklepě (s. 149-150) a hábity jeptišek v autobuse (s. 207-208). A podobně jako tyto zhmotnělé příznaky lidské sexuality nabývají i historické události podoby napůl dráždivého, napůl děsivého tajemství, zjevného znamení čehosi skrytého a nepochopitelného. Zdánlivě je na dospělých, co si se zvídavým dítětem počnou: zda se před ním pokusí skutečnou povahu, význam a dopady sexu/dějinných událostí skrývat, nebo mu je nějak vysvětlí. Takto například otec Roth vysvětluje Philipovi jedno z hesel Lindberghovy předvolební kampaně:

"'Nezávislý osud pro Ameriku' - to byla fráze, kterou Lindbergh ve své prezidentské zprávě o stavu unie zopakoval asi patnáctkrát a zakončil jí i svůj proslov 22. června. Když jsem otce požádal, aby mi vysvětlil, co ta slova znamenají - tehdy jsem visel na novinových titulcích a doléhaly na mě všechny mé úzkostné myšlenky, takže jsem se stále častěji ptal, co to všechno znamená -, zakabonil se a řekl: 'To znamená, že se ke svejm přátelům obracíme zády. A že se přátelíme s jejich nepřáteli. Víš, co to znamená, synku? Že všechno, co dělá Ameriku Amerikou, jde do háje.'" (s. 90)

Účinek tohoto způsobu vyprávění vynikne zejména při srovnání románu s již zmíněnou televizní adaptací, z níž se soustavně dětský pohled na dění kvůli častému střídání filmařské perspektivy do značné míry vytrácí. Na začátku románu máme totiž sklon předpokládat, že dospělí na rozdíl od dětí chápou, co se děje, a mohou se tudíž svobodně rozhodnout, zda dítěti něco zatají, nebo naopak vysvětlí. Tento předpoklad se však při četbě nepotvrzuje, ba právě naopak: postupně je cíleně odhalován coby iluze. V této souvislosti Roth vpisuje do díla další ponaučení týkající se vztahu lidského vědomí a historie (potažmo sexu).

Týká se sklonu rozumných lidí cenzurovat vše, co vnímají, pokud jim to nedává dobrý anebo přijatelný smysl. Vyprávění chlapce Philipa coby autorského alter ega se od začátku nese ve znamení strachu, který plyne ze ztráty pocitu bezpečí: "onen nesmírný dar osobního bezpečí - který jsem jako americké dítě amerických rodičů chodící do americké školy v americkém městě v Americe žijící v míru se světem bral jako samozřejmost - utrpěl dosud největší trhlinu" (s. 15). Zeptáme-li se, co v dítěti původní pocit bezpečí vytvářelo, zjistíme, že to byla (zdánlivě) rozumná uspořádanost a předvídatelnost "amerického světa" vnější zkušenosti. Jak se však v románu záhy ukáže, tento svět doopravdy rozumně uspořádaný ani předvídatelný nebyl. Pouze se takovým jevil, a to kvůli dětské neschopnosti pozorně jej nahlédnout a dobrat se jeho skrytého významu. A to přesto, že se tento svět před dítětem dostatečně často, byť poněkud podloudně "odhaloval" - tu v temnotě sklepa, tu na nějakém obraze či mapě, tu v autobuse, tu při dětské hře na ulici.

Falešný pocit bezpečí se pojí se schopností "cenzurovat vlastní myšlení, kterou chytré děti dostávají do vínku" (s. 208) - a právě o tuto schopnost Philip vpádem historie do života přijde. Nejenže se pak těžko ubrání pomyšlení na to, že dokonce i jeptišky mají pod neprodyšnými hábity ženská těla (s. 208) - zcela obdobně dokáže postřehnout skutečnost, že podstatou politické reprezentace v americké demokracii nejsou odůvodnitelné zájmy různých skupin Američanů, ale magické myšlení ovládané podobně tajemnými i děsivými obrazy, jako jsou těla jeptišek ukrytá pod hábity, případně Sandyho portréty Lindbergha ukryté v zašněrovaných deskách pod postelí: "Měl jsem nutkání požádat bratra, aby [Lindberghovy portréty] místo pod postelí schoval raději do truhly ve sklepě, ale protože jsem mu slíbil, že o kresbách nebudu s nikým mluvit, a sám jsem se nechtěl vzdát své známky s Lindberghem, neměl jsem odvahu na ně zavádět řeč, ačkoliv mě opravdu děsily a bránily mi v kontaktu s bratrem, jehož podporu jsem potřeboval víc než kdy předtím." (s. 44)

Jestli Rothův román v něčem vyniká, tak právě v necenzurované schopnosti zachytit lidské vnímání mnohotvárné skutečnosti v momentce každodenního života - v níž se věcnost prolíná s abstrakcí, doslovnost s obrazem, význam s absurditou, koloběh příčin a následků s asociativními řetězci -, a to s důrazem nikoliv na to, co dává smysl, ale na to, co je nepopiratelně, neodolatelně živé:

"a vyšel [jsem] na ulici za ostatními dětmi; byly po večeři, dojídaly nanuky, odhazovaly dřívka do odtokových žlábků a dívaly se, jak spolu s tím, co bouřka oškubala z akátů, se změtí obalů od bonbonů, brouků, zátek, žížal a cigaretových nedopalků a s jediným lepkavým prezervativem (bůhvíjak se tam dostal, byla to záhada, a přitom to člověka nepřekvapovalo) propadávají mřížkou do bublajícího kanálu. Všechny děti byly venku, aby si naposledy trochu užily, než budou muset jít do postele - a všechny se ještě mohly bavit, protože nikdo z jejich rodičů nepracoval pro žádnou ze společností podporujících vládní program Novousedlík 42. Jejich otcové měli vlastní živnost nebo podnikali s bratry či švagry, takže jim nehrozilo, že se budou muset odstěhovat. Ale já jsem se taky nemínil nikam odstěhovat. Nehodlal jsem dopustit, aby mě vláda Spojených států vypudila z ulice, na které z kanálů vyvěrá elixír života." (s. 206)

Prezervativ není to jediné, co v tomto obraze působí jako nevysvětlitelná, ale očekávatelná záhada. Také objektivní nutnost, na niž se v ukázce odkazuje slovy "budou muset jít do postele", se v románu ukáže být čímsi stejně nesamozřejmým jako bezprizorný prezervativ. "Strachem roztřesené dítě" (s. 330) totiž vposled nemůže neprokouknout, že všechny podobně závažné úkony předepisované dětem (každodenní rituály typu mytí obličeje a čištění zubů spojené s devátou hodinou večerní, povinná školní docházka, s. 341, a další - včetně oné výše zmíněné nutnosti "jít do postele") nejsou ničím jiným než podvodným trikem (sham): "vychytralou lstí, abychom snáze přijímali, co se od nás očekává, a vypěstovali si nesmyslnou důvěru v jistý řád" (s. 341). Byť obrat "v jistý řád" představuje v souvětí překladatelský dovětek (v originále se nevyskytuje), platí, že slovo řád (order) a jeho antonymum chaos, spojené s turbulentním prouděním doslova i obrazně (s. 206, 330 a jinde), hrají v Rothově próze klíčovou významotvornou roli: a to hlavně z toho důvodu, že díky nim lze hladce přecházet mezi různými proudy či vrstvami skutečnosti, od nízkého po vysoké, od řádu všedních prožitků po "společenské řády" abstraktních politických deklarací a zase zpátky. Není náhodou, že po zmíněné ztrátě pocitu bezpečí, jakož i vrozené schopnosti cenzurovat nemilou skutečnost se chlapci dostává třetího vidění, tentokrát "zeměpisného" (s. 209-210), spočívajícího v identifikaci hranic státu New Jersey s hlavou indiánského náčelníka: v půdorysu Ameriky se mu náhle vyrýsuje, jako další děsivé tajemství, genocida nepohodlných etnik, bez níž by žádná Amerika nebyla. Na okraj českého překladu citované pasáže dodejme: zvláštně v ní působí i kanály, kde elixír života nemizí, jak se v pasáži popisuje, ale vyvěrá. Jedná se však o artefakt nepřesného překladu: v originále se píše o ulici, jejíž nadzemní odvodní strouhy (gutters) přetékají elixírem života, než tento zmizí v bublajícím kanálu v podzemí (sewer). I v tomto nenápadném protikladu mezi tím, jak to vypadá "nad" a co se děje "pod", se projevuje jeden z význačných motivů románu.

Snad vůbec nejdůležitější prozření, k němuž nás Roth pomocí dětského hrdiny přivádí, se týká otázky, proč se právě vysoce inteligentní lidé tak často mýlí ve svých odhadech nejpravděpodobnějšího vývoje událostí, pokud jde o politiku a historii. V americké politice podle Rothova Spiknutí nerozhodují fakta, ale iracionální síla obrazů a příběhů hrdinskosti: jejich způsobilost pohltit a vyzářit zpátky emotivní náboj tužeb a křivd (skutečných i domnělých) u velkého počtu lidí najednou - a to na základě tajemných asociací. K magii nepřiznaně přitažlivých obrazů, které se kdysi ukrývaly pod postelí a dnes si je spíš schováváme v paměti mobilu nebo v hloubi internetu, se ovšem dospělí, coby zběhlí cenzoři vlastních duševních hnutí, na rozdíl od dětí raději nehlásí - to však neznamená, že se jimi ve valné většině potají neukájejí a nenechávají vést. Právě inteligentní dospělí se u Rotha vyznačují až tragikomickou dětinskostí, kdykoliv "zapomínali na zdravý rozum a večer či dva se oddávali představám, že jsou i se svými dětmi rodilými občany ráje" (s. 240, srovnej celou pasáž o kandidatuře židovského novináře Waltera Winchella na prezidenta, kterou záhy ukončí atentát, s. 238-241). Domněle naivní pohled dítěte tedy slouží k odhalení naivity všech, kteří se ve slabých chvilkách oddávají víře, že hybnou silou amerických dějin jsou naděje v lepší zítřky všech lidí bez rozdílu původu, náboženství a rasy či mírumilovné nastolení pokrokové liberální demokracie ("je potřebné uchovávat si naději i v těžkých časech", s. 35). Protože základním motorem Spojených států zůstává i nadále touha po zajištění trvalé nadvlády bělošských protestantů shromážděných před tváří pomstychtivého, vztekle nerudného Boha, který tak často kouká z obličeje Donaldu Trumpovi. Zde tušíme další příčinu nadčasové současnosti Rothova románu.

IV. Dítě jako kritik "smyslu dějin"

Dětinskost dospělých nespočívá jen v iluzích o povaze americké demokracie, ale v ještě hlubší neochotě naplno si přiznat vlastní bezradnost tváří v tvář takzvaným dějinám vůbec. Pro malého chlapce představují bezmoc, strach a noční můry spojené s magií zakázaných obrazů natolik ochromující skutečnost, že si stěží může něco nalhávat. Naopak matky a otcové si bezmoc a rozpad "řádu" rozumnosti přiznat nesmějí (srovnej např. s. 207) pod hrozbou ztráty vlastní "téměř božské důstojnosti". V románu se tak ocitají v pasti holých nemožností: jsou zatíženi nutností dobrat se za každou cenu smyslu nesmyslného dění; nutností hledat rozumné důvody toho, proč se děje něco bytostně nerozumného; nutností posoudit každý čin (vlastní i cizí) jako oprávněný, či ho odsoudit jako chybný, přestože se význam jednoho a téhož činu může v toku dějinných událostí mnohokrát změnit.

Dítě je tedy u Rotha podstatně vnímavější kritik historie než dospělí: chápe například, že před velkou historií je každý člověk (dítě i rodič) stejně malý, stejně bezvýznamný - dějiny jsou tím, co zneplatňuje lidskou zkušenost. (Philipovy symbolické útěky před historií spočívají celkem výmluvně v tom, že se dvakrát pokusí prohlásit sám sebe sirotkem, viz s. 197 a 229-231.) Nepřehlédnutelná je tato dětská kritika dějin také při srovnání dvou následujících pasáží. V první dokáže Philip jasně nahlédnout, že historiografie ve formě učebnic dějepisu nepředstavuje v jádru nic než podfuk (fakticky druh nepřiznané cenzury), jímž se hrůza nepředvídatelného dění přepisuje na srozumitelné vyprávění:

"Lindberghovo zvolení prezidentem mi nemohlo jasněji naznačit, že nejdůležitější je, jaký postoj člověk k nepředvídatelnému zaujme. Neúnavný proud nepředvídatelného, který se teď stáčel úplně špatným směrem, byl něčím, co jsme se my děti učily jako 'dějiny', neškodná historie, kde všechno, co bylo ve své době nepředvídatelné, je zaneseno na stránky učebnic jako nevyhnutelné. Hrůza z nepředvídatelného je něco, co historie jako věda zamlčuje, a mění tak katastrofy na příběhy." (s. 118)

Ve druhé pasáži chlapec vystihuje matčinu neschopnost smířit se s tím, že dějiny rozumem neporazíš ani jako dítě, ani jako dospělý.

"Neuvědomovala si, že kdyby jednala proti svým instinktům, neměla by k lítosti o nic menší důvod. Strachem roztřesené dítě, které se dívalo, jak se zmítá v hrozné nejistotě, si rázem uvědomilo, že člověk nemůže udělat nic správně, aniž by se zároveň dopustil nějaké chyby - chyby, která zejména v situaci, kdy ve všem vládne chaos a v sázce je všechno, může být tak závažná, že by možná bylo lépe počkat a nedělat nic. Ledaže nečinnost byla taky jednáním... a nedělat nic za takových okolností vyžadovalo značné úsilí. Ani matka, která byla zvyklá každodenně čelit bouřlivému proudu života, neměla žádný systém, který by jí pomohl z té odporné šlamastyky vybřednout." (s. 330)

I Rothova volba dětského vypravěče tedy nakonec výrazně přispívá k tomu, že se z románu stal nadčasový komentář (nejen) k současnému politickému dění ve Státech, ale ke každému období, které "hrozí stát se dějinami". Nejdětinštější se nám jeví inteligentní dospělí, kteří se tváří v tvář nepochopitelnému, nepředvídatelnému dění musí cítit jako bezmocné malé děti, které nic nechápou - ale na rozdíl od svých dětí si nemohou dovolit ztratit tvář tím, že by si to přiznali. Že by za nejmocnější zdroj dějinnosti uznali přitažlivost obrazů nabitých temnou energií, poskládaných v zásuvkách prádelníků, zastrkaných do alb poštovních známek, nedbale zasunutých pod postelí, ukrývaných po sklepech - těch obrazů, které mají tendenci čas od času vyvřít, jako děsivý elixír života, z bublajících kanálů a lidských niter až do médií, poslaneckých rozprav a rozsudků Nejvyšších soudů. Happyendu navzdory představuje Spiknutí vpád dějin do života coby noční můru bezmoci a strachu, na niž nezabírají ani každodenní drobné rituály ani žádný racionální systém.

Literatura

Philip Roth. Spiknutí proti Americe. Provokativní hra s dějinami. Mladá fronta, Praha 2012. - The Plot Against America (2005). E-kniha. London, Vintage (Penguin Random House) 2010. |

Jeffrey Brown: The Plot Against America. Dvojdílný televizní rozhovor s Philipem Rothem (27. 10. 2004, 10. 11. 2004). Transkript první části dostupný z: www.pbs.org/news-

hour/show/philip-roth-discusses-latest-novel-the-plot-against-america Transkript druhé části dostupný z: www.pbs.org/newshour/show/the-plot-against-america-author-philip-roth-to-continue-pushing-envelope | E. R. Dodds: Řekové a iracionálno. Praha, Oikoymenh 2000, zvl. s. 178-203. | Jonathan Freedland: Why a professor of fascism left the US: 'The lesson of 1933 is - you get out', in The Guardian, 16. 6. 2025. Dostupné z: www.theguardian.com/us-news/2025/jun/16/why-a-professor-of-fascism-left-the-us-the-lesson-of-1933-is-you-get-out Staženo: 6. 7. 2025. | Bill Kauffman: Heil to the Chief. The American Conservative, 27. 9. 2004. Dostupné z: www.theamericanconservative.com/heil-to-the-chief/ Staženo 4. 7. 2025. | Steven G. Kellman: "It Is Happening Here: The Plot Against America and the Political Moment", in Philip Roth Studies 4, č. 2 (2008), s. 113-123, zvl. s. 117-118.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, literární kritička, překladatelka; loni vydala výbor ze svých literárněkritických textů z let 2001-2023 s názvem K postkolonialismu (Karolinum 2024) a překlad románu Western Lane britské autorky Chetny Maroo (Prostor 2024).