Klasika je hrůza, říkají si možná někdy školáci. Lze to však i obrátit a pravit - hrůza je klasika. A tak se tentokrát budeme v Bagatelách zabývat hrůzou i klasikou v různých podobách, jak je přinášejí podnětné edice z poslední doby. Nalézáme je v pěti knihách, které spočívají na mém psacím stole -

Karel Klostermann: Vánoční povídkyze Šumavy (Alpha Book ve spolupráci s nakladatelstvím Tympanum, 2023), Jaroslav Havlíček: Zánik městečka Olšiny a F. X. Svoboda: Noční host (obojí Carcosa 2023; obě knihy sestavil a doslovem opatřil Petr Boček; název nakladatelství odkazuje k starobylému, tajemnému a dávno zničenému městu z povídky Ambrose Bierceho, jejž převzal i Robert W. Chambers ve svém legendárním souboru Král vežlutém), které doplňují antologie V říši mrtvých. Tajemné a děsivé příběhy české literatury 19. století (edice, autorské medailonky a předmluva Petr Boček, Golden Dog 2023) a Příšerná hostina. Strach, tajemství, hrůza a šílenství v české literatuře 14. až 21. století (Slovart 2023, sestavil Radim Kopáč, předmluva Patrik Linhart).

"Pocítil jsem kouzlo, krásu, moc i velikost tajemství. Rozjasnilo se mi v duši poznání, že tajemství je zdroj všeho života, zdroj všeho snažení, zdroj veškeré krásy. Celý svět, do něhož byl člověk postaven, není a nebyl ničím jiným než ohromným tajemstvím. Nebýti tajemství, spění ducha lidského by se zastavilo." Tak hovoří v závěru povídky se stejnojmenným názvem - Tajemství - F. X. Svoboda. Pro zajímavost si připomeňme, jak soudil o Čechách z pohledu nadpřirozena Otto von Graben zum Stein v knize Strašidelné Čechy připravené Markem Vajchrem: "V této zemi je totiž říše duchů v každém pohledu propojena s povahou světské vlády a není tu přijato žádné politické rozhodnutí, jemuž by se předem nedostalo dobrozdání od tajného soudního dvora říše duchů"; jde tedy vlastně o "republiku duchů".

Ohledně žánru a terminologie tu panuje nezměrná konfuze a rozrůznění. Fantastická literatura totiž zahrnuje široký vějíř přístupů a témat, takže se někdy odlišuje flagrantním způsobem, ale editoři to vše někdy považují za pseudoodbornou lapálii a hrnou texty prostě a jednoduše na jednu hromadu. Někdy to sice může navodit pozoruhodné konfrontace, vidíme však také nesourodá a neodůvodněná změtení a záměny. Martin Jiroušek do knihy Černý bod. Horor v českých zemích (2015) dostal téměř všechno, co by horor mohlo připomínat: s enormním nadšením a dryáčnicky zběsilým, překotně chrleným stylem tu uspořádal setkání všech se všemi, v galimatyáši jistěže mnohdy nečekaných odkazů, filiací, souvislostí a jmen se vytrácí jakákoli hloubka. Jedna ze základních diferencí v této sféře spočívá v rozdílu mezi hrůzou umělou a hrůzou metafyzickou; Jirouška příliš přitahují věci vnější, rakve, lebky, kostýmy atd. - to jsou však většinou spíše divadelní rekvizity než skutečné projevy esence "temné múzy". Jeden z klasiků žánru fantastického příběhu E. T. A. mistrovsky propojuje fantaskní imaginaci, existenciální metafyzickou úzkost, satiru a pohádku. Nezměrně se tím vzdaluje pokleslostem, které se na hrůzu jako zdroj atraktivity vždy nabalují; jistá synkretičnost a odolnost vůči šablonovitému psaní je přítomná u všech velkých autorů tohoto směru od Poea až po Meyrinka. Jirouškova antologie Fialoví ďábli (2020) sice objevně prezentuje třeba žánrové příspěvky Anny Marie Tilschové, ale těžiště výboru spočívá v triviálních textech, jejichž působení jako formy jistého osvěžení v sobě nese neúprosné limity; zdá se, že exploatace stereotypů i nechtěných kouzel krvákové literatury a kolportážních slátanin se Váchalovou parodií dostalo na svoje hranice.

Všechno nelze převádět na horor. Gotický a černý román, romaneskní prózy, romaneta, ghost a weird stories, příběhy s tajemstvím, noirové příběhy atd. se velice liší, ale především tajemství se nevyčerpává duchařinou a spiritismem, ale patří do něj množství specifických fenoménů, o kterých mnohdy nevíme, zda se odehrávají v realitě, nebo v naší mysli, což je mimo jiné i základní otázka filozofie. Zacházíme zde s pojmy "hrůza", "strach", "úzkost", "nadpřirozeno" atd., což jsou většinou kategorie psychologické. K hrůze lze podotknout, že se odehrává na bezpočtech míst - nejen na válčištích, ale, jak tvrdí Gombrowicz, také v každé nemocnici či psychiatrické léčebně a mnohdy přímo ve vedlejší domácnosti. Jestliže narážíme na vyprávění z minulých století o upírech, revenantech a fantomech, můžeme si klást otázku, jaké symboly, silné metafory a alegorie to pro tehdejší doby byly. Vládla fascinace smrtí, jež nebyla vytěsňována jako nyní, ale přítomna až příliš - umíraly děti, lidé v nejlepších letech a rozpuku života, nečekaně, bez pomoci... Rovněž duševní choroby, šílenství, představovaly záhadný, neprozkoumaný a nepřístupný jev, který byl od romantismu navíc téměř mytologizovaný; šílenec je už nejen stigmatizovaná "ztracená duše", ale i někdo bezmála vyvolený a disponující oproti normalitě i něčím navíc. Vše nevysvětlitelné podléhalo zvláštním interpretacím, zhusta velice bizarním. Ale tím vůbec nepopíráme krásu a sugestivitu tajemství, o němž mluví úvodní Svobodův citát.

F. X. Svoboda byl jedním z poctivých spisovatelských dříčů, psavců, který podle různých svědectví nečetl téměř nic kromě svých vlastních knih. Antonín Klášterský na jeho konto konstatuje, že to byl neúnavný autor, který se nenechal zastrašit neúspěchem - tomu odpovídá i rozsah jeho díla. Pěstoval volné soužití s manželkou Růženou, ikonou F. X. Šaldy - jezdili ve třech i na dovolenou. Šalda na něj přenesl svůj obdiv k jeho choti a jeho práce vychvaloval. Pohyboval se mezi naturalismem (občas připomene Šlejhara), symbolismem a impresionistickou secesí. Povídky našeho výboru ovšem vykazují svoje kvality. Některé mají poněkud kalendářový charakter, jiné jsou velmi přesvědčivé. Především atmosféra krajiny a místa, kde se prózy odehrávají, bývají popsány se značnou sugestivitou, s vyostřenou senzitivitou pro interakci přírody a roznícené duše, v níž se okolí stává přímým účastníkem děje, cosi vyzařuje, uchovává v sobě také minulost a zlé skutky, jež se v něm seběhly, až po mez jakéhosi zakletí. Svoboda pobýval v Mníšku pod Brdy a znal velice dobře prostředí hlubokých brdských lesů, které v noci ztělesňovaly hrozivou temnotu a odehrávaly se v nich pohádkové a dobrodružné děje stejně jako kriminální delikty, pytláctví a loupeže - viz výborná povídka Přepadení, již už kdysi do své průkopnické antologie Tajemné příběhy zařadil Ivan Slavík. Významným pramenem pro Svobodu bylo i lidové vyprávění, tak jak ho poznal v době svého dětství během černých hodinek či při svitu svíček nebo loučí, při sousedských besedách, draní peří nebo hospodských fabulacích. Tam bývá hrůza často explicitní, vycházející z pověrčivosti, magického myšlení nebo bujné fantazie, ale Svoboda servíruje i kousky subtilnější. V nich jde o lidskou duši, rozptýlenou do celého vesmíru a zároveň stále přítomnou - v jedné povídce si na místě válečného masakru postavy uvědomují, že "ti padlí o nás vědí", protože cítí nejen dýchání, ale i soucit. Platí, že "bojíme-li se lidí, jdeme hřmotně, bojíme-li se mrtvých, jdeme tíše". Síla a moc sugesce je nezměrná a hotova vždy způsobit katastrofu, ačkoli nevíme, zda má zjevení neskutečna původ racionální či supranaturální. Nesmírnost lidských osudů je zjevná i se svou tragičností a nevypočitatelností - "vše by bylo jiné, kdybych tehdy učinil to a ne ono", ale v tomto čase to nelze odhalit. Ostatně "hřbitov, to je knihovna!"; knihovna, kterou Svoboda studoval víc než pozorně.

S Jaroslavem Havlíčkem se dostáváme dál. Havlíček vytvořil spoustu skvělých próz a zřejmě na první místo patří Neviditelný (1937), oscilující mezi mistrným psychologickým portrétem, groteskou a sociálním románem. Trpěl tendencí přepracovávat a upravovat svoje výplody a patrně i nedostatkem sebedůvěry: za války však po všech stránkách prožíval vrcholné období (v letech 1939-1946 mu vyšla desítka knih), které žel uzavřela předčasná smrt. Próza Ta třetí (1939) vyzdvihla význam autonomního jednání oproti tragickým následkům pasivity, Helimadoe (1940) zobrazila milostnou iniciaci, soubor povídek Neopatrné panny (1941) dokonce obdržel od ministerstva školství zákaz rozšiřování pro žáky do osmnácti let. Kamenný orchestr (1944) má jinotajný záměr, šlo tu o soužití s agresivním a uzurpátorským cizincem, ničícím přediva vztahů a vazeb, v němž vítězí víra, že "zlé doby přejdou" a "hudba zůstane".

Rovněž potenciálně podvratné poselství mohla nést i pozoruhodná titulní novela souboru Zánik městečka Olšiny, pocházející však už z roku 1930. Prolíná se v ní sarkastická sociální kritika s groteskním fantasknem a snovou obrazností. Text exponuje stav, kdy "starý pánbůh umřel" a uvolňuje se armáda nespoutaných a neznámých sil - krajinu zaplaví havrani, mrtví vstávají z hrobů, nikdo se nemůže narodit ani umřít, život a smrt se smísí. Probíhá řada fantastických událostí; staré klepny se mění v myši, které pozře kocour, kouzelníci nabízejí kukátko, v němž každý spatří svou první lásku... Ve světě ovládaném fantomy místní marně hledají oporu či nové nazírání na svět, bezradná je církev, novým smyslem bytí se má stát samoúčelnost. Závěrem dochází třináctého dne k finálnímu utkání nebeských a pekelných sil, po níž jsou obyvatelé Olšin zasypáni peřím andělů, kteří prohrávají bitvu s ďábly. Havlíček v próze rozehrává barvitou scenérii postupujícího rozkladu ve světě bez Boha, v němž přes rázovitou tragikomičnost nabývá vrchu úzkost z bezvýchodnosti a obava z důsledků zhroucení tradice a opor společenského uspořádání. I zde tak přichází ke slovu jedna z klíčových faset autora, otázka uspořádání poměru mezi svobodou a přesvědčením.

Havlíčkova novela je dokonale propracovaná, prezentuje model rozvratu světa a ukázku jeho křehkosti. Svět stojí na truismech, a jakmile ty se zhroutí, nezůstává oč se opřít. Romaneto tu nějak propojuje vzdalující se romantismus představ a pivní a perníkový realismus. V novém světě není ke komu se modlit; živí se příliš neznají k mrtvým a naopak, po destrukci řádu vyvstávají démoni zcela všední i děsiví. "Nejvyšší místo vesmíru se uprázdnilo. Zákony se uvolňují, když zákonodárce zemřel. Nastane něco děsného. Život i smrt se smísí. Organizace času se rozpadne." A jak říká jeden ze samozvaných nových ideologů: "Není boha, není času, není cíle, není společenské smlouvy, není umění, co tedy je? Já jsem. Co budu dělat? Co se mi líbí. Co že se mi líbí? Plést punčochu. Proč zrovna punčochu? Protože to k ničemu není." Za touto dikcí už slyšíme bez příkras a zastírání upřímný projev těch, kteří přišli v posledním století, aby pomohli především sobě a ničím jiným se nezabývali, protože jim to poměry umožnily. Zápas nebe s peklem v Havlíčkově díle nekončí žádným happy endem, ba právě naopak. Výsledek bitvy je jednoznačný, "Ani jediné černé smítko na bílé pláni!"; zanikající svět tone v bílém andělském peří. - K malým klenotům patří i nedokončená novela Smaragdový příboj s motivem patologických rodinných vztahů a zhoubné sourozenecké vášně. Hrdina podléhá vlivu měsíce, který jej podřizuje svojí strašné moci. "Ty zelené, ledové vlny, slyšíš jejich žíznivý jekot, jejich nepopsatelný řev, nejdřív jakoby z dálky, marně se snažíš probudit se ze svého omámení, jsou ti stále blíž, stále blíž, již jsou u tvých nohou, ale ty nemůžeš couvnout, jsi zaklet, jsi strnulý, zběsilými ranami bičují tvou hruď, pak jsi už zaplaven celý, moře se nad tebou zavřelo, ztrácíš vědomí, ztrácíš sebe sama, tvá duše od tebe odchází."

Antologií V říši mrtvých Petra Bočka (v roce 2021 připravil s Honzou Vojtíškem sbírku českých hororových balad z 19. století Umrlčí věnec, nakl. Golden Dog) se opět vracíme do předminulého století. Tehdy proti sobě stála tendence romantická s analogickou idealistickou spiritualitou a nastupující tvrdý scientismus. Ukázky z dvou (možná jen zdánlivě) protilehlých povídek to dokumentují názorně: "Zdalipak věříte [...] v jakýsi život záhrobový? A věříte-li, zdalipak máte za možné jakési spojení mezi životem zde a životem tam - v říši duchů?" - "Věřím ve strašidla hrozící nám v naší bytosti, v našem mozku, ve strašidla, jež předvádí nám vlastnost vrozená, díl mozku našeho, tušení čehosi vyššího, jež nám dala příroda." Věda a víra na sebe narážely a střetávaly se, někdy ale poodstoupily a ponechaly prostor impériu imaginace. "Jak podivně zahrává si náhoda s rozdrážděnou fantazií," konstatuje jeden autor. Často příběh vytane z nějaké rozpravy, protože podivuhodný zážitek, stejně jako podivuhodný a výrazný sen, musí být nakonec vyjeven a vyprávěn. Editor se pídil po textech v kdejakých dobových časopisech, sbornících a knížkách a často narazil na opravdové poklady: třeba na mistrovskou Heritesovu povídku Noc před odjezdem - náhodou obsahující shodný motiv sourozeneckého vztahu jako ve Smaragdovém příboji (otázkou zůstává, co je nahodilá souvztažnost a co přejatý motiv; autoři dříve četli více než my) -, která navíc připomene jeho současníka a přítele, geniálního Julia Zeyera, též disponenta žánru tajemných příběhů. Hrůza vnitřní a vnější se v mnoha povídkách propojuje, splývá, substituuje, strach tu má někdy velké oči, ale noc u mrtvoly není žádná zábava. Editor zařadil i žánrové parodie na "hrůzostrašný škvár" od Svatopluka Čecha a Ladislava Stroupežnického, které jsou docela zábavné a ukazují, že diskreditace určitého typu braku se pociťovala jako užitečné a náležité gesto. Petr Boček slibuje další vydavatelské počiny, věnované století následujícímu, v kterém je jistě hrůzy více - a jsem opravdu zvědav, co z materiálu dostane.

Říkám to už proto, že Radim Kopáč přece jen zůstal v antologii Příšerná hostina látce něco dlužen. "Tato kniha je postavena trochu jako polemika [...], iracionální strachy a úzkosti, hrůzy a další hraniční stavy tady s námi byly samozřejmě od počátku [...], napříč širými lány fikce a non-fikce od nejstarších památek české literatury podnes." Patrik Linhart, autor cenného průvodce frenetickou literaturou Příběhy nočních hubeňourů (2013), v předmluvě tvrdí, že v české literatuře vznikají strašidelné příběhy jaksi "mimochodem", český horor "dovedně pracuje s tím nepostřehnutelným okamžikem, kdy se strach mění v hrůzu"; Linhart navíc v dodatku rozlišuje kategorie děsu, hrůzy a hnusu.

Jenže takové pojetí hrůzy je příliš široké. Vejde se do něj prakticky všechno, není nic, co by nezahrnovalo, protože člověk i cestou na autobus může zažít děs z toho, že si možná nechal doma mobilní telefon. A tak i editor opravdu postupuje - úryvky ze starých kronik a legend, morytáty a kramářské písně, černá kronika, zpráva z politických procesů, městský folklor a ovšem ukázky z mnoha beletristických děl. Takže se tu objevuje třeba Fuksův Spalovač mrtvol, Vaculíkova Morčata, reference o masakru způsobeném (nejmenovanou) Olgou Hepnarovou, útržek antisemitské prózy (objevuje se v ní sousloví "židovský upír"), báseň Jiřího Golda (asi kvůli slovu "čert"), horor podle Švandrlíka atd. Jistěže do svazku vstoupily mnohé skvosty - hned Puchmajerova dokonalá Lenka, která se zas tak často nepřetiskuje, ukázky z Kolárových Pekla zplozenců, Sabinova Hrobníka, Arbesova Svatého Xaveria, Karla Švandy ze Semčic, Jana Havlasy, Julia Zeyera... V textu Jana Hýbla vyslechneme skeptický pohled německého oficíra na věci mezi nebem a zemí ("To šecko blásnoství! Dyš je strašidlo, tedy nemůže knajfovat; strašidlo nemít šádný nohy ani ruky!"). Dozvíme se u Ignáta Herrmanna, že s mrtvými se dějou divné věci, "pane Husipírek, ptám se jich poprvé, podruhý a potřetí: jsou mrtvej nebo živej?". Otřese námi Weinerův Smazaný obličej ("nad mořem domů, nad zhaslými svítilnami, nad červotočivým hemžením města jsem hledán tím, jehož hledám sám"), okouzlí nás objevné Hledání strašidla od neznámého Františka Váni, nezklame nás Joe Hloucha, Josef Müldner, Jan Opolský ani Ladislav Klíma.

Linhartův úvod se jmenuje Dál se dosud nikdo neodvážil... a míní se tím, že antologie tajemných příběhů končí meziválečným obdobím. Zde se nám tedy dostane několika ochutnávek ze současnosti, ale žádná z nich neuvízne v paměti. Linhart někde říká, že od poloviny minulého století jde horor radikálně dolů a bohužel má pravdu, která se vztahuje i na jeho opusy. Kopáč programově opominul české Němce a výbor z jejich hrůzy by nejspíš tuhle knihu za sebou nechal o parník. Snad se takového počinu brzo dočkáme, protože o milovníky fantaskna zdá se nouzi nemáme. Pokud by někdo ohledně této knihy váhal, musím přihodit ještě jednu věc na misku vah. Ilustrátorem knihy se stal jeden z nejpozoruhodnějších českých výtvarníků současnosti, František Štorm. Linhartův "hnus" získává v jeho verzích skoro lahůdkovou příchuť, a i když by se málokdo chtěl dostat do jeho chapadel, nikdo si neodpustí alespoň zvědavé nakukování do jeho nejbizarnějších a nejzrůdnějších světů, hraničících však i s roztomilostí, jež jsou všemu poeovskému a lovecraftovskému vpravdě kongeniální.

Pro všechnu hrůzu jsem zapomněl na Karla Klostermanna. Klostermann představuje oproti démonům skutečné pohlazení po duši. Můžeme se zeptat, zdali je to ještě živý autor. Nahlédnutí do bibliografií napovídá kladnou odpověď - jeho Vzpomínky na Šumavu vydal Ondřej Fibich v pěti svazcích a v posledních dvaceti letech vyšla celá řada jeho knih nejen v regionálních nakladatelstvích. Možná chceme spolu s ním uvěřit, že "není na světě jen samá nízká závist o skývu chleba, že nejsou jen samé lidské bestie, není samá jen bída, samé sobectví, samá černá chmura, ale že je něco jiného ještě než věčný triumf smrti". Klostermann byl idylik i realista, zachycuje Šumavu bez příkras jako velmi drsný svět, čtenář záhy pochopí, že jeho postavy a postavičky nebyly právě moderní lidé a s jejich intelektuálními dispozicemi to mnohdy nebylo valné, jejich jazyk ale působí jadrně a rázovitě a jako doušek čistého nápoje. K institucím nechovali velkou důvěru - "co byste nám nes` dobrýho, dyž jste vod soudu". Z toho se odvíjí i fabule jednoho z nejznámějších autorových dílek, povídky Odyssea soudního sluhy, v níž nebohý hrdina málem obětuje svůj život ve prospěch zařehtání úředního šimla, neboť pořádek musí být a obětavost našeho drobného c. a k. státního zaměstnance nezná mezí - nakonec se po všech čertech a ve všech plískanicích a vichřicích hledaný svědek dostaví, administrativní mašinerie slavně zvítězí, aby dotyčný mohl slavnostně vypovědět a soudní orgán zapsat, že "o události, o níž sl. kr. landgericht se zmiňuje, nic mu není známo".

Ale panovníkem vševládným je v Klostermannovi sníh. "Sníh se sypal, vířily se, kroužily vločky, nesmírný, bílý, lesklý pokrov zahalil pole i lány, střechy domů, ulice, náměstí, celou širou zemi." Sníh je magický, divukrásný a omamný, ale též pohlcující a ničivý, z jeho sevření není úniku. Prověřuje lidské síly a schopnosti, jež vede na hranici života a smrti, ty podklesnuvší si odvádí na věčnost. Někdy uvězní lidi na dny či týdny v jejich domech či úkrytech a jen zázrakem jim dovolí vrátit se do života; jenže když tu člověk unikne z drápů záhuby, přivítá ho doma někdo spíláním. Lidi jsou zde už na leccos zvyklí a jen tak něco je nedojme. Ale málokdo z nich by se chtěl odebrat na věčnost bez aktu duchovního zaopatření a přijetí toho, čemu se dnes říká svátost smíření a tehdy se říkalo poslední pomazání. "Všude mluví nůž, perou se po hospodách, hrají v karty a utrácejí peníze," ale na duši jim přece záleží. Inu staré dobré časy, ten navždy přešlý věk, primitivní, nesnášenlivý a nesnesitelný, přece ale nostalgie teče proudem - zůstal sám sebou alespoň v knihách.

Ale vraťme se zase pro změnu k poezii. Jeden ze základních problémů zkoumání zde tkví v otázce, koho vlastně báseň oslovuje, ke komu promlouvá. Jde o tázání navýsost komplikované, které však implikuje zásadní věci pro interpretaci básnického textu. Věnuje se mu americký literární vědec William Waters v knize Dotek poezie (přeložila Zuzana Šťastná, Karolinum 2023, doslov Josef Hrdlička), kde se zaměřuje na texty v nichž "se samo oslovení vždy stává jednou z tematických os básně". Autor je vědec a postupuje tedy metodicky, analyzuje, přemýšlí, dobírá se poznání. Není to v případě poezie kontraproduktivní? Jeho myšlení chce být na konci jasnější než na začátku - je to i cílem poezie? Ano i ne. Vykládat znamená rozvést myšlenku do slov - i tam, kde nám idea přijde samozřejmá. Waters ukazuje, že detailní rozbor je nezbytný, protože teprve od něj se můžeme odrážet k hlubšímu porozumění souvislostí. Můžeme však ve výkladu dosáhnout něčeho, co lze nazvat přesností? Nebo kýžená exaktnost v důsledku potlačuje bohaté spektrum asociací, souvztažností a nápadů, zužuje interpretační amplifikace? Waters ale usiluje spíše o omezení výkladové rozvolněnosti, neurčitosti a nahodilosti, kdy se vykladač chytá spíš momentální nálady a (pseudo)originálních reflexí než konsekvencí určených textem. Má-li být interpretace vyzváním na cestu, neměla by být blouděním, řekl by asi autor.

Postihování jedinečného a nezaměnitelného "ty" se zdá být cestou k stanovení nejosobnějších postojů básníka. Identita onoho osloveného a oslovovaného se zdá být stejným tajemstvím jako poezie a čím je tajemnější poezie, je tajemnější i on. "Ty" může být zcela intimní nebo naprosto demokratické, všezahrnující nebo výběrové, invazivní, inkluzivní, konfrontační, může se proměňovat, nebo možná vůbec neexistuje. Vždy za ním může být Bůh, projekce nebo abstrakce ideálu či vylosovaný "kdosi", jenž může, chce či musí naslouchat kolibříku básně. Přílišný scientismus svírá nepatrného pěvce v dlani, pozor, ať ho nerozdrtí. To není Watersův případ, teoretik tu postupuje s velikou citlivostí a dostává se k jemnostem až fenomenologické povahy - "báseň si nás vybírá, její ty se stává naším jménem a ona nás vyčleňuje z davu tím, že ho vyslovuje"; citát mi zní až heideggerovsky. Jde o osobní zaujetí a v duchu čtenářské psychologie autor dodává, že ohledně básně "máme plnou odpovědnost za to, jak ji čteme, za to, abychom přijali všechno, co nám předává, jako poselství a 'dar'; v této chvíli nemá, nemůže mít, žádného jiného ani lepšího čtenáře, ani žádného stejně dobrého, jako jsme my". Básník se ale někdy prý k posluchačům obrací zády - to by ovšem zaujal postoj kněze čelícího oltáři, jak se dělo v katolické bohoslužbě před II. vatikánským koncilem.

Oslovení je bytostnou součástí života, bez něhož bychom nemohli být. Báseň je vždy oslovením, lze říci přeneseně, že i samotné bytí je oslovením, a my si v něm také nejsme zcela jisti, co či kdo nás oslovuje a zda tomuto oslovení správně rozumíme. "Jsme i nejsme tím, ke komu se mluví," říká autor. Jde patrně o neustálou oscilaci; i když básník oslovuje konkrétní osobu, neznamená to, že kvůli tomu přestaneme báseň číst nebo poslouchat. Básník sotva může někoho z okruhu adresátů vyloučit - jak by to mohl prosadit? Že by báseň nepublikoval nebo zničil a připravil o ni ostatní, nebo že by někomu její recepci explicitně zakázal? A třeba přímo v textu? To už jsme na hranicích paradoxů logiky a pohybujeme se v oblasti psychologie komunikace, která nám báseň až tak příliš neotevře. A vůbec, bylo by zcela legitimní zeptat se samotných básníků, jak oni spatřují svoje Ty, jak si ho evokují, budují a jak s ním pracují. Je to téma pro opravdu pěknou anketu.

Podívejme se z tohoto aspektu na přístupy ve dvou sbírkách, které jsem zařadil do básnické hlídky těchto Bagatel - Petr Halmay: Skrytá kopie (Triáda 2022) a Sylva Fischerová: Jiný život. Wittgenstein (Druhé město 2023). Halmay ve čtrnácti básních užívá ich-formu, v osmi du-formu; oslovuje se s jistým poodstoupením, aby něco nepřehlédl či nepřeslechl. Nad vším zní otázka - byl jsi to ty? Do jaké míry odpovídá subjekt z minulosti tomu současnému? Ale může jít i o momentální nastavení - ve chvíli, kdy je autor hlouběji sám v sobě, splývá s Já, jindy po sobě spíš pátrá, přivolává se. Reminiscence prostupují většinu básní, upínají se k detailům, jako by ty jediné měly přežít nápor času a vzdálenosti. "Místa, jež zmiňuji, už místy vesměs nejsou. Jen pouhou skulinou v určité vteřině." Jediná jistota se jmenuje nejistota. "Co jsem to vlastně psal, / když jsem byl přesvědčený, / že píšu / sama sebe? / A co jsem cítil / ohlušený vlastními slovy?"

Okamžik vetknutý do vesmíru věčnosti je neuchopitelný. Vznáší se nad námi jako záhadná (ne)přítomnost toho, co bylo, ale už není. Nějak to sice zůstalo v realitě, spíš jako jakýsi pozůstatek, ale žije to i v paměti. Nevíme, jak jsou naše vzpomínky věrné (a jsme jim věrní my?). Soudím podle filmů, které jsem po letech zhlédl znovu: s překvapením i hrůzou zjišťuji, že scény, které se mi pevně vepsaly do paměti, vypadají někdy zcela jinak, ba i protikladně tomu, co se ve mně zafixovalo. Tak to bude asi i s tím, co si už pustit znovu nemůžeme. "Jak skvostný úlovek / mohl se zdát snad / život - / zvíře, co nepoznané / vstoupilo na planinu. // A stejně bezejmenná / zableskla se rosa / u jeho / kopyt." (Báseň je věnována Památce Ernesta Hemingwaye, toho básníka mladých, protože málokdo dokázal tak zachytit intenzitu a plnost života a velikost očekávání jako on - v šestnácti sedmnácti jsem jeho knihy hltal, což se pak posunulo téměř k jisté averzi; dnes je snad příležitost k jakési syntéze.)

Vzpomínka je každopádně zázrak a dar, někdy danajský. Blaze těm, kterým nostalgie nic neříká. Ale málokterý básník by měnil. "Poledne ve Hřebči. Tikot nástěnných hodin. Ten ale v tu chvíli z verandy neslyšíš. Ne, žádné znamení. Ne, žádné pochybnosti. Byť v nitru dítěte pád neodvratně nastal." Nestalo se nic a stalo se všechno.

Sylva Fischerová toho napovídá hodně, i v té myšlenkové překotnosti ale usiluje o spád a důslednost. Je tázavá, zadíravě znepokojivá a neklidná, stále sama sobě něco namítá, přeříkává se, zvyšuje hlas, tone v zahloubání. Je vážná, smrtelně vážná, jak tvář antické sochy, jak tvář Gorgony. Chce svázat do uzlíčku zmatek světa, matematické vzorce, filozofické věty a to tak vratké srdce. Může nás smířit se světem, kde se používá slovo "typka"? Je naježená, s husí kůží, se slanou kůží, rozdurděná, vlídná, omytá sluncem; prchlivá, prchající, uprchlá, zas chycená a přivlečená nazpátek; s ukazovákem namířeným do oblaků, s ukazovákem na nose. Ještě se na něj trefí - ale do středu bytí, do jeho srdce se pořád netrefujeme. Oči v horečce těkají; oči jsou všetečné, oči jsou pokojné, ba mírné a spočívají na hrajících si mořských vlnkách, v Řecku ovšem. "Osamocené výkřiky / situací / přeznačené pamětí a tím, co následovalo" - k tomu by se mohl přihlásit i Halmay. Fischerová by asi nevydržela u jednoho způsobu oslovení, je příliš individualistická i sociální zároveň, ale občas si nevšimne, že ten, komu něco vzrušeně vykládala, už odešel. A stejně se to neříká do prázdna. "Zda by bůh bez / nejnehodnějšího, nej- / zavrženíhodnějšího tvora / ještě zůstal bohem?" Někdo to poslouchá, třeba Simone Weilová, a je jí líto, že to nenapsala sama, a je ráda, že někdo to napsal.

Na úplný konec ještě omluva. Sympatická knížka Petra Ladmana a Břetislava Ditrycha, o níž jsem psal v minulých Bagatelách, se nejmenuje Bibliofil na cestách, nýbrž Knihomil na cestě, a království, o němž se tu mluví, se nazývá Tonga, nikoli Toga. Mea culpa, mea maxima culpa - jedinou omluvou mi mohou být žlučníkové koliky, s nimiž jsem v tu dobu obden zápasil, a tak jsem korekce zaznamenal, ale neuložil. Žlučník už nemám, jestli jsem se s ním zbavil i nepozornosti a nedbalosti, se teprve uvidí.