Patrik Ouředník

Rabelais pro puberťáky

(K překladu Gargantuy z Cibulské Thelémy)

Je samozřejmě delikátní vyjadřovat se k práci jiných překladatelů, je-li dotyčný sám překladatelem téhož autora. O editorovi svazku, o němž bude řeč, mám nadto zpravidla velmi dobré mínění; nebudiž tedy to, co následuje, považováno za cosi nevraživého.

Leč k věci: před třemi nebo čtyřmi lety pojal Martin C. Putna úmysl kolektivního překladu Gargantuy, a protože se mezitím dozvěděl o mém vlastním rabelaisovském projektu, tázal se, zdali mám překlad rovněž v plánu. Pokud bychom se měli křížit, dodával, samozřejmě ustoupí; postoj kdysi mezi překladateli běžný, ale dnes vzácný jako šafrán.

Odpověděl jsem tehdy v tom smyslu, že v rámci rabelaisovského románového cyklu bych každopádně začal s Pantagruelem - který dle mého mínění představuje pro vývoj evropského románu konstitutivnější moment než pravidelně zmiňovaný Gargantua - a vzhledem k mé přirozené lenosti a čím dál šneččí pomalosti by bylo z mé strany nepoctivé jakkoli křížit plány jiných potenciálních překladatelů.

"Cibulská Theléma" se tedy pod taktovkou Martina C. Putny pustila do kolektivního překladu Gargantuy, zatímco já se potýkal s Pantagruelem. Ten vyšel v březnu 2022; Gargantua se na pultech objevil o dvacet měsíců později. Popiska v katalogu nakladatelství Academia zní následovně:

Gargantua

Překlad a výklad Cibulské Thelémy

Nový překlad tohoto arcidíla renesančního humanismu a reformismu obsahuje vlastního Gargantuu, tedy první knihu [autor popisky tu přejímá obvyklý nesmysl; Gargantua vyšel dva roky po Pantagruelovi, pozn. PO], myšlenkové jádro Rabelaisova volného cyklu Gargantua a Pantagruel. Překlad reflektuje proměny češtiny, a to zdaleka nejen ve vnímání vulgarismů. Nechce podat informaci o renesančním smíchu, ale přimět čtenáře skutečně, "gargantuovsky" se smát. Navíc bere vážně skutečnost, že nemalá část rabelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji kolem Tours, tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné. Celý Gargantua je tudíž přesazen do jižních Čech: i k poctě dávné Jihočeské Thelémy. Paralelně s překladem je veden odborný komentář, vysvětlující kulturně historické odkazy i kontexty Rabelaisova života a díla.

Odborné komentáře Martin C. Putna a Petr Wohlmuth.

Jak podotknuto výše, je velmi delikátní vyjadřovat se k práci jiných překladatelů, je-li dotyčný sám překladatelem téhož autora. Budiž mi však přiznána polehčující okolnost: vzdor tvrzení cibulských i nakladatelství Academia tu nemáme co do činění s překladem - přinejmenším máme-li za to, že překlad obnáší setkání s alteritou, pronikání do jiných životů, do jiných mentalit, do jiných světů. Princip je platný pro literaturu jako takovou, u překladu platí nicméně dvojnásob; co se pak týče překladů klasické literatury, kdosi trefně vyrukoval s metaforou skokanského můstku do jiné časovosti. (V mých očích jde rovněž, ne-li především, o blahodárný únik z kulturní tyranie současnosti.)

To vše budeme v cibulském Gargantuovi hledat marně.

Představme si na okamžik nový český překlad Tří mušketýrů, ve kterém by D`Artagnan a jeho druhové cválali po Brdech a místo Lamanšského průlivu by zdolávali sázavské vlnobití. Jejich úhlavní nepřítel by byl jistý kardinál Duka, který by kladl úskoky bledooké Heleně Vondráčkové, aby destabilizoval vrchního Zemana z Kolína.

Absurdní? Ne pro každého: v novém českém Gargantuovi se setkáte nejen s Helenou Vondráčkovou, ale též s Rudolfem Hrušínským, knížetem Schwarzenbergem, páterem Demlem, Horymírem, Bivojem a pěvcem Gottariónem. Děj se odehrává v Písku, Třeboni, Vodňanech, Strakonicích nebo Praze, neboť, jak upřesňuje popiska, "nemalá část rabelaisovských vtipů je vázána na konkrétní lokality v Rabelaisově rodném kraji", přičemž "tyto vtipy však v českém kontextu nejsou vtipné". Ano, Rabelais zhusta cituje města a vesnice svého rodného kraje, ale až na pár zcela ojedinělých případů (o nějaké "nemalé části" nemůže být řeč) se k nim žádný vtip neváže. Rovněž mi uniká, oč by měly být názvy jako Písek a Krumlov vtipnější než Chinon nebo Tours.

V zájmu větší vtipnosti narazíme také na odkazy na Rusko, na srpy a kladiva ("Nadejde velký rok zasvěcen Rusi / v erbu pět srpů a trojice kladiv"), na rudé hvězdy ("ptáci s rudou hvězdou na ocase"), na "Leninitidu" i "leninskou říši", na "soudruhy" i "fašouny", na "ombudsmana" i "zemanovoliče".

Obsáhlý komentář, který provází samotný text, vysvětluje čas od času důvod těchto pitvořivých transpozicí. Za všechny uveďme následující pasáž.

Věta "Ve Francii máme příklad v erbovním hesle pana admirála, které předtím nosil ve štítu císař Oktavián" (redakční poznámka upřesňuje, že jde o heslo Festina lente, pozn. PO) vnukla cibulským toto:

"V naší zemi máme dobrý příklad v erbu pana knížete Schwarzenberga, na kterém se skví černá hora, 'der schwarze Berg', a heslo nil nisi rectum, což můžeme překládati jako 'nic než co je správné', nebo též 'nic než prdel'. V dalším poli svého erbu má pak i ten náš kníže pruhy modré a bílé!"

Ve svém komentáři Martin C. Putna objasňuje: "V překladu je použit znak knížete Schwarzenberga. Proč zrovna Schwarzenberga? Přece proto, že schwarzenberské heraldické barvy jsou jako 'gargantuovské barvy', tedy modrá a bílá. A že jejich rodové heslo se opravdu, v samotných schwarzenberských kruzích, obscénně a gargantuovsky překládá jako 'nic než prdel'. A že Schwarzenbergové v době českého národního obrození byli vládci valné části Jihočechie, a tedy symbolickými dědici Rožmberků. A že Karel VI. Schwarzenberg vydal učebnici Heraldika (1941) a soukromě rád psal básně s groteskními a obscénními motivy... "

Díky novému českému Gargantuovi se tedy dozvíme řadu zajímavostí o rodu Schwarzenbergů - a nebohý Rabelais se může jít zahrabat i se svým Oktaviánem.1

Hovořit o překladu je tudíž zavádějící. Bezděčně nás napadne slovo parodie, ale ani to neodpovídá - Rabelaisův originál je už sám o sobě parodie (rytířského románu, lidového čtení i scholastických traktátů) a parodovat parodii nelze. Daleko spíše tu máme co do činění s literárně dosud neidentifikovaným žánrem připomínajícím nejspíš septimánskou recesi, výron party srandychtivých puberťáků po hodině latiny.

V popisce se dále dočteme, že práce cibulských "reflektuje proměny češtiny nejen ve vnímání vulgarismů". Reflektování cibulských spočívá v žádoucím a bohulibém zesoučasnění cílového jazyka - ale pohříchu i v jeho zploštění. Systematické užívání současného lexika je v daném případě dysfunkční přinejmenším v tom smyslu, že anuluje nejočividnější stylistickou charakteristiku originálu - přítomnost všemožných vrstev a podob jazyka včetně vědomých anachronismů a archaismů.

Vnímání vulgarismů pak vede cibulské k umisťování vulgarismů či hovorových výrazů i tam, kde v originále nejsou. Vulgarismy erotického a skatologického charakteru hrají u Rabelaise nepopiratelnou roli a je docela dobře možné dát přednost vulgarismu před neutrálním výrazem tam, kde se podobná možnost jeví únosnější. Leč vše je otázkou míry a zasytit podobnými legráckami jakoukoli pasáž, v níž se nic takového nenachází, zdůrazňuje - pubertálně a kontraproduktivně - jednu Rabelaisovu polohu na úkor ostatních. U cibulských se tak místo vína pije "chlast"; místo deště nás zmáčí "chcanec"; namísto příušnicemi trpíme "hemeroidy"; promarněná hodina se "promrdá"; místo uřezaných uší máme uřezané "koule"; člověk otravnější než jed je ve skutečnosti "otravnější než měkké péro"; nevinný čtverec je přetvořen v "kosočtverec [s čárkou uprostřed]"; ozdobná konzola v "lamprdelku"; nudný předpokoj ve "šmajchlkabinet"; nezáživné trávení po obědě v "proměňování jídla v lejno". Jedna z nejpřítomnějších postav v knize s mluvným jménem Ponokratés ("odolný, neúnavný", v originále propagátor humanistických myšlenek) se proměňuje v neméně mluvného, avšak nerabelaisovského "Pornokrata". Atp.: vůně vína, která je v originále o mnoho slastnější než pach oleje, vnukla cibulským další vtipný nápad: "Cítit víno! Oč příjemnější je to, než cítit prdel literárního vědce!"

Cibulská touha po vtipnosti se ovšem neomezuje na vulgarismy, je přítomna všude: Gargantua, který se v originále učí střílet na pevný i pohyblivý terč, "číhá s kanónem na vrabce"; vstává-li v originále banálně ve čtyři hodiny ráno, vstává u cibulských "brzy jak dělníci do fabriky"; přívrženci toho kterého středověkého myslitele jsou nahraženi "historiky soudobých dějin" apod.

Cibulským se nezdála ani oslava řemesel - pro renesanční myšlení laudatio veskrze charakteristické. V kapitole zasvěcené Gargantuově výchově tak v originále najdeme výčet zahrnující brusiče, zlatníky, alchymisty, raziče mincí, tkalce, hodináře, zrcadláře, tiskaře, barvíře a stavitele varhan. V podání cibulských byl řádně zesoučasněn a zevtipněn: "...na zlatníky, penězokazy a jiné penězokombináty, ale i na alchymisty a malíře bankovek, či na módní návrháře, ponožkáře, batůžkáře, putnáře, čerpadláře, pěstební dělnice, nutriční asistentky, manikuristky."

Cibulští zkrátka přepsali knihu, která se jim jevila nedostatečně vtipná, nedostatečně vulgární a nedostatečně současná. Jakožto adepti dekonstrukce klasické literatury přepisují literaturu, dějiny i jazyk. Termín, který by cibulský počin označoval nejlépe, by byl nejspíš překrad - žel bez wernischovské invence a elegance.2

V cibulském textu nechybějí však ani reálně vtipné nápady. "Nápytelník" pro poklopec (za renesance šitý jako vnější vak) cibulským skoro závidím. "Mokroprd" je nepochybně šťastná překladatelská volba. Leč sebevtipnější nápady zmírají pod tíhou infantilních vejšplechtů a urousaných zdrobnělin v dokonalém rozporu s Rabelaisovým robustním humorem: "hodňoučký", "nabumbat", "kulifrndík", "hoďky", "nabančit", "vyňuňaně" či postkojenecké "když jsem kadil za křovíčkem". V touze přimět čtenáře "'gargantuovsky' se smát" našli cibulští příležitost naverbovat i sedm disneyovských trpaslíků, od Brumly až po Šmudlu; toliko na Sněhurku se nedostalo.

Jinou cibulskou podivností je nahrazování historických postav jinými historickými postavami. Chappuyus, vrchní knihovník Františka I., je nesmyslně nahražen Erasmem, a ani věta "Ostatně mé mínění sdílí i mistr Jan [Duns] Scot" se cibulským nezdála: "Ostatně to píše i Viklef." Záměna o to zapeklitější, že Viklef získal věhlas kritizováním díla... Jana Dunse Scota.

Kdo je beze hříchu, ať hodí kamenem. Nalézt způsob, jak přiblížit Rabelaise dnešnímu čtenáři, není zdaleka evidentní, a nebylo v mém úmyslu zdeptat cibulský projekt jako takový; pokud by nebyl označen slovem překlad, přišel by mi hloupý, ale nepociťoval bych potřebu o něm psát. Avšak prezentovat jej jako překlad znamená přistoupit na svět, v němž někteří přepisují knihy ve jménu politického korektna a jiní v zájmu současnosti a vtipnosti. Kaďme vyňuňaně za křovíčkem, nový svět je náš - vždyť dějiny literatury začaly s naší první noční polucí.

François Rabelais, Gargantua. Praha, Academia 2023. Přeložila Cibulská Theléma. Komentář Martin C. Putna a Petr Wohlmuth.

Poznámky

1] Nutno poznamenat, že komentář z pera Martina C. Putny a Petra Wohlmutha obsahuje vedle vysvětlivek týkajících se transpozice francouzských reálií do českého prostředí a spekulativních úvah (někdy klamných, jindy podnětných) o tom kterém aspektu románu také informace o Rabelaisově době, evropském kontextu atd. Náš text je nicméně zaměřen na vlastní jádro knihy, Rabelaisova Gargantuu. 2] Jistý počet přehmatů přejímají pak cibulští z nesprávného překladu Jihočeské Thelémy: "pozorovali [...] masti cizí a zároveň také, jak se padělají" (JT); "prohlíželi si [...] exotické masti i způsoby, jak je nejlépe padělat" (CT) místo "zkoumali [...] vzácné masti i jejich výrobu"; "myli víno" (JT), "umyli víno" (CT) místo "ředili víno"; "jedenáct kvintlíků" (JT+CT), což odpovídá zhruba 50 gramům, zatímco jeden francouzský quintal vážil bezmála půl metráku atd.

Patrik Ouředník (1957), spisovatel a překladatel; jeho překlad Rabelaisova Pantagruela vydalo nakladatelství Volvox Globator v roce 2022.