Soudobá česká próza bývá často velmi společensky a umělecky ambiciózní a zároveň velmi nudná. Pro Annu Cimu neplatí ani jedno z toho. Její úspěšný debut Probudím se na Šibuji (2019) neřešil fatální problémy lidstva a přinášel královskou zábavu se svěžím drivem, velkou energií, nadhledem, humorem a skvělou zápletkou, přirozenou součástí byla láska k Japonsku a dokonalá znalost jeho kultury a reálií (dílo si už také v autorčině druhé vlasti přeložili). Její druhotina Vzpomínky na úhoře (Paseka 2022) se tedy stala očekávaným titulem. Více než sedmisetstránkovou cihlu jsem dostal do rukou někdy před Vánoci a zdolal bezmála během dvou dnů. Už podle toho je zřejmé, že to zase není žádná uspávací lektura. Cima opět prokazuje dovednost excelentně fabulovat, spřádat různé dějové linie a řídit prudce se řítící příběh, který čtenáře uchvátí a unese, takže podlehne spádu a plyne s ním. Postrádá smysl rozvádět jednotlivé linky i jejich rozuzlení, některé jsou docela dobře zapomenutelné, ale tak tomu bývá u detektivek vždycky. A ve Vzpomínkách na úhoře jde o napínavé pátrání, odhalování starých tajemství kriminálních i rodinných. V popředí stojí tři ženské postavy, které se autorce vydařily znamenitě, každá je plnokrevná, zajímavá a nejednoznačná, a v neposlední řadě sympatická. Sára, napůl Češka, napůl Japonka, rozkročená mezi oběma zeměmi, zanícená vědkyně zkoumající podivuhodné úhoře, ohrožený druh, o kterém se mnoho dozvíme, novinářka Juka s nelehkým osudem a nešťastným manželstvím, jež se ujme hledání nezvěstného kolegy s nebývalou rozhodností a houževnatou vervou, vedena svou vůlí a senzitivitou ("Ty jsi citlivá asi jako duše od kola," komentuje v jeden okamžik emoční hluchotu Sáry), a neodolatelná autistka Mia, kvintesence zvláštnosti a odlišnosti, vždy s dřevěným samurajským mečem po boku, jejíž úkol v mysteriózním zásvětí, kde jí autorka hodně potrápila, bude na hranici lidských možností. S Miou to v knize nakonec nedopadne dobře, což předjímající čtenář trochu očekával, ale stejně to považuji od autorky za naprosto neodpustitelné. Připomnělo mi to báječné historické detektivky v Paříži žijícího ruskojazyčného Gruzínce Borise Akunina (proč už u nás nevycházejí?), který vždy nechá nějakou výraznou postavu zemřít - v první knize série o Erastu Petroviči Fandorinovi hned detektivovu ženu.

Japonsko umí Cima zprostředkovat tak intenzivně, jako bychom tam sami žili. Některé aluze a odkazy asi ocení jen japanolog, autorka patrně vede stálý dialog i s místní literaturou a filmem, s detektivní a mysteriózní prózou, které se odborně věnovala. Část románu, která se odehrává v jakémsi mezisvětě, se ovšem  úplně nevydařila a zdá se, že se Cimě fantastické motivy poněkud vymkly z rukou a čtenář v nich bez pomoci tápe stejně jako odhodlaná a statečná Mia ("Jdi svému osudu vstříc. Neuhýbej před ním. Nesnaž se mu utéct.").

Autorce kdesi vytýkali popisnost, které se tu skutečně najde dost, ať už ohledně života a výzkumu ryb, nebo různých míst, tradic, zvyků atd. Vidím v tom naopak spíš klad a sílu románu, protože rozvádět emoce a vztahy někdy nebývá tak složité (k dispozici je též bezpočet vzorů), intelektuálové a literáti jsou v tom doma, ale na popisech se láme chleba. Popsat třeba dům, krajinu nebo tvář tak, abychom ji před sebou viděli, vyžaduje ruku mistra - ačkoli moderního čtenáře už více zajímá akce než cosi tak statického jako popis. Ale od něj vede cesta k zahloubání, usebrání a koneckonců porozumění, protože jen v dobře nastíněném prostředí můžeme příběh a jeho aktéry opravdu spatřit.

A autorčino Japonsko je spatřené dobře, s veškerou svou komplikovaností a řadou rysů cizincům těžko dostupných. I ono prolínání vlivů a domácí tradice, mytologie a náboženství. "Myslím, že nekonečné míchání toho, co je uvnitř, s tím, co přichází zvenku, je pro naši zemi odpradávna typické. A děje se to na všech frontách. Věci k nám připlouvají po moři, jsou vyvrhovány na pláž, sbírány a tříděny jako kmeny stromů, které jsou zakomponovány do nových staveb a postupně se tak stávají naší součástí. Je to pomalý, nekonečný proces. Kdybyste se mě zeptala, co je opravdu japonské, řekl bych, že tahle naše vlastnost."

Vzpomínky na úhoře představují do značné míry žánrovou záležitost, ale najdeme tu i další roviny. V každém ohledu jde o kvalitní práci, která se vyrovná podobným dílům světové literatury a obstojí i za hranicemi naší země. Imponuje hlavně autorčina poctivost, s níž plní svoje záměry a na nic si nehraje. To si zaslouží respekt a ocenění a na další její knihy budeme zvědaví.

Vít Slíva představuje osobnost české poezie, již nemožno obejít. Patnáct sbírek, od debutu Nepokoj hodin (1984) až k zatím poslední Bóji (2021), a bezmála čtyři desetiletí přítomnosti v naší literatuře. Jeho dílo rozhojnily dvě knihy poněkud odlišného charakteru, básnické deníky Vzkřísit to vše! (Z deníku Dnění 1977-2008) (Perplex 2021) a knižní rozhovor s Jiřím Trávníčkem Všelijak poplantane (Host 2022).

"Na hřbitově jsem dlouho hleděl do čerstvě vykopaného hrobu a v poledne marně čekal na zvony. Je sobota, den hrobového ticha." Ze záznamu dění velikonočního dne zavane velikost okamžiku v jeho bezprostřednosti, prosté sdělení získává závažnost svou zhuštěností, za jeho výmluvným tichem a mlčením se odehrává život duše s jeho dramaty a němým křikem. Editor Dan Jedlička (ovšem vybral, sestavil a fotografiemi doplnil autor) v doslovu uvádí, že Slívův deník nazývaný Dnění čítá osm svazků a tři a půl tisíce stran; jak dále praví "naštěstí se vzápětí ukázalo, že Slíva nijak nehodlá slevit ze soukromé povahy Dnění, že jej ani na vteřinu nenapadlo svěřit cenný artefakt do cizích rukou, prostě že mu jde o výbor čistě autorský". To v konečném výsledku znamená, že se nám dostalo z celku deníku pouze drobečků, a to nejen relativně - čistě deníkových ukázek se v knize nalézá kolem čtyř desítek, někdy toliko jednovětých, ostatek představuje poezie fixovaná v Dnění, prozaizované fragmenty ji někdy komentují nebo zařazují do souvislostí. Slíva tedy zůstal Harpagonem, který se ve svém zlatě přehrabuje sám a čtenář si počká, a je velká otázka, kdy a zda se dočká. To už záleží na autorovi, jehož plnou kompetenci tu samozřejmě nelze zpochybňovat. Nevím, který český spisovatel za sebou zanechal nejrozsáhlejší deník, možná by o tom něco věděl Jan Šulc, který jich měl mnoho v rukách, ale Slíva určitě aspiruje na jedno z prvních míst. Pokud jde o etiku vydávání soukromých textů, neumím rozhodnout otázku, zda je za jistých okolností přípustné vydat i něco proti jeho vůli, ale kloním se spíše na stranu legality a tudíž lidské důstojnosti. Scéna, kdy po Byronově smrti pozůstalí vítězoslavně pálí jeho paměti a korespondenci, mi však vždy připadala hrůzná. To, co Slíva ze svého monumentálního záznamníku do knihy pustil, vypadá slibně. Hovoří zde o okolnostech vzniků básní, pouští čtenáře do kuchyně, vytváří novou konstelaci a nasvícení. Dominuje ale poezie samotná, která vykazuje různou úroveň - některé verše jsou marné a celkem mizerné, zejména holanovské pastiše, jiné průměrné, další neodolatelné a krásné, až pánbůh brání. Pod vlivem Holana Slíva začínal, o první sbírce v rozhovoru říká: "A Holan, tak to je každému jasné. A to mi Zdena ještě ty nejholanovštější básně vyházela." (Mimochodem oběma pánům tu "cukají koutky" z Holanovy manýristické stylizovanosti, "Holan třeba uctíval Marlowa a tvrdil, když se jednou díval z okna, že přichází... " Stanislav Zedníček, jeho nejbližší přítel a noční společník z padesátých let, nám vyprávěl, že ho dokonce obřadně vítal a naléval mu červené.)

Slíva je neúnavný poetický glosátor, strůjce paradoxů ("Mlčením, Bože, hřmíš!"), často rozvášněně prudký, plný citových explozí, často podléhající démonu (nebo andělu?) alkoholu, prostobolný, seberozryvný, vzlínající sursum. Rým ještě není zcela mrtev, napadne tě nad jeho poezií, a vskutku, můžeš vidět a slyšet, co rým znamená, ten hlas - ohlas, odraz a náraz, ten přesmyk, jako když auto na ledě udělá hodiny a každému do morku kostí zatrne, kdy se slova spřáhnou a přikovou k sobě, někdy jak zubaté ostří, někdy hebce jak do peřin do sebe vstoupí a zaklapnou, do sebe se vpijí, předou či skučí, vzplanou, zurčí, zaburácí jak nádherný akord varhan. Rým je vzmach a triumf souzvuku, který vyletí z řeči nad řeč, jako prapor na dosaženém vrcholu. Rýmovat dnes možná znamená rozdělávat oheň křesadlem a hubkou, ale jaká sláva, když se zakřeše a plamínek vytryskne! Opustit rým znamená i opustit rytmus a vést báseň jinam, kde vládnou jiná pravidla. Moderní poezie se od mnohého osvobodila, mnohé však také ztratila, a bene, že nám to někteří archaičtí dávnopěvci tak krásně a dokonale připomínají.

Básník ze sebe dokáže vyrazit - alespoň místy - něco velkého. "Kašle, jako by ze sebe chrlil / nesmrtelný vesmír"; "Nikoli padají, stoupají vločky"; "Cudná a nesmělý // Vyleká je i / ticho /

vlastního mlčení. // Chvějí se, / jako by věděli, / že když se obejmou / bude to smrt." Básnit v ruce s přeostrou břitvou, která umí podříznout krk, vlastní, cizí, jak to přijde. Ale verše za tou váš-

ní půjdou napořád - "vzkřísit to vše, / co život byl, dlouhý / jak zádušní

mše."

Když Slíva překročil sedmdesátku a napsal toho tolik, asi by si zasloužil knižní rozhovor. To se stalo, a tak ho tady má. A tedy hovoří se slovutným literárním vědcem, jehož dokonce učil, vypráví o životě, o svých trampotách, studiích, vyučování za normalizace, konfliktech a střetech pod vlivem, o výtržnostech a svojí výbušnosti, prchlivosti, excesech a jak leckde dělal rotyku a obtíže, a jak zas jindy byl uvážlivý a pokorný, o smyslu pro humor, Brnu, Slezsku s přídechem Polska, Opavě, Bohumínu... Jak se dostal k poezii - vyhrál v matematické soutěži a odměnu utratil v knihkupectví za knihy z Klubu přátel poezie, to byl dobrý začátek, pak už to šlo samo. Jaký je smysl psaní? "Zanechat stopu, že jsem byl. Možná je to taková podvědomá touha po nesmrtelnosti." Slíva je velký znalec a milovník hudby, v tom mu Trávníček perfektně sekunduje, vyptává se taktéž obeznámeně a podrobně. "Vážná hudba je jednou z největších výsep lidského ducha, vedle filosofie s teologií a vedle matematiky. Všechny jsou sbíhavé a odkazují k témuž."

Musel jsem se nad tím rozhovorem sám sebe zeptat, jak to vlastně mám s tou intimitou. Tady se s ní nešetří. Zvědavost tázajícího je velká a rozpitvávají se záležitosti nejsoukromější. Kdybych se ve společnosti ocitl poblíž takového rozhovoru, řekl bych si, to není pro tvoje uši, a ihned bych se vzdálil. Kdyby to z nějakého důvodu nešlo, patrně bych měl pocity smíšené, ne-li bych poněkud trpěl. Ale! Vážně? Vždyť tady to čteš docela klidně, jako by se nechumelilo, a ani to s tebou nehne, vůbec nepřeskakuješ stránky... Trávníček může místy působit vlezle, dotěrně a nemístně, vyzvídá, mámí a vytahuje z partnera v dialogu všechno možné, až je ti ho líto; když mluví o Ludvíku Kunderovi "A co nějaké drby?" (Panebože!). Ale jistě, oba muži jsou staří známí, literární kumpáni a braši a tady se na nic salónního nekouká. Některé věci bych ale od nikoho slyšet nemusel a ani bych se neptal. Když na sebe v psychoterapeutické skupině začne někdo příliš prozrazovat, je povinností lektorů-terapeutů nebo i účastníků ujistit se, že to opravdu chce a zda je to pro něj to pravé; v opačném případě to musí okamžitě zastavit, aby se mluvčí sám neohrozil či neohrozil jiné, aby nikomu neubližoval. Je to subtilní věc a otázka citu. V interview tohoto typu jistě může platit de gustibus non est disputandum. Poněkud rozvláčný rozhovor tu ale nechci vůbec shazovat - dozvíme se o Slívovi hodně a zase nás to přivede jen k jeho poezii. (A nyní vzniká otázka, jestli zase já jsem teď nebyl nemístně upřímný a neřekl toho na sebe víc, než je zdrávo.)

V úvodní básni sbírky Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář (Host 2022) se píše o lodích. "Kotvily při pobřeží / a stály na pevnině. / Některé se ukrývaly v domech. / Ovšem i domy pouze předstíraly, že nejsou loděmi. [...] Kam se člověk podíval, / ve všem byla loď." Loď, paluba, podpalubí, plachty, stěžně, vítr, bezvětří, bouře, orkán. Jsme ve světě, kde všechno buď lodí je, nebo se jí stane, loď připomíná nejspíš i sám lidský život. V minulé sbírce Hruška evokoval sumerské destičky s klínovým písmem, tentokrát se inspiroval Magellanovou plavbou kolem světa v letech 1521-22, tj. před pěti stoletími, tak jak ji zachytil italský dobrodruh, Benátčan Francesco Antonio Pigafetta (1491-1534). Pigafetta sepsal zprávu o velké cestě za hranice známého světa v roce 1524, vyšla francouzsky a italsky roku 1800 (podle jiných pramenů italsky 1795). Česká vydání pod titulem Zpráva o první cestě kolem světa pocházejí z let 1975 (Mladá fronta) v překladu Vladimíra Mikeše a 2004 (Argo) v překladu Josefa Hajného.

Z pěti plavidel se vrátilo jedno, z dvou set sedmatřiceti členů posádky osmnáct. Hledali zlato, drahé kamení, exotické koření, někteří snad i slávu a dobrodružství. Byli to lidé zvláštního ražení, konkvistadoři, jejich následovníky se stali Cortés, Pizzaro a mnozí další, zažili neuvěřitelné věci a podali obdivuhodné výkony a rozsévali zlo a krveprolití takřka kdekoliv, kam přišli.

Ale Hruškovy básně o fiktivní mořské pouti je nesoudí. "Tady před námi nikdo nebyl. / Teprve tady jsme první", říká se tu. Verše modelují tu fascinující cestu do neznáma s bezpočtem těch nejzvláštnějších setkání, a tážou se, zda se aktéři dokázali setkat i sami se sebou. Nevyděsila je jejich tvář v zrcadle? A co se dozvěděli o sobě i o (novém) světě? Setkávali se se zázračným bezmála každý den. Stáli proti jinakosti, jiným jazykům, jiným zvykům, jinému vidění, jiné pravdě ("Neustále chtějí vědět, / proč mluvíme o zítřku / a kdo nám ho dal"). Dvě civilizace se navzájem nepochopí, ale když se papoušci naučí opakovat slova, opakují se pak v zrcadlech. A zrcátka byly dary pro domorodce ("jejich úmysly jsou neproniknutelné"), kde mohli zahlédnout i oni svou tvář. Ale dokáže to vůbec někdo? Může to být sebestvrzující, potupné, děsivé, směšné, úžasné. Jedná se tu o asociace, zjištění a poznání, jež náhle vytanou, a kde někdy nehraje roli srozumitelnost, ale ustrnutí a uhranutí. Ke všemu nedostaneme vždy klíč, klíč patří do světa dobrých konců, ale za vším nečeká happy end, ani četba nekončí zjevením smyslu.

Někdy ani nevíme, co je živé a co mrtvé. Konfrontace s velkým neznámem znamená buď ještě větší přimknutí ke starému (jsme zvyklí vše neznámé převádět na známé), anebo se dobrat oproštění, osvobodit se od zátěže, uvolnit se. Otevřít oči. ("tolik nahých lidí pohromadě už žádný Evropan neuvidí"). Změnit se. Změnit? "Podle čeho nás poznají/ změněné cestou k nepoznání?" [...] Jak stejní jsme, / jak stejní jsme, / když se teď vracíme z opačné strany... " Někdy ale nerozumíme ani my, třeba když se píše "Naše lodě zůstaly o den déle / protože muži psali dopisy." Jakpak na takových ostrovech, kde v padesáti zabili člověka, "aby se netrápil", fungovala pošta s razítky? Šlo o poštu lahvovou či holubí? Anebo imaginární?

Jak s takovým svědectvím naložit? Deník se propadl do moře, zvolna klesal pod hladinu - "kdo nám uvěří?" Zůstává tu "věčný hlad tvé představivosti", jež musí být živena; šlo o divy fantazie či divy skutečné, když obrazotvornost bledla před realitou? Ti muži objevili svět, ale do jaké míry je svět vlastně objevitelný? Hruška svou úspornou a hutnou dikcí nechal imaginaci hodně prostoru, dal jí rámec, ale povzbudil touhu vidět to další za obrazy, a po nasycení tou kaskádou magických ploch vyvolal zneklidňující, hluboké otázky. Třeba jak to bylo po návratu s tím jedním chybějícím dnem. Kdo ho lodníkům vrátil a kdo ho vrátil lidstvu?

Co je poezie, odkud se bere, jak a čím účinkuje, co s člověkem dělá, jaké jsou její vztahy ke společnosti. Obecné otázky, které ale celoživotně zajímají každého, kdo se poezií zabývá. Soubor textů Jakuba Řeháka Poezie ve věku vnějškovosti (Fra 2022) se na ně pokouší odpovědět. Co do rozsahu (752 stran) máme před sebou jedno z nejobsažnějších děl na dané téma za poslední desetiletí, v současné literatuře výjimečný akt. Řehák, sám básník, autor čtyř básnických sbírek, je veden niterným zaujetím a zanícením pro poezii. A jak na svoje otázky odpovídá?

"Poezie [...] je trvalým dialogem mezi vnitřní nespoutaností a řádem, který přebývá už v samotných slovech." Každý insider, ať básník či interpret, si vybuduje svou vlastní představu poezie, její podstaty, určení a smyslu. Poezii nutno nahlížet jako vesmír mnoha kontextů - slovo vstupuje do souřadnic básně, sbírky, původcova díla, národního i světového písemnictví, umění, kultury, společnosti. Slovo se také z kontextů může vymknout a vyvázat a jít proti nim, ubírat se po co nejvlastnější a nejoriginálnější trajektorii. Jednou z nejvýznamnějších dimenzí je tajemství, nekonečná říše přesahů, jež básnický výraz otevírá. Lze tedy poezii chápat i jako způsob vhledu do reality, vztahování k bytí, stav (řekl bych spíše nastavení nebo naladění, viz fenomenologické výklady Emila Staigera). Poezie se stává vlastně způsobem života. Přetváří také život do jiného modu myšlení. Dodal bych, že nejen myšlení. Poezie je komplexní a všeprostupující jev, zasahuje cítění, vnímání i konání. Správně Řehák píše, že "podstatou poezie je uvádět do pohybu duševní síly, které jinak leží ladem [...],otevírá průzory k lidské plnosti". Nerozumí si s čímkoli ideologickým - "podstata poezie je vlastně ona sama a neměla by být zatížena požadavkem aktuálnosti a novosti".

Vztah ke společnosti určuje už to, že poezie v sobě zahrnuje kontinuum a existenci společenství. Autor vidí komplikovanost jejího dnešního postavení, kdy slovo nahrazuje obraz a stále méně lidí se věnuje něčemu tak subtilnímu, jako je náročná četba. Soudím, že básnický svět atakují také technologie, Holanovo "tryskový motor není pro básníka" podepisuji; vypadá to, že poezie si dnes žádá apologety a popularizátory, horlivé obhájce. Asi ale není důležité, kolik lidí čte básně, ale kdo je čte. Přemlouvat lidi, že něco je dobré na pleť, k ničemu není. Ať poezii čtou ti, kteří jí číst mají, kterým je souzena, a ať se s ní nikdo z nich nemine. Pro tohle musí být celá literární fronta k dispozici a víc se udělat nedá. Societa bude vždy trochu stranou, sám Řehák říká: "nalézt svůj hlas a své osamění je to nejpřirozenější, co může básník v současné společnosti udělat".

Souvisí s tím i otázka kritiky, protože moderní poezie vyžaduje vůli k nekonečné interpretaci, která texty otevírá, umožňuje čtenáři do nich vstoupit, pobývat v nich, odcházet a zase se vracet s větší citlivostí a ideovou výzbrojí. Jeden z problémů současné české poezie tkví i v tom - a upozorňovali na to dříve mj. Jaromír Typlt a Petr Borkovec -, že polistopadová kritika je k ní stále vlídnější a vstřícnější. Ta shovívavost má více příčin, jeden z důvodů lze rozpoznat v tom, že poezie definitivně ztratila ideologické konsekvence, ostré a drtivé posudky básníků v Tváři od Bohumila Doležala byly také politickým činem - ne náhodou kritik v jiných poměrech posléze na literární angažmá zcela rezignoval. Celek básnictví je dnes neobsáhnutelný a o formování básníka často možná rozhodne náhoda, to, s kým se setká a s kým se mine, koho objeví v ten nejpravější čas. Některé vztahy vykazují železnou zákonitost, jiné mohou být nahodilé, ale i to patří k principům poetického. Zároveň objevovat přehlédnuté patří k největším úkolům kritiky.

Jakub Řehák uvádí, že předložený svazek odráží i jeho vývoj, "kniha je téměř mým bildungsrománem, svědectvím postupného zrání a vyhraňování". Nestačilo mu vidět, jak se věci jeví, chtěl vědět, jak skutečně žijí. Vydává "příběh o počátcích poezie ve mně". Ovlivnil ho Jan Štolba, Petr Král, Stanislav Dvorský, dostal se k surrealismu a už u něj zůstal. Na jednom místě se táže, zda automatické psaní surrealistů chápat jako metodu, či výsledek. Zdá se, že jako obojí, já v tom navíc nalézám i jistý protest proti uzavřenosti, konci i konečnosti, proti kterým kladou hypertext bez limitů a snad i autorských práv.

Dílo autorových ambicí v sobě nese implicitní otázku, jak psát o poezii i jak ji číst: "Čtení poezie je svého druhu autorskou tvorbou." Ale naskýtá se tu řada problémů. Soudit básníka podle výšin, nebo nížin jeho tvorby? Brát ho absolutně vážně až do posledního verše? Lze říci, že v básni má každé slovo nezměnitelné a absolutně významné místo? Nebo to platí jen pro velké básně velkých básníků? A lze se i na ně občas podívat s nadhledem nebo despektem? A co udělá s interpretem, když přečte statisíce veršů? A jak psát o poezii a neopakovat stále totéž? Řehák píše s maximální seriózností, snad až přílišnou. Jeho pohled je analyticky racionální a možná by to někdy chtělo používat řadicí páku a třeba i plyn, uchopit poezii jako dobrodružství, magii i ztracenost. Jinak jeho styl začne přecházet v rozšafnost a inspirace se z něj vytratí. Ale hlavně těch recenzí, referátů a článků je tu moc, zařazeny jsou i ty nejdrobnější glosy či odpovědi v anketách, které jsou ostatně - zase jsme u toho - velice rozumné, ale...

Teď na druhou stranu z toho nejlepšího. "Svět je propojený neviditelným předivem, které bylo kdysi rozprostřeno pod naše kroky. Zdá se, že bloudíme, ale přesto nakonec směřujeme k cíli, který jsme si vybrali. Ve chvíli, kdy jej dosáhneme, nedokážeme jej poznat ani se s ním ztotožnit. Tento cíl přesto existuje." O Ivanu Wernischovi: "Slovo je u něj těžce zkoušeno, rozrušováno, rozmělňováno, ničeno, vyprazdňováno, popíráno, až nakonec vyjde z athanoru (alchymické pece, kde se nižší kovy přeměňují na zlato) Wernischovo psaní očištěné, vítězné a navždy trvající." Řehák výborně sleduje pohyb dění v básni, autorskou metodu či tok inspirace, vztah k životu a skutečnosti, méně jej zajímá způsob, jak to básník vkládá do jazyka, konkrétní poetika. To je ale legitimní a se vším mechanickým lze počkat na umělou inteligenci (rouhám se, povolaní dokážou z poetiky dostat neuvěřitelné věci). Řehák chce empaticky přebývat v básníkově přítomnosti, usiluje se s básní spřátelit. To je víc než chladná, neosobní a odtažitá brilance. Kdo chce žít se současnou poezií, těžko se bez téhle knihy obejde.