Petr Borkovec

Lavice lhářů

Moje knihy v mých knihovnách! V knihovnách, které už nejsou (mám za sebou jedno smutné a rozsáhlé dobrodružství s dřevomorkou), v knihovnách, o které jsem přišel nebo k nimž nesmím. Moje knihy v knihovně, která zůstala v mém dětském pokoji - ta knihovna existuje; matka můj dětský pokoj drží tak, jak byl (jako bych zahynul při horolezecké výpravě), a opravdu není ráda, když si ze své vlastní knihovny něco půjčuju.

Moje knihy v knihovně, kterou mám nyní. Moje knihy na mém stole, pod mým stolem, na mém gauči, na mé polici, u mojí postele, v posteli. Dobrý, jdu se podívat, co mám v posteli zrovna teď. Dva Respekty, jedny Hospodářky a mobil - to jsem dopadl!

V rodném bytě jsme knihovnu neměli (dokud jsem si, někdy na gymnáziu, nezaložil vlastní) - nebo měli, ale takovou dekorativní, aby se neřeklo; v sektorové obývací stěně; pár knih za sklem vedle výpravných napoleonek z borského skla, broušených váz a moser dóz a misek. Matka pečovala o těch pár knižních hřbetů, zčásti milosrdně zakrytých voděnkou a klivií, stejným způsobem jako o sklo, otírala z nich prach, nesnášela, když se s knihami hýbalo, každý přesun ihned zpozorovala a kárala (prostě se ty knihy nedaly z knihovny vzít, aniž bych nezanechal otisky prstů, na jejichž základě jsem byl okamžitě zatčen).

Ale i tak jsem tu knihovnu četl: hřbety knížek byly moje první povídky a básně. Třeba Billy Budd: nevěděl jsem vůbec, oč v knize jde, kdo to je, ale ta dvě slova (ve spojení s kotvou a lodním kýlem, které přesahovaly do hřbetu) vypadaly tak lákavě. Ten titul! To jméno! Billy Budd!: dvě "b", podobná délka (dva údery! dvě pěsti!), v každém zdvojená hláska (Amerika, angličtina, něco báječného, čeho bylo kolem málo). Ta dvě slova se rýmují, prolínají - ale i trochu odpuzují jako magnety (Billy tak obvyklé, Budd tak podivné). Věděl jsem, co je uvnitř, aniž bych to četl - a vím to úplně stejně i dnes, protože jsem tuhle Melvillovu knihu nikdy nepřelouskal.

Jiný můj hřbetní oblíbenec byla kniha Kryštof Kolumbus - Don Quijote oceánu. Název byl psán versálkami a já netušil, že "Don Quijote" je jméno (vyslovoval jsem to "don kvíte"), nechápal jsem úplně, jak věc souvisí s oceánem a s mořeplavcem: myslel jsem, že jde o třetí pád, že je to nějaký speciální pozdrav, něco jako "Sbohem oceánu". Myslel jsem si o tom asi i jiné věci a fascinovaně jsem to opakoval jako formulku, která něco způsobí: don kvíte oceánu... don kvíte oceánu...

Při troše dobré vůle bych celou tuhle rubriku mohl věnovat hřbetům nečtených knih, s nimiž jsem v sedmdesátých letech trávil svá osamělá odpoledne. Některé jsem později přečetl, jiné ne. No... hřbety rodičovských knihoven jsou, jak vím, důležité skoro pro každého; například moje částečně slovenská žena si se zvláštní ostrostí pamatuje a pro sebe dodnes opakuje titul tlustých vzpomínek Françoise Gilotové, jejichž tlustý hřbet a tlustý titul jí trochu změnil dětství. Hřbet zněl: Žila som s Picassom!

Celou základku jsem projedl a pročetl. Tyhle dvě činnosti jsem do čtrnácti let neprovozoval najednou pouze tehdy, když mi to bylo zakázáno. A raděj dvakrát zakázáno. Situace, kdy kráčím k nedělní tabuli s knihou v ruce a matka mě zdaleka posunky posílá zpět a ve vzduchu prstem knihu přeškrtává - se neustále opakovala. Četl a u toho jedl jsem tedy především ve svém dětském pokoji a jeden z prvních velkých zážitků, kniha Prérií pádí kůň, je i po letech dobrým herbářem cákanců pomerančové šťávy Zeus nebo Pompely, salámových průsvitných skvrn, čokoládových šmouh, hnusných kydanců biokysu a fialových podpisů hanáckého salátu. Byla to moje bible a díky uschlému jídlu na každé druhé stránce taky jako bible vyhlíží.

Je to kniha amerických příběhů, povídaček a delších anekdot: černošských historek, indiánských příběhů a vidin, antologie krátkých hororů a šibalských taškařic, kde Enšpíglem je farmář, kovbojských příběhů s tajemstvím a půlstránkových skvělých nesmyslů. Četl jsem to pořád dokola; ještě dnes si dobře pamatuju na chvění, které se mě zmocňovalo, když jsem zjistil, že mě za chvíli čeká silná série: dvě nebo tři nejoblíbenější dvacetkrát přečtené povídky za sebou.

Ta kniha obsahuje barvitý návod, jak žít bez práce; malé básně v próze, které se týkají větru a už skoro ničeho jiného. Lovecké historky, které se v průběhu vyprávění změní buď v mini thriller, nebo v bohapustou legraci, v níž je zesměšněn čtenář i žánr. Všední příběhy o přesolených nákypech, psech, kteří nesmí do vlaku, nebo kachnách ukradených z trouby. Líbilo se mi, že příběhy mají různou délku, odstavcové příhody střídají delší povídky, v jednom kuse se proměňuje styl a řeč - když to čtete, máte pocit, že jste mezi stovkou vypravěčů, každý je jiný, ale mají jedno společné: jsou sympatičtí, nenudí jiné ani sebe a jdou na všechno s chutí a přímo.

Přečtu jednu kratičkou povídku z oddílu Lavice lhářů: to je jedna podařená lavička v Nashvillu, na níž se střídají vypravěči (je - věřte nevěřte - pořád obsazená). Teď zrovna řezník Adams vypravuje tohle:

"A to já měl kamaráda, jmenoval se Mojžíš [...], střílet neuměl, a přece mu pořád vonělo na pekáči maso.

Jednou se starý Mojžíš probudil, bylo ještě šero, po nebi se hnaly dešťové mraky.

,Musím nasbírat dříví na oheň, dokud neprší,' povídá si a jde do lesa. Na javoru u potoka sedělo na větvi dvanáct divokých krocanů.

Starý Mojžíš se zastaví a uvažuje:

Kdybych se vrátil domů pro pušku, než bych byl zpátky, krocani by mohli uletět. Co teď?

Stařík stojí, uvažuje.

,A co,' rozhodne se,,hodím po nich sekeru, třeba některého zasáhnu.'

Pozvedne sekeru, vyhodí - a světe, div se! - sekera přeťala větev překlánějící se nad vodou.

Všech dvanáct krocanů spadlo i s větví do potoka. Pevně se drží ve vodě větve, aby se neutopili.

Starý Mojžíš skočí do potoka a škrábe se k větvi, že krocany vytáhne na břeh. A jak se tak ve vodě hrabe a převaluje, rozepjal se mu kabát.

Doškrábe se k větvi a vytáhne ji i s krocany na břeh. Snadno je pochytal a svázal, byli zmáčení vodou a schlíplí jako zmoklé slepice.

Když se Mojžíš vrátil domů, zavřel divoké krocany do kurníku a svléká si v síňce mokrý kabát a košili.

Z rukávů se mu vysypalo sedm pěkných pstruhů!

,Tak vidíš,' povídá stará Mojžíšová,,šel jsi na dříví a přinesl jsi tři úlovky: krocana upečeme k obědu, ryby budeme mít k večeři a tou větví, co na ní krocani seděli, zatopím.'"

Stromy pohádek z celého světa, první díl vyšel někdy koncem padesátých let, znamenaly pro mě trochu jinou školu. Byly to zvláštní knihy: dostaly se ke mně zvláštní cestou, matka je našla u popelnice. Ačkoli moje maminka je žena ohledně čistoty velice úzkostlivá - a byla taková vždycky -, přinesla je domů. Nevím proč; asi zasáhl nějaký vypečený bůh. Pamatuju si, že mě fascinovalo už složení autorského týmu: vyprávějí Vladislav Stanovský a Jan Vladislav, ilustruje Stanislav Kolíbal. Vladislav, Vladislav, Stanislav - jak podivné! Vyprávění v těch...hle antologiích je - řekl bych dnes - poměrně komplikované, je to hodně vysoký styl, autoři mají pestrou a náročnou slovní zásobu, snaží se o nápodobu slovesnosti různých kultur, pohádky se jen hemží neznámými slovy atd. Také Kolíbalovy ilustrace mi připadaly nesrozumitelné a prapodivné. A trochu strašidelné, to vždycky! Ale postupně jsem si to všechno ohromně oblíbil - a osvojil.

Když mě dnes někdo žádá, abych vybral například své nejmilejší básně, nikdy nevím, jak to udělat, podle jakých kritérií. Jedno by mohlo ale znít: nejmilejší básně jsou ty, v nichž jsem poprvé četl nějaké slovo, slovo, které jsem předtím neznal. Stromy pohádek jsou v tomhle směru mojí pokladnicí. Vykopaným hrncem plným zlatých šperků a démantů, po kterém jsem - jako každý - vždycky toužil. A toužím! Díky Stromům pohádek jsem se naučil slova jako: mandel, čtverák, feryna, tovaryš, tapír, jáhly a hlavně šprýmař a taškář - a sto dvacet dalších.

Ve Stromech pohádek jsou některé veršované, pohádky-básně - a ty, jak si pamatuju, mě vždycky štvaly, vynechával jsem je, neměl jsem je rád.

Co jsem ovšem měl v těchhle pohádkových tlustospisech obzvlášť v oblibě, byly kruté bajky, které většinou končí smrtí jednoho ze zvířat, a japonské strašidelné příběhy (japonská čarodějnice Jamauba, která se žene za chudým chlapcem a křičí na něj: "Hej ty, dej mi lososa!" - hrála důležitou roli v mnoha mých tehdejších snech). Musím říct, že později jsem japonské strašidelné příběhy a japonské příběhy s tajemstvím a vůbec japonskou prózu hlavně 20. století s nadšením četl. Myslím, že ve Stromu pohádek je základ.

Dávno jsem o tu knihu přišel, už ani nevím, jak vypadala - pod přebalem měla modré plátno a na něm černé palmy, víc si nepamatuju. Napsal ji nějaký polský přírodovědec, jeho jméno jsem už taky dávno zapomněl - a nebudu ho teď hledat. Ta knížka nesla název Ryby zpívají na Ukajali. Vyprávěla o tom, jak vědec z Varšavy jede do Amazonie (asi do Peru nebo kam), kde střílí a vycpává zvířata pro varšavské přírodovědné muzeum. Miloval jsem to jeho neustálé zabíjení překrásných zvířat, jejich dovedné popisy, stopování, střílení, kladení pastí, stahování a vycpávání. Vzrušené líčení toho všeho. Asi tam toho bylo víc, autor asi mluví také o lidech, zvycích, zaznamenává nějaké rozhovory, možná vzpomíná na Polsko a muzejní provoz, nějak uvažuje o své práci, nevím - mně v paměti uvízlo jenom tohle. Zvlášť krutá i křehká je historie se střílením kolibříků, kdy mu pomáhá domorodá dívka Mercedes (peruánská Lolita): ta holka mu přináší desítky zastřelených ptáků a v očích jí září zelené smaragdy očí vzrušené zabíjením - tohle je dost možná přesná citace. Dojde mezi nimi ke zvláštnímu rozhovoru, který se týká krásy, dospívání, zabíjení a vzrušení všeho druhu. Také si celý život nesu v paměti některé popisky pod fotografiemi v té knize; uměl jsem je všechny zpaměti; dnes už samozřejmě paměť podržela jenom některé. Ale pořád jich je dost:

Pod fotografií ještěra kupříkladu stálo: "Pociťuji silné vzrušení, když zpozoruju na stromě více než metrovou ještěrku leguána."

Pod jinou fotkou bylo: "Výhružně zdvižené přední nohy kudlanky trčí ve vzduchu, jako by strašlivé ostny vznášely upíří modlitbu za smrt oběti."

Nebo pod fotografií orchidejí: "Celá rodina orchidejí ční jako přikrčení miniaturní tygři." To je jak úryvek z modliteb některé z předkolumbovských kultur.

Ryby zpívají na Ukajali je knihou o zářivé kráse a smrti, škola pestrého a nadšeného popisu, jehož objekt vzápětí navždy zhasíná, a poněkud krkolomných úvah nad tím vším. Od přečtení toho cestopisu si myslím, že je - alespoň pro mě - lepší hodně pozorovat a méně přemítat. Dnes to provozuju ve velkém.

Posledním svazkem, který bych v přehledu knih, do kterých jsem zamilován, rád jmenoval, je odeonská antologie básníků ruského akméismu Ústa slunce. Pečlivě připravený titul, nabitý obrazy, portréty, citáty, výpisky a kalendárii. Co je akméismus, nechme dnes stranou - když jsem knihu v roce 1985 (v patnácti letech) dostal od své učitelky Aleny Novotné, taky jsem to netušil. A jsem si jistý, že mi tenkrát trvalo dost dlouho, než jsem si obsáhlou předmluvu Jiřího Honzíka, která ten směr výborně představovala, přečetl.

Ne, já tu knihu tehdy vůbec nečetl, prohlížel jsem si ji a s velkým zájmem; líbily se mi ornamentální obálky ruských sbírek desátých let a začátku dvacátých, obrazy, na nichž byly zachycené porcelánové servisy a zlaté dýně a žluté kůlny, všichni ti elegantní básníci v oblecích, se stojáčky a krátkými kravatami. Aniž bych to věděl, pohltil mě stříbrný věk ruské poezie, všechno mi to připadalo báječné, chtěl jsem dělat to, co oni, být jako oni - a netušil vůbec nic o hrozné černotě, které byla všude kolem nich a houstla a na jejímž pozadí se celý tenhle básnický rozkvět odehrával.

A pak jsem narazil tu na fotografii Anny Achmatovové: na její překrásný nos, podivný čepec nebo turban, orientální vzory na šatech a šperky a báseň, která byla o tom, že si v rozechvění před poslední schůzkou (s kým vlastně) navlékne levou rukavičku na pravou ruku. To všechno pojednáno v nádherně jasných jambech s dokonalými, znějícími rýmy. Báseň se doslova klenula, byla jako helénská socha - a zároveň byla plná všedních detailů, roztržitosti a smutku života. Tak jako básnířčin podmanivý fotografický portrét. Verše byly pevně ukotvené v tomto životě a v jeho kulisách, v jedné epizodě - a přesto otvíraly jiný podivuhodný svět (ale básnířka o něčem takovém ani náhodou nemluvila, netlačila na nic, neukazovala ani směr). Nevím, jak bych to dobře řekl: byla to báseň o jedné poslední schůzce i o všech, které kdy byly a budou, byla to báseň naprosto vezdejší, a zároveň ukazující nějaký jiný prostor a čas, zakládající nějaká jiná pravidla - něco takového.

Poprvé jsem viděl, četl, cítil, že lze napsat báseň o trýznivé lásce, a přitom celou dobu mluvit o okapu s tajícím sněhem!

Poznal jsem, že báseň může mít přísný řád, dokonalé rýmy, z nichž ani jeden není zvukově jiný než ostatní, promyšlenou architekturu atd. - a přesto ty verše nezní hluše, ornamentálně, nadýchaně. Přesto se chvějí, jsou plné paradoxů, nejistot, temných míst a vzrušujících pokušení!

Dívám se na portrét Anny Achmatovové, na její korále a překrásný nos s hrbolem uprostřed a je mi patnáct a čtu Píseň poslední schůzky a nevím, proč se mě to tak týká, proč to se mnou tak cloumá!

Nic moc se od té doby nezměnilo!

(10. leden 2018)

Petr Borkovec (1970), básník a překladatel; loni vydal sbírku Herbář k čemusi horšímu (Fra).