Když jsem koncem roku 2012 vydala ve velmi malém a velmi mladém nakladatelství Verzone první svazek edice Xin - sbírku svých překladů povídek šarmantní a uhrančivé Eileen Chang, která by nedávno oslavila sté narozeniny, měla jsem plnou hlavu představ a plánů o tom, jak budeme vydávat překlady z čínštiny, zajímavá a závažná díla čínského dvacátého a jednadvacátého století. Pořádné překlady jiné než staré literatury u nás dlouhodobě nevycházely. Komerčně úspěšné tituly, které to k nám vzaly cestou globálního knižního trhu přes angličtinu, mnoho slávy nenadělaly, tedy až do příchodu čínské sci-fi. Vše nasvědčuje tomu, že Liou Cch`-sinova trilogie Vzpomínka na Zemi je světový bestseller i u nás. Za dva roky, od roku 2018, kdy vyšel první díl s názvem Problém tří těles, vydalo nakladatelství Host už šest tlustých knih tohoto autora. Takové množství přeložených stran by z čínštiny žádný překladatel za dva roky fyzicky nezvládl. Na dvaceti titulech patnácti autorů, které vyšly v edici Xin v rozpětí osmi let, pracovalo celkem devět různých překladatelů tří generací. Mimo to bylo z čínštiny do češtiny převedeno téměř celé dílo nobelisty a exulanta Gao Xingjiana; Mladá fronta vydala dva romány dalšího čínského nobelisty Mo Jena a dvě knihy vězně svědomí, nesmlouvavého rebela a básníka Liao I-wua; Odeon vydává Liou Čen-jünovy tragikomické romány z žité čínské reality; Argo to zkusilo se sžíravě ironickým románem Mu-

-žung Süe-cchuna. Na Festival spisovatelů, Svět knihy, na čtení a debaty v Praze, Olomouci, Brně, Ostravě a Nové Pace přijeli Gao Xingjian, Jen Lien-kche, Jü Chua, Šeng Kche-i, Ning Kchen a nuosuský básník Jidi Majia. Jen Lien-kcheho Čtyři knihy byly zcela nečekaně nominovány na Magnesii Literu v kategorii překladové knihy a nedlouho poté byla jeho tvorba v Praze oceněna jediným českým mezinárodním literárním oceněním - Cenou Franze Kafky.

Když se dnes ohlédnu, je vidět, že přestože se čtenosti Liou Cch`-sinovy sci-fi nikdo ze zmíněných autorů nevyrovná, podařilo se v představování současných čínských autorů a jejich děl vykonat v posledních letech nemálo. U vzniku mnoha knih byl od samého počátku Martin Bedřich, jako redaktor, jak čtenář a jako přítel. Martine, vítej v bistru. Blíží se konec roku, advent, Vánoce, nevadí ti trávit čas v čínském bistru povídáním o čínských knihách? Nechtěl by ses raději pohybovat v úplně jiném světě?

MB: Což o to, asi bych si dovedl představit úplně jiné vesmíry, ve kterých bych se chtěl toulat. Ale faktem je, že světy, do kterých mě přenáší moderní čínská literatura, se už tak nějak staly součástí mého mentálního atlasu. Se vším, co to obnáší, tedy i s tím, že na některá místa se vracet fakt nechci. To mi ale nebrání v tom, znovu tím samým směrem vyrazit. Úžasné je třeba putovat s Gao Xingjianem v Hoře duše po jihozápadních končinách Číny, ale zcela nesnesitelné pro mě bylo čtení poslední knihy edice Xin, Zvráceného osudu od Tung Siho. To si pak tím víc říkám, jak je fajn sedět s tebou v adventním bistru hezky v srdci Evropy.

Hostinská: Takže od konce, dobře. "Zcela nesnesitelné", to jsou silná slova, zvlášť na člověka tvé tolerance a otevřenosti. Přiznávám, že jsem zvažovala, jestli do překladu jít, uznávám taky, že čtení Zvráceného osudu člověkem zamává, ale nakonec převážilo, že v tom románu je vidět současná a aktuální Čína. I téma je dnešní, nejde o žádná zvěrstva minulosti - ideologické kampaně, hladomor nebo kulturní revoluce -, navíc je současná látka velmi závažně zpracovaná. Nevím, jak moc to je vidět v překladu, ale jazykově i formálně je ten román vycizelovaný, precizně napsaný, autorovi stačí pár tahů a tne do živého. Slavista Kao Sing mi ten román doporučoval s tím, že kdo chce pochopit dnešní Čínu, měl by si přečíst právě tenhle román. Souhlasím, že ten až lapidárně prostý příběh jde bez příkras a bez obalu k realitě života v současné Číně, jde až nepříjemně na dřeň a na člověka z toho padá smutek a tíseň. Takže ze všech čínských knih, co jsi četl, byl pro tebe příběh venkovského mladíka, který se snaží uchytit v dnešní době ve městě, něčím "zcela nesnesitelným"? Čím tě tak odpuzoval?

MB: Dobře, taky tedy začnu od lesa... Když jsem byl v Pekingu na nějakém workshopu překladatelů a nakladatelů, hovořilo se tam pro mě dost překvapivým jazykem o "funkcích literatury". Pro tamější stranické kulturní pracovníky byla literatura (jen a pouze) nástrojem, jak vyvážet do světa schválený obraz duše čínského lidu a řádný odraz společnosti. Konfrontoval jsem si v duchu (a s úsměvem) tyto podivné marxistické představy s tím, jaký obraz si vytváříme díky edici Xin, v níž ti jde v prvé řadě o kvalitní literaturu samu o sobě, ale zároveň zde intenzivně vnímáme také svědectví o nezlomnosti lidského ducha v konfrontaci s destruktivní mocí. I když to takto není nikde explicitně formulováno, je to určitý společný prvek, který najdeme v různých podobách skoro u všech autorů, hlavně samozřejmě u Jen Lien-kchea, Jang Ťiang, Li Era, ale i Šeng Kche-i či Jü Chua. Obraz, jaký tito autoři vytvářejí o čínské společnosti, asi není úplně z těch, které by si soudruzi dali na letáčky. Pro nás jako západní čtenáře je ale o to atraktivnější, jsme podle mě zvyklí číst tento typ knih - hrdina stojící proti nějaké mašinerii, režimu, prostředí, nespravedlnosti. Identifikujeme se s ním, rozumíme jeho motivacím. Tung Siho Zvrácený osud a jeho postavy toto reprezentují víc než dokonale, ale přitom zcela odlišně. Podávají šílený obraz stavu současného čínského venkova a především venkovanů, jejich naprosté vykořenění, "odlidštění" v našem humanistickém smyslu slova, jejich méněcennost nejen v očích lidí z města, ale především jich samotných! Právě v tomto smyslu pro mě bylo čtení tohoto románu utrpením - literární jednoduchost a schematičnost vyprávění, implicitní i explicitní rezignace na humanizaci postav, které se ve své plochosti jen odevzdávají přidělenému osudu a jejichž případná vzpoura vůči němu neznamená katarzi, ale spíše jen zoufalý úskok, který potvrzuje osudovou nezvratnost a zároveň zvrácenost (to je skvělá slovní hříčka v titulu), to vše vytváří text, který mě až bolelo číst. Ale právě v tom je to strašně zajímavé a poučné - čínská literatura tím nastavuje zrcadlo nám samotným, dává nám uvědomit si všechno to, co považujeme za samozřejmé (třeba že lidský život má hodnotu...), skutečně odráží realitu v jiné části světa, která je pro nás těžko uvěřitelná. Na můj vkus tím trpí literárnost tohoto díla, ale rozumím tomu podobně jako kritickorealistické západní literatuře 19. století, která tematizovala třeba šílené sociální podmínky na průmyslových předměstích evropských metropolí.

Hostinská: Nedávno jsem slyšela v jednom rozhovoru Miroslava Petříčka říkat, že osud považuje za takovou mytologickou veteš. Člověk si říká, že je předem všechno dané, a zapomíná na to, že je svobodný. To je přesné. A co když to je právě jeden z klíčů ke knize i k současné Číně?

Co jsi říkal například na scénu, kdy jedna postava nařídí hrdinovi příběhu vypít moč? Když to vypije, udělá pro něj, co se po ní žádá. Pardon, že takhle zabíhám, ale tohle je příklad významy nabité scény, ze kterých je román vystavěn. Radka Denemarková jim říká mikrosituace. Nikdo hlavnímu hrdinovi nedává hlaveň ke spánku, a on tu moč přesto vypije. Zváží pro a proti a řekne si, tak jo, raději ty chcanky vypiju. Je to hnus, ale udělám to. Proč? Protože věří, že se musí obětovat pro druhé? Protože má strach, že kdyby neposlechl, nedosáhne svého životního cíle? Dám ti, po čem toužíš, ale na zem a plaz se přede mnou? Cítí náš hrdina, že to je špatně, ale rozumí jen rozložení moci a ví, že je slabší? Dosaď si do té scény amerického hrdinu. Nemyslíš, že by tu moč vychrstl druhému do obličeje, i kdyby ho to mělo stát život, plival by ji, kdyby mu ji násilím nalévali do krku? Je něco výmluvnějšího pro obraz, který kniha vykresluje, než právě tyhle mikrosituace? Podle mě je to skvěle napsaný román, jehož literárnost nijak netrpí.

Vidíš, já četla Zvrácený osud jako nejhumanističtější z mých překladů. Váhala jsem pouze nad tím, jestli tam na cynického Středoevropana není moc emocí. Žádný jiný můj autor tak bytostně nesoucítí se svými postavami jako Tung Si. Za humanistický ho považuju právě proto, že bolestně obnažuje tu neúctu k člověku, což je podle mě jedno z největších témat moderní čínské literatury, od Lu Süna, který tvrdil, že Číňana jako jedince dusí a zabíjí, doslova požírá stará čínská kultura, že je potřeba se z jejích pout vymanit, jinak Čína nikdy nebude zemí samostatně myslících jedinců a silných individuí, přes Liao I-wua, kterého ponižování ve vězení dovedlo na pokraj šílenství a udělalo z něj vzteklého psa, jak sám o sobě říká, přes Ning Kchena, který své vzdělané, charakterně silné a velmi individualistické postavě přisoudil sadomasochistickou zálibu jako únik před realitou i jako trvalé postižení, po Jen Lien-kcheho, který tichým hlasem, zato vytrvale, brání lidskou důstojnost.

MB: To, jak soucítíš s postavami Zvráceného osudu, je hrozně sympatické a vypovídá to o tom, jaký jsi dobrý člověk. Já se ale trochu ptám, jestli to nehraniční s emocionálním vydíráním, což je vlastně forma kýče. Kdyby to napsal kdokoli "na Západě", bylo by to nepřijatelné. Nejde jen o scénu s močí, která mě vlastně - a promiň, možná ze mě mluví cynik - až skoro obtěžovala. Měl jsem pocit, že už tam může být cokoli - mohl sníst něčí hovno, nebo ještě líp - psí, nebo co by nás tak ještě mohlo napadnout horšího, víc ponižujícího, zvrácenějšího...? To je ale literárně hrozně ošemetné - na papír můžeš dát cokoli. Ale bude to fungovat? Kdy je to extrémní způsob literární výpovědi a kdy už je to v nějakém smyslu kýč, který jen vydírá další a další emoce? Jenomže - a v tom je ta podivnost: v tom čínském provedení tomu nějak věřím víc. Tam jako by to ještě napsat šlo, protože kontext, v němž kniha vznikla, způsob, jak se tam zachází s lidmi, jde opravdu za naše měřítka. Mě nejvíc děsily ne ty explicitní popisy bídy a ponížení nebo jinak vyeskalované mikrosituace, vůči kterým bych byl asi spíš (literárně) zaujatý, ale naopak celek zobrazeného světa, kdy ti dochází, že venkovští hrdinové svou "prokletost" akceptují. Že přijímají to, jak s nimi zacházejí na úřadech, v nemocnicích, jak je vykořisťují zaměstnavatelé... V tom není to humanistické "trpím příkoří, ale hluboko uvnitř vím, že si jsme rovni". Na mě z toho dýchala naprostá prázdnota a marnost. To, že se z toho hrdina snaží vymotat, nečtu jako naději individua na to, vzít osud skutečně do vlastních rukou, ale spíš jako potvrzení daného statusu quo, že tak to je a bude, a někdo má maximálně šanci proklouznout. V tom ale není nic heroického v našem slova smyslu, kdy boj individua proti mnohem větším silám mu dává i v prohře pocit smyslu, vlastní hodnoty apod. Tak rozumím tomu, když říkám, že v té knize vnímám hroznou "dehumanizaci" člověka.

No, ale to je opravdu dost drsný začátek našeho povídání. Proč jsme nezačali raději u ševelení bambusu a pití vína při úplňku...? Má tohle vlastně ještě v kvalitní současné čínské literatuře místo, nebo je to tak klasické a minulé, že je to už jen ten kýč pro naivní západní čínofily? Jak se s tímto rysem a stereotypem čínské kultury vyrovnávají autoři dnes, zajímá je to? Mohou na to vůbec nějak navazovat? Na tradici samotářských literátů, moudrých poustevníků, kaligrafů, outsiderů bez úřednických zkoušek, kteří na venkově studují poezii a bezstarostně popíjejí?

Hostinská: Takové "dehumanizaci" rozumím a souhlasím. Přesně o to autorovi šlo. Přesto čtu jeho postavy jako naopak krajně lidské. Soucítí s nimi autor. Držela jsem protagonistovi palce, to jo, myslím, že na to, jak byly karty rozdané, sehrál nakonec dobrou partii. Ale máš pravdu, pojďme k něčemu příjemnějšímu, ještě jsem ti ani nepředvedla kaligrafie, které jsem dostala v průběhu let darem při různých příležitostech, některé s osobním věnováním. Kaligrafii se věnuje spousta současných spisovatelů, mluvili jsme o tom v bistru s Ning Kchenem. Mo Jen píše příležitostnou klasickou poezii, kterou často kaligraficky ztvární a sdílí na sociálních sítích. Právě jsem dočetla nový autobiografický román od Ťia Pching-wa ze severozápadní Šen-si, v němž je protagonistovi, mladému slibnému spisovateli, zakázán román Padlá metropol, je z toho obrovská kauza, kritici, kteří ho do té doby opěvovali, ho najednou veřejně haní, manželka ho opustí a on je postaven před otázku, z čeho bude žít, když nic jiného než psát neumí. A když je na dně, zazní od kohosi, že ho lépe než literatura stejně uživí jeho kaligrafie, může je prodávat bohatcům a nemusí si dělat starosti. Když si uvědomíš, jak vehementně se před sto lety toužili vymanit z pout staré kultury a obrodit v moderní společnost individuí, jak brutálně se ještě zhruba před půlstoletím ničilo vše staré, ale nezničilo, a teď je z toho opět jak vstupenka do elitního klubu vzdělanců, tak chlouba a důkaz výlučnosti a vyspělosti čínské kultury. Dnes jsou různé projevy klasické vzdělanosti zpátky v plné síle a ten vztah je u každého velmi individuální. Stará filozofie a víra si taky našly cestu zpět do některých románů a nejen jako kolorit. U těch nejlepších spisovatelů dnes osciluje samo psaní mezi tradičně individuální formou sebekultivace, potřebou zaznamenávat pravdu dalším generacím a obrozeneckým posláním, když tedy odmyslíme ega. Pamatuješ na Jenovy Čtyři knihy? Tam je tolik klíčů k porozumění. Ale než z našeho rozhovoru bude můj monolog... Pojďme na tvou šachovnici, ke tvé mapě, chtěla bych se dozvědět, co tebe za ty roky zaujalo, co jsi četl rád, s potěšením? Kdo ti otevřel jaké dveře?

MB: To byl tedy hezký oslí můstek, spíš tedy dálniční navaděč, na kterém se třikrát otočíš do spirály a jsi zase tam, kde jsi byla... Zmiňuješ Jenovy Čtyři knihy, to byla opravdu silná kniha a myslím, že je skvělé, že stojí u začátků celé edice (po tvé srdcové Eileen a "strategicky vybraném" Šen Cchung--wenovi). Tam se vlastně pro mě nejlíp ukázalo, jak můžeš popisovat drsnou, ba nepředstavitelnou krutost reality, ale přitom si zachovat výsostné literární zpracování. To je hodně vysoká laťka, omlouvám se pořád Tung Simu, ale na tom je ten rozdíl strašně vidět. Soucitu s postavami, obrovského zájmu o jejich nitro, o jejich obnaženou bytost, můžeš dosáhnout realistickým popisem jejich situace, ale umění (a tedy i literatura) k tomu dovolují přidat ještě něco navíc, čím se to popisované povýší z roviny záznamu a kritiky reality k něčemu univerzálnějšímu. V tomto smyslu jsou Čtyři knihy skutečným uměleckým znakem, existenciálním hieroglyfem, nebo v našem kontextu "univerzální čínskou kaligrafií", která se nás dotýká mnohem komplexněji než jiné zápisky čínských koncentráků. Podobně působí i Jenova sága Rozpukov, která pracuje ještě s magičtější a pompéznější obrazností. Z mnoha a mnoha scén mi utkvěla třeba ta, jak pořádají manévry vojenského námořnictva na rozlehlé stepi, kde vzdouvající se lány trávy nahrazují hladinu moře. To je úplně fantastické! A přitom nejde o nějaký levný magický realismus, jen povrchní literární efekt. Právě naopak, je to součást velké vnitřní kritiky režimu, lokální politiky, sociálních poměrů, vývoje konzumní a bezohledné společnosti. A to se mi líbí, v těchto polohách je moderní čínská literatura skutečně nesmírně silným, důležitým i podmanivým hlasem. Stejné to je u Šeng Kche-i. Ani u ní nebrání drsný popis cynické reality v tom, aby skrz ni promlouvala především literatura. Jasně, je to můj namyšlený pohled, jak si tak v teplíčku středoevropského hobitína listuju v knížkách lidí z druhého konce světa a rozumuju nad nimi. Ale snažím se zformulovat si pro sebe a pro ty, kterým ty knihy dávám, nějaký klíč k tomu, proč je číst, zvlášť v dnešní době, kdy je mnoha slušným lidem z představy čehokoli čínského spíše nevolno nebo začnou minimálně pokašlávat...

Hostinská: My se toho Tung Siho nezbavíme... Měli jsme si to vyříkat rovnou, neměla jsem se snažit tě odvádět jinam. Tung Si je vynikající literát uznávaný kritikou i čtenáři, spousta jeho povídek i románů byla zfilmována, a i když říká nepříjemné věci natvrdo, nikdo jeho spisovatelské schopnosti nezpochybňuje. Takže pokud bude český čtenářský verdikt jednoznačný odsudek, pak to padá na mou hlavu, že jsem a) vybrala román, který k českému čtenáři nepromlouvá, nebo b) dílo špatně přeložila, protože Tung Siho práce s jazykem je jedinečná, dosud jsem nikdy nepřekládala nic, kde bych nemusela "vykrejvat", zahlazovat stopy, hledat vlastní slova, protože ta původní nebyla použitelná, Tung Si každou větu ohlídal, není tam téměř nic navíc, všechno sedí do detailu, je to čistá, prvotřídní práce, a jestli to není na čtení vidět, pak je něco špatně. A že jeho obrazy nejsou surrealistické, ale naopak ultra-realistické, že vše obrušuje na základní desku, to je přece legitimní tvůrčí postup. Navíc napsat v době, kdy všichni opěvují úspěchy a vzestup země, román o existenciální bídě, to je podle mě dost odvážný čin. Podstatné pro mě bylo taky to, že zatímco ve většině románů, které jsem četla, obecně platí, že ne strana dělá chyby, ale vždycky to jsou lidé - jednotlivci, kteří využívají situace a páchají zlo, tady je jasné, že celý systém je špatně a navíc jasně zaznívá, že to "oni se vždycky vozili po chudácích". Mám potřebu Tung Siho obhajovat asi i proto, že to přezírání a pohrdání, které ukazuje, svým způsobem platí nejen na středostavovské vzdělané a bohaté čínské město vůči zaostalému venkovu, ale stejný princip platí i na vztah Západu vůči Číně. Tlustá, nepřekročitelná zeď nepochopení, neochoty podívat se na svět jinýma očima, opravdu jinýma, nedůvěra, podezíravost... neříkám, že neopodstatněná, i to je tam vidět. Všude ve světě se hlasitě mluví o rasismu, nerovnosti, menšinách, potřebě nastolit férové podmínky pro všechny, o tom ten román palčivě hovoří - co to naroubovat na tato aktuální témata? Ale já jdu dělat rozhovor na Aktuálně, v románu je spousta věcí, které by jejich cílovku mohla zajímat - sociálních i politických - a pak většinu času dostávám otázky ne na knihu, překlad a s ní související témata, ale na naši politiku a naše kauzy, přitom co k tomu asi může mít překladatelka za relevantní názor? Kafemlejnek jede a mele a mele. My si tu řešíme naši "Čínu", zatímco tam se bojují jiné bitvy. Veřejné mínění u nás v podstatě odepsalo "Čínu" jako totalitní monolit, něco, čemu rozumíme předem, škoda času se tím nějak hlouběji zabývat, stačí se neustále utvrzovat ve správnosti svého názoru. Přitom v té zemi to vře, na pochodu jsou procesy, které ovlivní nejen jejich budoucnost: jakkoli tlustá zeď mezi námi, hlavně se od nás držte dál. Vždycky jsem měla za to, že je naše škoda o tom velkém kusu světa nevědět, s takovou budeme vždycky ve vleku mocností a zájmových skupin. Ale pokud se nějaký prostor pro rozšíření pole poznávání otevíral, už se zase úspěšně zavřel. Bohužel i za pomoci sinologů. Kdo jiný než odborníci a znalci toho prostředí by měl tu debatu prohlubovat a obohacovat? Zvrácený osud jsem vybrala především proto, že to je zase něco, co v edici ještě nebylo, a o pestrost mi od začátku šlo. Není jedna čínská literatura, přestože by si to tak někdo asi přál. Nedávno se objevil článek kanadského sinologa a překladatele, který žije dlouhodobě v Asii, konkrétně teď v Japonsku. Psal o tom, jak se na Západě (rozuměj v angličtině) vytváří zkreslený obraz Číny, protože se překládají a vydávají díla, která v domácím prostředí nikdo nečte, zato sedí do našich představ. Je to velmi nadsazené a nespravedlivé nařčení, ale mezi renomovanými překladateli k mému velkému překvapení sklidilo značné ovace. Ne proto, že by souhlasili, že se léta nesnaží obohacovat své literatury o překlady toho nejlepšího, co jim přijde pod ruku, ale pro tu frustraci z let nezájmu o nic než pořád jedno a to samé.

Malíř Jiří Straka byl jediný, který mi volal, že Rozpukov je naprostá lahůdka, že se u toho smál, až se za břicho popadal. Ta scénka, jak se před "volbami" opije budoucí místní vůdce v hospodě, kde všechny bujaře hostí, tváře rudé konzumací, je líčena tak, aby vyzněl až posvátný obdiv k vizionáři, který nás povede k lepším zítřkům, přitom tam ožralý chlap blábolí o tom, jak brzy budeme největší na světě. I ty červené tváře a rudou zalitá místnost jsou metaforou štěstí a prosperity, požehnání shůry, což asi českému čtenáři nedojde, ale to vůbec nevadí. I ten nejmladší syn ze čtyř bratrů, kteří se vydají jedné noci hledat své štěstí či osud, když vidí, do jakého neštěstí se řítí, hledá pro všechny řešení ve staré věštebné knize, protože co jiného nás už může zachránit než vyšší moc. Jenovi i Tung Siho hrdinové úpěnlivě žádají bohy a předky, aby stáli při nich, aby je v tom nenechávali, ale...

MB: Víš co, paní Hostinská? Tohle je to nejlepší, co jsem od tebe o čínské literatuře kdy slyšel. Ptám se, proč to vše není v doslovu k tomu románu, o němž už raději nebudeme mluvit? A je to proto, že to z tebe předtím nikdo takto nedostal. Takže se mi jen potvrzuje, že není vůbec třeba mluvit se mnou, protože já tomu všemu stejně houby rozumím. Mě baví to, že na základě mých nejapných poznámek zformuluješ takhle skvělou odpověď/výpověď/zpověď. Ano, to vše, co říkáš, dává velmi dobrý smysl! Ale podívejme se na to ještě z dalšího odstupu - i tato strašná ambivalence k tématu čínské literatury patří. Její spojení s politikou, s předsudky, s různými narativy nejrůznějších skupin. To je přece mimořádně zajímavé. A nejde jen o rekonstruování nějakých kontextů, ale i o fakt toho, že právě v těchto pnutích literatura vzniká, překládá se a čte se. Čtení v takovém případě není jen estetická záležitost, jen bezpříznaková recepce, je to nesmírně složitý proces, který má politické, etické a jiné rozměry. Něco takového opravdu nezažiješ, když dnes čteš díla z jiných literatur a kultur. Nechci odvádět pozornost od literatury jako takové, která musí zůstat v čele, jen to konstatuju, protože mi to přijde pozoruhodné.

Hostinská: A pak že amatér a že houby rozumíš. Čteš, to je to hlavní. Nechci obtěžovat ostatní svým čtením, nechci v doslovu vodit čtenáře za ručičku a říkat mu, jak číst, i když se vždycky snažím tam sdělit něco navíc, nějak ten román ukotvit a usouvztažnit, dát vodítka. Já se tě vlastně ptala na to, co tebe konkrétně oslovilo, právě proto, že se sama rozhlížím, kam dál. To opravdu pozoruhodné je hodně těžké na četbu i na překlad, a když dlouhodobě vidíme, že to stejně moc nikoho nezajímá, má vůbec smysl tím trávit čas? Nebylo by mnohem lepší věnovat čas a energii něčemu jinému? Taky bych si dovedla představit jiné vesmíry, kde bych se pohybovala raději, i když ty kaligrafie, co mi teď nově visí v pracovně, jsou nádherné. Ty jsi začínal u Gao Xingjiana a jeho Hory duše, což byla taky hodně vysoká laťka. Mimochodem věděl jsi, že ta horská oblast, kterou protagonista prochází a potkává šamana a babičky, co nesrozumitelně švitoří, že to je kraj nuosuského barda Jidi Majia, jehož Slova v plamenech vydal Dauphin? Mně se to spojilo, až když jsem viděla staré Gaovy fotky z té cesty a poznala tu krajinu. Kraj Velkých Chladných hor skutečně obývají duchové, dodnes tam světélkují na horách.

MB: Ano, tyhle scény z Hory duše si mě taky hodně získaly hned v prvním vydání. Když jsem pak připravoval druhé s fotkami a znovu se do knihy začetl, abych našel přesně ty pasáže, ke kterým se obrázky vztahují, znovu se mi to připomnělo. Krátce předtím vyšel v Karolinu překlad nuosuského eposu Hnewo Teyy, což je taky skvělá věc. Když to spojíš s Jidim a jeho tak silně "kmenovou" poezií, vypadá to, že česko-nuosuuské vztahy jsou zcela exkluzivní. A pak se dozvíš, jak je to zase jen rys zlé čínské propagandy, která se tváří, že podporuje etnickou diverzitu, ale ve skutečnosti vše násilně chanizuje... (což je ostatně pravda, že jo). A Jidi Majia že je jen stranická loutka. Takže je to stejné, jak jsme se o tom bavili - kde v tomto případě končí literatura a kde začíná politika?

Hostinská: A zatím je Jidi Majia doma velkým hrdinou, upřímně uznávaným a obdivovaným za všechno, co dokázal a udělal právě pro svůj lid. Na to téma by byl zajímavý rozhovor s jinými borci, kteří tam strávili čas výzkumem a znají to prostředí z mnoha dalších úhlů a vrstev. Taky tě k mému překvapení zaujal Lu Sün, ke kterému jsem si třeba já docela dlouho hledala cestu, ale tys z toho byl poměrně nadšený na první dobrou...

MB: Nezapomeň, že moje čtení je hrozně amatérské. Tvoje jazyková dilemata vůbec neřeším a plynu si klidně jen po vodách českého překladu. V tomto případě bylo nicméně čistě editorsky dobře vidět, jak překlady Průška působily o trochu zastaraleji než Krebsové. Lu Sün ale potenciál pořád má, třeba právě v tom napětí mezi smyslem pro poetiku starého světa a zároveň vědomím nutnosti světa nového a obrácením se k němu. Ta hraničnost, rozkročenost, přechodovost vnáší do jeho próz vnitřní neklid, který, myslím, stále působí. A už zmiňovaný motiv kultury, která požírá své děti, motiv, který se opakuje i třeba v Mo Jenově Zemi alkoholu, je nakonec archetypický a Lu Sün ho zpracoval zcela mistrovsky. Už jen tím patří do světové literatury. Ale mimo to je v něm i humor, smysl pro drobnokresbu, skvělou poetickou skicu... Takže ano, má smysl číst Lu Süna, navíc tvůj doslov k němu podnětně připomněl české prvky v jeho životě.

Hostinská: Chtěla jsem se tě ještě zeptat na obligátní věc transkripce. Jak to vidíš dnes? Volil bys českou, nebo pchin-jin? I v našem rozhovoru máme konečně obě podle toho, jak který autor u nás vyšel, Gao Xingjian v pchin-jinu - v české by byl Kao Sing-ťien -, zatímco většina ostatních v české. Je čas se posunout k mezinárodnímu úzu nebo trvat na svém českém přepise do posledního dechu?

MB: To je samozřejmě zákeřná otázka. Měl bych vesměs tendenci obhajovat pchin-jin (tedy pinyin), jako výraz určité globální gramotnosti, jako prostředek elementární orientace a dohledávání v jiných zdrojích. Nově si ale uvědomuju, jak náročným procesem obecně je samo utváření transkripce. Mnohem víc si vážím toho, že se první generace našich sinologů shodly na systému, který je velmi funkční a uživatelsky přívětivý. A to samo o sobě má také svou kulturní hodnotu, kterou je nerozumné házet ledabyle za hlavu. V klasické poezii si pchin-jin pořád nedokážu moc představit. V  próze ze současnosti bych zase pchin-jin vnímal velmi příhodně. Moc systematicky to nepůsobí, já vím...

Hostinská: Budeme muset zavírat krám, ale než se rozloučíme, pojďme k těm ševelícím bambusům a jasnému měsíci nad řekou. Zaznamenal jsi antologii taoistických textů v Argu Čínský, japonský a korejský taoismus? Orientalisté několika generací se pro jednou dali dohromady a vznikla sbírka textů obohacená o nové překlady a hlasy. Ono už před dvěma lety vyšel v Academii pod názvem Mistr, který létal na větru překlad staročínské knihy Lie-c`, vedle Lao-c`ho a Čuanga poslední do trojice slavných starověkých taoistů. Moc zajímavá věc, dýchá z toho stará Králova škola, přitom posunutá o kus dál, překlad a komentář, velká radost. Akorát k vínu a měsíčné noci a jít se toulat do dalších světů. Ono sice to, co nazýváme souhrnně taoismem, i když to není žádná jedna ucelená doktrína nebo filozofie, nebylo pouze to svobodné toulání do dálek, bylo to také nedílnou součástí vytváření silného, mocného státu, věrnost k otcům a předkům... Ale o tom asi zase někdy příště.

MB: To určitě, ale raději o tom mluv se zasvěcenějšími. Je ale určitě skvělé číst filologicky věrnější překlady Lao-c`, oproštěné i v komentářích od té prvoplánové sinoromantiky, nebo třeba spis Chan-fej-c`, který s Lao-c` zajímavě interaguje. V této souvislosti bych ale nechtěl zapomenout na dvě skvělé dětské knihy, které jsi překládala, jednu o šnekovi a druhou o mravenci. Obě v sobě kondenzují tolik zvláštní melancholie, buddhistického nebo taoistického pohledu na svět, jeho proměny, plynutí a vnímání. To vše v kombinaci se skutečně nádhernými ilustracemi, kombinujícími západní realistickou, až přírodovědeckou kresbu s tradicí čínské tušové malby. To jsou velké malé skvosty a neměly by mezi těmi nobelisty a disidenty, o nichž jsme mluvili, zapadnout.