Tereza Knotová

Machovcova summa

Tak jsme se konečně dočkali a Martin Machovec vydal svou v češtině první knihu o undergroundu. Každý, kdo se undergroundem zabývá, Machovce dobře zná, a tedy netřeba ho představovat, neboť na sebe vzal už před lety - možná ne vždy příliš vděčný - úkol editora, redaktora a teoretika undergroundu v naší takříkajíc postundergroundové době.

Když vezme čtenář knihu do ruky, mohl by se nejdříve cítit trochu zklamán, protože se jedná o soubor většinou již dříve uveřejněných studií. Tak jednoduché to však není. Texty nejčastěji vznikaly po roce 2000, některé jejich části jsou však starší, ta úplně nejstarší měla být součástí ještě samizdatového sborníku Egonu Bondymu k šedesátinám, plánovaného na rok 1989. Naopak jiné texty vznikly až konkrétně pro tuto publikaci nebo pro ni byly nově či poprvé přeloženy. Ovšem i starší texty Machovec podstatně přepracoval, upravil a doplnil, významně rovněž aktualizoval bibliografii. Podstatné je, že ze svých textů skutečně vybíral a sestavil je v celek s dobře promyšlenou strukturou. Ve výsledku proto dostáváme do ruky spíše dobře promyšlenou kompozici navazujících kapitol než pouhý výbor jednotlivých studií a volných článků.

Kniha vyšla v Torstu na konci loňského roku se skromným názvem K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948-1989. Odpovídá to charakteru autora i metodě jeho práce. Machovcova metoda je dvojí: založená jednak na důkladném studiu pramenů i sekundární literatury a jednak na pečlivém ohledávání a definování pojmů, které se jinak používají příliš volně a neohraničeně.

Právě vyjasněním těch úplně nejzákladnějších pojmů Machovec začíná, jedná se o nejdůležitější změnu v úvodním textu, který obecně pojmenovává situaci podzemí a normalizačního undergroundu. Aniž by to Machovec explicitně vyjádřil, reaguje tak na diskuse poslední doby, které umenšují roli politické a kulturní opozice, resp. druhé kultury v letech 1948-1989, poukazem na to, že historicky nešlo o totalitu v pravém smyslu slova, tudíž i jakákoli činnost, o které se mluví jako o podzemní, by představovala pouhou alternativu, v podstatě takovou, jak ji známe dnes. Machovec se proti těmto tvrzením poměrně ostře vymezuje, na základě teorií totalitarismu charakterizuje pojmy totalitní - totalizující, tj. formálně demokratické - autoritářské státní formy. Za základní znak totality považuje monopol politické a ekonomické moci a ideové dogma, které prorůstá do státní moci. K udržení tohoto monopolu se využívá masivní demagogie, "jejímž cílem je ovládnout mysl většiny [...] lidí, k čemuž slouží převrácení, resp. rozvrácení dosavadních, tradičních historických a kulturních paradigmat [...]. Z tohoto hlediska je SSSR 30.-50. let se svými miliony politických vězňů a statisíci popravených stejně tak totalitním státem jako normalizační ČSSR 70. a 80. let, byť husákismus byl ve srovnání se stalinismem procházkou růžovým sadem." (s. 11) Totalitní stát je jediný, kde lze mluvit o opravdovém podzemí, tedy de facto nebo de iure ilegalitě.

Tato úvodní kapitola ovšem také ukazuje, že kromě aktualizace či zpřesňování pojmů se Machovcův přístup k problematice podzemí a undergroundu příliš nezměnil. Recenzovaná publikace spíše prohlubuje dosavadní úvahy, než že by hledala nové cesty. Východiskem zůstává podzemí padesátých let, především skupina kolem edice Půlnoc (Egon Bondy, Jana Krejcarová, Ivo Vodseďálek): Machovec sice uvádí i další jména a skupiny, ale ty zůstávají spíše na okraji jeho zájmu. Ostatně někde tam by zůstala i Půlnoc, nebýt toho, že ji Bondy opřádá pověstmi a přetváří v něco víc než pouhý volný okruh autorů. "Půlnoční" autoři se stávají "pověstí, pseudofikcí, legendou" (s. 31) a Bohumil Hrabal ji svými prózami vědomě a záměrně přiživuje. (Ivan Martin Jirous dokonce někde uvádí, že než potkal Bondyho osobně, byl si jist, že se jedná o Hrabalovo alter ego.) Vlastním tvůrcem této legendárnosti ale samozřejmě zůstává hlavně Bondy, hlavní postavou jeho legend pak on sám. Machovec sice tuto legendičnost konstatuje, ale nijak ji neodmítá, naopak interpretuje ji jako "protizbraň" namířenou proti kvaziracionálnímu zkreslování a jednostranné interpretaci světa literaturou socialistického realismu, který předkládá obraz světa, jaký by měl být, a který takový bude, bude-li mu čtenář věřit. Jako "postup obnažující vylhanost oficiální literární scény" (s. 158). Zatímco ale edice Půlnoc končí v roce 1955, Bondyho legenda žije dál a později se vynoří s až téměř náboženským nábojem znovu.

V textech normalizačního undergroundu je jistý typ religiozity vyjádřen explicitně. Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození přirovnává společenství k husitům, zkušenost z koncertů k chození na hory. Machovec ukazuje, že nejde ani tak o konkretizované křesťanství, jako spíš o duchovní náboj v širším smyslu. Mimo jiné i kvůli hojným a silným motivům blížícího se zániku v undergroundových textech. Ty jsou důsledkem toho, že autoři budoucího undergroundu v době předcházející normalizaci buď jen živořili na pokraji literární scény, nebo se na ní, vzhledem ke svému mládí, ani nestačili uvést a chybí jim tak radostná zkušenost oficiálního přijetí. Jako jednu z příčin, kromě samotné politické situace, spatřuje Machovec i v tom, že normalizace znamenala snahu za každou cenu umlčet demokratizační procesy, totiž "také sebrat lidem jejich výrazové prostředky, tedy i možnost dorozumění.Vnucením změny významů [...] rovněž změnit samo myšlení lidí" (s. 246). Není potom divu, že autentická a nemanipulovaná reflexe své doby reagovala na toto babylónské zmatení jazyka tíhnutím k apokalypse, k motivům zkázy, zmaru a konce. Přesto ale žilo společenství undergroundu ve "vysloveně radostné tvůrčí atmosféře" (s. 248), která charakterizovala v první polovině sedmdesátých let nejlépe jejich veselé ghetto a která byla zdrojem sebeafirmace a zpětné vazby. Proto se motivy zániku podle Machovce nejčastěji pojí i s motivem naděje, jakkoli se to může zdát, opět jen na první pohled, paradoxní.

Postava Bondyho je i nadále skutečně legendou, i když autor na několika místech zdůrazňuje její problematičnost a nejednoznačnost, včetně spolupráce s StB. Bondy si svůj obraz vytváří sám a dosti důkladně, takže po letech už není téměř možné rozlišit, co je a co není pravda. Bondyho obrazu podléhají nejen představitelé (starší generace) normalizačního undergroundu, ale i Martin Machovec sám, ten se v úvodu práce čtenářům omlouvá, že Bondymu věnuje snad až příliš prostoru, což vysvětluje tím, že vlastně jen on propojuje oba okruhy a zároveň že jeho dílo zasahuje nejen do literatury, ale i hudby, filozofie a politické ideologie. Jako by pouze toto personální propojení umožňovalo mluvit o obou skupinách současně, jako by pouze Bondy vůbec umožňoval normalizační underground, resp. jako by se právě jeho působením z undergroundu stávalo něco víc, co ho umožňuje zařadit do literární historie. Machovec ale Bondyho sebestvořitelský obraz nakonec rozkládá a demytizuje, ukazuje na násobení postavy-Bondyho v jeho vlastních textech, které potom působí dojmem, že celý obzor vyplňuje právě jen Bondy sám.

Není potom bez zajímavosti sledovat, jak se Machovec vypořádává s osobnostmi Boudníka a Jirouse, kteří Bondymu někde sekundují, jinde jsou k němu spíše paralelní - a v jejichž práci se Bondyho texty nějakým způsobem zrcadlí. Zatímco Boudník míří jednoznačně dovnitř (skupiny), Jirous vykračuje ven. Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození bývá hodnocena jako ideový manifest undergroundu, kterou někteří četli až vyznavačsky. Podle Machovce však nic nenasvědčuje tomu, že by hned v polovině sedmdesátých let byla "horlivě čtena, případně nějak zvlášť oceňována právě hudebníky z Plastic People nebo DG 307, Umělé hmoty a okruhy jejich fans z undergroundové komunity" (s. 391). Vyvstává tak otázka, ke komu Jirous svým textem mířil, už proto, že Zpráva o třetím českém hudebním obrození není první Jirousovou "zprávou" (Zpráva o činnosti Křižovnické školy). Stejně jako Boudníkův text Noc inklinuje k niternosti a Bondy ho vyvádí (možná spolu s Hrabalem) svými navazujícími texty ven, tak naopak jako by zase Jirousovu Zprávu vracel zpět sbírkou Trhací kalendář.

Bondyho postavu v undergroundu ale Machovec posléze spolu s Jirousovou básní Über das Geisteige in der Kunst, věnovanou opuštěnému guru, nechává být. V textech, které vznikly nově pro tuto knihu, už Bondy pomalu mizí. Důvodem může být i určitá nabubřelost a sebestřednost v devadesátých letech či po roce 2000, Bondyho umanuté utváření vlastního kultu i v této době. Mimo to Machovec také upozorňuje, že "oddělit tzv. pravdu od tzv. básně bylo v případě Egona Bondyho vždy krajně obtížnou a nevděčnou prací" (s. 358).

Nové nebo výrazně upravené, doposud nepublikované texty tvoří šest kapitol čili asi čtvrtinu knihy. Jedna přináší bibliografii edice Půlnoc, jedna se ještě vrací k Bondyho práci, konkrétně k textům Legendy z roku 1951 a Příšerné příběhy z roku 1976, jedna se věnuje Jirousovým básním a zbylé tři básníkům normalizačního undergroundu, kteří sice nejsou v kontextu tohoto okruhu vyloženě přehlíženi, ale nepatří zároveň ani k jednoznačně hlavním postavám (Lubomír Drožď, Milan Kozelka a Josef Vondruška).

Právě tyto poslední tři kapitoly snad nejlépe ukazují směr, kterým se Machovec chce dále ubírat. Svým způsobem ho zformuloval v otázce původně směřované k problémům výkladu Jirousovy poezie: "[...] je jistě ještě dost pamětníků z dřívějšího undergroundového společenství, pro které je objasnění kulturního kontextu tohoto textu zbytečné. Jak tomu bude už za pár desetiletí?" (s. 425) Vlastní roli charakterizuje spíše jako archivářskou nebo kronikářsky popisnou. Otevírá tím však prostor pro další, jiné čtení undergroundových textů; sice založené na své dosavadní práci, ale přicházející s jiným kontextem, s novými východisky. Jakékoli další čtení ale stejně bude dobré začít právě touto Machovcovou knihou.

Martin Machovec, K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948-1989. Praha, Torst 2021.