GLOSY HISTORICKé MARTINA NODLA (LXIX) • Souvislosti 3-4/2018


Macháčkův Husák vs. Fílův Kriegel, bourání gollovského mýtu a Jiný TGM Pavla Kosatíka


Glosy historické Martina Nodla (LXIX)

Macháčkův Husák vs. Fílův Kriegel, bourání gollovského mýtu a Jiný TGM Pavla Kosatíka

Macháčkův Husák vs. Fílův Kriegel

Husák versus Kriegel. Zdánlivě snadná otázka. Jeden jako symbol normalizace, zmaru pražského jara, mistr politického pragmatismu a ztělesněné pokrytectví, viděno očima českého historického povědomí. Druhý, hrdina moskevských jednání pro 21. srpnu 1968, nezlomný muž, jenž na rozdíl od Dubčeka, Smrkovského či Černíka rovněž odmítl legitimizovat postupnou demontáž demokratizace. Pokud se však zeptáme, jak napsat politický životopis a kterému z děl, věnovaných Husákovi či Krieglovi, dát přednost, pak odpověď není snadná.

Ivan Fíla rozhodně není historik. Jeho kniha Muž, který stál v cestě leží na pomezí mezi popularizační literaturou faktu a beletrií. Z Krieglova rozporuplného života si Fíla vybral pouze rok 1968, kdy jako předseda Národní fronty a zároveň jako člen předsednictva ÚV KSČ patřil k nejvýznamnějším reformně uvažujícím československým politikům. Příběh, jak ho Fíla staví, nepostrádá dramatičnost. Pokud se pokouší o nějaký přesah, pak je to spíše do normalizační budoucnosti, v níž hrál Kriegel roli jednoho z úhlavních nepřátel "obrozené" komunistické vlády, než do minulosti, v níž se v mnoha svých funkcích na přelomu čtyřicátých a padesátých let podílel na násilném uchopení moci KSČ. Minulost, vyjma té, v níž Kriegel vystupuje jako oběť politických procesů a jako objekt nově vyhřeznuvšího antisemitismu, jako by neexistovala. Fílovi však nešlo o mnohovrstevnatost Krieglovy podoby, nýbrž o vylíčení příběhu hrdiny, jenž se vymykal ostatním komunistickým reprezentantům pražského jara. I přes jistou plochost líčení a přes jednoduchý, až banální jazyk se mu podařilo namalovat kolem Krieglovy hlavy svatozář. Z historického hlediska je ale Fílova kniha bezcenná, neboť není založena na analýze neznámých pramenů. A rozhodně není "fascinujícím dramatem", "ojedinělou kronikou času a osudů", natož pak "strhujícím románem", jak nabubřele stojí na obálce knihy. Umění románu je jinde...

Naopak kniha Michala Macháčka Gustáv Husák, jež je autorovou prvotinou, má ambice objevitelské vědecké práce. Odvaha ujmout se Husákovy biografie je vskutku úctyhodná. Když jsem několikrát v posledních letech hovořil se slovenskými historiky a ptal se jich, zda si někdo z nich již troufne napsat Husákův životopis, vždy se na mne dívali s povzdechnutím, že je na to příliš brzy a že je třeba dlouhé, analytické práce, neboť prameny, jež máme k Husákovi k dispozici, si vyžadují nejen preciznosti zpracování, ale především mnohostranné kritiky. Proto se slovenská historiografie vydala cestou vydávání Husákových projevů a textů, rozborem jeho spisů týkajících se Slovenského národního povstání, respektive role, jakou Husák v povstání hrál. Naopak období šedesátých let a především normalizace stály prozatím až na výjimky v pozadí slovenského bádání. S tím souvisí i skutečnost, že ani Husákovi jako "buržoaznímu nacionalistovi", zatčenému v roce 1951 a odsouzenému o tři roky později na doživotí, nebyla na Slovensku věnována rozsáhlejší pozornost. Ke zpracování otázky slovenského nacionalismu, respektive nakládání se slovenským nacionalismem komunistickou mocí na Slovensku v padesátých letech, se odhodlal před více než deseti lety Grzegorz Gąsior, jehož kniha Stalinowska Słowacja. Proces "burżuazyjnych nacjonalistów" w 1954 roku představuje precizní a promyšlenou analýzu této problematiky, s důrazem na (nejen) Husákovy postoje (Macháček však tuto knihu uvádí kupodivu jedinkrát v poznámkovém aparátu s výhradou, že Gąsior nepracuje se slovenskými a ruskými pramennými zdroji).

Na rozdíl od slovenských historiků a Grzegorze Gąsiora přistoupil Macháček k sepsání rozsáhlé biografie téměř bez předchozích analytických studií (časopisecky v letech 2012-2015 vydal některé části knihy, ty jsou však především narativní, nikoli analytické povahy). To je velmi dobře patrné na struktuře jeho knihy a především na způsobu zpracování. Macháček totiž nerozlišuje mezi detaily a podstatnými problémy. Nejvíce se to projevuje při líčení Husákovy činnosti během Slovenského národního povstání, kdy do nejmenších podrobností líčí banální události. Paradoxní je to i z toho důvodu, že právě tomuto období Husákova života byly již věnovány samostatné monografie, především Tomáše Černáka. Macháčkův častý důraz na detail rozhodně není předností knihy, i když autorovi v žádném případě nelze upřít poctivý archivní výzkum. Hlavní problém Macháčkova životopisu Gustáva Husáka tkví v nekritické práci s prameny. Macháček totiž jak s vyšetřovacími spisy procesu s buržoazními nacionalisty, tak s materiály Barákovy a především Kolderovy komise pracuje jako s relevantními texty, aniž by při využívání konkrétních údajů dostatečně reflektoval, v jaké situaci a za jakým účelem vznikaly. Obdobně nekritický přístup Macháček uplatňuje i pří líčení Husákova života po roce 1968/1969. Až přespříliš, bez dostatečné reflexe, se opírá jak o psané texty, tak o ústní sdělení Husákova oficiálního životopisce Viliama Plevzy. Macháček přebírá jak Plevzovy obecné interpretace, tak doslovné citáty z jeho článků a televizních vystoupení a pracuje s nimi jako s bernou mincí. Do své knihy tak překlápí obraz, který účelově a vždy dobově podmíněně o Husákovi konstruoval jeho hagiograf. Na mnoha místech, kde čekáme autorskou interpretaci, se bohužel setkáváme pouze s dlouhými citáty z Husákových textů, což nejenže znesnadňuje četbu (ta ostatně není příliš snadná, protože kniha obsahuje řadu nesrozumitelných vět či floskulí), ale především opět vyjadřuje autorův nereflektující postoj vůči pramenům. Ostatně, pokud bychom měli charakterizovat Macháčkův styl, pak je primárně faktografický, popisný, neanalytický. Na některých místech se drží výhradně řeči problematických pramenů, jindy naopak přebírá názory existující literatury, aniž by bylo na první pohled patrné, že jeho práce je ryze receptivní povahy. Tak je tomu v případě pozice Gustáva Husáka v listopadu a prosinci roku 1989. Zde je totiž Macháčkova kniha zcela závislá na Jiřím Sukovi a jeho faktografických výzkumech, aniž by to z poznámkového aparátu bylo jasně patrné.

Macháčkova kniha, ačkoli je v některých kapitolách vskutku založena na poctivém a podrobném studiu pramenů (přínos sovětských pramenů, na něž se autor odvolává, pro poznání Husákovy osobnosti však v knize ve skutečnosti není příliš patrný), je prací předčasnou. Autor se v ní až příliš nechává vést diskurzem pamětníků či účelově konstruovanou řečí pramenů a chybí mu soustavný analyticko-kritický přístup. Dosti zásadně se přitom liší badatelský přínos: po roce 1968/1969 rapidně klesá. Odpověď na otázku, zda Husák, nebo Kriegel, je tedy nakonec jednoduchá. Na zásadní práce o těchto dvou tak rozdílných osobnostech si budeme muset počkat. Škoda.

Gollův styl

Jedním z oblíbených historických přístupů je bourání mýtů. Tato představa sahá až k samotným počátkům dějepisectví, jež, alespoň jak se domnívalo, vedlo boj s bájným vyprávěním, tedy s mytologií. Přestože mytologická vyprávění během staletí ztratila své dějepisné ambice, historiografie si udržela mýtoborecký nádech. Humanističtí dějepisci chtěli ničit mýty středověkých kronikářů, kritičtí barokní historici se pokoušeli rozkrýt mýty všech svých předchůdců a nahradit je pravdivým vyprávěním, profesionalizovaná a univerzitně ukotvená historiografie vyhlásila za svůj program demytizovat romantické dějepisectví 18. a počátku 19. století.

Syndromem demytizace ale trpí i současná historiografie, a to jak ve své populární, tak vědecké podobě. Hlavním tématem knihy Romana Pazderského Gollův styl, inspirované a v mnohém přímo napodobující "metahistorii" Haydena Whitea, je způsob psaní a literárního vyjadřování českého historika Jaroslava Golla. Pazderského přístup k formální analýze Gollových textů je promyšlený, důkladný a v mnohém výstižný. Jeho práce samozřejmě byla jednodušší v tom, že Gollovo psaní rozhodně nebylo suchopárné jako u mnoha historiků jeho generace, resp. generace jeho přímých žáků. Naopak, Goll byl básník, pro něhož bylo historické vyprávění svébytným literárním textem, jehož hodnota neměla být pouze vědecká, ale i estetická. V mnoha ohledech jsou Pazderského postřehy týkající se Gollovy výstavby textu stejně jako jeho práce s jazykem novátorské, a to i ve srovnání s obdobně koncipovanou knihou Milana Řepy Poetika českého dějepisectví (2006), věnovanou celému gollovskému dějepisectví.

Problematičtější je naopak autorem deklarovaná snaha bourat gollovský mýtus. Ne že by mýtus Jaroslava Golla v českém dějepisectví ve 20. století neexistoval. Na utváření aureoly kolem zakladatele moderního českého kritického dějepisectví se podílela většina jeho žáků. Jejich mýtotvorba přitom byla velmi úspěšná, neboť ve svém vyzařování přetrvávala hluboko do osmdesátých let a její doznívání bylo částečně patrné i po roce 1989. Pazderský ve vztahu ke gollovskému mýtu oprávněně užívá pojem "místo paměti", ačkoli by ho klidně mohl po vzoru Miloše Havelky nazvat "symbolickým centrem", obé v zaměnitelné významové podobě. Na druhé straně je ale třeba si mnohem více než autor přiznat, že gollovský mýtus v posledních letech či spíše desetiletích již téměř nikdo nesdílí. To, že se mluví o Gollově škole, je spíše pomocný termín či pojem, který však není brán jako monolit. Pokud se však mýtoborectví, například v práci Bohumila Jirouška Jaroslav Goll. Role historika v české společnosti (2006), snažilo vyvrátit představu o přelomovém charakteru Gollových metodologicko-metodických zásad, pak se mu to podařit ani nemohlo, protože tento přelom je neoddiskutovatelný, a to jak u samotného Golla, tak především u jeho žáků Josefa Pekaře a Václava Novotného. Pazderský po mém soudu až příliš mnoho prostoru věnuje demytizaci Golla jako pozitivisty, neboť Goll sám sebe jako pozitivistu nikdy neoznačoval a nevnímal. Pojímání Golla jako pozitivisty jeho žáky a historiky českého dějepisectví ve 20. století bylo ovlivněno omezeným chápáním pozitivismu ve významu hyperkritického přístup při zkoumání pravdivosti výpovědí pramenů, popřípadě pozitivismu jako empirismu. I dnes jistě občas někdo užije pojem Goll jako pozitivista, ale ve své podstatě tím myslí faktopisce, nikoli filozoficky či sociologicky uvažujícího pozitivistu. Chybné užívání pojmů je jistě lapsus, avšak o mýtu příliš nevypovídá.

Jednoduše řečeno, Pazderský Gollovo pojetí dějepisectví, stejně jako jeho způsob přístupu ke konkrétním historickým látkám a problémům, analyzuje střízlivě a definuje ho výstižně. Avšak zbytečně klade důraz na mýtus, s nímž srdnatě bojuje, jenž ale v českém dějepisectví dnes hraje jen okrajovou úlohu. Zároveň však, aniž by si toho byl vědom, sám v jedné věci přistupuje na gollovský mýtus a přiživuje ho. Když totiž uvažuje o Gollově stylu, respektive o Gollově dějepisectví mezi poezií a vědou, nechává se strhnout jednostrannými úvahami Gollových žáků a vrstevníků. Na základě jejich pamětnických vyprávění podléhá tvrzením o osobitém rázu Gollova literárního stylu. To, že mnoho Gollových žáků jeho jazykovou formu a jeho styl obdivovalo a považovalo ho za vytříbený, moderní či za odlehčený, nic nevypovídá o Gollově stylu samotném. Jen výjimečně totiž někdo ve vzpomínkách a ex post hodnoceních jiných historiků mluví o jejich nemodernosti, zastaralosti, jazykové neobratnosti apod. Součástí Gollova mýtu byl tedy i mýtus o osobitém literárním stylu. Aby bylo možné brát takovéto úvahy vážně, bylo by ale třeba stejným způsobem analyzovat jazyk a styl několika dalších Gollových vrstevníků a žáků. Ostatně práce Milana Řepy ukázala, že osobitých bylo z hlediska stylu hned několik český historiků konce 19. a prvních desetiletí 20. století, takže věřit v Gollovu stylovou a jazykovou jedinečnost, jak ji nazírali jako žáci, by chtělo více kritičnosti. A to si pro psaní o Gollově škole pokusím vztáhnout i na sebe.

Jiný TGM

Zcela jiný problém mytologizace, respektive demytologizace českého dějepisectví a českých dějin představuje kniha Pavla Kosatíka Jiný TGM. Na Kosatíkovu knihu jistě není možné vztahovat stejná kritéria jako na knihu Romana Pazderského. Kosatíkův spis je totiž dílem výlučně časovým, účelově vztaženým k výročí sta let Československé republiky, tedy něčeho, co již dávno neexistuje a co bylo dosti násilně během státních loňských oslav vtahováno do pojmu české státnosti. Ostatně výstižně a přitom vtipně na problematičnost českým státem loni tak protežovaných oslav sta let Československé republiky, které nepoukazovaly na problematické a republiku národnostně, politicky i územně oklešťují události a údobí, upozornil ve své divadelní hře Konzervativec David Zábranský.

Kosatík se s okázalostí sobě vlastní pokusil čtenáři vnutit představu, že život Tomáše Garrigua Masaryka je opředen množstvím mýtů, jež je třeba vykořenit. V tom se vydal stejnou cestou jako Zábranský. Sám ale ve své knize vystupuje mnohem více jako restaurátor, jenž očišťuje vrstvy nánosů tohoto mýtu, čímž se snaží dobrat skutečné podoby prvního československého prezidenta. Problém tkví samozřejmě v tom, že mnoho mýtů si Kosatík sám vytvořil. Snad nejpříznačnější je to na příkladu Masarykova příjmení, jež v přeškrtané podobě (Maszárik - Masařík - Řezníček) vévodí obálce Kosatíkovy knihy. Úvahám o Masarykově manipulaci s příjmením totiž chybí základní: na česko-moravském, jazykově smíšeném pomezí bylo zcela normální, že podoba příjmení nebyla ustálená a závisela na těch, kdo jméno zapisovali. Od středověku se tak příliš nezměnilo, neboť nosit nějaké příjmení a úředně toto příjmení zapsat do úředních, neveřejných dokumentů bylo čímsi úplně jiným. To samé platí i o Kosatíkově demytologizaci/mytologizaci Masarykova původu, aniž by se dostatečně věnoval dobovým obviňováním Masaryka z nepřiznaného původu židovského. Přitom právě toto obvinění mělo největší společenskou rezonanci, nikoli dnešní fabulování o jeho vztahu s císaře Františkem Josefem I. Třetím příkladem pak může být Kosatíkovo porovnávání Durkheima a Masaryka jako autorů spisů o sebevraždě, kdy podle jeho tvrzení Durkheim vyšel z přísné analýzy společnosti, kdežto Masaryk uvažoval a priori, povrchně a žurnalisticky. Myslet si o Masarykovi může Kosatík po vzoru své literatury, z níž čerpá, cokoli, avšak přece jen by se při demytizaci stálo podívat na to, že Durkheim stejně jako Masaryk neprováděli žádné sociologické výzkumy týkající se sebevraždy a že oba čerpali z týchž empirických dat, shromážděných ve stejné odborné literatuře, kterou četli. Ani jeden tedy neprováděl přísnou analýzu společnosti. Oba se však opírali o empirické výzkumy a ani u jednoho nejde mluvit o apriorismu.

Kosatíkově knize rozhodně nechci upírat čtivost. Stejně tak je třeba vyzdvihnout, že jeho práce, ačkoli je v první polovině, tedy do konce první světové války, striktně chronologická, líčí Masarykův život po problémech, jež byly nejen problémy jeho samotného, ale i celé habsburské monarchie. Jiný TGM je tedy popularizační sondou do české politiky, do utváření se českých obrazů o Rusku, Americe, o podobě českého a slovenského katolicismu a evangelictví, o poměrech na pražské univerzitě a filozofické fakultě. V mnoha ohledech se Kosatíkovi přitom podařilo vystihnout Masaryka jako svéráznou osobnost, jež se zaštiťovala vědeckým přístupem (ostatně to samé činil v jeho stopách i Edvard Beneš), avšak v praxi se místo vědeckosti nechávala vést svými individuálními názory a představami, jež se lišily od názorů a představ vůdčích českých politiků. Spolu s tím Kosatík dobře ukázal, jak Masaryk obtížně přijímal názory svých oponentů, že nebyl mužem dialogu a že si snadno činil nepřátele. Stejně snadno ale získával i bezmezné obdivovatele, což se především v době první republiky ukázalo v konfliktech, kde za Masaryka mluvili jeho obdivovatelé a fámulové.

Bohužel s přeměnou Masaryka jako opozičního politika v Masaryka jako vůdce exilu a později jako československého prezidenta Kosatíkova kniha ztrácí na dechu. Striktně chronologický přístup, v němž dominují problémy doby, je nahrazen nyní již mnohem povrchněji črtanými kapitolami, bez hlubších vhledů. Proporčnost, jež je předností první části knihy, se mění v disproporční vyprávění, z něhož se stále více vytrácí Masarykova osobnost. To je nejvíc patrné například v kapitole Češi a Němci či Válka o Slovensko. Je to nepochybně škoda, protože kdyby Kosatík udržel propracovanou koncepci první části knihy, rozhodně by její vyznění nebylo rozpačité. Masarykův mýtus by sice ani tak nezbořil, neboť ten přetrvává spíše v hlavách publicistů, kteří v minulém roce zahltili stránky českých deníků a týdeníků tisící slov o profesorovi sociologie a jeho republice, a není třeba s ním bojovat. Přece jen by tak ale předložil, byť v mnohém nedokonalé, dílo, jehož devizou by byla čtivost. Protože se mu však koncepce začala rozpadávat pod rukama, mé prvotní nadšení vystřídaly rozpaky. I tak je ale - paradoxně - Kosatíkova kniha tím nejzajímavějším, co v Čechách k výročí sta let dnes již neexistujícího státu bylo napsáno a vydáno.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2326