Husák, buržoázny nacionalista 1951-1963

Gustáv Husák je nepochybně jednou z nejkomplikovanějších postav československých dějin. Svými postoji výrazně přispěl k podobě reformního snažení KSČ v šedesátých let. Neblaze se zapsal do životů mnohých z nás, kdo jsme tak útrpně prožívali normalizaci let osmdesátých. Povětšinou se ale dnes zapomíná, že Husák zcela zásadně ovlivnil slovenské politické sebeuvědomění, respektive slovenský politický nacionalismus čtyřicátých a padesátých let. Ocejchování Husáka termínem "buržoazní nacionalista" má v českém historickém povědomí dlouhodobě spíše negativní charakter. Většinově je tento termín reflektován jako něco, co bylo Husákovi, jenž se podle legendy odmítl podřídit stalinskému soudnímu systému, neprávem přisouzeno. A protože šlo v jeho případě stejně jako v případě Novomeského, Holdoše, Okáliho a Horvátha o proces politický, nemá podle názoru mnohých cenu se danou problematikou seriózně zaobírat.

Schematicky přistoupil před lety k Husákovu nacionalismu Milan Macháček, nemluvě o tom, že s materiály vyšetřovacích komisí, Barákovy a Kolderovy, které ve druhé polovině padesátých let a v letech šedesátých "revidovaly" proces se "slovenskými buržoazními nacionalisty", pracoval poněkud nekriticky. Přesto je ale třeba přiznat, že se Macháček pokusil nejen deskriptivně popsat Husákův proces, ale zároveň si i částečně kladl otázky ohledně Husákova pojetí slovenské problematiky v poválečném Československu. Ve srovnání s Macháčkem je kniha Branislava Kinčoka Husák, buržoázny nacionalista 1951-1963 krokem zpět. Za lákavě znějícím titulem totiž monografie skrývá pouhý, ryze faktografický pokus popsat relativně krátkou éru Husákova života. Nejrozsáhlejší část knihy tvoří suchý popis Husákova zatčení, vyšetřování, soudu, věznění a rehabilitace, vše přetížené pramennými citacemi. Styl, jímž je kniha napsána, je odtažitý, chladně věcný, s vyvarováním se téměř jakýchkoli intepretací. Tato skutečnost je možná způsobena tím, že na první pohled není jasné, kdo je autorem knihy. Na obálce je sice uveden Branislav Kinčok, samotná kniha má ale těžko uvěřitelnou strukturu. Pod úvodem je podepsán Tomáš Černák, autor knihy Mladé roky Gustáva Husáka 1913-1939 (2015), resp. spoluautor knih Husák v odboji a SNP 1938-1945 (2017) a Husák, vrcholy a pády 1945-1951 (2018). Rovněž pod závěrem, jenž rozhodně není shrnujícím závěrem knihy, figuruje jméno Tomáš Černák, slovenský historik, působící do roku 2022 na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Stylově se kniha Husák, buržoázny nacionalista 1951-1963 velmi podobá předešlým svazkům, chronologicky popisujícím Husákův život, nemluvě o tom, že v minulých letech byla kniha avizována pod autorstvím Černákovým. Ať už je ale autorem knihy, jejích částí či kapitol kdokoli, jedno je podstatné. Kniha se ani v nejmenším nevěnuje Husákovu nacionalismu, jeho představám o postavení Slovenska v Československé republice, úvahám o slovenském národním vědomí, o formulování politických cílů ze strany slovenských politických elit, o myšlenkovém souznění Husáka, Novomeského, Clementise, Okáliho či Horvátha. Na knize jsou pozoruhodné pouze postoje k Husákovi a dalším slovenských intelektuálům ze strany předsedy vlády Viliama Širokého, podíl Širokého na procesu samotném, jeho snaha zabránit rehabilitaci, respektive rehabilitaci v plném rozsahu. Cenné jsou rovněž postřehy týkající se názorů Dubčeka na rehabilitaci proslovensky konajících slovenských intelektuálů či hutná deskripce rehabilitačních procesů, respektive Husákovy neústupnosti, směřující k návratu mezi stranické špičky.

To nejdůležitější, tedy problematika svébytného politického a kulturního uvažování, slovenského nacionalismu v řadách ke komunismu se hlásících intelektuálů, mezi nimiž hrál Husák významnou a nezaměnitelnou úlohu, ale bohužel leží mimo zájem a intepretaci autora/autorů. Je to jako psát o Husově reformátorství z hlediska obvinění a soudů vedených vůči němu arcibiskupem, papežem a koncilem, avšak bez zřetele k jeho vlastním reformním názorům. Bez analýzy Husáka jako slovenského nacionalisty ale není možné pochopit jeho postoje v roce 1968, respektive během normalizace, jejímž duchovním strůjcem nepochybně byl a jejímuž úspěchu obětoval i koncept československé federace. Po Macháčkově, stejně jako po Kinčokově (Černákově) knize tak nadále zůstává nejdůležitější prací o Husákově, respektive slovenském nacionalismu monografie Grzegorze Gąsiora Stalinowska Słowacja. Proces "burżuazyjnych nacjonalistów" w 1954 roku (2006). Přestože i ona v sobě skrývá mnohá interpretační úskalí, reprezentuje doposud jedinou knihu, která se pokouší pochopit dějinnou skutečnost, a nikoli pouze věcně popisovat dějinné události.

F. M. Bartoš - A. Molnár: Rozvaha mužů středu (korespondence 1944-1972)

Amedeo Molnár a František M. Bartoš patří k neznámějším evangelickým historikům 20. století. Bartoš sice svoji vědeckou dráhu započal již ve dvacátých letech a proslul svými polemikami s Josefem Pekařem (aniž by ho ale Pekař uznal jako sobě rovného historika) a přísluší ke zcela jiné generaci než Molnár, avšak oba spojuje pedagogická činnost na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. Obdobná byla i témata, která ve svých historických výzkumech zpracovávali, neboť oba odborně zajímal středověk. Na středověk se oba dívali především prizmatem náboženských a intelektuálních dějin, což je do značné míry odlišovalo od většiny českých medievistů, kteří se od padesátých let soustředili na politické či hospodářské dějiny. Zároveň by ale bylo možné konstatovat celou řadu aspektů, jež Molnára a Bartoše rozdělovaly.

Nemá to ale cenu, protože jak shody, tak rozdíly velmi dobře odráží jejich vzájemná korespondence z let 1944-1972. Dochovalo se nám něco málo přes dvě stě dopisů, v nichž dominuje korespondence z přelomu padesátých a šedesátých let a z přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Jak je ze samotné edice, vydané vloni v nakladatelství Kalich, patrné, dopisy představují pouhé torzo. Torzovitost ale samozřejmě tkví i ve skutečnosti, že vedle dopisů se Molnár s Bartošem pravidelně setkávali na fakultě. Mnoho dopisů je tak ozvukem osobních rozhovorů, jejichž obsah neznáme. Obdobně jako u téměř každé korespondence maně vyvstává otázka, zda má cenu střípky vzájemné komunikace vydávat, zda jejich fragmentární čtení nevede spíše ke zkreslení než k prohloubení poznání osobností pisatelů listů, jež rozhodně nebyly určeny širší veřejnosti a s jejichž publikováním jeden či druhý nepočítal. Způsob vydání korespondence F. M. Bartoše a A. Molnára, jaký jejich editor Ota Halama zvolil, naznačený problém ještě umocňuje. Halama totiž fakticky rezignoval na komentáře k jednotlivým listům a dohledal pouze citace knih a studií, k nimž se oba pisatelé vyjadřují. Z věcného hlediska tak bohužel mnoho informací, významných pro dějiny dějepisectví, zůstává čtenářům skryto, neboť je nejsou s to i přes snahu dešifrovat. Je to po mém soudu škoda, protože edice korespondence mimo jiné slouží právě k těmto účelům.

I přes toto omezení je ale korespondence A. Molnára s F. M. Bartošem v mnohém poučná. Především tedy díky listům Bartošovým, jenž se o mnoha záležitostech vyjadřoval velmi otevřeně. Zároveň však jeho listy vykazují vysokou míru subjektivity, vycházející z jeho sebevědomí a přesvědčení, že on sám většinu marxistickým medievistů svou badatelskou prací převyšuje. Velmi kritický je především k Josefu Mackovi a dává to okázale najevo. Ostře se ale rovněž vymezuje i vůči F. M. Dobiášovi či E. Maleczyńské. Pozoruhodné jsou jedovaté šípy vystřelené na Paula de Vooghta, z nichž vysvítá Bartošova konfesní netolerance. Pomineme-li mnohé Bartošovy popularizační texty, pak jeho konfesní přístup k dějinám je sice vždy patrný, avšak povětšinou nepřekračoval určitou mez. Po roce 1948 to bylo samozřejmě do jisté míry způsobeno společenskou atmosférou a překážkami, jež byly Bartošovi kladeny v jeho vědecké práci. V dopisech, směřovaných Molnárovi, však Bartoš nechával svému konfesnímu zapouzdření volný průchod. Z tohoto důvodu neviděl jedinečnost de Vooghtova přístupu k Janu Husovi a k rané husitské reformaci a veškerý přínos tohoto belgického benediktina k husovskému bádání snižoval. V tomto ohledu se mu ale Molnár postavil. Z dopisů je v tomto ohledu zřejmé, jak Molnár postupně ztrácel onen podřízenecký vztah k Bartošovi a jak nacházel vlastní styl i slova. Molnár byl na rozdíl od Bartoše prost konfesních předsudků a rovněž mnohem lépe hledal cestu k marxistickým historikům a interpretacím (usnadňoval mu to jeho obdiv k revolučnímu Táboru dvacátých i třicátých let, který Bartoš rozhodně nesdílel), což se občas promítalo i do jeho prací, ovlivněných myšlenkovým světem Hromádkovým. Nic z toho se ale v jeho korespondenci s Bartošem neodráží, což ale může být způsobeno nedochováním příslušných listů, či spíše tím, že v šedesátých letech oba mezi sebou spíše mluvili, než aby si psali.