KONTEXT • Souvislosti 3/2021


Jakub Češka / Dialogičnost Kunderovy románové zkušenosti (Laudatio Ceny Franze Kafky 2020)


Jakub Češka

Dialogičnost Kunderovy románové zkušenosti (Laudatio Ceny Franze Kafky 2020)

Promlouvat o dílu Milana Kundery a oslavovat jeho autora není vůbec snadné. Jak totiž oslavovat něco, co se oslavuje samo? Stačilo by zmínit rozsah a rozmanitost díla: od první básnické sbírky Člověk zahrada širá k poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti uběhne šedesát let. Jistě známe díla objemnější, ovšem to, co vzbuzuje úžas, je také jeho dosah. Stačí si uvědomit, že první básnická sbírka vyjde roku 1953 pouze jednou v nákladu 2 000 kusů, zatímco pozdější románové a esejistické dílo vychází v desítkách jazyků v opakovaných edicích (celkově bylo k minulému roku 2 739 různých vydání). U nejúspěšnějšího románu Nesnesitelná lehkost bytí se dopočítáme 44 jazyků v celkovém počtu 426 vydání. Jímá nás závrať již jen při pohledu na takto zmnožené literární dílo, které zní v nejrůznějších jazycích a dále se rozeznívá bližším i vzdáleným echem v rozmanitých kulturních okruzích. Přitom nelze zapomínat na interpretační úsilí desítek badatelů. Pouhý výbor z monografií, uvedený v definitivní edici Kunderova díla v prestižní edici Plejády, čítá 27 knižních titulů.

V čem ale tkví magická přitažlivost Kunderova díla, která jej unáší ke stále vzdálenějším, a tedy také zcela nečekaným čtenářským okruhům? Co je v díle Milana Kundery natolik fascinujícího, zároveň také znepokojivého, že se celá řada intelektuálů, literárních kritiků, vědců a spisovatelů setrvale snaží pojmenovávat smysl Kunderova díla?

Dílo Milana Kundery přitom vzbuzuje určitý optický klam, neboť svou přímočarostí, důrazem na myšlenkovou přesnost a strohost snadno budí dojem, že jde o dílo autorem striktně definované, tudíž by si mělo vystačit, když ne s hlasem autora, pak maximálně s několika sumarizujícími monografiemi. Opak je přitom pravdou. Dá se říci, že dílo Milana Kundery klame tělem. Působí jednoduše, přitom však již pouhá jeho parafráze snadná vůbec není. Provokuje k pojmenování smyslu, a přitom je z mnohých pokusů vidět, že se definitivní interpretaci vzpouzí. Je samo svojí šifrou a interpretací. Z interpretací a analýz početných kunderovských badatelů smysl díla uniká, neboť leží ještě jinde než tam, kde jej tito badatelé nalézají.

Po více než šedesáti letech dlouhé pouti nejrůznějšími kouty světa se k nám vrací v mnohonásobně lomené ozvěně. Na sklonku léta 2020 vychází česky poslední Kunderův román Slavnost bezvýznamnosti. Ovšem ani tento autorův návrat do vlasti není jednoduchý. Privilegium jej přeložit udělil Milan Kundera Anně Kareninové (svolení platí též pro ostatní romány, které napsal francouzsky: Pomalost, TotožnostNevědění). Již v tomto zdánlivě jednoduchém faktu (o jeho nejednoduchosti by mohla Anna Kareninová dlouze vyprávět, stačí připomenout, že při překladu Slavnosti bezvýznamnosti pracovala současně s deseti verzemi překladu) je přítomen bytostný rys Kunderovy tvorby: její dialogičnost (autor se obrací na své domácí čtenáře hlasem své překladatelky). Právě ta ji činí sémanticky nevyčerpatelnou.

Kunderův důraz na přesnost, jeho úsilí, pečlivost a snaha (hraničící až s posedlostí) o dosažení definitivního tvaru bývá někdy unáhleně a zcela neprávem vydáván za určitou formu didaktické pedanterie. Projevuje se též v důsledné bedlivosti, s níž Milan Kundera střeží překlady svých děl. Kdo se však s příkladnou péčí věnuje tomu, aby mu bylo rozuměno, patrně má silnou zkušenost s komunikačním selháním, nepochopením atp. Zdá se tedy, že celé Kunderovo dílo vyrůstá ze silného prožitku nedorozumění. Mluvím a vidím, jak mi ostatní nerozumějí.

Pokud tedy začneme chápat rozmanité vysvětlující a upřesňující komentáře jako snahu, jak předejít nedorozumění (s vědomím, že se mu přesto vyhnout nelze), uvidíme autorské intruze, komentáře, esejistické pasáže, rychle vyprávěné, sumarizující a exemplifikující příběhy, vyjasňující retrospektivy atp. ve zcela jiném světle. Kdo se snaží předejít nedorozumění, zamýšlí se totiž vyhnout konfliktu. V bezmoci slova je přítomna i jeho moc, jen jím musíme obrátit pozornost k němu samému. Dialogičnost jako sebereflexivita, vyslovení a opakovaný návrat k již řečenému, snaha pozdržet prchavý smysl a vrátit se k němu jako k něčemu, co nás odvádí od podstatného.

Omyly a míjení postav, ale i skutečnost, nakolik jsou činy lidských bytostí chybně interpretovány, můžeme snadno ilustrovat již na prvním románu Žert (pochopitelně jej najdeme i mnohem dříve, v první básnické sbírce Člověk zahrada širá). Nejde ovšem pouze o Ludvíkovu pohlednici Markétě, která se stane podnětem disciplinárního řízení. Zcela zásadním neporozuměním se vyznačují též vztahy Ludvíka a Kostky k Lucii, s níž se každý míjí jiným způsobem.

Neporozumění je zdrojem konfliktu. Autor jím může inscenovat napětí či latentní dramatický konflikt (což je princip Majitelů klíčů). Přitom konflikt autorovi neslouží pouze k vybudování zápletky, ke stimulaci dějového napětí, nýbrž jím poukazuje k zcela základní situaci lidské bytosti, která není u pramene poznání, nýbrž omylu.

Ovšem toto nepochopení se vyznačuje snad i trochu překvapivě určitým přebytkem smyslu. Předbíhavá mysl má jasno dříve, než se s určitou situací setká. Nejedná se tedy o stav zaražení, váhavosti, nejistoty, strnulosti, nýbrž naopak jde o situaci, kdy si s pochopením nelámeme hlavu, neboť je nám vše jasné. V tomto stavu nejsme schopni nějaké vlastní nepochopení vůbec zaznamenat. Omyl se vyznačuje lehkostí, hbitostí a snadností. Tím však na sebe prozrazuje něco podstatného: není záležitostí myšlení, nýbrž indikuje mysl podmaněnou stereo...typům, zatuhlou schématy, a tudíž také předvídatelnou, vždyť se jedná o mysl naprogramovanou. Sice by se nabízelo, a bylo by to lákavé a s ohledem na román Žert také ospravedlnitelné, spokojit se s tvrzením, že mysl bývá programována určitou ideologií (v Žertu dobovou propagandou padesátých let). Milan Kundera je ovšem důslednější, neboť nemíří na náhradního nepřítele, nestanoví si falešný terč. Příběhy si přivlastňují naši mysl. V případě budovatelského nadšení padesátých let je to příběh o vysvobození člověka, který byl odcizen své práci. Nelze popřít, že velká vyprávění jsou s ideologiemi spjata, podstatné však není pouze to, že předkládají určitou legitimizační figuru, nýbrž také to, že si ochočují lidskou mysl.

Milan Kundera staví vůči monstrozitě dějin intimitu lidské bytosti, u této extrapolace však nesetrvává. Nejsou to totiž jen dějiny, které pustoší lidské osudy, lidé si velice často vystačí sami. Jako princip pustošení odhaluje Milan Kundera naraci, vyprávění, příběh. Můžeme mluvit o emancipačních příbězích, jejich rubem ovšem zůstává despotická tenze vyprávění. Není proto překvapivé, že původně emancipační diskursy směřují k určité formě totality, ať již je to příběh komunismu, feminismu, demokracie...

Nemůžeme tedy nakonec přece jen najít východisko z dominance vyprávění? Milan Kundera jej ukazuje už ve své rané poezii. Namísto velkého vyprávění zaznamenává konkrétní detaily, dílčí pozorování, pojmenovává to, co je dobovým územ tabuizováno. Například vyloučení ze strany (v básni Láska a život) líčí jako nemožnost promluvit, někoho přesvědčit, jako umlčení, ale také jako odvrácení pohledu (ve chvíli, kdy vyloučený odchází ze sálu a snaží se opřít o pohledy ostatních). Milan Kundera svým dílem tudíž také uchovává individuální paměť, která by se jinak z lomozu dějin vytratila. Znepokojivost Kunderova díla spočívá v jeho ambivalenci, v níž uměleckým jazykem definuje i demytizuje velká vyprávění. Nejedná se jen o budovatelský étos padesátých let, ale také o šedivou bezvýznamnost normalizace, disent a svobody západního světa.

Milan Kundera vstupuje do své dospělosti jako kritik éry české varianty stalinismu. Přitom klade velký důraz na to, aby román nebyl chápán jako angažovaný, jehož výhradním polem by měla být kritika určitého politického nebo společenského zřízení. Přesto však z jeho románů snadno vyčteme kritickou reflexi dějin. Diagnózu dějin a jejich mapování provádí jaksi mimochodem a čistě literárními prostředky. Dobu padesátých let chápe jako dobu, z níž se vytratil smysl pro humor. V pochopení dějin je patrná jeho úspornost ve výrazu, postačí mu vytknout (v matematickém slova smyslu) jeden jejich podstatný rys, konkrétní detail nebo metaforu. Vzpomeňme na metaforu tance v kruhu z Knihy smíchu a zapomnění. V tomto prvním románu, který napíše ve Francii, staví do reflexivní blízkosti politický proces s Miladou Horákovou a literární seminář na jisté západní univerzitě. Tato metafora je místem dialogu dvou zcela rozdílných typů zkušenosti: zkušenosti s přízračnou snahou o udržení idyly v éře stalinismu a poměrně novou zkušeností z přednášení na univerzitě ve Francii. Metafora se stává prostorem dialogu mezi Východem a Západem.

Metaforickým konceptem lze překročit odlišná historická období, rozdílné politické systémy. Metafora umožňuje srovnávat jinými způsoby nesrovnatelné. Milan Kundera ztvárňuje své vlastní zkušenosti, artikuluje svůj osobitý pohled na svět, pronikavě vhlíží do jeho rozmanitých mechanismů. Metaforou převádí individuální a neopakovatelné na obecné, srozumitelné a společně sdílené. Bytostná metaforičnost Kunderova díla z něj činí imaginární svět přístupný nejrůznějším jazykům a kulturním okruhům.

Dialogičnost je principem Kunderovy tvorby. Proto můžeme sledovat vývoj od lyriky k jejímu kritickému přehodnocení v románu, od fučíkovského kultu k jeho dekonstrukci, od chvály intriky až k vystřízlivění z její opojné moci... Dialogičnost je přítomná také v jeho uvažování, které jej udržuje ve střehu, a ve zjitřené pozornosti vůči aktuálním problémům. Dílo Milana Kundery představuje dialog mezi zkušeností Východu (Středoevropana) a Západu, dialog domácí literární tradice a evropského literárního kontextu atp. Pokud bychom měli vyznačit všechny dialogické linie, které dílo Milana Kundery rozeznívá, výčet by nebral konce. Dialogičnost je principem myšlenkové a umělecké otevřenosti.

Milan Kundera opakovaně připomíná, že je dědicem literatury francouzského osvícenectví, že sní o Evropě, v níž je kultura těžištěm života společnosti. Přitom je však ve francouzském exilu konfrontován s faktem, že této podobě Evropy již odzvonilo. Výrazná část Kunderova díla je tudíž nesena nostalgií po ztracené Evropě. Tuto Kunderovu nostalgii připomínám záměrně. Doba pokročila výrazným směrem (kam, to je obtížné říci). Podobně jako Milan Kundera snil o francouzském osvícenství, my sami nyní můžeme snít a nostalgicky se ohlížet po Kunderově románovém díle, které svojí pronikavostí, rozrůzněností, bytostnou metaforičností, svým humorem, ale také neskonalým půvabem zůstává v mnohých dialogických liniích otevřené. V současné době se sice razí téma komunikace, ovšem komunikace, z níž se vytrácejí poslední stopy dialogu. Dílo Milana Kundery se na nás svojí bytostnou dialogičností tudíž obrací jako palčivá výzva.

Kdesi na počátku Kunderovy tvorby leží lyrika. Panickost mládí je panická, zbrklá, chce být rychle pryč od sebe sama. Lyrika se vyznačuje expanzí smyslu, mírně hysterickou dobyvačností, v románu se jeho autor naopak snaží těkavý smysl zpomalit, zastavit, vrátit se k němu a učinit z něj předmět svého pozorování.

Milan Kundera ve svém díle pevně třímá otěže svého vyprávění, aby je mohl podle uvážení popustit, anebo naopak přitáhnout. Touto mocí může iritovat ty, kteří by rádi vyprávění vydávali za manifestaci autentického života nebo za zdroj neproblematické pravdy. Román kultivuje unáhlenost lyriky a činí viditelnou záludnost ideologie. Román představuje soustavný návrat k již řečenému.

Milan Kundera je známý svou adorací pomalosti. Chceme-li něco pochopit, nemáme zrychlit, nýbrž naopak zpomalit. Doba nás přitom vyzývá k pravému opaku. Snad proto je jedním z hlavních postupů Slavnosti bezvýznamnosti technika zpomalování: v opakování, v návratu určitých scén, v přiblížení záběru, v zastavování pohybu. Teprve takto lze vnímané kontemplovat, tudíž také pochopit.

Příliš mnoho smyslu nepředstavuje větší či plnější pochopení, nýbrž je znakem jeho čiré absence. Bezvýznamnost vede k oslavě porozumění, neboť poodhaluje slepotu nutkavě projektovaného smyslu. Zbrklý chod doby znemožňuje uvědomit si, kam vlastně spěje. Slavnost bezvýznamnosti v kontemplativním, ustáleném a přiblíženém pohledu zachycuje současnost v její snové přízračnosti. Zpomalí-li autor tok smyslu na jeho únosnou mez, poukazuje tím ještě k jinému smyslu doby než k tomu, který se nám ona sama snaží vsugerovat. Tehdy se ocitáme na prahu dialogu. Dialogu, v němž se čtenář pokouší odpovědět svému autorovi.

"Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout." (Franz Kafka, Aforismy)

Čím se stalo dílo Franze Kafky pro světovou literaturu, a čím bylo a stále je pro Milana Kunderu, tím se pro světovou literaturu stalo dílo Milana Kundery a velice osobně a intenzivně jím je zejména pro nás. Dílo, ve kterém je zachována unikátní paměť: literatury, světa a otevřeného myšlení.

Není třeba zdůrazňovat, jakou významnou roli sehrál Milan Kundera a jeho dílo v propagaci českého jazyka, kultury a národa. Milan Kundera tím podal pádnou odpověď na to, jestli má malý národ právo na svou existenci. Kromě mnoha jiných kontextů, ve kterých Kunderova tvorba oslovuje čtenáře po celém světě, se Milan Kundera stal nejvýraznějším a nejvýznamnějším přímluvcem malého národa geograficky umístěného do středu Evropy. Nejen za to si zasluhuje hlubokou úctu a nesmírnou vděčnost. Právě udělenou Cenu Franze Kafky chápeme jako jeden z jejich samozřejmých a hmatatelných projevů.

Jakub Češka (1971), literární teoretik, zabývá se zvláště dílem Milana Kundery a Bohumila Hrabala. Je garantem studijního programu Elektronické kultury a sémiotiky na FHS UK.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2756