BAGATELY JIříHO ZIZLERA • Souvislosti 1/2022


O nakladatelských pamětech Laichterových, Tundře a smrti Martina Ryšavého, Franzově a Reynkově korespondenci a dvou toufarianách Miloše Doležala


Dějiny českého nakladatelského podnikání představují fascinující příběh a osudy jeho protagonistů jsou fascinující neméně. K dispozici máme řadu jejich vzpomínek - jmenujme alespoň trojdílné paměti Otokara Štorcha Mariena (Sladko je žít, 1966; Ohňostroj, 1969; Tma a co bylo potom, 1972), Život pro knihu Ladislava Kuncíře (1985), knihy Jaroslava Pilze (Národní 9, 1969) a Julia Firta (Knihy a osudy, 1988); v poslední době vzniklo i několik pozoruhodných monografií věnovaných Janu Ottovi, Josefu Florianovi či Františku Topičovi. Nyní tento výčet rozšiřuje práce na první pohled monumentální - editor Jiří Lach uvádí v Academii dvousvazkovou práci O umlčené kulturní epoše. Kus nakladatelské historie.Vzpomíná a uvažuje František Laichter; a řekněme hned, že editor odvedl úctyhodnou práci - musel srovnat a ověřit tisíce stran dokumentů a korigovat autorovy nepřesnosti a místa, kde mu už přece jen selhávala paměť.

Laichter navázal na dílo svého otce Jana Laichtera (1858-1946), který založil nakladatelství "naukové literatury" a vybudoval reprezentativní intelektuální revui Naše doba (od r. 1893). Ta se stala periodikem masarykovského okruhu autorů, kteří toužili povznést úroveň společenskovědní debaty na evropskou úroveň. Časopis podobně velkorysé koncepce a programu jsme po jeho nuceném zániku v roce 1949 už nikdy nebyli schopni obnovit. Laichter stejně jako jeho otec cílevědomě pracoval na vytvoření základního fondu syntetických prací z oblasti českých i světových dějin, filozofie, politologie a ekonomie, estetiky, antické literatury, inicioval stále nové a smělé projekty, vytvářel okruh autorů a překladatelů. Paměti odhalují mnohé ze zákulisí, rekonstruují mnohdy obtížné a diplomatický takt vyžadující jednání s autory, kde neměly vítězit osobní ambice jednotlivců, ale zřetel k umělecké a ideové hodnotě a odpovědnost vůči společnosti a národním kulturním a vědeckým potřebám.

Otázka zisku stála vždy až na dalším místě, nakladatelství s důsledně nekomerčním programem však muselo prosperovat, jinak by se utopilo v dluzích, jimiž bylo i tak nemálo zatíženo. Laichter, který se vždy intenzivně zajímal o teorii i praxi oboru, však prokazoval neuvěřitelnou agilnost, houževnatost a vynalézavost. Bojoval doslova o každého předplatitele zejména mezi vzdělanci (nemám sice relevantní informace, ale pochybuji, že by si dnes například mnoho lékařů předplácelo kulturní nebo společenskovědní časopis typu Souvislostí - většina dnešních vzdělanců asi končí u Respektu) - vytvořil databázi dvaceti tisíc adres, na něž zasílal prospekty a ukázková čísla či sešity, při zahájení edice Platona rozeslal až sedmdesát tisíc nabídek. Usiloval vytvořit propojení mezi nakladatelstvím, knihkupci a čtenáři. Jeho neutuchající vůle a snaha mu umožnily překonat i stagnaci během hospodářské krize ve třicátých letech. Za okupace podnikal maximum pro udržení národního vědomí a hrdého vlastenectví. Konec jeho aktivitám učinil až únor 1948, který otevřel cestu k úplné likvidaci soukromých nakladatelství. K té došlo o rok později, kdy bylo umlčeno celkem 335 vydavatelských podniků. Laichter se odmítl podílet na převedení svého nakladatelství pod nově vznikající Academii, jež mu dnes splácí alespoň vydáním jeho memoárů. Na dvě příští desetiletí potom skončil v Kalichu, reglementovaném vydavatelství evangelické církve. Mnoho vzácných svazků z Laichterova podniku posléze skončilo ve sběrně starého papíru, kde jen málo z nich asi skončilo v rukou poznání dychtivých Hrabalových Haňťů.

Laichter byl především všestranný vzdělanec s ohromujícím společenskovědním rozhledem (studoval v Praze, Německu a Francii a získal doktorát za rozsáhlou práci o Péguym, kterou později ještě rozšířil pro francouzské vydání), ovládal několik jazyků, byl znalý ekonomie, trhu a marketingu, velký milovník knih a nadto člověk s vizí, nepochybující o tom, čeho a jak chce dosáhnout. Dílo ukazuje i jeho duševní a mravní vývoj, který jej přivedl od pevné identifikace s ideály masarykovského humanismu ke křesťanství a reformované církvi. Silně jej ovlivnilo také mnoho spolupracovníků jeho nakladatelství, jejichž portréty kniha přináší. Kromě Masaryka šlo zejména o J. L. Hromádku (problematičnost jeho postavy nezastírá, leč podává ji uměřeně), Františka Žilku, Emanuela Rádla, Josefa Šustu, Antonína Kříže, Otmara Vaňorného a řadu jiných. Mnoho pozornosti věnuje zvláště Rádlovi, jehož chtěl rehabilitovat už z osobních důvodů - oba jeho bratři se v určitý moment stali aktéry nešťastné protirádlovské kampaně, jež filozofovi zkomplikovala život. Rádl je mu svrchovaným etikem, spatřujícím vrchol v lidské svobodě, vždy se ostře vymezující proti tomu, co později nalezlo výraz v hitlerismu a bolševismu; vysledoval v dějinách rozluku mezi poznáním a osobní odpovědností, rozluku nakonec suspendující svědomí. Další významnou osobností se stal pro autora Kamil Krofta, jehož knihu Nesmrtelný národ vydal na počátku okupace.

Pasáže zachycující válečné období patří k nejsilnějším částem vzpomínek. Laichter se tu sugestivitou místy blíží skoro až pamětem Václava Černého. Píše poutavě a zároveň hutně, vyniká schopností na základě líčení fyziognomie zobrazit charakter portrétované osoby - nedostižné je jeho nastínění tváře Heydrichovy. Statečnost projevil autor i po únoru 1948, kdy se obrátil dopisem na prezidenta Beneše s prosbou o pomoc Prokopu Drtinovi, který se po pokusu o sebevraždu dostal do spárů komunistické represivní moci; Laichter se domníval, že se Benešovi dopis nedostal do rukou, bohužel se podle všeho mýlí - prezident o situaci politika věděl, už mu však nemohl či nechtěl pomoci.

Laichterovy paměti představují pozoruhodné svědectví o komplexnosti nakladatelského podnikání, o úsilí spojeném s genezí edic a edičních řad, o vytváření koncepcí a jejich realizaci, za níž stála nezměrná energie a vůle. Autor zrození téměř každé významnější knihy také důkladně dokumentuje, od vzniku nápadu a záměru přes všestranné souvislosti práce na projektu až po recenzní a společenský ohlas díla. Vytváří tak podrobnou a detailní kroniku svého nakladatelství. Laichter patřil ke generaci, která důsledně následovala Masaryka v jeho představě o sociálním a politickém prostředí a mravních základech jeho vytváření. Tato cesta byla opuštěna a vše související s jejím zakladatelem i na něj navazující generací mělo být zapomenuto - odtud i titul knihy. To se naštěstí podařilo jen na čas. Po listopadu 1989 noví nakladatelé píšou nové příběhy, neméně vzrušující jako ten Laichterův. Jeho paměti představují dva mohutné špalky, které nemají daleko ke dvěma tisícům stran. Jejich četba v žádném případě není ztraceným časem, nýbrž časem útěchy a inspirace.

"Vařený sobí jazyk můžu každému doporučit," říká Martin Ryšavý ve svém románu Tundra a smrt (Revolver Revue 2021). A jinde - "Jakutsk není hezké město, ale je dostatečně divný, aby stál za návštěvu." Ano, jsme s Martinem Ryšavým opět na Sibiři, jako v několika jeho dřívějších dokumentech a jednom dvousvazkovém díle. Vrací se tu k epizodám a zážitkům, na které jsme u něho už narazili a mohli bychom jim teď lépe porozumět. Je to třeba jeho ne zcela uchopitelný, ale silný, hluboce intimní a dojemný vztah k evencké kdysi dívce, dnes už více než zralé ženě Anžele. Anžela s ním odmítá odejít, jakkoli on by chtěl: je to nešťastná láska tak jako všude na světě. Nechce jít, protože "jinde si na ni beztak všichni budou jen ukazovat prstem a ona bude ze všeho jenom zmatená a popletená. Protože v Žigansku se svět nezboří, když se zavře na pár dnů s flaškou ve svém bytě, ale jinde by se zbořit mohl. Tak se vidí dnes, když už je jí přes padesát, ale viděla se tak i před dvaceti lety. Svou domovinu občas nenávidí, ale z ciziny a cizích lidí má panickou hrůzu." Ta láska je marná, ztracená, beznadějná, ale nese v sobě velkou cudnost a patos, z něhož se rodí víra, že náš svět se neskládá jen z racionálních mechanických úkonů a postupů, nýbrž že jej cosi přesahuje, něco nejistého a bláznivě utopického, co nám dává přesvědčení, že je - nebo může být - ještě jiný svět, utkaný ze snů, ideálů, iluzí, legend a mýtů, a že ten svět může být opravdový a pravdivý.

Autor to ovšem má stejně jako Anžela. Ani on se nedokáže odtrhnout od svého zázemí, které se nalézá daleko od Žiganska a Sibiře. "Prostě žít tam nedokážu, dokážu se akorát vracet." Je v tom něco osudového. Onen vztah a ono místo si autora našly více, než on si našel je. Bariéry určení nelze snadno protrhnout a už vůbec ne násilím. Pak by se vytratilo ze života i to nezapomenutelné a vznešené.

Ryšavý je uchvácen vyprávěním a vypravěčstvím. Hlas vyprávění překonává a překlenuje všechno a obsahuje nekonečně víc než jen individuální zážitky a dispozice jedince. Výchozí bod vyprávění může být kdekoli, v centru megalopole či v hlubině džungle nebo na úpatí největší možné lidské osamělosti. Martin Ryšavý jej hledá v tundře a tajze, v nekonečných dálavách věčného ledu a zmrzlé půdy, ve světě každodennosti sibiřských národů.

Jeden z protagonistů románu z paměti dramatické situace neloví, ale nachází se v nich, přičemž "sestupoval do těch obrazů a pobýval v nich podoben šamanům, kteří konávali takové a ještě složitější cesty, včetně výprav do podsvětí a nebeských sfér, za pomoci svého hlasu intonujícího v hlubokých hrdelních polohách a za pomoci bubnu, o kterém ne náhodou staří čarodějové hovořili jako o koni". Takovým vypravěčem Martin Ryšavý přece jen není, ale mohl by být. "Čukotština je aglutinační jazyk. Všechno, veškerý slovní materiál se tu dá navzájem pospojovat a slepit a všechno nesou průběhové slovesné tvary, propůjčující podstatným jevům světa tekutý, pomíjivý, příběhový nádech." Je příběh něco pevného, neohebného a kontinuálního, nebo právě to pospojování všeho se vším, čemu můžeme jen těžko porozumět, a proto do toho vkládáme smysl, předem už připravený v našem vidění?

Vidění je jeden z důležitých motivů autorova románu. Mluví se tu o mimořádné schopnosti domorodců přesně vidět na velké vzdálenosti, kterou spisovatel nemá. Život je tu stále na hraně a projevuje se i extrémním vyostřením smyslů. Co však subjekt může ve světě spatřit? "Oko není přídatný orgán propojený s mozkem. Je to struktura, která přímo z mozku vychází. Velkou část toho, co vidíme, vidíme proto, že jsme zvyklí to vidět. Ne každý chce vidět to, co by mohl vidět." Tato elementární pravda poukazuje k redukcionismu, který člověka, mnohdy s jeho souhlasem, zavádí a omezuje. "Zároveň vidět věc z bezprostřední blízkosti může být matoucí. A ten, kdo ji vidí naopak z příliš velké dálky, může taky všechno poplést." To platí i co se týče znalosti Ruska, kde ani důvěrná obeznámenost s poměry nemusí vést k hlubšímu porozumění a člověk ve svých odhadech a analýzách nakonec selhává. Autor také spekuluje o možnosti proměny času v okamžiku smrti, který se smršťuje do jediného momentu rovnajícímu se absolutnu: "Poslední okamžik by pak byl v podstatě nekonečný, určený k věčnému nazírání daného stavu věcí." Ale věčnost objevuje Ryšavý i třeba v dokonale provedené parní lázni, v perfektně sladěném prožitku, kdy intenzita celého aktu evokuje jakési završení. A autor také obhajuje fragmentarizaci věcí a světa a staví se na její stranu, protože v jeho pohledu z ní vzniká paradoxně srozumitelnější a plnější celek.

Ne všechno ale lze vyslovit. Vždy zůstává mnoho nezprostředkovatelného a záhadného, podobně jako v jazyce, který též občas záměrně zastírá. Třeba slovo medvěd se smlčovalo tak dlouho, až se zapomnělo, jak původně znělo. Ani jména bohů a démonů se nesmějí vyslovovat, "aby nás nejmenovaní nezaslechli a nezačali nás hledat, což se lehce může stát". Zdá se, že západní civilizace se odnaučila cokoli smlčovat, v jazyce ani zacházení se světem už neexistují žádná tabu. To může být ohrožující, pokud bohové poslouchají. Autorova tabu zná jen on sám.

Ryšavý v próze také objasňuje vznik jednoho ze svých předešlých textů. Nalezl na opuštěné polární základně písemnosti odrážející rozklad tamních vztahů. Interpretuje to jako odraz tehdejšího rozkladu impéria, "mocnosti, jehož mapa mi visela nad postelí"; svoje bádání zakončuje skeptickou poznámkou: "všechno už se dělo a bude dít dál".

Vývoj politické situace zatím krutě aktualizoval některé autorovy úvahy a příběhy. Tematizuje ruskou propagandu, která bičuje lidi do mocenské a válečné psychózy. ("A neomrzí se to, ani náhodou, kdo kdy slyšel, že by válka byla nudná?") Jeho evenckého kamaráda traumatizuje pomyšlení, že na něj jako na potencionálního vojáka NATO bude muset střílet. "Válka bude, kamaráde. To je jistá věc. Co budeme dělat, my dva? Já a ty?" Nakonec se Filípek dobere přesvědčení, že když na nikoho jiného, tak na Martina střílet nebude. "Mám teď na světě o jednoho nepřítele na život a smrt méně. To se vždycky hodí." Scéna zpola tragikomická dostává nyní, v březnu 2022, zcela jiný rozměr, z něhož mrazí. A stejný děs vane z dalšího autorova konstatování: "Pochopit všechny zrůdy je maličkost, důvodů pro to, co dělají, se vždycky najde dost."

V Ryšavého psaní není ani stopy po kalkulaci, ohledech na módy, trh a poměry. Vyprávět znamená stát se tím, o čem vyprávíme. Autora to přitahuje, je však přece jen z jiného těsta než jeho sibiřští vypravěči. Nezapře svůj středoevropský původ. Když se z různých, možná také ještě nevyřčených a i pro něj tajemných důvodů, vrací na Sibiř, vrací se už dávno zejména sám k sobě.

K Miloši Doležalovi se v Bagatelách často také vracíme, protože básník věru nezahálí. I teď mám před sebou tři nové svazky z jeho dílny. Dvě z nich vydal Nezávislý podmelechovský spolek. První titul pod názvem Musíme všichni někam na poušť přináší korespondenci Bohuslava Reynka a Jana Franze. Miloš Doležal se věnuje odkazu zpola zapomenutého kritika, esejisty a překladatele již od počátku devadesátých let a jeho dílo prezentoval ve svazku Eseje, kritiky, dopisy (Triáda 2006). Podařilo se mu Franze plně rehabilitovat; jak však dokazuje edice, práce nekončí.

V roce 1932 objížděl dvacetiletý Franz vesnice kolem Německého Brodu a hledal - marně - Bohuslava Reynka. O rok později však našel v poště Reynkovu knihu s věnováním. Tak počíná epistulární komunikace obou mužů, jež vyústila i v řadu osobních setkání, kdy Franz Reynka navštěvoval v Petrkově. Většinou se dopisy točí kolem knih a časopisů, z řádek sálá neutuchající dychtivost po nových titulech, zvědavost na zprávy z literárního světa, nakladatelství, hlášení o četbě (Reynek například studoval i Gabriela Marcela), úlovcích z antikvariátů, slev (Reynek píše "čekám balík s českými knihami z výprodejů, též celého Sládka, Dykovi 'Kroky' a jiné. Obzina tam též dal Trakla skoro zadarmo, všiml jste si?" - odráží to situaci na knižním trhu za velké krize počátkem třicátých let, již podrobně popisuje i František Laichter: po pádu nakladatelství Aventinum přestaly banky poskytovat nakladatelům úvěry a ti museli přistoupit k rozsáhlým výprodejům). V červnu 1934 chtěl Franz od Reynka půjčit 500 korun, ten mu ale obratem poslal jen 230 Kč; víc neměl. ("Lituji, že nemohu poslat celých 500 korun, ale je to vybráno do dna.") Franz mu dlužnou částku vrátil až po letech.

Franz, velká naděje české kritiky ("Člověk s Tvým fondem by mohl obrátit českou literaturu naruby," napsal mu Čep), bohužel trpěl depresemi a patrně i nedostatkem sebevědomí a vůle naplno převzít svou roli. V prosinci 1932 říká: "Já bych teď nejraději nepsal nic, nejraději bych se odstěhoval někam, kde by mě nikdo neznal, a tak asi rok si odpočinul od lidí a od přemýšlení." I Miloš Doležal ve své obsáhlé studii akcentuje u Franze motiv ticha a mlčení - "V různých kvalitách a situacích, variantách a podobách, rostoucí úměrně s jeho stále plíživější depresí a se stupňovanou agresivitou doby, v níž žil." František Lazecký o prvním setkání s Reynkem a Franzem píše: "Spatřil jsem plachého člověka ve zmačkaném klobouku, z něhož zářilo slunce. Připadalo mi, jako by z něho něco bylo i ve Franzovi. Úzká tvář, pod nosem světlé vousy tak trochu do rezava, a ty oči. Nevěděl jsem, zdali se dívám do jejich modře nebo do modře rybníku."

Reynek Franzovi píše znepokojivé věci o svých pocitech z Grenoblu, kam s rodinou odjížděli do, jak říkal, "zimního zajetí". V listopadu 1932: "Scházejí mi lesy a pole a vůbec rytmus života. Zde je všechno přehlušeno auty a zastavěno zdmi, a s těmi zdmi by se ještě dalo spíš domluvit než s davy, které se mezi nimi pitomě honí." A v únoru 1935: "Co se dělo a děje v těchto ulicích, se mi zdá jen nepochopitelným štvaním se za šílenstvím a sebevraždou. Znáte třeba také ze zkušenosti taková procitání, kdy člověk nechápe, proč by měl vstávat atd. - kdy každý krok je gestem a povinností - všude jen tma a zima a prázdno." Tomu jistě Franz se svými dispozicemi dobře rozuměl.

Franz se podílel na založení revue Řád, jejíž okruh tvořili mimo jiné Václav Renč, Josef Kostohryz, Timotheus Vodička, Rudolf Voříšek, Jan Hartl, Stanislav Berounský. Z Řádu však bohužel brzy odešel, nerozuměl si s Berounským a Vodičkou. Setkal se s Florianem, který si jej cenil, ale i zde došlo k roztržce, neboť Franz staroříšskému patriarchovi otevřeně sdělil svůj názor na politicky neudržitelně reakční obsah knih Dobrého díla (F. X. Šalda v této souvislosti hovořil o "těžké plesnivině"). Franzovy možnosti zarazila i vojenská služba, kde musel strávit dva roky. Zajímal se o něj pořád leckdo, třeba Karel Čapek a František Halas, ale Franz se už do dalších úkolů zapojit odmítal. Za války přichází totální nasazení v Německu a stále se zhoršující zdravotní stav, nedlouho po válce podléhá tuberkulóze. Nad jeho dílem se na desetiletí zavřela voda.

Miloš Doležal do knihy zařadil i tři básně věnované Franzovi. Jejich autory jsou Jan Zahradníček, Václav Renč a František Lazecký. Je zjevné, že si všichni Franze vážili a byl pro ně ve své době důležitý. Je také důležité, že si Franze váží Miloš Doležal - bez něj bychom o Franzovi měli jen povědomí matné či žádné.

Další dva tituly jsou věnované Josefu Toufarovi. Velký pátek číhošťského faráře P. Josefa Toufara /křížová cesta/ vydalo výše zmíněné nakladatelství roku 2020; jedenáct Doležalových básní na toufarovské téma Maso se stává slovem pak nakladatelství Dobrý důvod (2021). Velký pátek je krásně vypravená knížečka bibliofilského rázu. Projekt křížové cesty P. Josefa Toufara vznikal řadu let, tak jak Miloš Doležal stále více vnikal do okolností jeho života a smrti, zařazoval jej do skutečných souřadnic, pronikal k jeho pravé tváři. Kompozici tvoří fragmenty z Toufarových kázání, z básní Bohuslava Reynka, textu sv. Jana od Kříže, výslechových protokolů a svědectví současníků, knihu dotváří čtrnáct prosebných modliteb řeholní sestry Marie Judit z Dačic a rovněž tolik nádherných grafik Bohuslava Reynka. V Reynkových opusech se zhmotňuje nehmatné, okamžiky, kdy se naplňuje a dovršuje čas. V obrazech utrpení a bolesti zabírá umělec Kristovu zmučenou tvář, z níž vyvěrá nadpřirozené světlo a prýští naděje, již nic nepřemůže, která je nadčasová a odvěká. V průvodních textech i básních sbírky autor stále obkružuje mučedníkův příběh, jenž v sobě sui generis zahrnuje i příběh národa. Ten v sobě schraňuje to nejživější a nejcennější, vzdorující nicotě a zániku, ale i zbabělce, podlé krysy, sadistické trýznitele, všehoschopné oportunisty. Jde o dění surové a syrové, v němž v danou chvíli vítězí řezníci, kteří zamýšlejí oddělit člověka od jeho lidství, zbavit ho obsahu i podstaty, ořezat ji až na kost. Ale oběť se přece jen později zúročí. Toufarův osud stvrdil, že mučednictví je lidský úděl. Klid doby je pouze zdánlivý - kdykoli může z lidí vytrysknout zlo a rozšířit se jak mor či bezuzdný požár. Doležal odděluje dobro a zlo a ukazuje je v jejich prosté velikosti i neskryté hrůznosti. Jeho díla věnovaná Josefu Toufarovi se stávají velkým poselstvím i mementem našemu světu. Ohlasy naznačují, že přece jenom svět někdy umí rozumět.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2833