Vzpomínám si na jednu příhodu z období, kdy jsem jezdil jako psychoterapeut na léčebné pobyty. Dobu popůlnoční v napjatém programu jsme museli věnovat sepisování hlášení pro pojišťovnu. V něm bylo nutno u každého jednotlivého pacienta podrobně vypsat, co se s ním (a vlastně i v něm) odehrávalo od rána do večera. Dokument bylo třeba důkladně vyplnit, podléhal však lékařskému tajemství, tudíž jej nikdo nesměl číst. S některými klienty se toho na první pohled zase tolik nedělo, fantazii se tedy meze nekladly. Když jsme společně činili zadost této povinnosti, sdělovali jsme si pro inspiraci či pobavení nahlas svoje někdy bezradné a bizarní formulace a tirády. "Jana úvodem skupiny konstatuje, že se už dlouho nemůže pohnout z místa," zazněl hlas jednoho z píšících. "Ale nakonec se přece jenom pohne," doplnil jsem za chechotu kolegů.

Tato epizodka se mi nemohla nevybavit při četbě prózy Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost (Knižní klub 2021). Její hrdinka, materiálně saturovaná pražská redaktorka, citlivá hédonistka a svými slovy melancholická neurotička leží v posteli a nemá chuť se pohnout ("nenacházela sílu ani důvod vstát a jít do světa"). Její katalepsie odráží nehybnost vnitřní - neví si rady se svým životem. Vede život příjemný a pohodlný, ale kromě střídání partnerů a hledání ideálního "pana Božského" se v něm nic neděje. Dlouhodobě řeší otázku mateřství, do něhož se jí příliš nechce, ale cítí tlak okolí a společnosti. Rovněž ji svírá komplikovaný vztah k rodičům, mrtvému otci a dominantní matce. Pohybuje se v kruhu. Pokračuje to ovšem stále stejně. Přijdou noví partneři a nová psychoterapie, nové zájmy - zde je to Japonsko, jehož jazyk se začne hrdinka učit a nakonec se tam opakovaně vypraví. Ve snu uslyší větu "ať jí voda padá do dlaní a myslí na sebe" a toho se posléze přece jenom nějak dobere. Terapie ji vede k většímu sebeomezování a hledání hranic, přijetí idey, že se nemusí podobat vnějšímu světu. Intoxikace houbičkami ji uvolní a přivede ke katarzi. Uvědomí si, jak málo vlastně stojí o mateřství. Směřuje ke smíření a vcelku spokojenému vegetování. Už se s ničím příliš netrápí.

Autorka střídá fabulaci, patrně vycházející z autobiografie, introspektivní úvahy a občasné lyrické pasáže ve stylu "trocha poezie nikoho nezabije" ("Cítila se s ním vždy jako uprostřed divokých vln, jako na hřbetě celého stáda hřebců, cítila se jako v živoucím jasně zeleném pralese, ve šťavnaté mlze, jako v syté vůni posečené trávy, šťastná, naplněná"). Píše stručně, jasně a výstižně, takže jde o četbu zcela srozumitelnou, plynulou a ničím nekomplikovanou, která sotva někoho znepokojí či znejistí. Problémy, jež vypravěčka řeší, vykazují znaky vysoké typičnosti pro samostatné ženy mladšího středního věku, které mají slušný příjem, nemnoho starostí, žijí jako singles, a ještě se ke všemu snaží nějak sladit požitkářství a duchovní stránku osobnosti. Co s nároky světa, které jim nejsou vlastní? Na jednom místě vypravěčka cituje Sylvii Plathovou - "chtěla bych všechno udělat jenom jednou a mít od toho už navždy pokoj". Citlivost je všemu jen na překážku. A ta intenzivní potřeba samoty, vzdálenosti od druhých ("Aby se A. mohla nějak dotknout světa a být v kontaktu se sebou, musela být několik dní úplně sama. Byla pak mužem na lovu uvnitř ohně") z ní také činí osobnost přece jen hodně jinou, z pohledu normy nestandardní. A tak kupodivu v próze zůstává stranou to, z čeho se sama Rudčenková nemůže vyvázat - tvorba. Ta pro vypravěčku podstatná není a to ji zas přibližuje obyčejným lidem. Můžeme ale tedy autorku a vypravěčku ztotožnit? Na konci se dozvíme: "Autorka tohoto textu vás občas záměrně klamala, co na tom." Text tak ovšem vůbec nepůsobí, všechno se to docela dobře mohlo stát, a nejspíš i stalo, a když ne autorce, tak někomu jinému, kdo se od ní zas tak neliší. Rudčenková příliš odvahy neprojevuje. Odvázala se jedině v tokijské příhodě, kdy se hrdinka probudí svázaná v bytě náhodného známého z metra, ale raději to hned utne jako pouhou fantazii.

Počítám, že kniha se bude prodávat dobře, koneckonců se jí ujalo nakladatelství s dobrou reklamou i distribucí. A zájemkyň s podobnou životní zkušeností a výhledy bude celá armáda. Myslím, že autorka obdrží i spoustu dopisů a mailů. Ve vývoji spisovatelky žel znamená její poslední próza prázdnou položku a nemalý krok zpět. Maximu "hledej velikost a krásu vně sebe!", kterou jí přinesla meditace, dostane příležitost naplnit teprve v dalších dílech. Doufejme, že se v budoucnu pohne i literárně.

Mladý pracovník Ústavu pro českou literaturu Lukáš Holeček (1985) rozhodně nezahálí. Během minulého roku jako editor připravil tři rozsáhlé publikace, které všechny stojí za pozornost. Jako první otevírám objemný svazek (654 stran) Anketa o knihu roku Lidových novin (1928-1949) (Ústav pro českou literaturu AV ČR 2021), nad níž každý bibliomaniak radostně zaplesá. Co se četlo v oněch pro republiku tak významných (bohužel i těžkých) letech, nás totiž zajímá nejen z hlediska literární historie a sociologie, ale též jako knihomily, jako ty, kteří knihy studují, ale i hromadí, milují, uctívají. A anketa Lidovek byla mimořádná záležitost. S překvapivou rychlostí si získala ohromnou prestiž - zřejmě pro něco takového byla půda připravena a redaktoři Lidovek tomu dali ideální výraz. Přesto, že anketu využívali nakladatelé a knihkupci k masivní reklamě, jak uvádí editor, stala se především událostí kulturní a duchovní. Jako respondenti byli osloveni skutečně příslušníci prvorepublikové elity. Nikoli však pouze zástupci kultury, umění a humanitních věd, ale také herci, lékaři, národohospodáři, sportovci, vojáci. Šlo tedy o podstatně širší profil, než jaký anketa reprezentuje dnes. Anketa zprvu probíhala telefonicky, což vysvětluje třeba silné váhání prezidenta Masaryka, který hned v prvním ročníku reagoval nadmíru rozpačitě ("Jak to mám vést v evidenci, co jsem všechno četl, když toho bylo tolik... Ne, nic zvláštního mě nenapadá... ") Tomáš Baťa se zase nebál přiznat, že "se musí zeptat své paní, která mu předčítá". A v témže roce redaktorka Zdenka Wattersonová zcela samozřejmě na piedestal klade samotný subjekt ankety ("Nejzajímavější knihou, kterou jsem v posledním roce četla, jsou vaše Lidové noviny. [...] Pro tlustou knihu Lidovek jsme zachovali své lepší a vehementnější emoce."). Redakce neměla žádnou potíž tuto chválu otisknout a ukazuje se, že vztah k plodům vlastní práce byl tehdy nenucenější než dnes, protože pro tituly, na kterých se podíleli či je dokonce napsali, hlasovalo mnoho účastníků ankety. Neuváděl se nakladatel ani překladatel a odpovídající většinou výběr nekomentovali.

Redakce občas také anketu přiznaně poněkud manipulovala a omezila počet hlasů pro určité dílo. Týkalo se to i autorů samotných novin, jejichž popularita v čtenářské obci byla přirozeně značná, a tedy "lidi jsou strašně milí a snaží se vám zalíbit". Anketa si na pravidla prostě nehrála a odpovědnost přebíral respondent. Otázku reprezentativnosti ankety ovšem nelze zodpovědět, protože okruh přispěvatelů je vždy omezený a do jisté míry náhodný. Trendy nepochybně zachycovala. Četla se kvalitní literatura, tzv. mainstream tehdy vyhlížel úplně jinak a nikdo neměl důvod jej jakkoli podceňovat či znevažovat a hledat alternativu. Literární historik vidí řadu zajímavostí - jak oblíbený byl svého času dnes už málo známý Romain Rolland! V anketě se objevují i jména jako Carl Gustav Jung a Josef Váchal, kteří na desítky let z obecného povědomí zase zmizí. Významné osobnosti se klidně přiznávají k relaxační četbě detektivek, zvláště wallaceovek. Ostře vstupovala na scénu i doba - v roce 1939 z jedenácti prvních titulů bylo deset českých. Za války se četlo intenzivně, jak je vidět z přívalu uváděných titulů, kdy se málokdo spokojil se třemi. Následně byla anketa přerušena.

Po únoru 1948 anketa rychle směřovala ke svému konci. Dobrých knih vycházelo pomálu, a pokud, nesmělo se na ně upozorňovat. Redakce fedruje doporučenou komunistickou literaturu, dějiny bolševické strany, Stalinovy a Gottwaldovy spisy atd. Zánik frašky byl neodvratný a ke čtenářům milosrdný. Na skutečnou anketu zůstala jen vzpomínka. Anketa o knihu roku přešla později do Literárních novin (výsledky přetisklo tuším vánoční číslo Literárek v roce 1992), kde v šedesátých letech už zase bylo co jmenovat.

Lukáš Holeček význam věci charakterizuje: "Výsledky knižní ankety Lidových novin tak jsou historickou 'vizitkou' demokratické společnosti, která si váží pestrosti názorů a svobodné diskuse mezi reprezentanty veřejného života."

Anketa jako bilance, zábava, inspirace i doporučení, sebereflexe společnosti i její kultivace. Dnes četba víc než pozoruhodná, ba čtenářská lahůdka; nutno však ochutnávat po troškách, nezhltnout naráz. Mnoho titulů je dodnes živých, některé by se daly ještě oživit.

Zbývá dodat, že revitalizace a plné obrození ankety nastaly v roce 1991 zásluhou tehdejších redaktorů kulturní rubriky Lidových novin, zvláště Jana Lukeše. Anketa doznala některých změn, které nejsou podstatné - základní intence a strategie zůstaly stejné. Dnes už polistopadová anketa trvá o dekádu déle než její předobraz. Není vůbec pochyb, že i ona by stála za publikaci, která by byla stejně čtivá a přínosná jako edice Holečkova.

Literární historik a kritik Jan Blahoslav Čapek (1903-1982) v zapomnění ne...upadl, jeho postava ale rozhodně nestojí v centru zájmu. Výbor Záření ducha a slova vyšel roku 1948, v posledních desetiletích vznikl na jeho počest sborník a vyšly jeho komeniologické texty (Několik pohledů na Komenského, 2004, Antropismus: o nové lidství, 2014). Lukáš Holeček Čapkovy texty - které bych označil výrazem esejizující studie - vydal v souboru Literární studie (Ústav pro českou literaturu AV ČR 2021) a rozdělil do čtyř částí. V první nalezneme syntetizující stati věnované aktuálním otázkám literární kultury a literárněhistorickým problémům, v další medailony různých osobností, několik článků se polemicky věnuje Durychovu Bloudění a v závěrečném oddíle můžeme číst Čapkovy publikace zaměřené na T. G. Masaryka. Čapek byl konfesijně evangelík a od toho se odvíjely i některé jeho přístupy, militantní sklony neměl, ale ani ze svých pozic snadno neustupoval. Po Únoru mohl na pražské filozofické fakultě přednášet už jen starší literaturu, roku 1959 musel vysoké školství opustit úplně a našel azyl v Památníku národního písemnictví a Ústavu pro dějiny Karlovy univerzity. Během Pražského jara se stejně jako podobně postižení Václav Černý, Jan Patočka a Zdeněk Kalista na svoji alma mater vrátil, pouze však nakrátko; roku 1971 ho poslali do důchodu. Neměl to úplně snadné ani s publikováním, využíval evangelické revue, sborníky, otiskoval podstatné věci i v zahraničí.

Čapek se hlásil k pozitivismu svých vzorů a učitelů Jaroslava Vlčka a Josefa Jakubce. To v meziválečném období už nebyla žádná progrese, nicméně Čapek stavěl na důkladné znalosti díla autorů, na rozsáhlé síti vlivů a filiací, analýze souvislostí literárních, filozofických i kulturních. Jeho cílem bylo uchopit celek díla v kontextu autorské typologie tvůrčí i lidské. Nikdy neopomíjel fundament náboženský či spirituální: bedlivě sledoval, jak se autor vyrovnává s metafyzikou či jak ji substituuje nebo transformuje, jak se u něj duchovno projevuje či v co se přelévá. Holeček se domnívá, že Čapkův význam spočívá "ve spíše nehalasném a vytrvalém úsilí vracet se prostřednictvím české literatury k základním otázkám po smyslu života". Pokoušel se skloubit spiritualitu se sociálním reformismem, což jej logicky stavělo po bok českého masarykismu. V jeho duchu měřil literaturu mravností: to činili i personalisté jako Šalda a Černý, pro něž měla "mravnost" specifický význam, odrážela míru, s níž je autor věrný sám sobě, svým předpokladům, talentu a intencím. Kritiku kladl Čapek vysoko, kritika chápal jako duchovního strážce a průvodce, sám jako kritik intenzivně působil a s velkým nasazením vstupoval do generačních diskusí.

Příspěvky zejména z mladších let bývají apelativní, přetékají nabádáním a výzvami, naléhavým tázáním. Angažovanost nevyhnutelně přechází i v obecné fráze, básník má "pomáhat a svítit, sloužit lidu", překonávat neplodný subjektivismus. Vztah k pospolitosti nabývá zásadního charakteru, mezi kolektivismem a individualismem trčí bolestný rozpor. Základnou pochopitelně musí zůstat dobře studovaná a traktovaná "tradice", jistota a východisko. Vše příliš novátorské nazíral s nedůvěrou jako ohrožující a neplodnou konfuzi, třeba Freud pro něj byl pouze "pomlouvač ducha". Nezamlouval se mu individualismus, egoismus i izolacionismus, volal po "jednotě v mnohosti". Čapek chtěl být programový kritik, ale bral si větší sousto, než byl schopen strávit. Jeho ambicí bylo systematizovat a syntetizovat, přehlédnout, shrnout a vyložit dosažené. Jeho teze o jednotě života a myšlenky zůstávají viset ve vzduchu, naplněném už jiným napětím. Pro větší přesvědčivost jeho kritické metody mu chybí více múzičnosti, tíhne přece jen k jisté akademičnosti; jeho psaní a uvažování vykazuje nesmírný rozhled po umění, kultuře a humanitním myšlení, ale svou dikcí přece jen nestrhne. Jeho stati se rozlévají spíše do šířky než do hloubky.

Vynikal ale také uměním charakteristiky, diferencujícím, výstižným, hutným. Za jeho texturou cítíme práci a energii. Obtížně se srovnával s Durychovým Blouděním, jež na něj umělecky jistě mohutně zapůsobilo, ideologicky mu však nemohl dát za pravdu a byl nucen mu vzdorovat. Soudí, že tu "nejde o záblesk skutečné duchovnosti, nýbrž jen o mystický iluzionismus, pohádkově zamlžený". Zajímavě srovnává Třebízského a Durycha, hájí Bloudění proti moralizujícímu Rádlovi, ale zas ho pohoršuje autorova exhibice a demagogie; nakonec trefně uzavírá: "Snad nejvíce věří tam, kde se posmívá."

K dobru mu třeba přičíst, že se zaměřoval i na ty zapomínané (mj. Gus...tava Jaroše) a napravoval tak dějinnou nespravedlnost. J. B. Čapek patří k těm mnoha, které dnes doceňujeme a vracíme se k nim, protože vidíme, že jsme se nad ně nepovznesli. Dnes by málokterý kritik psal čtyřikrát o jedné knize jen ze zájmu a kvůli víře ve smysl diskuse a polemiky; dnes málokdo může uvažovat synteticky, protože všichni většinou vaří z vody; dnes jsou úvahy o smyslu kultury absurdní, protože jde především o provoz a obchod. Dominuje nablýskaná banalita, a ta reflexi nevyžaduje ani nepřipouští. Návraty k něčemu radikálně odlišnému tak nepředstavují jen literárněhistorické zadání, ale podnět k promýšlení současnosti z úplně jiných úhlů. Zdá se, že to nikam nevede, ale to vůbec nemusí být pravda. Úsilí o hodnoty se někdy zúročí s překvapivou rychlostí a účinností.

Do třetice Holeček. Přiznávám, že o Františku Lesařovi (1901-1945) jsem nikdy neslyšel. Ale výbor Víra v člověka (Pavel Mervart 2021), který jako obě předešlé publikace připravil Holeček k vydání, opatřil poznámkami a úvodní studií, mě překvapil a zaujal. Lesař byl samouk, který se v životě všelijak protloukal, zkoušel se uživit jako obchodní cestující, posléze jako holič na vesnici, což obojí ztroskotalo, a tak se upnul na literaturu. Musel nepochybně hodně chtít a prorazil: honoráře z časopisů mu jistily skromné přežívání a došlo i na knižní vydání. V průběhu několika let vycházejí povídkové sbírky Ovečky na horách (1939) a Všude s námi (1943) a romány Tvůj bližní (1942) a Tváří k domovu (1944). Po jeho smrti na něj vzpomínají přátelé (v knize otištěny texty Josefa Knapa, Františka Křeliny, Františka Bíbuse a jeho ženy Ludmily Lesařové, která pečovala o jeho odkaz); jediná další reedice se objevila v královéhradeckém Kruhu roku 1972 pod titulem Ovečky na horách.

Třicátá a čtyřicátá léta představovala zlatý věk české psychologické prózy. Vedle všech těch Havlíčků, Řezáčů a Hostovských tu působila i řada menších autorů, kteří se zrodili z plodné atmosféry zaměřené na výpověď o lidské povaze a složitosti lidského nitra. Mezi ně se zařadil i Lesař. Editor v úvodu jako jeho hlavní témata uvádí "nesdělitelnost, osudovost, míjení, neporozumění, nemožnost nalezení domova, přeludy". Většina povídek se odehrává ve vesnickém prostředí a vstupujeme v nich do úzkého rodinného kruhu. Autor sám vyslovuje svoje krédo v názoru, "že se život mnohého z nás utrpení alespoň podobá, a [...] jsem přesvědčen, že jen utrpením člověk vnitřně roste". Ale o co jde v tom utrpení? "Vídám od dětství, jak si zbytečně kazíme životy, způsobujíce si zbytečně starosti a bolest." Důležité je právě to "zbytečně", neboť nedosti na souženích přicházejících zvenku, strázních tělesných, nemocech, stonání, v němž často není pomoci, na chudobě a neustálých svízelích s živobytím a zaopatřením, s takovými věcmi jako dluhy, dědictví a věno, které se stále vtírají do života a pohlcují velkou část myšlenek, přání, aspirací a tužeb; ale ještě přicházejí emoce a tísně mnohdy pramálo srozumitelné, ale kazící, ba drtící obyčejné lidské přebývání ve světě. Lidé se souží kvůli tomu elementárnímu, musí přece přežít: "Zdechla nám kravka před týdnem a o dvě prasnice jsme přišli. Špatný časy sou, pantáto!" Není divu, že jsou pak lidé nerudní a mrzutí, usmýkaní životem. Nechtěli by až tolik, ale dostávají mnohdy daleko méně. A co z toho bytí nakonec zbývá? "Nízký, šedivý život, ubohý život plný hádek, vzdoru a neporozumění." Lidé všechno dusí v sobě, jeví se hrubí a necitelní, proradní, plní falše a závisti. Jenže přece jen teskní a touží: možná však je pozdě, už bylo všechno zmarněno, a hlavně zoufale nerozumějí ani sami sobě, natož druhým. Jsou zdánlivě vnitřně chudí, přece v sobě ale něco nesou, jenže je to potlačené, vyhořelé, zahořklé a znecitlivělé. Jejich vnitřní vzdor nevypluje na povrch, neboť tomu vždy cosi brání - bázeň, ohledy, konvence, zábrany, neschopnost otevřeně a přímo komunikovat. Tolik by chtěli něco říci či udělat, ale nějak to nedovedou. A tak vše zaplaví ticho nebo se na okamžik zableskne jakési marné gesto.

A nad vším se vznáší i hluboké tajemství, které stojí za každým rohem. Nikoli v existenciálních spekulacích, nýbrž v každodenních událostech, které prudce vpadnou do života a zanechají v něm vědomí záhadnosti věcí a vztahů. Jako v příběhu o neznámém, který hledal hrdinu jedné povídky, a než se mu to povedlo, náhle zemřel: nikdo jej nezná, a tak důvod jeho návštěvy už zůstane navždy skryt. V jiné próze si chalupník po prudké rozepři s řezníkem přestává být jist, zda nezapálil jeho chalupu; přinejmenším to udělat chtěl nebo mohl. Nakonec vyjde najevo, že vyhořel někdo jiný. Lidský neklid a rozjitření bezradně tonou ve všednosti, z níž není dobrého východiska.

Lesař může připomenout Jana Čepa, jeho postavám však chybí spirituální zakotvení a tázání. Odkazuje též k Dušanu Palovi, předčasně zemřelému ve stejném roce, a jistě i ke klasikům naturalistické prózy. Jeho příklad ukazuje, kam mohl dosáhnout v psaní a literaturu věřící talentovaný autor zdánlivě bez vzdělání a větších dispozic. A pokud jde o Lukáše Holečka, při tomto pracovním tempu se můžeme těšit na plno zajímavých objevů.

21. května se konala valná hromada Spolku českých bibliofilů. SBČ tu je od března 1908, kdy vzniká v ještě secesní atmosféře, kdy generace symbolistů a dekadentů spojená s Moderní revue i další knihomilové pociťují potřebu se organizovat. A za více než století spolek vydal stovky publikací, uspořádal bezpočet akcí, spojil plno vynikajících osobností české knižní a výtvarné kultury. Mezi jeho předsedy byly tak vynikající osobnosti jako Jaromír Rašín, Karel Zink, Arno Sáňka, František Dvořák, Pravoslav Kneidl a Martin Dyrink, mezi čestné členy se za ta léta zařadili mj. O. F. Babler, Cyril Bouda, Josef Glivický, Václav Havel, Bohumil Hrabal, Alois Chvála, Ota Janeček, František Kobliha, Ludvík Kundera, Kamil Lhoták, Vít Obrtel, Jaroslav Seifert, Ivan Slavík, Jaroslav Šerých, Karel Šiktanc, J. M. Tomeš. Bibliofilové přežili i období, jež krásné knize příliš nepřála. A se ctí - spolkový věstník se právě v normalizačním období proměnil v regulérní kulturní časopis pod titulem Zprávy SBČ a psalo se v něm i o autorech, kteří byli v běžném tisku tabuizováni.

Věkový průměr členů spolku se ale nezadržitelně zvyšuje a volání po novém a mladém členstvu zůstává oslyšeno. Vztah k bibliofiliím je však přece jen konzervativní záležitost. Ve dvaceti jsem bibliofiliemi víceméně pohrdal. Považoval jsem jejich existenci za absolutizaci a kult formy, kdežto mě zajímal obsah, ať byl v jakémkoli hávu, třeba páté kopie průklepového papíru. S postupem let se můj poměr ke krásným tiskům proměnil, začal jsem je obdivovat a shromažďovat, protože mi došla síla celistvosti dobrého díla krásné knihy, její komplexnost a působivost ve vší sličnosti a ladnosti.

Valnou hromadu ale navštívil i jeden člen spolku, který konzervativně cítil velice brzy. Předseda české vlády Petr Fiala si nenechal ujít účast na bibliofilském setkání, neboť vstoupil do SBČ 5. ledna 1982 jako sedmnáctiletý gymnazista, a oslavil tedy čtyřicet let členství. Ve svém improvizovaném vystoupení hovořil o tom, jak si jej okamžitě spolek získal svou péčí o krásu i orientací na potlačovanou část české kultury. Petr Fiala se tak nepochybně stal prvním českým premiérem-bibliofilem a s největší pravděpodobností na dlouhou dobu i posledním. Dobrý pocit z toho však zaslouží být zveřejněn.