BLOK | PETR KRáL • Souvislosti 3/2020


Wanda Heinrichová / Za Petrem Králem


Wanda Heinrichová

Za Petrem Králem

"Mně to pomáhá," říkal nemocí změněným, téměř dětským hlasem, když jsem ho odháněla od počítače. "Jdi si lehnout," prosila jsem, "jinak tě ta noha zase začne bolet."

Teď je mi to líto. Lituji svých necitlivých slov, nepochopení. Je toho hodně, čeho lituji.

Petr až do posledních týdnů nacházel hodiny a minuty, kdy mu bolesti úplně nebránily v práci. On by to ovšem prací nikdy nenazval. Literatura byla jeho skutečná existence. Službu literatuře bral při vší své hravosti vážně a službě literatuře byl oddán jako ničemu jinému na světě.

V Petrově počítači se probírám nevydanými rukopisy, v jeho rozepsaných pamětech nemohu najít drobný příběh, o němž se zmínil. Žáci gymnázia dostali úkol, bylo třeba napsat: Co pro mne znamená umění? Nevím, jak se se zadáním vyrovnali Petrovi spolužáci, ale on popsal celý sešit. Užaslý, a zároveň bezradný učitel práci neklasifikoval. Dovedu si představit, jak se z Petra do školní písanky nezadržitelně vyvalila láska k malířství, k filmu, ke knihám, k poezii. Hanuš Schwaiger a jeho Novokřtěnci snad málem vběhli do Kosárkových klidných krajinek, natolik byl Petr plný obrazů, už jako chlapec. To, co jej zasáhlo, nebyla výhradně literatura, byla to poezie vůbec. Poezie světel a stínů, pohybu bytostí, listí, skvrn, hlasů a šumů světa.

Přítomnost poezie Petr vnímal zjitřeně, jeho vztah k ní by se dal srovnávat jen s postoji náboženskými. Uctíval ji, miloval, vzýval, hledal, bil se za ni na poli kritiky. Niterným zájmem o poezii jiných tvůrců své spolupoutníky neúnavně povzbuzoval.

"Skrze umění se učíme dívat," říkával, nejčastěji v souvislosti s malířstvím. Toto pořadí se mi zdá být pro Petra příznačné: Nechat se okouzlit a poučit uměním, a pak - už bez naivity, ale se smyslem pro nová dobrodružství - se nořit do skutečnosti.

Život za báseň, tak Petr nazval své paměti. Dopsat je nestihl, ani k příběhu s popsaným sešitem se nedostal. Když mu lékaři sdělili prognózu čítající pouhé měsíce, uvažoval: "Budu to muset udělat jinak, nějak ve skocích." V poznámkách měl všechno (psal vždy nejdřív v ruce), při komponování a přepisování se v textu zastavil na prahu dospívání.

V agonii se Petr několikrát vzepjal na lůžku a snad poslední, co řekl, bylo: "Tak to už za mě musí dodělat někdo jinej." Nemyslel tím jistě jen paměti, myslel na nevydané eseje o filmu, které chtěl opatřit poznámkami, na překlady, na básně.

Člověk v horečce žhne hvězdně lesklé oči

vypalují do stropu tajemné obrazce turecké ornamenty

či mapy skvrn na zdech hřbitovů

až poslední horečný pohled obou očí

vysálá do stropu dvojtečku před výkřikem

který už nezazní

:

(Září 1957)

Tyto verše si Petr připomněl měsíc před smrtí, to ještě vstával k počítači a počítač datum zaznamenal. Celá báseň se jmenuje Od spánku k probuzení, Petr ji napsal v šestnácti letech. A opravdu, umřel v horečce, žhnul.

Svět jednadvacátého století mu už byl cizí, přesto ho stále miloval, až posedle, miloval v něm to, čemu říkal zbytky pravého světa. Co těmi zbytky Petr myslel? Vzpomínám si třeba na malý koncert v Jazz Docku v roce 2011, diváků málo, zato hudba neskutečně krásná. Starý Lee Konitz hraje na saxofon, ani ne na pódiu, pódium tam žádné není, sedí přímo proti nám. Do toho piano, kontrabas a bicí, zcela mladí hudebníci, světla baru se odrážejí na noční řece, růžová, hlavně růžová, hladina Vltavy se třpytí, Lee Konitz vstává, ukazuje na vodu kolem, podívá se kamsi nahoru a pronese: "Queen Mary." Nevím, co všechno tím chtěl Konitz říct. Parník Queen Mary se nikdy nepotopil. A nikdy nebyl potopen. Za války byl natřen na šedo, říkalo se mu Grey Ghost. Už nebrázdí oceány, byly mu odmontovány lodní šrouby, a přece. Je tady jako Lee Konitz. Jako ty, Petře.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2595