Prosinec jako vážený měsíc pochází v češtině od slovesa prosinoti, což znamená probleskovat. Takže je to probleskovník. Pojmenovat šmahem týdny, které naopak mají být klidné, pomalé, strávené v radostném očekávání z příchodu Spasitele, nezdá se být vhodné rozhodnutí předků. Zato ti lužickosrbští na to šli od víry, a mají tedy hodownik neboli vánočník, jelikož Vánoce se lužickosrbsky řeknou hody - vítejte, falešní přátelé. No a v průběhu vánočníku je v srbské Lužici potřeba určit slovo roku. Ta tradice netrvá dlouho, vloni na ni došlo teprve počtvrté, ale už si lužickosrbští mluvčí zvykli. Původně sice šlo o nápad Serbských Nowin, jediného lužickosrbského deníku, ale už se na soutěži rovnocenně podílejí všechna lužickosrbská média, protože jde o oblíbený způsob, jak hravě aspoň na chviličku pozvednout prestiž nejmenšího západoslovanského jazyka mezi jeho uživateli. Do ankety je vždy vybráno dvanáct slov, za každý měsíc jedno, jež výrazně rezonovalo v lužickosrbském jazyce, přičemž podmínkou je, aby šlo o slovo nové. Vítězem předešlých let, na nějž si všichni pamatují a skutečně jej začali v řeči běžně používat, je třeba nové pojmenování pro mobil: místo handyj, nijak vynalézavé přejímky z němčiny, začalo se říkat šmóratko. Je to podstatné jméno odvozené od slovesa šmórać, což znamená škrábat, sunout, klouzat nebo přeškrtnout, v tomto případě se myslí přejíždět prstem křížem po displeji. To v češtině ani nemáme. Zato jiná slova ano: předloni zvítězila pomazanka neboli výraz označující nátěrku na pečivo, v němž český mluvčí těžko nevidí svou pomazánku. Lužičtí Srbové však toto upozornění podrážděně rozporovali poukazem na to, že přece jejich výraz je jednoznačně "analogií" k německému Brotaufstrich, tak proč do toho tahat češtinu? Popření případného slovanského pozadí a přimknutí k německému světu, to je jeden z běžných lužickosrbských reflexů - postoj vyvolaný pýchou z úspěšného přežívání mezi Němci i smutkem přesvědčení, že jsou na světě sami, obklopeni dokoławokoło německým živlem. Možná mají pravdu a my jim nerozumíme. Zvenčí Lužické Srby vnímáme jako jeden národ, třebaže oni sami se tak necítí. Vždyť ani ta anketa není "slovo roku", jak jsme se my Češi naučili říkat, nýbrž jenom Hornoserbske słowo lěta, čili dolnolužická srbština šla z kola ven. Jenom výjimečně lze zažít, aby se Dolnosrb a Hornosrb domlouvali lužickosrbsky, běžně komunikují německy. Zatímco když na Dolnosrba spustím hornosrbsky já, cizinec, zatváří se na mě, že mu službu věru neprokazuju a mluvím na něj stejně vzdálenou řečí, jakou je pro něj čěšćina abo pólšćina, ale akceptuje mé pokusy a snaží se mi porozumět, přestože mu to jde ztěžka. I když obráceně, tedy abych delnjoserbsce spustil na Hornosrba, šlo by to ještě hůř, neboť w Serbach je to kaž w Čěskosłowakskej: spíš ti menší se snaží porozumět větším než obráceně - oním směrem platí přezíravé přesvědčení, že menší se má přizpůsobit většímu. A tak je to rovněž v případě mojeje rozmołwy s kterýmkoli Lužickým Srbem: protože neumím pořádně němsce, musí se mnou mluvit srbsky. Jako Čech jsem pro Lužického Srba ten větší, takže dá na mě, ale kdyby přepnul do němčiny, je rázem větší on. Můj zjevný německý nedostatek však mého lužickosrbského přítele vlastně staví před to, že při hovoru se mnou volky nevolky zlepšuje svou lužickou srbštinu, jelikož nemá jinou možnost. Čeští sorabisté zpravidla německy neumějí nebo s Lužickými Srby odmítají němcować z principu - kvůli přesvědčení, že má smysl o další existenci lužické srbštiny dennodenně usilovat při jakékoli příležitosti. A taky z přesvědčení, že když jsme dokázali svůj jazyk zachránit my, není přece tak složité, aby to nedokázal také někdo jiný. Skutečně je pro nás těžké zrozumić, že lužickosrbská kultura je sice české nejbližší, že sice do značné míry byla a trochu ještě je tou českou inspirována a v některých obdobích dokonce řízena, že jednou nejsme ti malí, nýbrž velcí, ale přesto má své vlastní zákonitosti a dějiny se k ní chovaly jinak, tudíž má i jiné reflexy a návyky. Našinec se v Lužici ocitá jako vítěz: bývá to bohemista se zalíbením v národním obrození, který za humny musí dát za pravdu významným předkům v jejich bémácké zdrženlivosti, neboť na vlastní oči spatřuje na saském venkově důkaz germánské nadvlády: slovanský jazyk potíraný německým, na každém rohu a návěstí lužickou srbštinu psanou drobným písmem, vždy druhou v pořadí, a nad ní óbrněmčinu. To aby se cestující neztratili, protože když to bude stejně velké, zmate je to, hájí se Němci. Aneb hájí jako standard ponížení, nerovnost a kód prezentovaný nedostatečně, v heslech, nikoli celistvě. Skutečně truchlivý odraz našeho někdejška: těžko nemyslet na to, že takto to mohlo být před dvěma sty lety v českých zemích. Zatímco takoví japonští sorabisté - díky práci Tokijské univerzity jich překvapivě není málo - na to nemyslí vůbec a přicházejí do Lužice jako ryzí zvědavci bez očekávání a historicky podmíněných nároků, jsou primárně germanisté a slovanský jazyk si přibírají navíc: měli bychom od nich tento model převzít, ulevilo by se nám i česko-lužickosrbským vztahům, jenže když ponoukám germanisty k lužické srbštině, nerozumějí, proč to po nich chci, vždyť se s Lužickými Srby přece mohou domluvit německy - což zase odráží realitu života v srbské Lužici a pomáhá pochopit mně, jak to chodí třeba ve smíšených lužickosrbských rodinách, kde německý rodič, obvykle otec, často nehodlá dopustit, aby jeho potomci mluvili lužickosrbsky: jednak to není na německém pracovním trhu žádná výhoda, jednak se na velkých rodinných srazech ocitá sám mezi Srby, kterým nerozumí, a myslí si proto, že ho všichni pomlouvají, což skutečně je obvyklý reflex německých mluvčích v Lužici a další doklad německé panské pýchy, která si odmítá připustit, že Lužický Srb by mohl s blízkými komunikovat ještě i o něčem jiném, než že jsou na něj Němci zlí - jako si to třeba v devadesátých letech mysleli chovanci domu s pečovatelskou službou při klášteře cisterciaček v Pančicích, až se lužickosrbská abatyše rozhodla kvůli jejich brblání zakázat zaměstnancům v prostoru kláštera serbować a oni ji, sice rovněž brblajíce, poslechli, dokelž cyrkej a vrchnost se poslouchá, o tom není sporu, jak mi dokázaly lužickosrbské holčičky, když při hře s panenkami přešly automaticky do němčiny, což mi vrtalo hlavou, a tak jsem se zeptal: "Holcy, čehodla hnydom při hrajkanju němcujeće? Hač dotal sće na tajke rjane wašnje serbowali!" a ta odpověď mi vyrazila dech, jelikož byly pravily, že taková dáma jako barbína přece lužickosrbsky nemluví, a pak se není co divit, že Lužičtí Srbové na veřejnosti v přítomnosti byť jediného Němce okamžitě preventivně přecházejí do němčiny: z úslužné vstřícnosti, aby jim rozuměl, ale taky z genetické bojácnosti, aby si na ně nestěžoval - nabývá to oboustranně groteskních parametrů: ve frontě na lístky na fotbalový zápas nebo na koncert lidé mezi sebou sice serbují, než zhruba dva metry od pokladny přejde první z mluvčích do němčiny, metr od kasy už německou identitu přejímá celá skupina, aniž si uvědomuje, že tento jazykový obrat vykonala, a když ji na to upozorníte, podiví se... a pokračuje v němčině, zatímco Němec, který chce Lužické Srby ponížit, nějaký správný neonácek, jakých zrovna v Budyšíně, hlavním městě Horní Lužice, není málo, si vyjede za město dejme tomu k pomníku Cyrila a Metoděje - samozřejmě tam ani jeden z bratří, ani žádný jejich následovník nedošli, to pouze katoličtí Lužičtí Srbové chtěli před čtvrt stoletím vyjádřit k miléniu oběma mužům vděk za to, že do střední Evropy přinesli slovanskou vzdělanost a nauku, takže ve Smochćicích od přelomu tisíciletí mají druhý nejsevernější cyrilometodějský pomník v Evropě -, projde si informační cedule, které tu kromě němčiny a hornolužické srbštiny také česky a polsky vysvětlují, co je sousoší zač, a v neomylném přesvědčení, že dává na frak Lužickým Srbům, rozkope a rozláme ceduli českou, protože v samém centru lužickosrbského sídelního prostoru pouhých třicet kilometrů od českých hranic a padesát od polských není schopen od sebe rozeznat žádný z jazyků ani vlajek svých sousedů, pročež se na oplátku není co divit lužickosrbské mládeži, že si na zábavu shání ochranku a domlouvá ji za tučné peníze zdaleka, z jiné německé spolkové země, tak je totiž jistota, že vyhazovači místní poměry nebudou znát a večer, až bude diskotéka v nejlepším, nepovolají své kamarády, aby se s Lužickými Srby pobili. To všechno tedy našinec, vítěz oddávající se v Lužici pocitům národní euforie, při první návštěvě neví, trvá mu léta do takových poměrů proniknout a vzít je za své, proto se bohužel nebrání - zažil jsem to mnohokrát a sám jsem začal zrovna tak - při prvních pobytech v Lužici na své nové známé jaksepatří udeřit: Proč nemluvíte lužickosrbsky všude? Proč jen mezi sebou? Takhle přece svůj jazyk nezachráníte! Jestliže máte právo psát adresy na poštovní korespondenci lužickosrbsky, proč ho nevyužíváte? No protože bychom rádi, aby nám ty dopisy došly - a se srbskou adresou nebo se srbskou variantou jména nedojdou, pošťáci srbsky neumějí, naučit se odmítají, tak dopisy házejí, kam je zrovna napadne, a když je předají susodam, je to ještě dobře, taky je nechávají ležet někde venku na sloupku, a když je wětřik odnese, kdo by se po nich sháněl? Nakonec bys taky rezignoval, protože reálný život není čítanka, ten tě naučí. Naučil: audioprůvodce po Budyšíně je ve slovanských jazycích k mání v češtině a polštině, lužickosrbsky ne, i bankomat v Pančicích hovoří česky a polsky, lužickosrbsky ne. Pokuta za překročení rychlosti v obci mi přijde do Prahy dopisem psaným precizní češtinou, ale chtít po někom tentýž list v lužické srbštině, nikdy bych se ho nedočkal. Aspoň že dětské hřiště v Budyšíně už zná návštěvní řád i lužickosrbsky. Že by tedy srbští přátelé měli recht a skutečně nebylo zač se drát? Těžko zapomenout na svár, který jsme měli, když na sociálních sítích aplaudovali tomu, že soukromí špeditéři v Njebjelčicích vymalovali své tiráky v lužickosrbské trikolóře a náklaďáky popsali... německy s jediným lužickosrbským slovem: názvem obce. Konečně lužické srbství ve veřejném prostoru, aplaudovali! Děláte si srandu, tohle vám stačí? Divil jsem se. Nechápavě se bránili: Copak by reklama mohla být lužickosrbsky? Nemohla, vždyť se podívej do televize, reklamy jsou jenom německy. A kam ty tiráky nejčastěji jezdí? Ptal jsem se. Do Polska, do Česka, na Slovensko, do Slovinska. Odpověděli. Skutečně myslíte, že tam je němčina čitelnější než slovanská řeč? Mlčeli. A zlobili se na mě, byl jsem za provokatéra. Načež mě na ulici jeden po druhém stavěli a plácali po ramenou, že jsem se dobře ozval. Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Švejk do lužické srbštiny přeložen samozřejmě není. Když o několik let později městské úklidové služby v Budyšíně představily nový čisticí vůz s nápisem Najwětše budyske chošćo jako hrdý doklad své dvojjazyčné vstřícnosti, bylo možné nápis o největší budyšínském koštěti vnímat jako urážku: obzvlášť při ubezpečení, že občané města nemusejí mít strach ze zbytečně vydaných peněz - celá flotila se přemalovávat nebude, lužickosrbský nápis dostanou jen nová auta, která se budou kupovat vždy po jednom jednou za... několik let. Potěmkin pro Čecha, pro Lužického Srba velké, skoro celonárodní vítězství. Není to výhra být Lužickým Srbem, je to těžký úděl. Jenže ono to s vámi není lepší ani ve slovanském zahraničí, luby přećeljo: vždyť si vzpomeňte, že v Praze, když máte možnost napsat v hotelu do knihy hostí svá jména a adresy lužickosrbsky, zase je napíšete německy. I když vám o pár minut později nevadí nechat se provádět třeba Národním divadlem, Valdštejnským palácem nebo po Karlově mostě serbsce, hned jste s to si zvyknout, dokonce si vyjít vstříc, když někdo z vás lužickosrbsky kloudně nezná, a šeptem mu výklad překládat do němčiny. Jenže to vám člověk lužickou srbštinu musí vnucovat a porcovat jako dospělý děcku jablíčko, abyste ji pozřeli. "Lukašo, moja serbšćina je so w Praze jara polěpšiła," říká mi Syman po půlroce stáže na saském konzulátu. Jak to? "No protože vy neumíte německy, takže já si musím odpustit všecky ty kalky z němčiny a musím se rozpomínat, jak je to všecko správně lužickosrbsky, i když tak vůbec nemluvím." No vidíš to. "Ale Češi si jenom myslí, že rozumějí srbsky - číst jo, číst dokážou, ale poslouchat jim dělá problém," říká mi jindy Katja, která v Praze žije, s dětmi doma mluví lužickosrbsky - třebaže pochybuje, že s vrstevníky v Lužici se jednou domluví, protože jejich saská srbština nebude s českou srbštinou jejích dětí stavebnice stejné ráže - a lužickou srbštinu učí na filozofické fakultě (dalo práci ji tam zase dostat - zájemců z řad veřejnosti je víc než z řad studentů či kantorů). "No protože jsou to dva jiný jazyky," přu se s ní, ale tvrdí mi, že nemám pravdu. Jak to, že ne? Psaná hornolužická srbština i její slovník se ustavovaly na českém podloží, inspirovaly se v psané češtině, proto jde o tak blízké jazyky, proto to našinec přečte. Zatímco mluvená srbština je neustále pod vlivem saštiny, také tak zní, na ulici na dva metry nepoznám, jakou řečí spolu lidé mluví. Slovensky my Češi rozumíme, ale číst nám dělá potíže, zatímco v lužické srbštině je to obráceně. Žijeme v krásných rozporech, a ani to nevíme. Sám rozumím mladým míň než před dvaceti lety, když jsem s lužickou srbštinou začínal: nová generace už má jazyk ajnfach zaso zřetelně jiný, více německý, méně slovanský. Všichni se v Lužici diví, když jim to sděluji, a vzrušeně o tom mezi sebou diskutují. Sice se obdivujeme jejich duálům, aoristům, imperfektům, přechodníkům, tedy starobylosti lužické srbštiny, ale to, že věta je postavena německy, že mluvčí už neumějí skloňovat ani časovat, neslyšíme. Ale nečílím se, je to v mnohém inspirativní: hovořit v neurčitcích a v prvních pádech a stejně si rozumět... možná to stačí - neděláme si češtině zbytečně složitou? "Je to pro mě svátek," pokračuje Syman, "protože na to nejsem zvyklý. Vy vůbec nevíte, co máte: jedu tramvají nebo metrem a je přirozené mluvit slovanským jazykem, jsem obklopen češtinou, slovenštinou, ruštinou, ukrajinštinou, můžu si výskat lužickosrbsky a nikomu nebudu podezřelý, to doma vůbec neznám - takovou svobodu!" Zahlédnu při jeho slovech německý nápis a uvědomím si, jak rychle jsme se zbavili němčiny a jak by se mi před pouhými pěti šesti generacemi Češi vysmáli, kdybych jim tvrdil, že němčina z Čech zmizí a přestaneme jí rozumět. "Co bych za to na gymplu dal, kdybychom něco takového měli," povzdechne si Pětr, když jsem se na budyšínské ulici, tam se jí říká hasa, vysmíval nové lužickosrbské kampani, plakátům vylepeným v obchoďácích sice ve slovanské trikolóře, ale zase v německé řeči. Prý aby upozornily německé obyvatele Budyšína, že tam s nimi žije ještě někdo jiný. "Vyrostl jsem tady na sídlišti. A kolikrát jsem dostal po držce jenom proto, že jsem Lužický Srb. Vyšel jsem z bytu a bál jsem se promluvit. My se nesnažíme o osvětu řeči, ale o osvětu svojí existence, to nemůžeš pochopit." Bez vysvětlení ne, mám jiné nároky, řečové. Češi a Lužičtí Srbové si vzájemně nerozumějí a navíc si to nejsou s to přiznat. Pro jedny je národní obrození wšědny chlěb a jsou ho přejedeni, pro druhé je to mytická vzpomínka, pohádka, zázrak. Je to bolestné poznání, prozření: jako když jsem v České televizi usiloval o lužickosrbského hosta do živého vysílání, ale odmítali jej vzít, pokud nebude mluvit německy, aby ho mohli tlumočit. Může prý srbsky pozdravit a rozloučit se. Tak to ale funguje v německých médiích, to jsme snad v Česku dál, rozčílil jsem se. Ne, bude to tak, jak jsme řekli, nebo nebude nic. Zajistím tlumočníka z lužické srbštiny. Ne. Nakonec jsem zklamaně ustoupil, ale tlumočnice z němčiny večer přece měla volno, protože když lužickosrbský host slyšel češtinu, nebyl s to reagovat německy, hovořil směsí češtiny a hornolužické srbštiny, říkáme jí zapadosłowjanske esperanto, a pořád se omlouval vyjevenému moderátorovi, neschopnému reakce a zjevně nerozumějícímu - přestože v úvodu sám lužickou srbštinu představil jako českou němčinu... Byl to tehdy ve studiu doklad slovanské vzájemnosti, jež je vlastní odcházejícím generacím, mladí už ji nemají, jelikož angličtina staré vazby válcuje. I když někdy... "Vy tady všichni mluvíte lužickosrbsky?" ptá se mě jiný Syman, když nadraní táhneme v neděli nad ránem Prahou a ztěžka se jeden o druhého opíráme. "Vždyť já za celý víkend ještě nepromluvil ani větu anglicky." No, někteří z nás srbsky umějí, Symane. Možná to je náš úkol: ne vám spílat, ne vás natírat, že srbsky nemluvíte, ale nabízet vám zážitky, abyste věděli, že serbsce veřejně mluvit lze a nebolí to. Ostatně říká se, že lužická srbština je největší jazyk na světě: ano se řekne haj, stejně jako japonsky, čili tam Lužičtí Srbové museli být. Dubaj, to krásné moderní město založené teprve nedávno, roku 1833, vždyť je to lužickosrbský duál, dva duby - takže je jasné, kdo město založil. No a přízvuk texaský si nezadá s tím, jak zní lužická srbština v okolí Kulowa - a jak by ne, když Texas byl cílem lužickosrbských emigrantů v 19. století. Lužice v celém světě a celý svět v Lužici. A když bude nejhůř, mohou nás Lužičtí Srbové aspoň znovu učit německy, nebylo by to poprvé. Však už jsme s kamarádem uprosili dvě Srbky, aby v televizi namluvily výukový seriál pro děti - divné jim to nebylo. A proč by mělo, když nejstarší česky psané dějiny lužickosrbské literatury z roku 1886 končí autorovým ubezpečením, že "všeslovanským jazykem jest - němčina!". Tíha i rozkoš neustálé existence v paradoxech, to je taky wšědny chlěb malých národů a jazyků

Lukáš Novosad (1982), předseda Společnosti přátel Lužice. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR a jako redaktor v TýdeníkuEcho. Pro Souvislosti připravil lužickosrbské tematické bloky o současné literatuře (4/2022) a o Juriji Kochovi (2/2023).

.