Mnoho podmínek pro nic     

Jedním z tužeb každého dramaturga (když píšu "každého", myslím samozřejmě hlavně sebe) je přivést na repertoár úplnou novinku. Pokud člověk působí jako dramaturg v nezávislém, nerepertoárovém divadle, které neuvádí "běžnou" dramatiku (slibuju, že se v příštích Varieté pokusím ke všem uvozovkám vrátit a vysvětlit je), má z poloviny vyhráno. Uvádí jednu autorskou novinku za druhou, neboť nezávislá divadla se věnují vesměs jen původní tvorbě, ale zase se nemá šanci svou prací uživit (vím to, protože jsem to zkoušela) - proto tedy jen ta polovina. My v bohatě dotovaném Národním divadle se potýkáme s tradicí a zároveň touhou trochu ten obávaný - a v Česku dost omezený - kánon posunout nebo rozšířit.

Tomuto posunutí kánonu se taky někdy říká dramaturgická archeologie: kutáte mezi dávno zapomenutými hrami a věříte, že najdete poklad. V ideálním případě ten poklad napsal někdo známý - jak vědí česká repertoárová divadla, naši diváci neradi chodí na neznámé tituly, a už vůbec je nezajímají nikdy neslyšená jména. Může pomoci, kdo v tom hraje, ale kdo to režíroval, je všem úplně fuk (vycházím z docela velkého průzkumu Národního divadla, jehož výsledky budiž dramaturgické obci zadostiučiněním: Že se nikdo nezajímá o dramaturgii? Cha! O režii taky ne!). Dramaturgové se tedy vrhají do archivů domácích i zahraničních, probírají sebrané spisy, a buď vyzvedávají na světlo boží dávno nehrané tituly, anebo věří, že se objeví nějaký zázrak. Mimochodem, vzpomínáte na Dva vznešené příbuzné? Ne? Ale to byste měli! To byla přece poslední Shakespearova hra! I vy divadelní lenoši, že vy jste si mysleli, že poslední byla Bouře?! Cha! Chudák tahle hra se nedostala do prvního souborného vydání Shakespearova díla, navíc tedy podle všeho byla napsaná i Johnem Fletcherem, ale JE TO SHAKESPEARE, a jako takový musí být nutně uveden! Dramaturg zajásá mocným hlasem, setře si pot z čela a jde všechny přesvědčovat, že to je BOMBA a hlavně - úplná novinka. Smutné je, když se pak - a ono to u archeologie není úplně výjimečné - z téhle bomby vypotí maximálně dvacet repríz a jeden pak mlátí hlavou do monitoru, že se měl vykašlat na novinku, dát Romea a Julii a mít na čtyři sezóny pokoj. Jenže člověku to nedá, nepoučí se a namátkou zalistuje tu v Ibsenovi, tu ve Feydeauovi (podle toho, jestli jde o existenci, nebo o zábavu) a věří...

Druhý typ archeologie vrací na repertoár hry, které kdysi měly silné společenské nebo politické téma, a dramaturg věří, že je možné aktualizovat ho a nově nasvítit. K tomuto typu výběru se člověk uchyluje vždy, když si prostuduje repertoár statutárních divadel v sousedním Německu. Blahem mu svítí oči, když si vypisuje všechny ty Moudré Nathany, Emilie Galotti, Lištičky - slastně se uvelebí na nepohodlné židli v jakékoliv divadelní knihovně - a ono to nějak nejde. Jak to, že německá inscenace byla tak živá, strhující, fascinující, drásavá, zábavná, a v češtině najednou zní tak blbě?

Nemělo by to vypadat, že archeologie je zbytečný divadelní obor, předloni jsem se mu oddala též a přinesl nečekané výsledky, jenže je to spíš překvapivá výjimka než radostné pravidlo. Kde tedy brát novinky, a nekrást? Nebo jinak: Kde brát novinky, když z Německa se tak špatně krade?

Ano, máte pravdu, chce to novou hru.

Skvělý nápad, prostě geniální, samozřejmě, my ten kánon nebudeme opatrnicky přeskupovat, my jej prostě pře-dě-lá-me. Necháme po sobě dalším generacím geniální hry, které se budou uvádět ještě za sto let. Ale co za sto! Prostě: najdeme nového Shakespeara! Ne, tohle si dramaturg opravdu nemyslí. Dramaturg toužící po nové české hře (překlady si nechme do některých z dalších Varieté) kašle na diváky za čtyři sta let, on chce diváky teď, což je možná obtížnější než za půl tisíciletí. Nová česká hra - a výjimky by se v porevoluční době daly spočítat na prstech jedné ruky - prostě rovnou znamená risk jako žádný jiný. To už na zdramatizovaný Čechovův recept do lékárny přijde víc lidí (mimochodem, Čechov si u nás nestojí bůhvíjak, což je nám, dramaturgům úplně fuk, a budeme jeho hry dávat, dokud nepadneme, ať na to ti mizerové chodí, nebo ne). Jenže to už jsme příliš daleko, úvahy o návštěvnosti přicházejí ve chvíli, kdy hru máme v ruce, a to se, přiznejme si, stává po hodně dlouhé době. Respektive takto: stane se to, ale až co jsme vyvinuli hodně velké úsilí.

Dramaturg Národního divadla v Londýně mi vyprávěl, že jim do divadla přijde zhruba 1500 textů ročně. Po Británii (a okolí) zřejmě běhá patnáct set lidí, kteří se domnívají, že by se jejich hra měla v National Theatre uvádět. Kolik se jich dá uvést, ptám se. Žádná. Zhruba dva autoři z celkového vražedného čísla vypadají, že by mělo smysl s nimi pracovat, ale nedopadá to. Představuju si, že dramaturg sedí u počítače, z nedostatku jiné činnosti sdílí na sociálních sítích pozvánku na svou poslední inscenaci, dramatizaci českého románu, na niž se nechodí - a najednou pink! E-mail z neznámé adresy. Co to je? Hra! A jaká? Skvělá! -  -  - Tak to se nestává. A Stewart mi řekl, že se to ani nestane. Promiňte, ale když se to neděje v shakespearovské krajině, tak na to nečekejme ani u Tylů...

Jediná možnost, která se jeví jako produktivní, je nechat si napsat hru.

Tohle rozhodnutí má také několik následných variant, a zdaleka ne jistých. U nás poměrně oblíbený způsob je vypsání soutěže. V devadesátých letech vznikla Cena Alfréda Radoka o původní českou hru a velká část her z té doby byla opravdu uvedena; ostatně když si člověk přečte laureáty, najde mezi nimi řadu slavných jmen (abyste mě dobře chápali: v divadelních kruzích slavných jmen), jenže ta se postupně vytratila - a zcela logicky vytratila - s tím, jak se ze soutěže vytratily peníze. Jen si představte, že by romanopisec nebo básník napsal knihu "jen tak", do soutěže, a čekal by, jestli za ni náhodou nedostane nějaké peníze. Tohle mimochodem odkazuje dramatiky do stejných ekonomických kategorií jako dramaturgy v nezávislých divadlech.

Dnes takovou soutěž čas od času vypíše nějaké optimističtější divadlo - a přiznávám se čestně, že po příchodu do Národního divadla jsem taky chtěla vypsat soutěž (tudíž tu teď děkuju všem svým inteligentnějším kolegům, že mi to vymluvili). Obvykle pak přichází zklamání na obou stranách: člověk tak nějak čeká, že má jednu položku na dramplánu na příští sezónu zaplněnou, zatímco druhý člověk se těší na peníze, slávu, nebo (je-li trochu zkušenější) na příjemný večírek po premiéře. Zkrátka "trefit se" do vkusu a potřeb divadla v danou chvíli za dané situace je prostě téměř nemožné. Když nasazujete titul, nasazujete ho v určité konstelaci, po nějaké sezóně, před nějakou sezónou, kolem jednoho českého chudáčka se tlačí další tituly, soupeří s ním "provozní komedie", "politická satira", "psychologické drama" a "celosouborovka" - jak se do toho dá bez jakýchkoliv indicií trefit? Než se sestaví dramaturgický plán, trvá to rok (nám teda ano), leckdy i víc, tituly posouváte, dáváte je do souvislostí mezi sebou, do souvislostí s minulou sezónou a tituly na repertoáru již existujícími, s inscenační pamětí divadla, s kontextem celého města. Kdo se do toho může trefit? My jsme v našem dramaturgickém týmu letos v létě přečetli zhruba osmdesát her ve čtyřech cizích jazycích. Na repertoár se nám nehodí ani jedna. Nebyla to bezmála stovka blbých her, ale byla to bezmála stovka her, které se prostě teď a sem nehodí. Je nějaká šance, že by nám vhodná hra přišla jen tak v soutěži?

Další možnost, a stále častější, je nechat si napsat hru na zakázku. Znáte dramatika nebo dramatičku (prostě autora nebo autorku), nějak jim věříte, a tak jim učiníte nabídku. Musíte přesně popsat, o co jde - ideálně pro které herečky a herce to je, v našem případě i o jaký půjde prostor, a pak - a to je vlastně nejzávažnější - jaké chcete téma. Jo, ještě jsem zapomněla na jednu věc: Kdo to bude režírovat.       Doposavad jsme se pohybovali v ideálním světě dramaturgie, kdy dramaturg čte, zamiluje si, vybere a dá na repertoár. Což samozřejmě platí, ale v ideálním vesmíru, kdy vám skvělé texty přistávají rovnou v poště. Na každý text musíte najít inscenátora; zamilovat se do hry; a taky najít lidi, kteří vaši lásku sdílejí. Nemusí jich být moc, v tuhle chvílí postačí jeden člověk. Zažehnout plamen vášně v někom dalším (a ne jen tak v ledaskom, prostě v režisérovi, který je dostatečně dobrý, že si zaslouží pracovat ve vašem divadle, a dostatečně citlivý, že vám ten krásný text nezničí) je, jak se říká, conditio sine qua non. Nejede přes to vlak. Každý dramaturg má takový malý balíček svých miláčků, které se pokouší někomu udat. Jsou to uválené, učtené siroty, několikrát (ano, i vašimi nejbližšími režiséry, dokonce režiséry, které byste označili za přátele!) přečtené a zavržené. Čas od času se s těmi hrami pomazlíte, s některými se musíte hned rozloučit (sbohem, má milá hro o teroristických výbuších v Londýně, na tebe už nikdy nedojde...), některé zas držíte zuby nehty - a když je před vámi uvede konkurenční divadlo, máte chuť rozsekat je na padrť (snad to aspoň bude v režii tak nemožného člověka, že z ní bude určitě propadák a vy pak svého oblíbence zase vytáhnete na světlo boží, však se dočkáte...). Samozřejmě tento tristní balíček už zvětšovat nechcete, takže v pravou chvíli do věci zasvětíte i režiséra, plácnete si - a děj se vůle boží.

Musím říct, že na zakázku jsem si nechala psát jenom dvakrát - autorem, který mi nekompromisně řekl, že mu do toho nemáme mluvit a že neupravuje (naštěstí kecal). Nadešly týdny a měsíce chvění, co by kdyby. Vyšlo to v obou případech, ale je to velký vabank, jenž často ústí v situaci, že se režisér posléze na textu vyřádí, autor běsní (pokud se rovnou neurazí) a dramaturg to celé hasí. A divadlo má na repertoáru titul, o jehož životnosti rozhodnou diváci, kteří přece nemají rádi neznámé texty - abych ještě dokreslila obraz našeho duševního života.

Celé to píšu, abych vám řekla o cestě, již jsme nastoupili v Činohře Národního divadla v loňské sezóně. Rozhodli jsme se, že si autory pěkně vybereme, uděláme si z nich pracovní skupinku a v ní si budeme o tom, co píšou, povídat. Naším cílem není políčko v dramaturgickém plánu, naším cílem je společná cesta psaním. My, dramaturgové, se musíme dobře naučit, jak autory pobízet k další tvorbě, jak správně vyjádřit a pojmenovat, co chceme. Musíme si s autory porozumět, abychom předešli pozdějším smutkům. Zatím se prostě scházíme se skupinou inteligentních, milých lidí s výrazně odlišným zázemím a naprosto rozdílnými zkušenostmi s dramatickým psaním. Povídáme si o tom, co je a nás zajímá. Jaké máme téma. Jaká témata mají oni. A jednou z toho možná bude hra pro Národní divadlo, ale třeba taky pro úplně jiné. V každém případě, jak jsem minule uvažovala o posunech v hierarchii, psaní her se - aspoň věřím - taktéž posouvá. Prostě přestávám věřit, že existuje "geniální" autor, který všechno předem ví, takže doma sedí a sedí a píše a výsledek pak na podnose přinese. Sdílím naději, že i vznik dramatického textu může být výsledkem tvůrčího dialogu. A když ne? No tak i cesta může být cíl, jak se říká. Ve velkých divadlech nemáte moc právo na chybu, takže když se něco při zkoušení pokazí, často se to "dotlačí" jen z provozních důvodů.

Psaní her je proces nenápadný, skrytý a intimní. Takže se v něm můžeme vychybovat, co hrdlo ráčí. Pokud vše dobře dopadne, kánon se trochu posune a rozšíří. A když to nedopadne, tak holt dáme něco od Shakespeara. Na to se chodí vždycky. Teda samozřejmě když říkám něco, myslím tím spíš takový ty známější věci. Romeo a Julie a tak. Do Cymbelína bych asi nešla...