BLOK | ČíNSKé KRáSKY • Souvislosti 3/2017


Zuzana Li / Píšící černovlásky a hranice tabu


Zuzana Li

Píšící černovlásky a hranice tabu

Mluví-li se o současné čínské literatuře, doma i v zahraničí se většinou skloňují jména generace dnešních šedesátníků: Jen Lien-kche (1958), Mo Jen (1955), Wang An-i (1954), Ťia Pching-wa (1952), padesátníci až téměř už šedesátníci jako Jü Chua (1960) nebo Su Tchung (1963) jsou vlastně pořád ještě bráni jako ta mladší generace. Zejména v posledních deseti patnácti letech se však už výrazně hlásí o slovo i generace další. Pět textů čtyř čínských spisovatelek "mladé" generace představuje osobní výběr ze současné čínské ženské literární tvorby, který vznikal s ambicí být alespoň nějakým způsobem reprezentativní. Proč ženy? Číně přes deklarovanou rovnoprávnost dominuje i ve světě literatury mužský element, což dokládá i následující odstavec. Pro ženu není lehké se prosadit. Všechny čtyři autorky spojuje úspěch u čtenářů i zájem kritiky, všechny na sebe dokázaly upozornit a prosadit se na silně konkurenčním poli v době, která literatuře nijak zvlášť nepřeje, jak konečně glosuje nejmladší ze čtveřice, letos ani ne třicetiletá Ťiang Fang-čou. Každá si ale jméno vybudovala (toto aktivní sloveso používám s vědomím, že míra přičinění se na povaze vlastní slávy je velmi ošemetná a diskutabilní) trochu jinak. Krátké formy jsou v Číně mnohem sledovanější než u nás. Povídková i esejistická tvorba jsou možná populárnější než román. Nesyžetová próza (eseje, úvahy, zápisky) a literatura faktu (cestopisy, deníky, reportáže) má navíc v Číně dlouhou a váženou tradici a odhaduje se, že i více čtenářů než fikce.

Nejvýraznějším, tedy mediálně nejúspěšnějším ženským literárním úkazem nového tisíciletí jsou v Číně takzvané "píšící krasavice". Staly se vysoce prodejným marketingovým artiklem i terčem zavilých útoků moralistů za to, že píší a při veřejných vystoupeních mluví (a to prudérní kritiky rozčiluje nejvíce) odvážně a otevřeně o nejrůznějších formách sexuality, o zneužívání, o drogách, násilí, zkrátka o zvrácenostech moderního městského života, čímž pokoušejí hranice čínských literárních tabu. Říká se o nich pochopitelně, že si tím "holky dost vydělaly", ale také že některá díla nejsou vůbec povrchní, provokují nejen svou na odiv stavěnou pikantní tělesností. Jeden z nejskandálnějších, později zakázaných románů spisovatelky Wej Chuej (1973) vyšel v českém překladu (z angličtiny) pod názvem Shanghai baby v roce 2003; co však vím, žádný poprask u nás nezpůsobil, pro české čtenářky a čtenáře zřejmě neměl dost odstínů šedi. Ke kontroverzním kráskám se řadí i šanghajská spisovatelka Mian Mian (1970) a její romány Cukrátka či Pandí sex nebo sbírka povídek Každé hodné děcko si zaslouží bonbónek. Ve filmu natočeném podle vlastní literární předlohy si Mian Mian zahrála jednu z hlavních rolí, zviditelnila se i žalobou na Google.

Generace spisovatelek narozených v sedmdesátých letech, někdy nazývaná "nová generace", se začala prosazovat počátkem nového století. Wej Wej (1970) je ke krásným spisovatelkám občas také řazena, její dílo se ale pohybuje spíše na hranici či za hranicí výše načrtnutého žánru. Jak se o ní píše v jejím profilu na čínské Wikipedii: "Wej Wej je krasavice, Wej Wej je spisovatelka, ale není píšící ...kráska." Její povídky a romány nejsou zatracovány jako dekadentní, je spíš vnímána jako moderní (možné konotace tohoto slova ozřejmí i sama autorka v povídce), zralá, její styl má v sobě prý něco klasického. K literární tvorbě přistupuje velmi pragmaticky, bere ji jako zaměstnání, které ji živí a zároveň baví, tvorbu nevnímá jako životní poslání s nejzazším cílem spasit svět, literaturu si s žádnými velkými ideály nespojuje. Vybraná povídka nepotřebuje komentář, přesto zde přidám zcela nepodstatné a osobní doznání: při prvním čtení mě povídka dost pobavila, četla jsem ji jako osvěžující pomstu kunderovskému mýtu, zvlášť s vědomím, jak mocné zaklínadlo se ze jména Milan Kundera v Číně stalo, člověk aby kolem něj našlapoval po špičkách a s posvátnou úctou. Pak jsem se ale pustila do překladu a na závěr už si tou pomstou vůbec jistá nejsem, naopak, zdá se, že se z povídky vyloupl spíše tribut, chtěný či nechtěný. Ať tak nebo tak, snad zaujme, alespoň jako s naší vlastní literární zkušeností spojená metafikce.

Za seriózní krásku můžeme s nadsázkou označit i Šeng Kche-i (1973). Ze zde představované čtveřice je na Západě nejznámější, její díla vycházejí v anglickém překladu, přechodně žije v San Franciscu. Pokud budeme povídku spisovatelky Wej Wej číst jako odpověď Milanu Kunderovi, pak povídka Šeng Kche-i je odpovědí jednak starší čínské generaci a jednak narůstající popularitě žánru fantasy. Na rozdíl od Wej Wej má veřejná image Šeng Kche-i také politický rozměr. Hovoří v médiích o cenzuře. Její román Fuga smrti (čínsky 2013 v Hongkongu, anglicky 2014) je dystopií na historickém pozadí vojenského potlačení demokratického hnutí na nechvalně proslulém náměstí Nebeského klidu v roce 1989, román v ČLR dosud nevyšel, a spadá tedy do šuplíku zakázané literatury. I ve vybrané povídce Kde se nekouří z komínů najdeme nadčasový politický podtext. Téma Velkého skoku a následného hladomoru je vlastní starší generaci. Také odkaz na Pchu Sung-lingovy "fantastické povídky", jak tento klasický žánr nazval Jaroslav Průšek, v níž jsou duchové a démoni přirozenou součástí světa lidí, je u ní nezvyklý. Autorka v povídce vědomě propojuje velmi hutný jazyk typický pro klasickou báseň s moderní racionalitou, duchařskou až hororovou atmosféru s naturalistickou historickou realitou, minulost a současnost, fikci a život v jeho základní potřebě. Povídka sice pro autorku netypická tématem a žánrem má však její typický rukopis: popisy Šeng Kche-i jsou obecně velmi expresivní, nevyhýbá se hnusu, zmaru ani násilí.

Liang Chung (1973) má doktorát z literární vědy, učí na jedné z nejvýznamnějších univerzit v zemi, je vědeckou pracovnicí a jejím ústředním tématem je současný stav čínského venkova. Průlomem z čistě akademické půdy, ovšem také dosti skandálním průlomem, pro ni představovala reportážní kniha Čínu najdete ve vesnici Liangů (2010). Dospělá, úspěšná akademička se vrací z metropole do svého vzdáleného rodiště, které nachází vybydlené, znečištěné a které téměř nepoznává. Chce zjistit, co se vlastně s její vesnicí stalo, zatímco byla na studiích a budovala si kariéru, vyzpovídává otce-pamětníka a spolu s ním pak i další sousedy, a životní podmínky čínského venkova vystupují na povrch v překvapivých detailech. Kniha, kterou můžeme nahlížet jako nezakázanou obdobu Liao I-wuových Hovorů se spodinou nebo chcete-li spíše společensky angažovanou a v zahraničí neznámou čínskou Světlanu Alexijevičovou, vyvolala doma velký rozruch, autorka sama se ve volném pokračování, kde se věnuje maloměstu, uchýlila raději od reportáže k fikci.

Ťiang Fang-čou (1989) povídky nepíše. Původní záměr představit tvorbu současných ženských autorek povídkou vzal za své především s ohledem na tuto mladou spisovatelku a novinářku. Před pěti lety dokončila studia na Univerzitě Čching-chua v Pekingu a od té doby pracuje na pozici zástupkyně šéfredaktorky celostátně veleúspěšného časopisu Nový týdeník, vydávaného v Kantonu. Fakt, že ji jako čerstvou absolventku zaměstnali hned na pozici zástupkyně šéfredaktorky, byl také hodně propírán čínskými médii, šéfredaktorka však aféru ustála. Konečně Ťiang Fang-čou do novin přispívala dlouhodobě a už za studií se stala výraznou tváří týdeníku. Knižně vydala téměř tucet výborů a sbírek. V předmluvě k jedné z nich píše: "Mé texty jsou převážně texty kritickými. Předmětem mého zájmu je ona na we-chatu úpící společnost, ona Čína v neuvěřitelných denních zprávách, ten děsivý netvor, o němž si všichni vyprávějí. Nemám dost životních zkušeností, a tak si nepřátele musím představovat. [...] Ale jak jde čas, stále zřetelněji si uvědomuji, jak složitá a dvojaká realita je. A tak když píšu slova jako Čína, společnost, doba, lid, je mi z jejich vyčpělé prázdnoty divně. Zatím se nechci pokoušet o obecné závěry, chci se věnovat jednotlivostem." Odvážně se vyjadřuje i o literární scéně, proto také výběr eseje, v níž hovoří o širším společenském kontextu i o spisovatelích, jejichž díla může český čtenář znát z překladů u nás vydaných.

Zuzana Li (1975), překladatelka z čínštiny, vystudovala čínskou filologii a anglistiku na FF UP v Olomouci, moderní čínskou literaturu studovala na Pekingské univerzitě.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2148