Michaela Hummel

Básník v měděném štítě

(Nad texty Petra Borkovce)

Petr Borkovec se v porevolučních letech coby debutant projevoval jako "dědic" předcházejících básnických generací. Cíleně navazoval na určité postupy a vzory a psal křesťansky a expresionisticky laděné texty, jejichž důraz na formální uspořádanost se, v okolí vší experimentální či postundergroundové poezie, jevila jako "tradiční" (Prostírání do tichého, 1990; Poustevna, věštírna, loutkárna, 1991; Ochoz, 1994). Kritika tak dala Borkovcovi hned na samém počátku tvůrčí dráhy přívlastek zaručené kvality, což bylo - dlužno říci - napojené na zcela specifickou situaci doby. O tom všem už ale bylo napsáno poměrně dost, stačí odkázat na přehledový text Dekonstrukce úspěchu, v kterém se Karel Piorecký pokusil popsat obrat, k němuž ve vnímání Borkovcova díla postupem času došlo. V průběhu devadesátých let interpreti tuto "skutečnou" poezii (i tak byla Borkovcova tvorba nazývána) začali svrhávat z piedestalu. Kritický hlas započal vydáním sbírky Mezi oknem, stolem a postelí (1996) a sílil po vydání knihy Polní práce (1998), přes A.B.A.F (2002) až k Needle-Book (2003). Recenze se často držely schématu - chvála formální vytříbenosti, ale rozpaky z arteficiálnosti, vyumělkovanosti, a ne příliš zřetelné složky autorského subjektu, který se za viděnými obrazy ztrácel či, jak někteří tvrdili, přímo skrýval.

Zůstalo u tohoto odsudku. Kritici se spokojili s odhalením, že Borkovec až zas takový dědic není, aniž by se hlouběji zamysleli na tím, k čemu kritizovaný odstup a arteficialita ve skutečnosti slouží a že se v textech projevuje poetika či snad tvůrčí program, básníkem opakovaně naznačovaný. Zajímavostí je, že v německém literárním prostředí, do kterého jsou Borkovcovy texty s pravidelností uváděny a mají vcelku široký kritický ohlas, se tento rozměr, který zdejší reflexi unikal, dostal do širšího povědomí. Borkovec k tomu sám přispěl tzv. Třemi drážďanskými přednáškami - v nichž nastínil způsob vnímání autorství a překladatelství jako procesů transformace "cizího" do vlastního textu.

Z kritické reflexe ohledávající hlubší souvislosti Borkovcovy svérázné poetiky vzpomeňme na esej Domov, v němž žijeme, v kterém Petr Boháč klade důraz na Borkovcovo předmětné vidění a schopnost nacházet v privátním prostoru nové básnické obrazy, na esej Tautologické kyvadlo, v kterém se Jan Štolba zamýšlí nad rytmizací a opakováním v Borkovcových básních a vysvětluje je jako gesta rituálního podupávání na místě, anebo na texty sledující zdroje i možnosti básníkovy obraznosti - Zanítit se nebem od Libuše Heczkové (zvláště o nesyntetickém vidění a distanci dívání) či Bezbarvá barevnost od Petra Šrámka (zvláště o předmětném vidění a vnímání hmatem). V tomto smyslu považuji za zvláště cennou interpretaci, kterou Jan Wiendl věnoval jedné básni ze sbírky Polní práce: "[...] nic nechci, jen se dívat, dívat, dívat, / stržen - ale jen jako divák. // Ztratit se věcem, ztratit věci. / Ztratit se krajině, ztratit krajinu. / Psát oči." Tyto verše dávají tušit, že se jádro Borkovcovy poezie neomezuje na pouhou odcizenost, ale že jde o specificky pojímaný "vztah k jinému": ke kultuře, autorství a originalitě.

Tento "vztah k jinému" vystihuje překlad v širším slova smyslu, můžeme snad mluvit přímo o "překladatelském" typu poezie, který se v Borkovcově tvorbě projevuje na několika úrovních. Nabíledni je vnímat toto přízvisko na pozadí Borkovcovy vlastní překladatelské práce, tedy především překladu ruských autorů. Jmenujme výbor Nabokovovy poezie Ut pictura poesis (2002), Chodasevičovu Těžkou lyru (2003) nebo Odarčenkovy Verše do alba (2005). Borkovec se inspiruje podněty, tvůrčími postupy překládaných autorů. Netají se tím, že impulsem pro napsání vlastní básně pro něj mnohdy bývá text jiného autora.

Nejde ale jen o inspiraci, která je v umění zcela běžná a nezakládá sama o sobě ještě tvůrčí program. Jde spíše o tvůrčí nastavení, v němž autor nechává "cizí" prorůstat do vlastního a bořit hranice, beztak již rozmyté, autorské originality. Borkovec se inspiroval v ruském kontextu, modelem kulturní tradice, tak jak ji pojímal ruský akméismus a jeho pozdní emigrační vlna. V základu myšlenek této neoklasické avantgardy stojí, na místo rozkladné tendence moderních směrů, formální vytříbenost díla a dále důraz na vědomí kontinuity. K takovému vnímání se Borkovec přihlásil například v rozhovoru z roku 2003: "Jsem pro cechy básníků," kde odkazoval na akméistické spolky sdružené v cechy. Směr uvažování ale spatřujeme už v manifestu Skrz, který Borkovec sepsal s M. C. Putnou v roce 1993: "[...] cítit v zádech tradici. Ne jako závazný vzor, ani jako každému přístupné skladiště použitelných motivů, ale jako tíži, která zavazuje." V otázce kontinuity kulturního vývoje a jejích důsledků pro individuální tvorbu lze vysledovat řadu styčných bodů s Mandelštamovým manifestem Jitro akméismu.

Jde přitom samozřejmě o aktualizovanou verzi idey, v níž byli ruští předchůdci přece jen razantnější. Borkovcova aktualizace tohoto konceptu se ukazuje právě v oněch "zatracovaných" sbírkách z přelomu tisíciletí. Jde o to porozumět cizí poetice a nechat ji organicky vejít do vlastního textu, o schopnost upozadit vlastní hlas, potřebu vlastní originality. V rozhovoru s Justinem Quinnem z roku 2002 mluví Borkovec o inspiraci Brodského esejem Abych potěšil stín, v němž se vyznává z obdivu k Wystanu Hughu Audenovi a rozvíjí představu hlubokého ovlivnění básníka jeho uměleckým vzorem. Tak nacházíme ve sbírce Needle-Book oddíl Později narozený, v němž Borkovec stírá rozdíl mezi vlastním a přeloženým dílem. Přeloženou báseň vydává za vlastní, jindy uvede překlad neexistujícího básníka, cizí texty volně parafrázuje nebo je používá, aby na ně navázal.

"Překladatelský typ" poezie, který Borkovec v tomto období sleduje, se netýká jen přístupu k tvorbě určitého autora, ale zakládá také specifický vztah ke skutečnosti. "Tím jiným" může být autor a jeho poezie, ale také předmět, zvíře nebo krajina. V rámci popisu se básnický subjekt umenšuje a pak zcela zmizí, když chce už jen psát oči. Explicitně se Borkovec k tomuto způsobu tvorby hlásí názvem básně Pokračuji v Bishopové ze sbírky Needle-Book. Mariana Housková ve stati Zaujatý pozorovatel Elizabeth Bishopová píše, "že vztah k místu není v její poezii předmětem reflexe, nýbrž objektem popisu, který autorský hlas nevztahuje zpravidla sám k sobě. Veškerý důraz leží na vnímaném, nikoliv na vnímateli."

Odtud tedy pramení ono potlačení subjektu a dekonstruktivní popis, který způsobí, že básnický obraz jakoby ustrne, zkamení a stane se odtažitým.

Po několikaleté odmlce vydává Borkovec sbírky Milostné básně (2012) a Herbář k čemusi horšímu (2018). Jedná se o texty, v nichž se básnický subjekt, pozorovatel, dostává výrazněji do popředí. Úvodní část Milostných básní lze v tomto kontextu vnímat jako určitý druh vyznání. Borkovec prochází autorskou sebereflexí, a dociluje tak zmenšení odstupu jak ve vztahu k "pozorovanému", tak ve vztahu ke čtenáři, neboť ho nechává nahlédnout do neuklizené autorské dílny. Podstatné, nedůležité, hotové, rozpracované, všechno se tu jakoby válí na jedné hromadě a může být podle autorova rozmaru pospojováno. Motivy a postupy však (pro mě překvapivě) zůstávají stejné. Borkovec se nikdy nevzdá pozorování roháčů, škeblí, volavek a sov: tito tradiční obyvatelé jeho básnického světa ale stále častěji získávají podobu čehosi nerozpoznatelného, co zůstává na pomezí, co se autor nesnaží vypreparovat přesným popisem. Básník spíše zachycuje unikavost, porozitu tvaru, a sleduje zakrývací manévry, kterými mu skutečnost uniká: "Průsvitný bílý kořen, nežli se změní v něco jiného. Než se vylíhlé svinky promění v ostříhané nehty. Střevlík fialový v drahokam, panebože. Mžik, kdy dolet sarančete považuješ za šustot králíka. Kosa v listí za hada." Vztah mezi předmětností a vyjádřením je neustále nabouráván představami, sny, analogiemi, slovníkovým heslem, to vše je navíc zachyceno nepřesně a s odchylkami. "Když o tom přemýšlím, uvědomuju si, že moje básně často vznikají z chybného přečtení cizího textu, z přehlédnutí nebo ze špatného porozumění nějakému místu," říká k tomu Borkovec v rozhovoru pro Tvar. Více a více vidíme autora a musíme se ptát, kdo to je. Nějaký archivář, sběratel, dělník?

Ze sbírky do sbírky nyní migruje postava hledače sezonní práce, který by "rád štípal a řezal dřevo, pobýval v křovích", pobuda, který se potlouká a okouní kolem říčního břehu, nechce být hlavně ničím rušen a už vůbec ne úsilím o básnický výraz. Chce být oproštěn od toho, jak jsme zvyklí přírodu vnímat, například díky postupům lyrické poezie, jejíž tradici z dob obrozeneckých, kdy se o lese víc básnilo, než do něj chodilo, ironizuje autor hned v úvodním textu Herbáře. Báseň Akce obsahuje schéma předchozích básní, pozorování scenérie za oknem a pokus o její ztvárnění, ale zní takto: "Dobu zírání jsem si odměřil. / Potom jsem se otočil zády k oknu / a co nejrychleji - bez jediného ověření -  / zaznamenal pozorované: // v tom chvojnatém borku v výši / hoří to tam jasnoběle / a zaplává rudo...skvěle [...]." V pozdější, na toto odpovídající básni Jiná akce je už subjekt v pohybu, stopuje střevlíka měděného (jemuž je mimochodem sbírka dedikována).

Tady už téma originality rezonuje na jiné úrovni, v digitálním světě se dá libovolně operovat s materií jazyka a otázka už nestojí tak, jestli bude autor bořit staré pořádky, nebo navazovat na tradici, ale jak si poradí s nepřebernou hromadou už existujících textů a přeskupí je tak, aby ještě něco dokázal říct o dnešním světě. Tedy představa, která se na přelomu tisíciletí projevila především v anglosaském literárním prostoru a která je zdá se logickou odpovědí básníka na otázku originality v digitální době. Literární teoretička Marjorie Perloffová mluví v této souvislosti o otřesu autorství, které končí v textovém experimentu a koláži jako určitých gestech textového přetlaku.

Herbář k čemusi horšímu tak obsahuje do písmene opsané verše Erbenovy Polednice, které v daném kontextu působí poněkud neohrabaně, a zároveň se tím ukazuje, že na nás odevšad číhá něco jako poetika. Inspirací není už tolik jiné dílo ani "to viděné", ale sám jazyk, u nějž - jak Borkovec říká - "mnoho lidí nepoznává, že se jim vysmívá". Zde básník objevuje rozkoš v těkavém, vibrujícím smyslu: v jazyce webových stránek, turistických průvodců a zájmových skupin. Tupost výrazu posouvá Borkovec ještě dál, do absurdity, do rozbitosti ještě větší. V části sbírky Můj spoon river najdeme popis bizarních životních osudů a způsobů smrti pornoherců, které autor převedl z internetu i s faktickými chybami. Vznikly tedy něco jako mizerně napsané medailony zpackaných životů.

Experiment odhaluje plochost užívání jazyka a odkazuje k pokroucenému vztahu ke světu, má v sobě ale také potenciál osvobodivého gesta, určitého uvolnění z autorských konvencí. Herbář i dva povídkové soubory z tohoto období to ukazují. Záměrně se přitom nepozastavuji nad Borkovcovým přechodem mezi poezií a prózou, jenž je přečasto do prázdna vhozenou otázkou mnohých reflexí. Mimoto si Borkovec prozaické psaní vyzkoušel už v Berlínském sešitě (2008). Nyní si vystačíme s představou nové svobodomyslnosti a snad touhy po rozmachu, jehož plodem je závan svěžího vzduchu v současné české beletrii, soubor povídek z života v italském letovisku Lido di Dante (2017), nebo podvratně autobiografický Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019), v němž Borkovec po čase opět aktualizuje motiv vzpomínání nebo reflektuje úděl autora z povolání, kterým se na přelomu tisíciletí stal. I zde je výrazným tématem pozorování: plastičnost scén a atmosféru míst tvoří autor výběrem detailů, které přehání, domýšlí anebo nechává tajuplně nedořečené a dává jim tak nový charakter a smysl. Věci vyvržené na pláž a opracované mořem připomínají organické tvary, předměty nalezené pod nánosy písku pomocí detektoru, tvoří nesourodou změť odpadků a cenností slitých v jeden tvar. Lidé a věci se zpola ztrácejí v šeru a mění se ve fantastické obrazy. Není to už jen upřený pohled umělce, ale také tupé zírání do prázdna, jindy pak očumování a voyeurství, nesoucí stopy marnosti a úpadku.

Toto detailní vidění pak zpracovává Borkovec i v zatím naposled vydané sbírce textů Sebrat klacek (2020). Jak už název napovídá, příroda se stává výzvou pokusit se zjistit, zda jsme schopni přiblížit se či dotknout skutečnosti a zda můžeme - výše zmíněné devalvaci jazyka navzdory - navázat se světem spojení. V úvodu sbírky čteme scénu:

"Stojím nad odvaleným kamenem - nad malým hrobem, v němž odpočívá střevlík fialový - a ukládám si, abych tomu, co vidím, aspoň chvíli rozuměl. Aby okamžik před tím, než střevlíka začnu v hlavě srovnávat, porovnávat a přerovnávat na všechny strany, trval dlouho. Sliby porušuju od první chvíle: fialové sklo, nábojnice, olej, brož a malý hrob. Nábojnice? Ach jo? I metafora je koneckonců lidské rozumování. A dobré metafory jsou poschovávané po slovech, prosvítají zevnitř - kdybych chtěl (chci!) mluvit bez nich, nemohl bych ani vyslovit slovo,střevlík'. Řeknu,střevlík' - a mluvím o sobě!"

Borkovec pojímá metaforu jako něco, co by mělo být esencí takového okamžiku: měla by odrážet vztahové pole, v němž se pozorovatel a viděné na chvíli ocitli. Rovněž se snaží pochopit, co způsobuje, že je metafora Elizabeth Bishopové o kohoutím kokrhání - "praskot mokré svíce" - přesná. Odpovědí je, že umí navodit moment, kdy jsme opravdu "byli při tom". Jde tedy o to, je-li metafora jen "lidským rozumováním" nebo k věcem přiléhá nějak blíž; je-li nás třeba k tomu, abychom odklápěli kameny a objevovali pod nimi jména věcí. Snad proto autorský subjekt jakoby hledá svoje místo v prostoru textu i vzpomínky, například specifikuje, kde byl, odkud se díval. "Jako bychom všichni stáli v nějakém erbu: hora písku, břidlice, střevlík, já v měděném štítě zlatý paprsek, který se podobá blesku."

Blesk ozářil scénu, chvíli, jejíž pamětihodnost se básník snaží zachytit. Umanutě se vrací k tomu, co už jednou popsal, aby to řekl ještě lépe, ještě přesněji a přichází při tom stále blíž. Zlatou žílou je při tom, jak se tento esej snažil přiblížit, vztah k něčemu, co nejsem já a odvaha se s tím potkat. Vidím klacek, a náhle ho mám v ruce.

Michaela Hummel (1989), vystudovala bohemistiku a posléze komparatistiku na FF UK v Praze; poezií Petra Borkovce se zabývala v bakalářské práci. V současné době vyučuje český jazyk na univerzitě v Lipsku. Recenze píše pro Nový Prostor nebo Artikl.