BAGATELY JIříHO ZIZLERA • Souvislosti 4/2021


O Kritikách a esejích Arnošta Procházky, Merhautových Cestách polemiky, Čepově a Pourratově korespondenci, Borzičových Šiškách lstivě se smějících za úsvitu a Moštěkově svazečku Byl slídivej jak kočka


"Pokládal-li jsem koho ze svých vrstevníků za živou mumii, byl to on [...] nebylo člověka méně kritického, než byl on. Jako nebyl básník, tak nebyl kritik." Tak otaxoval F. X. Šalda ve svém nekrologu roku 1925 právě zesnulého Arnošta Procházku, který pro něj dále byl "absolutistický dogmatik a často i fanatik vlastní zvůle, [...] byl nadšen kýči, pastišem, padělky a náhražkami zcela nepochybnými a bezostyšnými, [...] pozérský lžikarakter, [...] soudy a slova východopruského junkera". Tím Šalda završil svůj celoživotní boj, na jehož počátku stál rozchod obou mužů v první polovině devadesátých let a příkré odsudky díla kritického i básnického debutu Prostibolo duše.

Šalda ve svém antiprocházkovském tažení nakonec uspěl a nadcházející doby začaly vnímat jeho nepřítele jako postavu nevýznamnou, vývojem antikvovanou, protipokrokovou a málo pozoruhodnou. Zařadil se tak k nejvíce podceňovaným osobnostem české literatury a bylo samozřejmé, že na jakékoli (re)edice nebylo ani pomyšlení. Zájem o Procházku jevili pouze bibliofilové a excentrici. Postoj k němu se začal pozvolna měnit až s příchodem mladých badatelů bez předsudků a s náležitým vkusem. Jedním z nich byl Luboš Merhaut, který nyní přichází s počinem vpravdě monumentálním. Jeho výbor Kritiky a eseje z let 1892-1924 (Institut pro studium literatury 2020) čítá 1142 stran. Merhaut edici opatřil také komentáři, doslovem, rejstříkem a soupisem literatury předmětu; na bibliografii se podílel též redaktor knihy Michael Špirit.

Působí zvláštně, že Procházka byl z literárních dějin tak snadno vytlačen. Po jeho skonu vyšlo více než třicet nekrologů. Založil Moderní revui, jež zanikla s jeho smrtí, přeložil více než stovku titulů z šestnácti (!) jazyků (mj. Nietzsche, Huysmans, Przybyszewski, Gide, Poe, Baudelaire, Verlaine, Stendhal, Kierkegaard, Wilde, France a desítky dalších). Mnohé kousky jsou sběratelské rarity a položky knižních aukcí. Jeho antologii Tanec smrti (1917) s dřevoryty Františka Koblihy momentálně nabízí na internetu jediný antikvariát z bezmála dvou stovek za příznačných 6666 korun. Merhaut o něm v doslovu píše, že "vyhledával a vykládal (nejvíce zahraniční) umělce kontroverzní a provokativní, zpochybňující hodnoty, programově vystupující proti svému okolí a módě, nepochopené, odsuzované a konfiskované. Zabýval se tématy a fenomény tajemna a snovosti, polarity zla a dobra, smrti, erotické pudovosti, perverze, exotičnosti, narcismu [...]".

S Procházkou se dostáváme do zcela jiných kritických časů. Pro generaci devadesátých let bylo samozřejmé, že kritika musí posuzovat a soudit, ale stejně tak měla tematizované dílo amplifikovat, rozhojnit. Do kritiky musel její autor vložit stejně tolik a ještě více než spisovatel. Interpretace pak raší, kypí, rozrůstá se, vylévá se z břehů a v ideálním případě dílo přerůstá a stává se hodnotou autonomní a na díle nezávislou. Působí tu inspirace až extatická, vyladění na autora přechází v pokus mluvit za něj, dotvářet jeho ideje i výraz, i z negativního pohledu dospět k jedinečné a platné kvalitě.

Nástrojem i metodou tu byla osobnost sama - u personalistických kritiků dominuje vůle a schopnost nechat na sebe dílo intenzivně působit, prostoupit se jím, prožít ho do nejjemnějších odstínů, vlásečnic a souvislostí, určit jeho kořeny, proniknout k jádru tvůrcovy bytosti. Prožitek je posvátný, intimní a zároveň transcendentální, v jeho artikulaci se prolíná šepot i exklamace, protest i velebení, rozkoš i odpor, přilnutí i odmrštění. I u Procházky rozpoznáváme vhled vystavěný z širokého obzoru kulturních a humanitních znalostí, empatie, psychologie a estetické zkušenosti. Patřila k tomu jistá stylizace, patos, možná i občasný ornamentalismus a nařasenost. Z dnešní perspektivy může být Procházka - tak jako jiní - obviněn z mnohomluvnosti, ale to je výtka internetových čtenářů, které unaví tři odstavce.

Nesporná erudice a entusiasmus umožňovaly kritice klást si otázky. Váha oněch otázek, jejich napětí, akční rádius i naléhavost cosi vytvářely, k něčemu přispívaly a vedly. V kultuře se tříbily hodnoty a sama kulturnost musela být neustále znovu promýšlena jako problém a idea, nikoli jako pouhý provoz. Soudy nabývaly podobu až hrozivou ve své neústupné a nesmiřitelné definitivnosti, ale byly výrazem ochoty se angažovat a riskovat. Pak bylo možné vyslovit soud nikoli jako mocenský a autoritativní akt, ale jako podnět, výzvu, provokaci, jako hodnotový ukazatel vybízející k cestě.

Tehdejší habitus a naturel i nám dnes pokládají určité otázky. Například hned tu, jak psát o umění. Zda suše, střízlivě, věcně, odtažitě, vědecky, tj. nudně, anebo se i dnes nechat ozářit jeho energií, silou a mystériem. Potřebovali bychom to druhé, ale kde nic, tu nic. Dnešní i nadprůměrná kritika proti tehdejší působí jak kamenná drť proti diamantům.

Procházka rozhodně postrádal ambici být hybatelem pokroku. Avantgardě se jevil jako kdosi cizí, vzdálený a směšný. Přezírali ho katolíci a liberálové se o něj nezajímali. Ale skok přes realitu nebyla Procházkova disciplína. Vytane to jasně u jeho společenských a politických názorů.

Charakterizuje je odpor k masám a masovosti, radikální odmítnutí lidovosti, sociální funkce umění (jejich prosazení by znamenalo jen "popravu všeho umění"), jež pro něj bylo luxus. Nepřijímal zásadu rovnosti v jakékoli podobě, zůstával konzervativním aristokratem nadřazeným progresivnímu demokratismu i abstraktnímu humanismu jako výrazům úpadku a pokleslosti. Akcentoval čin proti pasivitě, zavrhoval pacifismus, vůči člověku i societě však choval skepsi. "Demokratičnost je vrozená dispozice, mentální habitus, bytostná uzpůsobenost - je přirozenost sama, nebo jí není vůbec."

Procházkovo mínění o situaci po 28. říjnu 1918 se vyznačuje příkrostí, zejména na konto nastupující levice lacině paušalizuje, v řadě ohledů však prorocky anticipuje vývoj a další osudy Evropy i naší země. O poválečném Německu praví: "Také u nás nutné nezapomínati. Nezapomínati, že dravec zůstane vždy dravcem, že ustupuje pouze větší moci, že krotitel nesmí ho pustiti ani na vteřinu z dohledu. Klec, do níž je uzavřen německý národ, nemá železných mříží - a posléze i nejsilnější železný prut prorezaví a povolí nátisku"; "Kolkolem ze tří stran německý zbůjník a vrah, na dlouhé hranici jeho mongolský druh, stejně neurvalý a záskočný, a dále - přátelé?"

Vymezoval se proti měšťáctví, socialismu i utopismu ("Utopisté nakonec by udělali ze světa žalář, strašnější svou jednotvárností nežli každá samovazba v temnici"). Cítil úzkost o budoucnost národa i umění. Dnešní optikou byl reakční, ale jeho černé můry se vyplnily. Editor se domnívá, že u něj šlo "o pravicovost a nacionalismus zvláštního druhu", blížící se spíše Viktoru Dykovi a Rudolfu Medkovi. Řekl bych, že všichni reprezentovali nacionalismus koneckonců legitimní, v mnohém úctyhodný a dnes nenávratně ztracený. Soudobí deklarovaní "vlastenci" s nimi nemají společnou ani smítku za nehty. Merhaut také (poněkud úsměvně) aktualizuje slovy "dnešní deformující hyperkorektnost by pro něj byla zcela nepochopitelná a také zcela nepřátelská" - těžko však hledat, komu z osobností minulosti by se jevila zcela opačně.

Merhaut Procházku dokonale rehabilitoval a představil ho v jeho nejsilnější formě. Doložil také, jak věda nedokáže někdy nic jiného než opakovat notorická klišé a floskule bez vztahu k realitě. Arnošt Procházka, jenž toužil "žíti ve velikosti a kráse, - žíti podle bytostné pravdy ducha i těla svého", v něm konečně našel svého velkého zprostředkovatele.

V oněch časech bylo umění bojiště. Kolik jen přirovnání, metafor, alegorií a symbolů z oblasti války, vojenství a různých druhů zápasu se objevuje v tehdejších textech! Zápas vyžaduje plné nasazení až na pokraj sil v kontrapozici k indiferentnímu plandání, chce odvahu, jistě též vůdce či velitele, kterému mužstvo věří a na něhož spoléhá, jenž dokáže vybičovat a strhnout, potřebuje i dobrou taktiku a strategii. Nevylučuje rytířství a ušlechtilost, ty však nebývají pravidlem.

A zde se dostáváme k druhé velké a významné knize, již Luboš Merhaut předkládá. Publikace Cestypolemiky.Význam a proměny žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století (FF UK 2021) se skládá z dvanácti upravených a přepracovaných studií původně z let 1999-2018. Doplňuje je přehled nejdůležitějších polemik z let 1886-1914, který čítá devadesát položek a zahrnuje dokonalou bibliografii. Už tím se kniha profiluje jako nezbytná příručka pro zájemce o českou literaturu přelomu století. Předmětem studií jsou mimo jiné diskuse o národní literatuře z druhé poloviny osmdesátých let, kampaň kolem "nevěrectví" Jana Nerudy, polemiky FXŠ a Moderní revue, spory o Hálka, dění kolem vzniku České moderny, Masaryk a hilsneriáda, diskuse kolem K. H. Máchy v letech 1905-1910, aféra anonymních listů 1909-1914, polemiky z let 1912-1913 o "duchu proměny" a koncepci českého symbolismu.

Z frontispisu se na nás dívají nádherné karikatury Honoré Daumiera z třicátých a čtyřicátých let předminulého století, kdy ve Francii už existovala bohatá polemická tradice. Jsou to pomníky směšnosti polemického rozjitření, zpodobující tu zvláštní komičnost egocentrismu i vzájemného zaklesnutí polemizujících duelantů, v němž tkví něco obludně přepjatého i hysterického a opičího, přes nabubřele okázalou rozhorlenost kvintesence malosti. Výtvarník tu zachytil cosi z toho, co k polemice v jedné její poloze patří, zvláště pokud aktéři ztratí soudnost a ponechají volný průchod nižším lidským vlastnostem. Velkorysost, klid, nadhled a odstup tu zrovna nestojí v čele.

Ale polemičnost zaujímá v literárním vývoji důležité místo. Souvisí s etablováním kritiky, "kritickou volností" a dynamikou literárních a uměleckých dějin, střetáváním starého a nového, prosazováním progresivních směrů a osobností. Polemiky jsou tavicím kotlem, v němž se hnětou postoje i programy, z nichž se rodí skutečná díla a překonává se vše nefunkční, retardující, zaostalé a falešné. Bylo by úžasné číst dějiny jednotlivých národních literatur z hlediska klíčových polemik a vidět, jak je formovaly a co podstatného, cenného, jedinečného a vzrušujícího jim přinesly. Jejich syntéza by patrně přinesla obraz evropských literatur i v mnohém převratný. Dnes víme málo i o polemikách probíhajících u našich sousedů, jsou-li takové; zato když se Šalda kdesi vychloubá, že "tradici literárního šermu zná dokonale", můžeme mu to věřit.

Pro českou literaturu sehrála polemika roli výsostnou. Devadesátá léta rázně změnila nesnesitelnou atmosféru zatuchlosti a obrátila se směrem k emancipaci, hledání hodnot a kritérií, aby akcelerovala doposud spíše stagnující poměry domácího písemnictví. Neklid a kvas doby stimuloval bezpočet konfrontací dnes často málo srozumitelných. Seznam jmen, s nimiž FXŠ polemizoval, je neobyčejně obšírný a jména znají někdy jen specialisté.

Zběsilost a agresivní dikce polemik odráží vypjatý individualismus, jež byl pro mnohé normou. Polemické techniky se řídily legendárním spisem Arthura Schopenhauera Eristická dialektika z roku 1822, ironicky bilancujícím všemožné triky a manipulace vedoucí k vítězství v polemické aréně. (Karel Čapek si zase v textu z roku 1925 z polemického furore dělá šoufky.) Kombinace předpojatostí, absence soudnosti, surové spílání oponentům, bezohlednost, démonizace protivníka, ba snaha o jeho úplnou anihilaci vytváří až bizarní mix. Dikce často směřuje k fyzické atace: "Vezmu je za uši co nejdříve v Čase... "; "S těmi lotry se musí zatočit, jak zasluhují: jako se vzteklou, pominutou zvěří." Není divu, že logicky docházelo občas k přímým potyčkám patrně groteskního rázu, souboje per hrozily přerůst v souboje skutečné, čest kritická se bránila podobně jako čest důstojnická. Vztahy a postoje se pohybují na hranici patologie. Šaldův misantropický výrok mluví sám za sebe: "Hnusí se mi lidé a jsem zoufalý, že jich nemohu bíti na potkání do tváře." Navíc vzájemné poměry protagonistů byly vysoce nestabilní a připomínaly houpačku či kolotoč.

Při studiu polemik také rozpoznáváme úplně jiný tok času. V intenzivním a proměnlivém dění působí vzdálenost několika let jako celý věk, v mrtvolné nehybnosti celá desetiletí vytvářejí dojem krátkosti, všechno se odehrává dnes či včera. Merhaut též konstatuje, že v polemice je důležitá její paměť, zvláště generační. Příslušné metapolemiky navozují otázku vztahu etiky a literatury - dodal bych, že též psychologie a literatury, ale do hry vstupuje i řada dalších oborů, v tzv. aféře anonymních dopisů též právo či grafologie.

Zastavil bych se u kapitoly věnované Masarykovi a jeho vůli ke "kultivaci české každodennosti" během hilsneriády. Platil za ni osamoceností během "marné snahy oslovit prostý lid". Jeho cílem bylo prosadit myšlení, neboť "myšlení je ta vnucená, přijatá podmínka lepšího žití". Filozof tehdy čelil pokleslé žurnalistice, "tuto veřejnost manipulující podle určitých politických a ideologických potřeb". Jde o záležitost nanejvýš akutní i dnes a svou povahou univerzální. Může ale společenský aktivismus prosazovat kvality ve jménu racionality? Editor uvádí, že "dav žije spíš citem než rozumem", "masa je a chce být manipulována". Středověký předsudek je však jednou věcí, vnucování racionality davu druhou. "Racionalita" v politickém i jiném smyslu se často ukazuje jako iluze, nehledě na to, že je těžké ji vůbec konsenzuálně definovat. Ideál racionality ztroskotává na problematickém (sebe)porozumění části nebo i většiny společnosti. Racionalismus nebo humanismus má vždy ve společnosti (ale i v jedinci) svou více či méně radikální alternativu, která nevyrůstá jen z odstranitelných předsudků, pověr a nevědomostí, ale z hluboce psychologických zdrojů a kořenů. Flagrantní ukázkou jsou konspirační teorie, mimo jiné nesené i touhou imaginovat, budovat nové moderní mytologie, vyprávět nové příběhy a stvořit nové vesmíry. Proto se sebelépe míněná snaha o osvětu míjí účinkem.

Ale zpět k Merhautově anatomii polemiky. V polemice lze analyzovat pozice, jež se seskupují k pólům, různorodost se soustřeďuje do souhlasu či nesouhlasu, do prohlášení. Poslední fází frontální a dlouhodobé polemiky je zacyklení, kdy jsou aktéři determinováni rytmem a technikou polemizování i soupeřovou erudicí. Polemika se otáčí v začarovaném kole sebeutvrzování, destruktivnosti a neproduktivnosti.

Teoreticky vzato jde o "vztah mezi strukturou děl a strukturou literárního silového pole, které je zároveň a neoddělitelně polem bojů". Pohyb vytváří napětí, prostor možností, jež artikuluje právě polemika. Tam, kde něco probíhá a o něco jde, vždy nevyhnutelně vyvstane konflikt ústící v polemiku a polemika ústící v konflikt.

Merhautova práce dokumentuje, že rekonstrukce polemičnosti vyžaduje nejen detailní znalost literárněhistorické situace a kulturní základny, ale i poznání týkající se stavu společnosti. Žádá si i projasňování a formulování východisek a závěrů teoretických. Proto také polemika vychází z Merhautových studií jako fenomén složitý a zdaleka nepřevoditelný na její pouhý popis a vylíčení okolností.

Zbývá zamyslet se nad svým osobním vztahem k polemikám. Kdysi dávno mě slavné polemiky fascinovaly svou vehemencí a exaltovaností, ale moje euforie z nich později ochladla. Místo obdivuhodné virtuozity a brizance vidím spíš exhibicionismus a pošetilost. Výrazně se změnil jazyk a způsoby komunikace a dikci někdejších polemiků se vzdalujeme kosmickým tempem. Neříkám, že je to vždy dobře, ale mnohé už cítíme jako nepřijatelné. To nic nemění na tom, že naše nynější bilance polemik je tragická. Pokud by někdo chtěl udělat knihu o polemikách posledních dvaceti let, o čem by vlastně psal? A vrátí se někdy čas polemik? Bude ještě někdy někomu záležet na literatuře a umění tak zoufale moc?

Závěrem těžko hledám slova, jak Merhautovy knihy ocenit. Neuvěřitelná akribie a badatelská poctivost se tu snoubí s dokonalou orientací v terénu a interpretační rozvahou a subtilností. Přivedl na svět knihy, které zásadním způsobem promlouvají do naší literární historie, a nikdo je nebude moci obejít. Luboš Merhaut, jenž nedávno oslavil významné životní jubileum, se tak zařazuje mezi nejvýraznější osobnosti současné literární vědy.

Henri Pourrat (1887-1959) vytvořil rozsáhlé dílo, z něhož jsme, kromě drobnějších próz, dlouho znali jen Kašpara z hor v překladu Jana Čepa. Strhující román odehrávající se v autorově rodné Auvergne představuje mimořádný čtenářský zážitek a vrcholné dílo tzv. regionalismu. Diskuse o něm byla vždy vedena zejména starostí o literární přihrádky a byl soustavně snižován jako něco omezeného pouze na onen kýžený "region". Moje čtenářské zkušenosti se tomu zcela vzpírají, setkání s regionalisty pro mě zpravidla byla šťastná a opojná, a proto většinu autorů z daného okrsku považuji za vynikající prozaiky.

Čep přeložil Kašpara z hor na zakázku pro Melantrich - reedici jeho překladu vydal Vyšehrad v roce 1969. Nepředpokládal jsem, že by kniha vyšla kdy znovu, Pourrat patřil k mnoha autorům, nad nimiž se u nás po Únoru zavřela voda, a nevypadalo to, že by mohli znovu vstoupit do našeho prostředí, které už o mnoho byť zajímavých autorů z jiné éry neprojevovalo zájem. Mýlil jsem se, protože tu byl Jiří Reynek. A ten v roce 2001 předložil nový překlad Pourratova skvostného eposu, tohoto velkého a úchvatného vyprávění. Vzal jsem si tehdy knihu na recenzi a oba překlady srovnával. Chtěl jsem vedle sebe postavit rovnocenné pasáže z obou překladů, ale nakonec se to ukázalo téměř nemožné. Bylo totiž obtížné najít místa, kde se Čep Reynkovi alespoň vyrovná. Dlužno dodat, že Jiří Reynek svůj převod přece jen brousil dlouhá léta a čeština se od třicátých let výrazně posunula. Ale Janu Čepovi za jeho translátorský čin také patří úcta. Bez něj by patrně druhá verze ani nevznikla, jeho tlumočení k ní dalo popud.

Nyní Jan Zatloukal připravil k vydání knihu Jan Čep - Henri Pourrat. Vzájemná korespondence (přeložili Jan Zatloukal a Hana Krpcová, CDK 2021), odrážející na epistolární úrovni vztah obou mužů. Pourratovi připadlo místo patrně největšího z francouzských přátel Jana Čepa. Předchozí vztah s dalším velkým literátem Georgesem Bernanosem skončil roztržkou, která se nikdy neurovnala; Bernanos plánoval, že by se Čep mohl stát jeho tajemníkem, a dokonce by spolu mohli tvořit. Není jasné, jak si to celé představoval, a není překvapivé, že plachý a váhavý Čep nakonec ucukl a prchl, za což zaplatil Bernanosovou nevůlí a odmlčením.

Pourrat byl jiný typ než silně religiózní, poněkud temný a dobově přeceňovaný Bernanos. Zatloukal o Pourratovi v úvodu píše, že jeho vnímání světa vycházelo z přesvědčení, že "stvoření je v jádru dobré a krásné [...] pravým regionalismem je pro Pourrata moudrost nabytá z hlubokého a trvalého kontaktu se zemí, s přírodou". Projevoval hluboký zájem o "zelené věci" a planetární rozměr konkrétního kraje jako lidského domova. Zní to velmi moderně a ekologicky. Oba muži si rozuměli a souzněli spolu. Pro Pourrata byl Čep "básník, věřící, venkovan". Setkali se osobně. Učarovalo mu jeho charisma, mlčenlivost, opravdovost, hluboké oči. Těžko mohl posoudit kvalitu Čepova překladu, ale byl o něm přesvědčen. Nikdy mu nepřestal projevovat přízeň a péči. Posílal mu knihy, hledal pro něj ve Francii uplatnění, nejprve publikační, po Čepově emigraci i pracovní. Zval ho k sobě v roce 1939. Vždy ho u sebe rád uvítal a poskytl mu pohostinství. Utvrzoval nejistého Čepa v jeho francouzštině, projevil ochotu nalézt svobodnému a osamělému muži partnerku. Když se Čep přece jen oženil - navíc s Francouzkou - upřímně jásal.

Korespondence zachycuje i přetěžká období Čepova života, politickou krizi let 1938-1939 ústící v německou okupaci i další dějinnou katastrofu v roce 1948 s jeho následným odchodem do exilu. Nad politikou lomil rukama: "Bylo by třeba obnovit člověka vnitřního, aby mohl být ve společnosti vytvořen nový řád." A v předzvěsti nových hrůz píše roku 1947: "Ubohá stará země se nám stále chvěje pod nohama. A tvář člověka se tolik zatvrdila, srdce se vyprázdnilo." Čep byl politicky jasnozřivý a zcela bez iluzí stejně tak v roce 1939, jako roku 1948. V snadný návrat bezpochyby nevěřil a obtížně hledal naději. V lednu 1949 Pourratovi z Paříže píše: "Přes den pospávám, hlavu zatemnělou horečkou, a v noci, to je změť nočních můr, halucinací, imaginárních hádek, kosmických pádů, nevysvětlitelných návratů do vlasti [...], ale máte pocit, že vás pronásledují, najednou jste nahý, prcháte, utíkáte, ale všechny cesty jsou zataraseny, všechny vlaky vykolejují, rozvodněné řeky se vám kladou do cesty, nepřekonatelné... " A o rok později ještě s větším pesimismem a příznaky klinické deprese: "Srdce mám bez ustání sevřené [...]. Mám pocit, že jsem se stal neartikulovatelným, že už neumím ani česky, ani francouzsky, že jsem ztratil všechno, o čem jsem si myslel, že ze svého řemesla ovládám. Ještě vážnější je to, že ve mně cosi vyhaslo."

Čep chtěl žít jinak a jinde, toužil psát úplně jiné texty, ale jeho osud a životaběh už mu to nedovolily. S Pourratem se viděli naposledy v roce 1948, jeho ženu a děti už francouzský přítel nespatřil. Od roku 1953 jejich písemný kontakt ochabuje. Když se Čep v roce 1959 ocitl poblíž Pourratova bydliště, napadlo ho jej navštívit. V novinách však spatřil oznámení o jeho smrti.

Francie byla pro Čepa asi opravdu spíše Pourratova Auvergne než pařížská megalopolis. A francouzskou literaturou Kašpar z hor a díla francouzských katolíků, a nikoli Sartre a nouveau roman. Čep by měl radost z Reynkových překladů Kašpara i pohádek. V Pourratovi bude jistě ještě hodně krásy. Jsem zvědav, zda se jí někdo ujme.

Nad sbírkou Adama Borziče Šišky za úsvitu se lstivě smějí (Malvern 2020) jsem si říkal, zda je poezie to, co jí básník chce mít, nebo něco jiného, něco neúprosně ostrého, co přichází zvenčí a při nahmátnutí krájí dlaň jako nůž máslo? V Borzičovi narazíme na obě polohy a básník sám někdy kráčí na hraně. Mezi tím je realita, někdy propast, jindy nevýslovná slast. Svět jako laterna magika i cinema verité, kouzelníkův klobouk i zeď tvrdé empirie. Emfáze, euforie, hédonismus, i ustrnutí a oněmění.

"Tam budu zaklínat hady měsíce, aby mi vydali drahocenný klíč, / který mě zmocní dotknout se řas tvého srdce, fouknout do nich, / a rozeznít tak tvůj nesmělý smích." Tady je možná příliš rozdychtěného citového trubadúrství, které myslí spíše na ni (něj) a konejší ho krásou svojí řeči. On je pak "jen básní oděn". Občasná potřeba (sebe)dojetí je dvousečná a nebezpečná věc. Pravé dojetí je svaté a nemohou na tom nic změnit žádní Kunderové s ubohými spekulacemi o kýči. Jenže dojetí může zahlcovat a zavádět, lze se do něj rychle propadat. Dojetí může být omamná látka a omamná látka snadno vyvolává dojetí. Takové dojetí nemusí být ani příliš drahé.

Ale Borzič je už takový. V každé básni je vetkáno nějaké Ty, horoucí oslovení, touha po doteku, objetí, polibku, tichém porozumění, duševním i tělesném splynutí, "život se životem se miluje bez zábran", "Miluješ, stačí". Oslovení a oslovitelnost, vůle a radost oslovovat a připravenost i závazek nechat se oslovit a být osloven jsou vždy počátkem vztahování. "Ty" je ustanovující a od něj se všechno odvíjí. Stojí to i v základech úkolu a role terapeuta a sám Borzič vykonává psychoterapeutickou praxi. (Mimochodem působí zvláštně, když bývá zavrhováno a snižováno něco jako pouhé "terapeutické psaní". K čemu asi tak je umění? Umění nemá léčit a odstraňovat bolest, ošetřovat rány, potlačovat úzkost a malomyslnost? Umění je tu jen pro rozkoše krasoduchů? Ostatně i ti mohou onemocnět.)

Borzič se ptá, odkud přichází spása ve světě tak dokonale odkouzleném. A věří, že i takový svět je otevřený poezii. A tak ho zalidňuje, radostně a někdy až umanutě. Do jeho veršů stále vstupují druzí jako zrcadla vlastního ega a emocí. Ale i vznos a ochota se nadchnout (nejvíc ze všeho právě druhými, tělesnými, barevnými a voňavými, blízkými i bližními) mohou být spásné. A přichází ještě mystika všedního dne, popravdě vždy nevšedního, každý může být první, každý poslední, dají se v něm oči zavřít i otevřít. A v pravé mystice se křesťanství, buddhismus a taoismus nepřetlačují ve dveřích. Rozum může být celkem k ničemu nebo jen látka jako každá jiná ("Chceš psát Orfea / Tak sebereš rozum z hrsti / a vchrstneš ho na pánev noci").

A v tom všedním dni básník rozpoznává příchod nového. Země se jemně otřásá pod jeho kroky, nové se nezadržitelně přibližuje, rodí se v nás i někde venku, nové nás do sebe vtahuje, my ho vstřebáváme. "Neslyšně ale mocně se derou steny nového času, / Stehy povolují, švy praskají, pouta pukají." V nás žije pohyb, touha a potřeba směřovat vzhůru, skrz, k - pronikat k druhému. Bůhví, co bude na konci, možná "měkké prázdno", možná "zpěněný život".

Paříž je poblázněná malíři. Picasso maluje ze zástěny štětcem dlouhým dva metry. Degas si namáčí štětec do Manetova vína, Manet do černé kávy, Lautrec maluje v kavárně lidi z jiné kavárny, ale ti do ní za chvíli vejdou. Zola napsal Zabijáka o neblahém pití a sám pije jednu skleničku za druhou. Rousseau se ze smutku chce nechat sežrat tygrem, kterého namaloval, a lehne si na obraz. ("Neblbněte, slavný Mistře. Co to děláte za pitominy!") Courbet neví, kolik v životě namaloval srnek. Gaugin se vrací z "Ťahyti", van Gogh sice neprodal v životě jediný obraz, ale vypravěč od něj přece jen dva koupí. Malíři se tahají o obrazy, malují si je na záda a na kabát, pak to vystřihnou a darují chudákovi. A jsou inteligentní ba moudří: "Maluji jen tehdy, když mám barvy a štětce. Jinak nemaluju. Jak bych taky mohl malovat? To je logické a moje malířská filosofie." Van Gogh vece: "Já taky jsem namaloval hodně slunečnic, že nevím ani kolik, ale sou žlutý, a to je hlavní!" Courbet hloupě opáčí: "Já jsem přeci nemaloval srnky žlutý?"

To je malá ukázka fabulace Jana Moštěka (1923-2001) v povídkách svazečku Byl slídivej jako kočka (Dobrý důvod 2020), prvním svazku jeho Sebraných spisů. Jeho postavy to zpravidla nakonec omrzí a vrátí se z vandru domů; a tak to udělal i autor, který se po krátkém literárním intermezzu přibližně v letech 1968-1970 vrátil k hlavní náplni svého života, malování. Jeho pokusy připomínají dadaistický inzitní text, absurdní divadlo, čirý surrealismus i bohapustou srandu, potřeštěnost i naprosté dětinství a hotovou pitomost.

Moštěk pocházel z patnácti sourozenců, otec si jeho obrázky vycpával boty, o jeho životě se mnoho neví, posledních pětadvacet let žil podivínsky v úplném osamění. Jako literáta ho objevil a prosazoval Radim Vašinka (při jediném setkání ho ale dotyčný vyhodil ze dveří), jako originálního výtvarníka Vladimír Vokolek. V roce 1996 vydala jeho texty Triáda, roku 2001 mu přichystali první výstavu, jíž se už nedožil.

V jeho povídkách o sebe zakopávají totální klišé převrácená naruby s bujnou fantazií, zlomyslnou a škodolibou, podezíravou a potutelnou i trochu obsesivní. Můžeme je číst jako parodie na vyprávění o umělcích i karikaturu jejich excentričnosti, egomaniakálnosti a vzájemné nevraživosti a žárlivosti ("Ani tak moc nenáviděl Kajín Ábela, jako já nenávidím Raffaela a Michelangela!"; "Tyhle dělníci, jak kopají do pole motykami, tak kopají do mojí symfonie, je to holota!") Strakaté naivistické grotesky nám asociují Charmse i Wernische. Každopádně nám Moštěk připomene, abychom nebrali svět umění tak vážně a abychom se občas nebáli bláznivě imaginovat. Všechno je někdy jinak. Jak tu říká jeden malíř průvodčí: "Proč se neptáte na jízdenku, ale na štěstí?"


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2794