Vzpomínky na Alenu Wildovou Tosi

Laura Angeloni

Není těžké se ve vzpomínkách vrátit do té byť tak vzdálené doby, do Villy Mirafiori, která nám po dlouhé roky poskytovala útočiště, často od rána do večera, jako druhý domov. K češtině jsem se dostala přes ruštinu, vybrala jsem si ji až jako druhý jazyk, potom co jsem se zamilovala do Prahy. A přesto bych po pár dnech nevynechala hodinu češtiny za nic na světě. Možná to bylo tou rodinnou atmosférou, jelikož nás bylo málo, tím zvláštním kouzlem, díky němuž jsme si připadali jako nějaká umělecká družina v čele s paní profesorkou Wildovou, která nás provázela mezi dávnými i současnými českými básníky a spisovateli, vtahovala nás do debaty, povzbuzovala nás a chválila naše příspěvky, naslouchala nám. Spolu s ní jsem udělala první překladatelské kroky, procvičovali jsme se na Erbenových baladách, na textech Nezvala, Ortena, ale například i na těžkých esejích Věry Linhartové. Ona přicházela těmi svými energickými krůčky, pokaždé obtěžkaná knihami, fotokopiemi. V jejích slovech byl vždy zápal a v očích měla stále jiskru, ráda zasévala semínka, která pak klíčila ještě dlouho, a my jsme o nich hovořili, když jsme odcházeli ze třídy a pak ještě cestou do menzy nebo když jsme jedli obloženou bagetu pod třešní za učebnou filozofie.

Zkouška z češtiny v letním semestru vždycky začínala ochutnávkou švestek z její zahrádky. Paní profesorka Wildová byla usměvavá, zdvořilá, vnímavá k názorům druhých, i když jsme byli začínající studenti. V té době byla její pracovna - v porovnání s tím, na co jsem byla zvyklá - oázou, kam jsme vstupovali bez obav, dovedla naslouchat a nezajímalo ji biflování informací, nýbrž podstata ukrytá v textech, k jejichž četbě nás pobízela.

Na dně její odměřenosti se skrývala perlička a tou byla její lidskost, která se šířila z jejího něžného a vždy přívětivého úsměvu. Když pominu všechno to, co přeložila a napsala, její eseje, její knihy, její gramatiku, ze které se studenti učí česky ještě dnes, když pominu její přednášky, vždy objasňující a plné nadšení, ten úsměv je tím, co si v sobě nesu nejhlouběji.

Možná vinou jakési mé ostýchavosti jsem ji po promoci už nikdy nevyhledala, ale ona se mnou přesto byla dál, jako jakýsi závan přítomnosti, jenž mi pomohl zasadit dílky do skládačky a díky němuž jsem objevovala další. V každém slově, které jsem přeložila, v každém novém objeveném autorovi, byla ona. To proto nepřestala a nikdy nepřestane být v každém mém současném i budoucím projektu. Děkuji.

(překladatelka)

Lucia Casadei

V poslední době jsme se jedna druhé ztratily z očí. Možná proto, že čas utekl, a my jsme si toho nevšimly. A přitom jsme se dřív vídaly hodně. Ona teď odešla navždycky, ale ještě o ní můžu něco napsat, jako by to bylo poslední sbohem.

Když myslím na Alenu, okamžitě mě napadnou slova práce, velkorysost a veselí.

Alena byla velice pracovitá, do věcí, které dělala, šla s velkým nasazením a vyžadovala totéž od lidí kolem sebe. Když jsem se v akademickém roce 1976-77 na filozofické fakultě univerzity La Sapienza zapsala do magisterského programu cizích jazyků a literatur a vybrala jsem si ruštinu jako čtyřleté a češtinu jako tříleté studium, Alena mě hned přivítala s otevřenou náručí, což ostatně dělala s každým novým studentem. Tehdy jsme ještě sídlili v prvním patře hlavní budovy fakulty. Její monografický kurz o české baladě 19. století probíhal v jedné z učeben Ústavu slovanských filologií. Studentů nebylo mnoho, ale v každém případě jsme byli dobrá parta a navštěvovali jsme její přednášky se zájmem a pílí. Prostředí bylo příjemné a rodinné. Alena byla ke všem studentům velice vstřícná a často jim půjčovala i vlastní knihy. Vzpomínám si, že uspořádala kurz české gramatiky jen pro mě, neboť čeština byla moje mateřština a ona chtěla, abych měla jiný, pokročilejší studijní plán, a to jak v jazyce, tak i v literatuře. Velmi obětavě vedla diplomové práce z českého a slovenského jazyka a literatury. Byla ochotná a vždy připravená pomoct, poradit, věnovat se každému z nás celé dlouhé hodiny. Volný čas a víkendy trávila opravováním a psaním podrobných komentářů k pracím studentů, se kterými pak donekonečna probírala každou kapitolu. Jednou jsme šly k ní domů opravovat moji diplomku, jenže ona si zapomněla klíče, a tak jsme strávily několik hodin u ní v autě. Nakonec zazvonila na jednu svoji sousedku s prosbou, jestli mi může ukázat svůj byt, který byl zrcadlový k tomu jejímu. S Alenou si člověk užil i zábavu.

Když jsem coby rodilá mluvčí nastoupila na podzim 1982 na Sapienzu jako lektorka češtiny, naše spolupráce ještě víc zintenzivněla. Telefonovala mi v kteroukoli denní hodinu (často zrovna když jsem slévala těstoviny) a žádala mě, abych jí pomohla i s organizováním chodu naší katedry. Po nějakou dobu jsem fungovala tak trochu jako sekretářka, pořádala jsem archivy, objednávala knihy do knihovny, vyřizovala poštu, psala doporučující dopisy pro studentská stipendia, překládala do italštiny přednášky vyučujících z českých univerzit, kteří byli našimi hosty atd. Občas u nás zazvonila (tenkrát jsem bydlela ve čtvrti San Lorenzo, která leží hned vedle univerzitního kampusu), třeba jen aby mi přinesla košík třešní ze své zahrádky nebo něco užitečného do mého nového bytu. Podobný pracovní vztah už jsem později nikdy neměla, bylo to něco jedinečného a neopakovatelného. Alena byla zkrátka taková. Na jednu stranu od vás vyžadovala pomoc, ale na druhou stranu byla velice štědrá, a dokonce člověku s klidem půjčila svůj byt.

Následně byla zvolena ředitelkou Ústavu slovanských a středo- a východoevropských studií. S pomocí jedné sekretářky se všem svým závazkům věnovala tělem i duší.

Alena vždycky měla tisíce nápadů a byla štědrá i v tom, že mě přizvala do svého bádání. Díky ní jsem vydala tři učebnice výuky češtiny v jazykových učebnách. Spolu jsme pak v roce 1994 publikovaly ještě česko-italský slovníček spojek a spojovacích výrazů Le piccole parole. Glossario di connettivi ceco-italiano, který vyšel s finanční podporou fondu Národní vědecké rady. Před pár dny se mi dostal znovu do rukou a já jsem si vzpomněla na pár detailů naší spolupráce. Projekt jsme sepsaly u ní doma pomocí barevných tužek, které přichystala na stůl. Říkala, že naše práce musí být především zábavná. Když jsme na něčem pracovaly, tvrdila, že i ona se to naučila teprve nedávno. Měly jsme krabici od bot jako archiv, do kterého jsme zakládaly lístky s českými spojovacími výrazy a jejich italskými ekvivalenty, převzatými z děl české literatury a příslušných italských překladů. Ve srovnání s dnešním způsobem práce na počítači je tenhle postup k smíchu. Ale pro Alenu bylo důležité vynakládat neustále úsilí do služeb univerzity a psát něco užitečného pro studenty.

Alena byla vždycky ochotná pomáhat kolegům, se kterými ji pojilo přátelství. Za ta dlouhá léta, kdy jsem s ní spolupracovala, jsem ji nikdy neslyšela mluvit o někom špatně. V každém viděla nějakou kladnou stránku a to se občas obracelo proti ní.

Příjezd Evy Rasenbaumové jako lektorky slovenštiny na naši katedru znamenal začátek dalšího období, na které nostalgicky vzpomínám. Alena Evu okamžitě přijala jako přítelkyni a cennou spolupracovnici. Snažila se přikládat důležitost i slovenštině a nechávala Evě volnou ruku ve výuce literatury a povzbuzovala ji, aby svými publikacemi přispívala k šíření slovenského jazyka a literatury. Eva na oplátku Alenu obdivovala, byla jí vděčná za pozornost, kterou slovenštině věnovala, a dělala pro katedru první poslední, ochotná pomoci, kdykoli to bylo třeba. Když jsme se stěhovali z hlavní budovy filozofické fakulty do Villy Mirafiori, Alena nás požádala o pomoc při ukládání českých a slovenských knih do regálů umístěných v suterénu vily. Eva se dostavila v montérkách a všechny tři jsme několik dní pracovaly jako dělnice. Při podobných příležitostech se projevoval Alenin "demokratický" duch a ona se zařadila po bok svých spolupracovníků bez jakéhokoli nadřazeného postoje, který jí byl ostatně naprosto cizí. Jednou nám vyprávěla, že v Československu musela za komunismu absolvovat kurz manuální práce a že získala soustružnický výuční list, což mě moc pobavilo. Navzdory tomu všemu byla Alena dáma a takhle ji vnímal i personál ve Ville Mirafiori. Současně se dokázala chovat antikonformně, jako je tomu i v následující příhodě.

Jednou večer jsme s Evou pozvaly Alenu do malé restaurace v římské čtvrti Monte Sacro. Sraz byl na piazza Sempione. Já s Evou jsme přijely Eviným autem, kterému Eva říkala psí. Byla tam jen přední sedadla, zatímco zadní část, oddělená sítí, byla vyhrazená pro psy, které Eva vozila, aby se proběhli po loukách. Když Alena dorazila na schůzku, rezolutně prohlásila, že nemá cenu jezdit dvěma auty. Než jsem mohla začít protestovat, Alena, která na sobě měla elegantní kostým, otevřela bleskurychlým pohybem zadní dvířka psího auta, skrčila se v zavazadlovém prostoru a kategoricky odmítla, abych si s ní vyměnila místo.

Bohužel jsem se s ní pak velice dlouho neviděla. Roky utekly, ani jsme nevěděly jak. Ale když jsme se před pár lety znovu setkaly, bylo to, jako kdybychom se nikdy nepřestaly stýkat. Líbí se mi představa, že by tomu tak bylo i teď.

(dlouholetá lektorka českého jazyka na římské univerzitě La Sapienza)

Alessandro Catalano / To byla celá Alena

Připomněl jsem Alenu Wildovou jako profesorku literatury a badatelku v nekrologu pro časopis Česká literatura, ale gramatiky, bibliografie, překlady ani studie v žádném případě nemůžou vyjádřit to, co pro spoustu lidí znamenala. Já jsem ji poznal jako student, v době těsně po roce 1989.

Když jsem počátkem devadesátých let začal na vysoké škole studovat českou literaturu, měla to být jen jedna volitelná zkouška v mém studijním plánu, protože jsem tak jako mnoho dalších četl romány Milana Kundery. Ruštinu jsem zase studoval pod vlivem četby Dostojevského, ale to byly pozdně pubertální volby. Také díky Aleniným hodinám ve Ville Mirafiori, které se naprosto lišily od atmosféry na jiných jazycích, jsem se pak postupně rozhodl, že se budu věnovat především češtině, z níž se rychle stal můj hlavní zájem. V prvním roce nám dávala překládat Wolkera nebo Nezvala. Studenti v tom kurzu byli velice aktivní, bylo nás hodně a hodně jsme četli. Když na to dneska vzpomínám, byli jsme dost legrační parta, věčně utáboření pod třešní vzadu v parku a strašně zvědaví na svět, který se právě začal otevírat.

Ale česká literatura nás opravdu zajímala. Když jsme se rozhodli jet vlakem poprvé do Prahy a skoro nic jsme o ní nevěděli, Alena nám připravila lísteček plný rad, které se týkaly především knihkupectví, která máme navštívit. Já jsem se do Prahy záhy přestěhoval a vracel jsem se do Říma jen skládat zkoušky (na studijních plánech jsem se s Alenou domluvil), ale vždycky se mě ptala na diplomku, na čem pracuju, co se tam v Praze učí. Nedokážu si moc vybavit na univerzitě těch let další profesory jako ona, působila jako z jiné planety.

Ale to byla celá Alena, v pracovně měla skleničky a láhev becherovky na oslavu po státnicích. Když zkoušky probíhaly v letních měsících, měla zase čerstvě natrhané ovoce. Když vás potkala v baru, pozvala vás na kávu, působí to absurdně, ale jednou mi koupila i mozzarellu (možná je prodával barista, už si to moc nepamatuju). Se studenty procházela jejich překlady celé hodiny, dávala jim spoustu rad, kterými mnozí neměli sílu se řídit, ale chovala se ke všem stejně.

Asi tomu tak ve skutečnosti nebylo, ale vybavuju si Alenu ve Ville Mirafiori v kteroukoli denní hodinu. Viděl jsem ji pomáhat kolegům všeho druhu, často se jí za to nicméně nedostalo ani vděku, ale jak sama říkala, tak už to na světě chodí. Vybavuju si z těch let spoustu věcí, například jak se smála, když jsem se jí zeptal, proč v italštině neexistuje žádný časopis věnovaný české literatuře. Ale pak, místo aby mě považovala za blázna, mi na to řekla, ať ho založím já. To byla celá Alena...

Jednou jsme společně přerovnávali knihovnu, získal jsem cosi jako stipendium a ona mě učila, jak se katalogizují knihy. Potom jsme strávili několik odpolední, kdy já jsem se vždy unavil dřív než ona, kontrolou, zda jsou knihy na svém místě, a lepením nových štítků na knihy, které nám daroval Angelo Maria Ripellino, na něhož s láskou vzpomínala. Kdoví, jestli tam ty štítky ještě nejsou...

Vzpomínám si na den, kdy jsem jí přinesl návod na složitý systém skládání naformátovaných a potištěných listů o velikosti A3, aby vznikly sešitky s překlady českých textů, které jsem chtěl rozdávat studentům prvního ročníku. Den nato už telefonovala do nakladatelství Bulzoni, aby si ověřila, jestli to má opravdu cenu. Vzápětí začala rozvíjet nápad na edici věnovanou české literatuře.

Když jsem dělal konkurz na doktorát, což je v Itálii klíčová vstupenka do univerzitního světa, byl jsem po písemné části na prvním místě, ale už jednou jsem skončil jako první z vyřazených. Ten den tam se mnou byl další uchazeč, pán, který všechny znal, tykal si s profesory z komise a nepřetržitě mluvil neapolským dialektem. Alena, která šla kolem, jen poznamenala, že kdo tolik mluví, má málokdy co říct. A skutečně, vzhledem k průběhu ústní části, měla pravdu. Uměla takhle trefně glosovat situace a vidět vše v dobrém světle. Nikdy jsem ji neslyšel mluvit špatně ani o těch nejzavrženíhodnějších osobách, které kroužily kolem Prahy (a že jich bylo dost). V životě jsem potkal jen málo takových lidí, jako byla ona.

Ve skutečnosti jsme se moc nestýkali, já byl během studia skoro pořád v Praze, ona pak šla do penze, sotva jsem zahájil doktorát, kde pak byl mým stejně tak shovívavým školitelem Giuseppe dell`Agata, do Říma jsem se i nadále vracel jen nakrátko. Ale občas jsme si telefonovali a našli si čas dát si spolu kávu, ať ve Ville Mirafiori, v parku Colle Oppio nebo i v Praze. Mohlo jich být víc.

Asi nejkrásnější vzpomínka, kterou na Alenu mám, je jedna odpolední procházka po Praze, uličkami centra, kde se narodila a které pak velice živě vylíčila ve vzpomínkách napsaných pro vnoučata. Název Měla jsem štěstí nejlépe vystihuje jejich ducha. Na Aleně nejvíc udivovala její schopnost vybavit si s náklonností i lidi, které sotva zaznamenala.

Viděno jejím filtrem všechno vypadalo tak nějak lepší. I ta římská univerzita, kterou já jsem naopak nesnášel a přál si ji změnit. Nemyslím si, že ona by naši touhu po změně plně sdílela (nebo možná nesdílela způsob, který jsme používali), ale vždycky nám pomohla. I tenkrát, když jsme se Simonem Guagnellim rozjeli vydávání časopisu eSamizdat, a pak jsme moc nevěděli jak dál. Tiskárnu nám poradila ona a několikrát nám dokonce koupila papír, na který jsme časopis tiskli, lámala si hlavu i tím, jak vytvořit post pro stážistu.

Po letech mi zavolala, že byla nucena vyklidit jednu knihovnu. Těch třicet krabic s knihami pak darovala knihovně našeho oddělení v Padově, i když je nejdřív musela mít několik měsíců vedle postele, protože jsme nemohli najít způsob, jak zaplatit dopravu. Narazili jsme na jednu z mnoha podivností univerzitních fondů: peníze tam byly, ale nedaly se utratit. Mě to dost rozladilo, ale ona mi do telefonu stále opakovala, ať jsem v klidu. To byla celá Alena.

Zejména v jedné věci byla Alena nepřekonatelná, všímala si detailů a pamatovala si je i po letech. Pokaždé se mě ptala "a nechtěl jsi dělat... " a končila vždy slovy "už toho děláš až dost". Byly to věci, které jsem třeba před lety jen plácnul, ale ona s jistotou věděla, že je jednoho dne zrealizuju.

Jednou jsem jí poslal mailem fotografii svých synů a ona si v odpovědi vzpomněla na něco, co se stalo šest let předtím. "Vzpomínám si, jak v parku nad naším pražským bytem váš starší syn ťukal Evě na břicho a opakoval svému budoucímu bratříčkovi:,vylez ven, tak vylez ven, chci si hrát'." Ještě si to pamatovala...

Všechny tyto epizody, pro někoho možná marginální, by měly tlumočit jeden podstatný pocit: v Aleně jsem vždycky viděl jinou možnou univerzitu, takovou, která se soustředí na radost z výuky a na studenty, a ne na kariérismus všemožného druhu. Třebaže mi má povaha nedovolí sdílet její veskrze kladný pohled na svět, snažím se ho, seč mi síly stačí, nikdy neztrácet ze zřetele.

Naposledy jsem jí zatelefonoval den předtím, než se její zdravotní stav rapidně zhoršil, abych jí vyprávěl o ceně, kterou mi krátce předtím udělili v Praze. Alena vždycky chápala, že budu věci dělat jinak, po svém, a nikdy moje volby nekritizovala. Ze všech lidí, co znám, měla možná největší radost i z ceny jako takové. Rád si ji vybavuju takhle, veselou u telefonu nebo v učebně ve Ville Mirafiori před mnoha lety.

(bohemista, působí na univerzitě v Padově)

Annalisa Cosentino

Alenu Wildovou jsem poznala, když mně nebylo ani dvacet let. Chodila jsem na Sapienze v Římě na její kurzy české literatury; nás studentů bylo málo, zato jsme se učili intenzivněji než jiní: profesorka Wildová učila totiž dvakrát tolik hodin než její kolegové. Mívali jsme přednášky o literatuře, jak bylo zvykem u všech oborů, ale k tomu jsme s ní texty četli a analyzovali, tak jsme se cvičili v jazyce, především literárním, a také ve stylistice a v překladu. 

Alenu jsem tedy znala bezmála čtyřicet let: čtyři roky mého studia, a pětatřicet let přátelství. Je to pro mě složité oddělit profesionální spolupráci od celého dlouhého osobního vztahu. Překládaly jsme spolu různorodé texty od Komenského po Nerudu, dosud zůstávají nevydané povídky Ignáta Herrmanna.

Jsou ovšem styčné body mezi oběma sférami jejího života.

Mám na mysli její zvědavost, která ji nutila číst všechno možné. Měla bytostnou potřebu získávat nové informace a poznatky - samozřejmě znala důkladně a důvěrně klasická i současná díla české literatury, ale ráda četla také třeba detektivky, každý den noviny. Zajímala se současně o živé lidi: studentům a absolventům své poznatky velkoryse nabízela, zároveň však chtěla sama poznat, co z toho studenti mají, chtěla své poznání sdílet a pátrala po tom, co se z její práce uchytilo.

Měla své oblíbené autory, ale k literatuře stejně jako k lidem udržovala jistou zdrženlivost. Nebyl v tom chlad, spíš zdravý odstup. Nezapomenu na poznámku, kterou jen tak prohodila, když se jí moje studentské zapálení pro českou kulturu zdálo být přílišné: všude najdeš klady a zápory.

Velkorysost byl další z těch styčných bodů: běžně a přirozeně dávala to, co měla - pěknou knihu, dobrou radu. Přátelství cenila Alena vysoko.

O sobě nerada mluvila - sem tam vypravovala vzpomínku, zpravidla o někom jiném, nejčastěji však ráda poslouchala a komentovala. Až v posledních letech se rozhodla napsat něco, co se podobá pamětem (Sono stata fortunata, tj. Měla jsem štěstí): popisuje první část své životní dráhy a se svým typickým odstupem a jemnou ironií připisuje veškeré své úspěchy - štěstí.

(bohemistka, působí na univerzitě v Římě)

Giuseppe dell`Agata

S Alenou Wildovou Tosi jsem se seznámil po svém návratu z Prahy, kde jsem studoval slavistiku na Univerzitě Karlově pod vedením Antonína Dostála, slavného paleoslavisty, bohemisty a byzantologa, a Josefa Kurze, autora vynikající Učebnice jazyka staroslověnského, a poté, co jsem začal sám vyučovat slovanskou filologii na Filozofické fakultě univerzity v Pise.

Vztah s Alenou se od první chvíle vyznačoval vzájemnou úctou a náklonností. Když se stal Gian Carlo Pajetta vedoucím zahraniční sekce Italské komunistické strany, pověřil Nadiu Spano (jednu z jednadvaceti poslankyň zvolených v prvních legislativních volbách) vedením vztahů s Československem. Nadia řídila Svaz italsko-československého přátelství až do roku 1970. S Alenou jsme se několikrát sešli v předsednictvu tohoto svazu a také při kulturních akcích pořádaných československým velvyslanectvím.

Sdíleli jsme spolu nesmírnou bolest po sovětské imperialistické agresi proti socialismu s lidskou tváří Pražského jara a osobnostem typu Dubčeka, Smrkovského a Svobody a spolupracovali na podpoře Čechů a Slováků, kteří utekli do Itálie, i na dovozu knih do Prahy pro badatele a kolegy, kteří zůstali ve vlasti.

Po založení Italského sdružení slavistů v roce 1971 jsme se podíleli na jeho společenských aktivitách. Spolupracovali jsme na přípravách a konání konference o Gabrieli D`Annunziovi v kulturách slovanských zemí, který se konal v říjnu 1977. V květnu 1980 jsme se v Římě společně zúčastnili oslav devadesátých narozenin slavisty Ettora Lo Gatta. V září 1983 jsme se s hrstkou dalších italských kolegů zúčastnili IX. Mezinárodního kongresu slavistů v Kyjevě.

V březnu 1974 mi Alena vyprávěla o knize o Karlu Hynku Máchovi, kterou tehdy právě dokončovala. Dlouze jsme to probírali, mně její práce připadala velice zajímavá a doporučil jsem ji svým dvěma kolegům, s nimiž jsem řídil univerzitní edici Slavica vydávanou Marsiliem. Kniha vyšla v červenci 1976. Autorka v ní dopodrobna zkoumala dva rukopisy, deník a zápisník, který si Mácha vedl v roce 1835. Části intimní povahy jsou šifrované, ale byly v té době už dávno rozluštěné. Rozluštěné, nikoli vydané. Jejich publikování se marně dožadovali už špičkoví kritici jako Roman Jakobson či Jan Mukařovský. Alena se rozhodla to udělat a já ji v tom podpořil. Okolky s jejich vydáním byly motivovány přesvědčením, že by se zveřejněním těchto pasáží umenšil a poškodil obraz trpícího a trýzněného romantického básníka. Alena prostřednictvím podrobného a přesvědčivého rozboru dokázala, že tyto dva rukopisy mají zvláštní literární hodnotu. Nejde jen o důvěrné informace vztahující se k básníkovu životu, nýbrž o výsostně literární texty. Alena tak dosáhla cílů, jež si předsevzala: vydat kompletní verzi deníku považovaného za dílo umělecké hodnoty a nabídnout úplně první vydání původního textu v českém jazyce.

Díky úžasné laskavosti Barbary Tosi, Aleniny starší dcery, jsem si mohl přečíst text jejího životopisu s názvem Měla jsem štěstí, který je určený právě jejím dcerám a vnoučatům. Znovu jsem se v něm shledal s přáteli, vyučujícími a kolegy, kteří hráli v mém životě velice významnou roli. Na prvním místě chci vzpomenout na Bruna Meriggiho (1927-1970), s nímž se Alena seznámila, když spolu pracovali na československém vyslanectví a posléze na velvyslanectví v Římě. Meriggi vyučoval slovanskou filologii ve Florencii a vystudoval polštinu u zakladatele italské slavistiky Giovanniho Mavera. V roce 1961 získal Angelo Maria Ripellino místo řádného profesora ruského jazyka a literatury na Sapienze a dostal na starost i "československý" jazyk a literaturu. Jeho manželka Ela zavolala Aleně a řekla jí o možnosti stát se "mimořádnou asistentkou". Když se o tom dozvěděl Bruno Meriggi, poradil Aleně, aby zanechala prací spojených s výukou české gramatiky a aby napsala pro časopis Ricerche slavistiche pár článků, které by jí mohly dopomoct k habilitaci. Dne 16. listopadu 1967 se Alena stala Ripellinovou řádnou asistentkou, 7. června 1983 byla jmenována docentkou a 7. dubna 1989 získala mimořádnou profesuru.

Mezi Čechy Alena úzce spolupracovala s radou československého velvyslanectví Jaromírem Fučíkem. To on Aleně představil jejího budoucího manžela Virgilia Tosiho, publicistu a režiséra vědeckých dokumentů mezinárodní úrovně a také předsedu Mezinárodního svazu režisérů vědeckých dokumentárních filmů. Setkal jsem se s ním jen párkrát, ale vždy to byl velký zážitek.

Naposledy jsme se s Alenou setkali ve sborníku Praga-Milano. Andata e ritorno. Scritti in onore di Jitka Křesálková (Praha-Milán. Tam a zpátky. Texty na památku Jitky Křesálkové), který uspořádal Andrea Trovesi a který vyšel v roce 2020. Alenin článek se jmenuje "Polibek a soucit: poznámky k pátému zpěvu Pekla ve třech slovenských překladech."

V mém srdci zůstane vzpomínka na Alenu Wildovou Tosi, přítelkyni a skvělou kolegyni, stále živá.

(filolog a bulharista, působil na univerzitě v Pise)

Sylvie Richterová / České vzpomínky: Alena Wildová Tosi

a Sapienza na přelomu tisíciletí

Alenu Wildovou jsem poznala v roce 1974, když jsem se ocitla pod vedením Angela Marii Ripellina v nejpřívětivějším institutu obří filozofické fakulty v obřím univerzitním městě uprostřed Říma. Byl to Ústav slovanské filologie a patřil k univerzitě ve věčném městě nejstarší a největší. Angelo Maria Ripellino nastoupil na místo zakladatele italské rusistiky Ettora Lo Gatto v roce 1961 a Alena Wildová zde o rok později započala dlouhou kariéru od asistentky po profesorku. Jestli mělo v šedesátých letech univerzitní město, které dal v třicátých letech postavit Mussolini ve stylu odpovídajícím velikosti jeho ambicí, pouze čtvrtinu studentů, které má Sapienza dnes, bylo jich 30 000. Jen vyučujících je dnes přes dva tisíce. V moderních dějinách tu byli doma tři nositelé Nobelovy ceny a další a další osoby, jejichž jména se navždycky zapsala do italské i světové kultury. Vědění, které se tu soustřeďovalo, mohlo vyvolávat závratě. Specifická váha každého předmětu záležela na kvalitě, pro jazyky a kultury platilo, že všechny mají stejnou důstojnost a stejnou důležitost. Že neexistují malé a velké kultury, malé a velké jazyky a kvalita kultury že se neměří kvantitou. Profesor byl ex definitione svobodný, o tom, co a jak bude vyučovat rozhodoval jen a jen on sám. Charismatický profesor ze Sicílie a modrooká temperamentní asistentka z Prahy zde společně pracovali patnáct rušných let. Během prvních deseti let jejich působení se ruština, čeština i ostatní slovanské obory proměnily z exotických a hlavně skoro neznámých dalekých kultur v přitažlivé předměty slibující - a tento slib také plnící - významné kulturní i politické objevy. Ústav slovanské filologie měl svoji zvláštní, přívětivou a poněkud tajemnou atmosféru.

Na univerzitě se v té době pokoušelo o demokratizační změny studentské hnutí, které osmašedesátý rok vyburcoval a do kterého po dalších deset patnáct let pronikaly i extrémní proudy, včetně teroristických. Za zdmi univerzitního města a občas i na náměstí před hlavním vchodem se střídaly i střetávaly politizované skupiny studentů, došlo i k násilí, a nakonec i k tragickému atentátu. Chodby a často i posluchárny vypadaly strašně: poškozené stěny i nábytek, rudá hesla a revoluční nápisy, hlavně ale všude špína. Přednášky a další hodiny výuky probíhaly navzdory revoluci pokud jen možno normálně. Zvláštní a složitý svět, kde se dramaticky setkávala nejstarší kulturní tradice s nejvyhraněnějšími rozpory současného světa. Za pokojných dnů se rozlehlá, dnes už skoro zastavěná travnatá plocha před rektorátem plnila pestrobarevnými dětmi květin, hippies a revolucionáři v bundách a barvách pomyslné revoluční armády. Leželi, seděli, diskutovali a chovali se přátelsky. Nebo soudružsky. Ovzduší měla Cittŕ universitaria z celého Říma nejbohatší na smog z opiátů a drog.

V roce 1971, kdy jsem na univerzitu začala docházet, překvapoval nejen bouřlivý až nebezpečný studentský život, překvapovala také univerzitní byrokracie, která se pokoušela uchovat úřední formy hodné doby římských císařů. Navenek se absurdita projevovala nekonečnými frontami před okénky kanceláří. Byly klidné, rezignované, odevzdané. Univerzita se právě měnila z privilegovaného místa určeného nejvyšším společenským a kulturním vrstvám v instituci pro masové vzdělávání. Podivný svět. Ústav slovanské filologie, v jehož rámci se slovanské jazyky a literatury vyučovaly, měl svůj pevný řád a samozřejmou jistotu o vlastním poslání.

Mýtus o Ripellinovi přivezli už na začátku šedesátých let italští studenti slavistiky do Prahy. Byli okouzleni profesorem, jehož přednášky se podobaly divadelnímu představení a zároveň erudovaně uváděly do živého světa básnictví a literatury. Texty překládal rovnou z originálů, doplňoval jedinečnými komentáři, komparativními digresemi a sondami do světové literatury a to všechno strhujícím způsobem. Do Prahy se ovšem doneslo i jméno Aleny Wildové, obětavé lektorky češtiny, asistentky a schopné organizátorky. I ona suplovala v mnoha oborech, zejména v těch, na které profesor Ripellino neměl pomyšlení: kromě výuky jazyka pro čtyři ročníky a růstu vzácné, krásné knihovny, sledovala byrokratické záležitosti, jejichž zanedbání mohlo mít pro ústav neblahý dopad. Odborně a se znalostí věcí i lidí provázela také studenty chystající se na stipendium do Prahy. Pan profesor byl o sedm osm let starší a kromě slavistiky zvládal vysoce ceněnou divadelní kritiku. Dovedu si představit, že to s ním začínající asistentka nemohla mít vždycky lehké. Jeho heslo bylo: "Nejsme jazyková škola a neučíme, co se studenti můžou naučit jinde." Dávala jsem mu v duchu zapravdu, vzpomínajíc s hrůzou na jisté nudné a zbytečné hodiny z mých vlastních studií. Bylo ovšem také jasné, že v Římě žádná jazyková škola na češtinu neexistuje a existovat nikdy nebude.

Zatímco slavný profesor překvapoval zaumnými otázkami ohledně Chleb...nikova či koláží Jiřího Koláře, Alena Wildová vedla důkladně a systematicky výuku češtiny a možná někdy i slovenštiny. Bylo toho všeho moc na jednoho, na dva i na tři, musím ale říct, že z jejich studentů vyrostlo italské kultuře nemálo osobností. Bez znalosti času a místa, kde Alena Wildová působila, těžko by si člověk představil, s čím vším se během čtyřiceti let vyrovnávala. Absolventka Filozofické fakulty Karlovy univerzity, která obhájila diplomovou práci i na římské univerzitě, s malými dětmi a bohatým rodinným životem oplývala dary jako nadšení, elán a optimismus, byla podnikavá a věcná, mohla se chlubit skvělou odbornou přípravou a širokou kulturou. Zpětný pohled osvětluje osobní i ženské kvality, sociální cítění, talent, přátelství, pozornost vůči druhým, všestranné zájmy, vytrvalost a konečně trpělivost, se kterou se dokázala věnovat i nenápadné užitečné práci.

Když mě v roce 1974 povolal Angelo Maria Ripellino jako stipendistku Národní rady pro výzkum, měla jsem se od obou co učit. Kromě toho v Ripellinově kabinetu probíhaly živé hovory o dramatické aktuální situaci českých spisovatelů, ruských spisovatelů, někdy i o situaci přítomných lektorů katedry, kteří dílem univerzity, ministerstva školství a snad celé humanistické i antihumánní tradice vzdělávání pracovali celé roky pod hlavičkou "precari". Bez pravidelného příjmu a s nejasnými vyhlídkami. To už jsem mezi ně jako lektorka češtiny patřila a měla díky tomu příležitost nahlédnout, jak konkrétně Alena Wildová potřebného podepře: na ministerstvo zahraničí jsem šla tlumočit na nějakou diplomatickou akci místo v džínách v jejím elegantním kostýmu. Ripellino si v roce 1974 přizval na češtinu ještě nadaného bohemistu, básníka a hudebníka jménem Enzo De Filippis, který u něho promoval diplomkou o Holanovi. Češtinu studovali i ruštináři, například budoucí profesorka a překladatelka Caterina Graziadei. Pospolitost se přelévala do bytů, mezi přátele patřila i Ella Ripellinová. Alena Wildová štědře pomáhala pokaždé, když šlo o to přečíst kolegyni nebo kolegovi jeho práci, poradit nebo vyhledat potřebné prameny. Opláceli jsme spoluprací na náročných, mnoho měsíců a snad i let vyžadujících projektech, jako podrobná a důkladná bibliografie překladů z české i slovenské literatury a studií o české a slovenské literatuře. Vyžadovalo to cílevědomou trpělivost a také sebeovládání, protože při tom člověk listoval starými časopisy plnými lákavých textů a musel jim odolávat. Alena Wildová měla jasno, čeho je zapotřebí, aby se jazyk studoval podle všech pravidel a s nezbytnými vědeckými pomůckami. Kromě bibliografie sestavila také gramatiku, s tou si poradila sama. Tajně si ale myslím, že si přece jen nejvíc užila, když připravovala k vydání deníky Karla Hynka Máchy nebo výbor z české literatury sedmnáctého století.

Jak byla velkorysá v práci, tak byla i pohostinná, hranice mezi rodinou a univerzitou se pružně a neustále měnily. I vzájemnou pomoc rodinného typu jsme si občas poskytovaly. Byla to právě ona, kdo mne upozornil, že Angelo Maria na poliklinice vedle univerzitního města na tom není vůbec dobře a abych se běžela rozloučit. Nedlouho poté jsme se smutně rozloučily i s mladičkým Enzem De Filippis. Těmito dvěma odchody skončilo jedno velké období.

Vzpomínám s úsměvem na dvě události. První spadá někam do konce sedmdesátých let, do doby Charty a vrcholné "normalizace" započaté v Praze armádami pěti států Varšavské smlouvy. Vyhledali nás na fakultě, v kterési velké, sluncem prozářené posluchárně, dva pánové z českého ministerstva školství. Přišli neohlášeni a s přísnými úředními tvářemi, aby ostrým, káravým tónem sdělili, že v rámci české literatury vyučujeme cosi, co ministerstvo "jako českou literaturu neuznává": Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík, Milan Kundera a další. Nejvtipnější na tom bylo, jak bojovně očekávali, že příkazu uposlechneme, případně že se ještě zeptáme, které autory ministerstvo ráčí uznávat a podle toho upravíme program teď hned i na příští roky. Scéna byla groteskní, soudruzi snad netušili, že nad českou literaturou nemají patnáct set kilometrů na jih od Prahy vůbec žádnou moc. Nebo počítali s tím, že se zalekneme a oportunisticky vyhneme trestům, které na nás v Praze políčí. Paní profesorku Wildovou z římské univerzity nečekané divadlo skvěle pobavilo. "My tady učíme literaturu svobodně a českému ministerstvu se za to neodpovídáme," řekla s úsměvem, ani ne tak na vysvětlenou jako na rozloučenou. Marně jsem se snažila si představit, jaké sankce by asi české ministerstvo mohlo na nás nebo na římskou univerzitu uvalit za to, že tady necenzurujeme.

Velkým a slavnostním zadostiučiněním byla oslava Nobelovy ceny udělené Jaroslavu Seifertovi: téměř přes noc se paní profesorce Wildové podařilo sestavit a přeložit pásmo z posledních básníkových veršů, z Morového sloupu, z Být básníkem. Ve velké posluchárně zalité sluncem a plné zvědavých posluchačů se odehrálo vyprávění o básníkovi a čtení z veršů, při kterém se s úspěchem uplatnila její starší dcera Barbara Tosi. Bylo to naše poslední představení na staré fakultě.

Římská univerzita měla jiné starosti než dohlížet na vážené profesory a jejich studijní programy, univerzitní město praskalo ve švech a hledaly se budovy, kam přesunout některé obory. V roce 1985 se Ústav slovanských studií přestěhoval do Villy Mirafiori, původně zámečku ze sedmdesátých let devatenáctého století, v neorenesančním stylu, postaveném pro morganatickou manželku italského krále. Stavbu uchovaly v plné kráse až do naší doby řádové sestry kongregace Dámy Svatého srdce, které v patrech zbudovaly chodby plné dveří do jednotlivých cel, určených za (velmi maličké) pracovny. Z velké kaple univerzita vykouzlila moderní knihovnu s čítárnami v kaplích postranních. Původním určením to nejspíš byl salon pro velké hostiny či k tanci. Vysoké skleněné dveře se nacházely přesně proti hlavnímu vchodu, a jako i další vzácné vchody zdobily je překrásné tabule z broušeného skla. Bylo to tak pěkné, že tu natáčeli Luchino Visconti nebo Liliana Cavani. Otevřít rafinovanou památku veřejnosti, navíc studentům, kteří ještě pamatovali dlažební kostky, ba i flašky-molotovy jako sociální argumenty vypadalo jako další plod šílenství vykolejeného dvacátého století. Na broušená skla s jemnými dekoracemi ve dveřích přece stačí jen trochu přitlačit, a je po nich.

Stal se zázrak, nikdy se žádné nerozbilo. Villa Mirafiori najednou patřila té stejné Sapienzi jako zdevastované chodby a otlučené posluchárny z masivních zdí z doby fašismu napodobujícího císařský Řím. Obrovská socha Minervy v univerzitním městě, zrcadlící se v bazénu před budovou rektorátu, nezabránila plundrování. V parku Villy Mirafiori se skrýval skromný bazének se zlatými rybičkami a sochou svatého Františka, polozakrytý nějakým rákosím. Nenápadný svatý tiše zvedal ruku a žehnal světu. Nevím, jestli se kdo zamyslel nad symboly, určitě ale stojí za pozornost, že křehkost a krása si zjednaly respekt, zatímco silácké šedé zdi násilí nezabránily. Hlavní důvod ke stěhování se nakonec nevyhnul ani Ville Mirafiori: také praskala ve švech. Namísto travnaté plochy vhodné k opalování nebo k jogínské pozici lotosového květu měla v dost rozlehlém parku lavičky, které studenti kreativně sestavovali do větších či menších seskupení. Skládací posluchárničky. Za pěkného počasí jsme tu mohli vést konzultace i semináře. Myslím, že pro Alenu Wildovou byly univerzitní roky nejšťastnější právě ve Ville Mirafiori. V naší cele pro dva psací stoly a nevelký počet židlí se konaly porady, zkoušky, konzultace se studenty, návštěvy ze zahraničí i ze strany nostalgických absolventů. Největší událostí byla návštěva Bohumila Hrabala na začátku devadesátých let. Vyhledala jsem ho v nedalekém hotelu a celkem snadno přesvědčila, aby se šel podívat na naši katedru. Byla tam právě Alena, obě lektorky, Lucie Casadei a Eva Rosenbaumová, a nevím kdo všechno ještě, ale určitě jsme dosáhli rekordu v počtu osob na metr čtvereční. Pana Hrabala inspirovali přítomní i prostředí, konverzace se proměnila ve vyprávění o autorech, kteří pro něho nejvíc znamenali. Soustředil se hlavně na Joyce, a že by o něm mohl udělat přednášku. A vlastně ji také udělal, neoficiálně a překrásně. Škoda že jsme zapomněly Hrabalovi povyprávět, jak nám ho z Prahy před dvaceti lety přijeli zakazovat.

Patnáct let tu Alena Wildová působila jako profesorka, na tři roky přijala i roli a úkoly ředitelky ústavu. Měla jsem pocit, že ji to baví, kolegové si jí v této roli cenili, ale z mé strany to už byl pohled z dálky, protože od roku 1990 jsem začala dojíždět do Padovy a pak do Viterba. Někdy v roce 1997 jsem převzala výuku v Římě, tři nebo čtyři roky jsem pak pracovala v Římě i ve Viterbu, když Alena Wildová odcházela do penze a já měla nastoupit na její místo. Problémy nastaly, když jsem zjistila, že nové vedení ústavu provádí mocenskou politiku, se kterou nemohu souhlasit. Co všechno zamlčuji pod eufemismem "mocenská politika", nebudu rozvádět, odehrávalo se to ve více plánech, od vedení konkurzů po arbitrární rozhodnutí přeorganizovat knihovnu, přes bourání zdí oddělujících pracovny vyučujících - bývalé cely. Nezdařený pokus o americký styl v řízení slavistické knihovny, který bohužel také zasluhoval definici "šílený", způsobil dvouletou paralýzu knihovny a takový nedostatek místa pro přípravy, konzultace či skladování didaktického materiálu a přijímání návštěv, že jsme se s kolegy z českých univerzit často taky raději šli posadit do parku na lavičky. Zde už svatý František nepomohl, žasla jsem, jak se může dařit duchu hodnému totalitního režimu v malém, ještě nedávno přátelsky laděném Ústavu slovanských studií. A zlobila jsem se, proč se paní profesorka Wildová proti šíleným plánům a činům nepostavila. Uvěřila snad demagogickým řečem o krásné budoucnosti? V demokratickém zřízení se do systému jednotlivých ústavů nikdo nepletl, každý měl samozřejmě svoji svobodu a nezávislost. I vyučující si svobodně vybírali, kam a s kým se přestěhují. Ústav slovanských studií se rozdělil, nedlouho nato se z praktických důvodů rozdělila i největší fakulta v Evropě. Rozpad akademické říše římské, díky němuž zmizel navždycky i samostatný Ústav slovanských studií. V dlouhých časových perspektivách se všechno dál a dál proměňuje. Čeština a ostatní slovanské jazyky jsou ještě stále v italském univerzitním systému samostatnými a víceméně plnoprávnými předměty. Na řadě univerzit se však od té doby čeština a jiné "malé" obory vytratily, zvítězily materialisticky orientované argumenty kvantitativní, finanční a politické, které na univerzitě nemají co dělat, protože co se týče kultury, kvalita váží víc než kvantita. Milá Aleno, vzpomínám a děkuji životu za to, co dobrého jsme udělaly a prožily.

(spisovatelka a bohemista, působila na univerzitě v Padově, Viterbu a Římě)

Martin Valášek

"Salve Martine, pár informací o příjezdu do Říma. Až na letišti vylezete z celního prostoru, jděte nalevo a hned za rohem je výtah: vyjedete nahoru a vydáte se směrem na nádraží: šipka na FS = Ferrovie dello Stato. Dá se taky jít pěšky po šipkách, v tom případě po pohyblivých schodech napřed dolů a pak nahoru a kus pěšky. Na nádraží si koupíte u kasy lístek na Stazione Tiburtina za 5,50 euro na osobu a típnete ho před nastoupením do vlaku ve žluté kastličce na nástupišti. Musíte do vlaku směr Fara Sabina, jede každých 20 minut. Cesta trvá 50 minut, vystoupíte na "Stazione Tiburtina FS". Tam jsou dvě či tři možnosti: [...] Bohužel na tebe nebudu moci čekat, bude u nás na venku Barbora a pravděpodobně vzhledem k svátku přijede taky Julie s rodinou. Andreina ale připraví vše potřebné a něco vám nechám v ledničce. Chleba mi tentokrát nevoz, než se objevím v Římě, zkazil by se. Snad jsem to všecko správně vypsala. Dej mi vědět, až získáš klíče... Ciao Alena"

Když člověk nemaže staré e-maily, mohou na něj z kasemat "inboxu" vypadnout rozličné zaprášené vzkazy či pozapomenuté dopisy, jako například tento z dubna 2008, kdy jsem se opět po čase chystal na pár dní do Říma, protože Věčné město je na jaře nejkrásnější a pohostinná náruč Aleny Wildové byla vždy doširoka otevřená. To už jsme se znali jistě alespoň deset let. Nejprve se v letech devadesátých začal objevovat na filozofické fakultě a na seminářích a přednáškách profesora Sticha Alenin student Alessandro Catalano, později zavítala občas do Prahy i Alena osobně. Začátkem nultých let jsme Alenu přizvali ke spolupráci na přípravě edice Šteyerova překladu Věčného pekelného žaláře Giovanniho Battisty Manniho, napsala ke knize obsáhlý a hezký doslov, využivši přitom své badatelské rozkročenosti mezi Prahou a Římem. Vždy jsem obdivoval její elán a energii, s níž čelila novým a novým odborným a oborovým výzvám, zvláště při zpracování různých bibliografií či při psaní poznámek a vysvětlivek k překladům české literatury do italštiny.

O tuhé italské zimě 2012 svědčí Alenin únorový e-mail: "Když napadl předminulý čtvrtek první sníh, byli jsme na venku, nějakých 40 km od Říma směrem k Umbrii. První den a v noci nebyl proud, ale naštěstí máme krb.  Současně sníh ohnul až skoro k zemi silné větve vysokánského vavřínu u domu, přičemž přetrhl drát telefonu, a trvalo několik  dní, než se k nám dostali od Telekomu a znova nás zapojili. Čili žádná e-pošta ani internet. Auto jsem před tím, než napadlo, vtipně zaparkovala nahoře na kopci: když už jsem se k němu konečně dostala, zjistila jsem, že těsně před ním padl strom a těsně za ním buldozer, který prohrabával cestu, nahrnul asi dva metry sněhu. Na zahradě sníh vyvrátil stoletou olivu, zlomil  několik silných větví dvou starých cedrů atd. atd., škoda. Jinak vše dobré, hodný soused nám po několika dnech přinesl chleba a mlíko, a měli jsme vodu, zatímco ve vedlejší vsi byli tři dny bez vody. Když už to vypadalo slibně, napadl sníh znovu. Takže nám nezbylo než pracovat. Dnes jedeme poprvé na nákup, pro noviny atd. Těším se na jarní setkání v Praze, napíšu ti. Ty Souvislosti s Dantem bych si pak ráda vzala."

Dokud mohla, zajížděla Alena alespoň jednou ročně, obvykle v létě, do Čech. Obrazila pražské výstavy, zhlédla nové české filmy, nakoupila aktuální literaturu. I v osmé dekádě svého života zvládala cesty nejen mezi Itálií a Českem, ale často i do vzdálenějších, například středoasijských destinací. Kde mohla, tam plavala, v Praze na Petynce, v Itálii ve veřejném bazénu u jejich domu na venkově. V květnu 2015 referovala:

"My dva tiše stárneme, jen občas se nám přece jen podaří něco provést. Oslavili jsme 55 let spolu, absolvovali jsme desetidenní  plavbu obrovskou lodí do Řecka a Turecka, Virgilio dokončil novou knížku, navzdory krizi se snaží  najít nakladatele, a jen tak mimochodem pravidelně přispívá do portálu www.ildocumentario.it. Annalisa a já jsme dokončily výbor z Nerudy: týden před vánočními svátky dokonce vyšel. Takže teď jsem nezaměstnaná, probírám staré maminčiny dopisy a žasnu, jak tato žena (1903), která měla  za sebou všehovšudy rakousko-uherskou měšťanku v Pelhřimově, píše krásně, bohatě a taky bezchybně. Až budeš mít čas, pošli fotku, ať vím, jak pokračujete."

Život se nedá zastavit, čas se nedá zastavit. Chvíle strávené s Alenou, mou nejstarší kamarádkou, patří k nejsvětlejším okamžikům mého života. Protože s Alenou bylo vždycky dobře.

(bohemista, šéfredaktor Souvislostí)

Vzpomínky Laury Angeloni, Lucii Casadei, Alessandra Catalana a Giuseppeho dell`Agaty přeložila Alice Flemrová.