POD čAROU • Souvislosti 4/2004


Irena Vaňková / Osnovo, která mne vineš k sobě… (Miloše Doležala Čas dýmu)


Irena Vaňková

Osnovo, která mne vineš k sobě...

V Kristových letech se ocitá básník Miloš Doležal a vydává další knihu poezie. "Z přelomů", zní název prvního oddílu. Čtenář ji však myslím nevnímá jako zásadní přelom, spíš jako organické pokračování kdysi započatého, vytrvalého růstu. Snad pozvolné přelamování, vůbec ne snadné a bezbolestné.

Pokud trochu známe Doležalovu poezii, rozhlasové pořady i knižně publikované rozhovory s osobnostmi křesťanské orientace, víme, že jde o autora znalého desítek lidských osudů, jak mu byly vyjeveny v osobních setkáních. Že je celou svou tvůrčí i životní orientací zapuštěn v tradici, ba dokonce fascinován tradicí, a to v mnoha ohledech. Jednak jde o tradici kulturní a literární - zejména o českou spirituální poezii 20. století, jsou tu přetaveny např. polohy reynkovské, ale v syrové dokumentárnosti starší sbírky Obec zaznívá třeba i ozvuk poetiky Jiřího Koláře; v paradoxně tragických životních osudech, kde to nejprostší (nebo doslova "nízké") nabývá nečekaně monumentálních dimenzí, se připomenou též Holanovy příběhy a epizující miniatury. Starci u konce života, v údivu rozpřahující ruce, bezbranně, nevěřícně, s bolestí, a někdy naopak furiantsky nebo s trpkým humorem nad paradoxní pointou.

Respekt k minulosti a tradici (a spolu s tím také ke stáří konkrétního člověka, který to všechno v sobě metonymicky koncentruje) je však často tematizován také ve smyslu věrnosti kořenům, jako stálý zřetel a odpovědnost k tomu, co bylo, respektive k těm, kteří nás předešli ve smrti, v čase. ("Jsme hodni těch, kdo žili kdysi?"cituje Doležal v mottu jedné z básní Ivana Bunina.) Zcela zásadně tu jde o hodnoty rodiny a rodu, "obce", lidského společenství vůbec, společenství svázaného údělem života, tělesnosti, stárnutí, pomíjení, ztrácení a opouštění. (To ovšem také tvoří druhou, útěšnou stranou mince, jejímž lícem je existenciální úzkost a hrůza ze všeho, co z tělesného, smrtelného, cítícího, milujícího - a bojícího se - lidství vyplývá.)

Čas dýmu je ovšem "lyrický deník", jak zní podtitul, a tak se nám všeho výše uvedeného dostává po drobných kouskách každodenního (ale také "každonočního") velmi určitého prožívání a setkávání: v básních-záznamech snů, zápiscích, momentkách, portrétech.

První oddíl Z přelomů je tematicky koncentrován k smrti; zejména ze snů a vidění, ale i z malých všedních věcí, jako jsou ostříhané šedivé vlasy házené do kamen, se vynořují "vzkazy o smrti, o stáří"(s. 15). Děsivé "sny v próze" (Sen o svatyni, s. 16; Gotický sen, s. 21), jakoby s máchovsko-reynkovským rodokmenem, jsou velmi silné; úplně jinak, tajemně i slavnostně, působí báseň Sen (z Bílé soboty na neděli Velikonoční 1998) o "kupě čerstvých bílých vajec" v posteli, která znamenají pro snícího podivnou zkoušku: do ranního rozbřesku je nezalehnout a "předat neporušena / tomu který mě zkoušel"(s. 19).

To, co se velmi konkrétně týká naší tělesnosti a materiální konečnosti, je náplní oddílu Zápisky z nemoci. Nemoc, stáří, zranitelnost, obnaženost křehké existence skrz tělo, fyzická zuboženost a ošklivost, ba odpornost. Bolest a bezmoc. Tyto střihy do koutů nemocničních chodeb a pokojů, zejména portréty spolupacientů, patří k pozoruhodným místům sbírky. Už z podstaty portrétu: jedinečností lidské podoby prosvítá celý životní příběh, osud, i jeho obecně lidská platnost. Tváře to jsou třeba nemocí a utrpením znetvořené, ale heroicky krásné: "Knapova // mrtvicí rozseklá maska / koudele vlasů položené na polštář / nosní šroubovice / svěšený pysk / zaťatá tvář bijce // Jetmarova // pastevce ovcí / s oblým čelem / velké J lícních kostí / zvedlé řasy, nesouměrné s malým tělem / na nose pavoučí nožky chloupků" (Dvě nemocniční tváře, s. 32).

Tady a tam. Název oddílu - ale jde o téma přítomné v celé sbírce - odkazuje k vztahu mrtvých a živých. O našich mrtvých se nám, tak jako autorovi, zdává, a jsou to sny hrůzostrašné i přitažlivé. My a oni - obýváme jakoby dvojí svět: tady, tam. Třeba ve snu však obojí splývá, a ostatně nejen ve snu: k posledku všechno jedno jest. Všichni, které máme, totiž jsou. A nezáleží na tom, jestli (už) mrtví nebo (ještě) živí. Rodinná a rodová sounáležitost tak sahá doslova až za hrob.

Středem a propojením tohoto podvojného světa je domov. Nejde tu o klišé "rodinného krbu", centrum domova zde má podobu starých kamen. Těch, na nichž se vaří v hrncích jídlo, do jejichž dvířek se odhazují ostříhané vlasy, kamen, do nichž je třeba neustále přikládat brikety, aby člověk pro sebe a své blízké zajistil teplo. V kuchyni (a u kamen) se odehrává valná část života rodiny - scény se ženou a dětmi, v interiérech i "plenérech", jsou ostatně v celé sbírce velmi frekventované (srov. i název posledního oddílu Rodinná vigilie). Jsou tu však i básně situované do jiných domů, k osamělým nemocným starcům, kde "vyhaslo v kamnech", kde jsou v noci "zlomené sirky, studené čaje""tak vzdálený se zdá kohout rána / - Alespoň o malou jiskru tě prosím, Pane! - "(Horečka, s. 68).

Kamna tu však "hrají" i jinak. V první básni celé sbírky se právě při otevření kamnových dvířek "rozšklebí žlutobílý květ" a z ohně se najednou stává moře, objevují se v něm "vyvrhlé stíny, mrtví, utonulí / kdo dávno žili tu, teď bez stop připlouvají / strašní ve svém úsměvu"(s. 11). To, s čím se setkáváme u motivu kamen, je ovšem zřejmě příznačné pro celou sbírku: podvojnost všedního, "pracovního", rodinného, mezilidského, těžkého a zase příjemného, (v prvním plánu) ničím výjimečného - a pak vize a vidění, sny, které svou hrůzností nebo krásou stupňují život k nesnesitelné intenzitě. (To také jistě souvisí se zmiňovanou dichotomií "tady a tam".)

Hranice mezi "tady" a "tam" bývá zcela zrušena nejen ve snech, ale i ve vzácných okamžicích bdění. Pandán k oné děsuplné vizi zástupu mrtvých objevivších se za dvířky kamen tvoří vidění v ledečském kostele. Obraz "světelného oblouku... / duhy fialovožluté lávy", na níž stály držíce se za ruce (sic!) "[... ] malé průsvitné postavy / poznával jsem dědy, strejce, příbuzné, prabáby / zástup předků, pomocníků, přímluvců. / Vtom kostelník - / průsvitní zmizeli / ale zůstalo vědomí / že onen oblouk byl částí portálu / vesmírné brány"(Vidění, s. 18).

Z živlů je tu nejsilněji exponován vzduch, nejen ve své příbuznosti s duchem a Duchem, ale i s dechem a vůněmi ("čas dýmu"). Páry, dým. Boží vůně, vše vyvane...

V pořadí druhým živlem je tu země - jako hmota (oproti duchu), jako to, po čem se chodí, to, co je dole (zem), ale i půda, hlína - to, co je v hloubce, v co se proměňujeme, ale z čeho pak také všechno hmotné vzchází (v souvislosti s prorůstáním, s kořeny i hroby). A tak je i tlení a rozpadání (obracení v prach) jakousi kombinací země se vzduchem, vždyť zánik hmotného, proměna hmoty v "nic" jde přes ono v Bibli připomínané stadium prachu.

Neměli bychom však zapomenout ani na oheň, třeba ve scénách mrazivé noci s kuchyňskými kamny, kdy si muž a žena jeden pro druhého nahřívají peřinu: opozice chladu a tepla v souvislosti s domovem tu tvoří motiv velmi výrazný. Voda se objevuje (bachelardovsky? jungovsky?) hlavně ve snech a vizích (srov. Sen o zatopené vsi, s. 38, nebo báseň výše zmíněnou, kdy se oheň v kamnech proměňuje v "sargasové moře", jímž připlouvají dávní mrtví, s. 11).

Sbírkou prostupuje vědomí neustálého a všudypřítomného vetkávání se do tradice, to už bylo řečeno. Jde o tradici rodu i kultury: o společenství krve - i společenství řeči a víry, lásky.

Co ukotvuje do času? (A co možná onu časnost proměňuje ve věčnost?) - Je to právě domov a rod, krev (to "tělesné"). A také řeč. Jsme připoutáni k velmi konkrétnímu tady a teď, ke svému vlastnímu středu světa; jsme uzemněni, jak píše Deml (znovu: zem), jinak žít nemůžeme.

Proto se při četbě Doležalovy knížky stále připomíná Horova báseň Koberec. O nevědomém, ale postupně stále vědomějším tkaní koberce, vetkávání se do tradice, o spolutvoření čehosi, co nám ve svém celku nikdy není dáno spatřit. Co je nám však uloženo jako úkol, k jehož zlomkovitému, intuitivnímu pochopení se možná - jak stárneme - blížíme, stále silněji začínáme tušit kontinuitu a smysl. "Osnovo, která mě vineš k sobě... "

Jsme účastni jen zlomku dějů, zlomku lidských osudů, zlomku pozemského času, je nám dán jen malý vzorek možných prožitků: a přece i v tom se může zjevit povaha jakéhosi celku. Záleží na intenzitě života i jeho záznamu - a na jedinečnosti vzoru, který utkáme.

Často se ovšem v Čase dýmu tematizuje fakt, že "papíry sežerou moli", i že se možná po svém rozpadá a obrací v nic nejen to, co má hmotnou povahu, ale i to, v co doufáme, že by třeba mohlo přetrvat. Zapomnění, zmizení, neexistence, "vypaření", rozpadání v prach. I tvář našeho sotva narozeného dítěte (obrazem z Ukolébavky) proroste s kořeny do hlíny, i náš život se vším všudy pomine, tak jako se pomalu ztrácí v poli mizející postava, jako se mění v šmouhu, v nic...

Na druhou stranu - nějaké stopy zůstávají. Těžko říci, jde-li o ně, a co vůbec je a co není důležité. O co usilovat, zda vůbec o něco.

Co znamená každodenní drobnost, detail, jakou má váhu - v životě (a jeho reflexi), v poezii? A není cokoli a vždy ze své podstaty jakousi metonymií všeho jsoucího (a jeho bytí), svědectvím o "jádru věcí"? Poukazem k němu? - Někdy jako bychom to snad i věděli, ale jen na chviličku. "K půlnoci... Přede mnou džbán - roste ze stolu. / Klopíš do hrdla rzivý obsah a jako řekou / alkohol vtéká, proudí, rozpouští se těla klec... "Všechno je v té chvíli převeditelné na jednoho jmenovatele - džbán, "stůl, mé vědomí i bledulí bílý květ". Vše, hmotné i nehmotné, se rozrušuje a vzájemně splývá, slévá se, stává jedním: "Rozpouští se těla klec... " Někdy jsme to takto schopni prožít. Ve všem je implikováno všechno, připomínáme si pak teorii Böhmova implikátního řádu. Všechno, stopy původu i vývojových potencí (i zánik, existuje-li v této dimenzi něco takového): v jediném detailu dokonale a "esteticky" svinuto a určeno k možnému rozvinutí. V tom svitku je to sepsáno. Vidíš "jádra věcí" - i sebe. Není se najednou čeho bát. "[... ] zlehkalý teď můžeš létat po místnosti / a kolem sebe vidět jádra věcí, prvotní svět co tě hostí - / v bleduli cibule, ve stolu strom a ve džbánu rudou hlínu / a sám sebe v Boží hrsti jako prachovinu" (K půlnoci, s. 72).

Čase dýmu je přítomna ona nesnesitelná tíže a obtížnost bytí (od "tížit" i "obtěžovat"), ale také chvíle, kdy se proměňuje. V dým, v páru - která je, ovšemže je!, také hmotná. I paměť má bezesporu materiální základ, i rod (má-li snad ještě smysl rozlišovat abstrakta a konkréta). "Na chvíli tu jsme - buňka i lebka / a jako pára táhne se nad vsí paměť rodu / v podobě očnic, sklonu písma" (Všech svatých, s. 53). Nic se neztrácí.

"Lehká / vám budiž hlína - říká se do tmy hrobu" (Všech svatých). Mnoho je tu "lehkého", vzdušného, co netíží, co vane a vyvane, co vyprchá a zmizí... A je to vlastně to útěšné, kýžené, toužené. Vedle bolesti těla i duše, vedle strachu a hrůzných snů je tu i touha "očekávat Boží vůně", je tu vědomí toho, že jsem "šmouha v obilném poli, prachovina v Boží hrsti". V celé historii lidstva jen nepatrný pohyb, jen náznak dotyku, gesto, drobnost, po které se vzájemně poznáme i ve věčnosti.

Nic, co jest a bylo, se neztrácí. V básni Paměť je ztvárněn prožitek vhledu: "protrhla se obloha [... ] a hlavou, mým podkrovím / stoupal dým - / mrtvých přátel / zvířat z dětství / neporušených krajin / táty a mámy / neznámých tváří / hlasů a vlastních skutků". Znovu příznačně "stoupá dým": a překvapení, že "nic z toho se neztratilo / a že pouze zprůsvitnělo"(s. 20). To je zřejmě skryto za frazeologickým obratem "odejít na věčnost": zprůsvitnět, stát se stoupajícím dýmem, změnit skupenství, být v jiném modu. V modu toho, čemu či komu je určena Modlitba ze závěru sbírky: "Osnovo, která mne vineš k sobě / květino, která voníš po fiale / neznámá tváři tichých úst / zlatá auro, která dáváš růst / vstup a neopusť!" (s. 78)

Miloš Doležal, Čas dýmu (lyrický deník). Brno, Atlantis 2003.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=228