POD čAROU • Souvislosti 4/2016


Jonáš Hájek / Váhy a míry (Miloslava Kabeláče Symfonie Komplet)


Jonáš Hájek

Váhy a míry

V září byl konečně vydán komplet symfonií Miloslava Kabeláče. Zdá se mi, že jméno tohoto skladatele, trvale aspirujícího na klasika české moderní hudby, je stále ještě něčím probíhajícím, nedoceněným, jakoby nerozhodnutým. Učil jsem se, že Kabeláčův čas teprve přijde - to alespoň dávali najevo jeho ctitelé. Miloslav Kabeláč (1908- 1979) je svými pokračovateli od šedesátých let vnímán jako jednoznačná autorita, klíčová osobnost, která navíc dokázala čelit nepřízni režimu. Zvláštní "přízni režimu" se autor osmi symfonií a řady dalších orchestrálních a komorních skladeb netěší ani v době polistopadové. Snad to tak má být. Vydání souborné nahrávky na 4 CD, na něž se čekalo od roku 2011, kdy Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Markem Ivanovićem začali natáčet, je významnou událostí, která má šanci a jistě i ctižádost Kabeláče "vrátit do hry". Především je ale pozváním k poslechu nejvýznamnějšího skladatele své generace.

V první symfonii pro smyčce a bicí (1941- 42) se Kabeláč ještě trochu hledá. Zato druhá pro velký orchestr (1942- 46) je dílem, které jej "rázem postavilo do řady českých symfoniků", jak napsal jeho současník a přítel Klement Slavický. Jedná se o klasický velký formát, v němž skladatel uprostřed války i života dospívá ke své příští monumentalitě. Téma druhé věty, přednášené saxofonem, který u Kabeláče vždy přináší zvláštní pochmurnou náladu, posluchači dlouho nejde z hlavy. A třetí věta je psána na téma, které si Kabeláč vypůjčil z vlastního sboru na slova Jiřího Wolkera: "Kdybych byl děvčetem, tak v koutě světnice bych hlavu v ruce položil a plakal". Miloslav Kabeláč se zříká defétismu, ale i nadměrné emocionality. Jako skladatel a muž se nehodlá jen tak rozplývat.

Na zdánlivě nelogické spojení jmen Kabeláče a Wolkera se v literárním časopise podívejme zblízka. V Šesti mužských sborech (1939- 42) si Kabeláč vybral básně s motivy válečnými a protiválečnými, v nichž zbraně neřinčí za revoluční zítřky, nýbrž protože musí (Hoj, Rekruti, Vězení). Psal je v době nuceného odchodu z rozhlasu, kdy se pod ním a jeho židovskou manželkou třásla zem. Motivy bolesti a nemoci jsou transponovány do protektorátního obranného kontextu, v němž na uzdravení čeká český národ (Hoře, Rekonvalescent). Finální Kázání na hoře je tak vidinou konkrétního osvobození, vedoucí ke katarzi ("My sami budem si vráceni").

Wolkerovské sbory zřetelně navazují na známější kantátu Neustupujte! (1939) na lidové texty, s níž mají i jinak ledacos společného, v neposlední řadě samotné těleso - mužský sbor. Škoda že Kabeláč nesáhl po aktuálnějších textech, třeba po Vladimíru Holanovi; zdá se to nepravděpodobné, ale nelze vyloučit, že ho vlna pomnichovské poezie jednoduše minula. Přitom málokdo v české poezii by ke Kabeláčovi pasoval tolik jako Holan: modernistické úsilí, metafyzická vážnost, konstruovanost, vynucené odmlky po Únoru i Srpnu, širší uznání v šedesátých letech, ale i pocta Shakespearovi v jubilejním roce 1964 (Hamletovská improvizace pro orchestr)...

Kabeláčovy wolkerovské aluze je třeba chápat v naznačených souvislostech války a (kolektivního i zcela osobního) ohrožení. Vyskytují se i v symfoniích z následujícího období, z temných padesátých let. Miloslav Kabeláč nepsal žádné masové písně, nelze u něj hovořit o příklonu k socialistickému realismu. Přesto jeho základní gesto je bližší řekněme Šostakovičovi než Messiaenovi, v jehož sousedství by se náš moderní klasik asi viděl raději. Svůj podíl na tom jistě má i zvukotěsnost železné opony: skladatelé tvořili v izolaci. Kabeláč je - v rozporu se svým sebepojetím, které vysvítá z článků, rozhovorů a dopisů - umírněný modernista, v zásadě konzervativec, který se neustále s něčím vyrovnával: s dodekafonií, mimoevropskou hudbou, aleatorikou. Originální postupy nikdy nepřevládají nad určitým celkovým zakulacením, které Kabeláč nerozbíjí. Třetí symfonie pro žestě, varhany a tympány (1948- 57), čtvrtá pro komorní orchestr (1957- 58), pátá pro soprán (bez textu) a orchestr (1960), ale ještě i šestá se sólovým klarinetem (1961) jsou proto velmi dobře stravitelné a lze je doporučit - společně s Kabeláčovou právem nejznámější skladbou Mysterium času (1953- 57) - pro první seznámení.

A jsou tu šedesátá léta a nové podněty, dovezené především z Polska, třeba od Witolda Lutosławského, s nímž si Kabeláč také dopisuje. I po padesátce má potřebu držet krok, i když už "vzhledem k věku, dosavadní skladatelské cestě a svému osobnímu stylu nemohl činit v kompoziční technice převratné změny" (Marek Kopelent). Dokládá to skutečnost, že skladby, které psal tehdy módní proporční notací, by bez větší újmy šlo transkribovat: skvělé šesté symfonii by to usnadnilo trnitou cestu do koncertního provozu. Na nedostatečnou literární zběhlost bohužel poukazuje Sedmá (1967- 68), v níž je nad zajímavou hudbou (melancholický saxofon tentokrát přednáší žalozpěv z Nové Guineje) recitován text tak zoufale chatrný, že nemůže neznít jako karikatura. Přitom prý se jedná o Kabeláčovo krédo. Pozdně romantické "nahlížení světa"ve skladatelově volné inspiraci Biblí zmutovalo do mlhavých kvazifilozofických "poselství". Oč sugestivnější, rituálnější je v mnoha obměnách skandované, šeptané, zpívané "mene tekel ufarsin" v Osmé pro varhany, bicí, soprán a sbor (1969- 70)! Tady zní skutečná apokalyptická hrozba, evokující pád do některého kruhu pekla, volání z hloubek země, kam lidé utekli před matrixem. Byl jsi zvážen a shledán lehkým! Zažil jsem provedení v roce 2006 v Litomyšli, a tak vím, jak drtivým dojmem tato prostorově i jinak důmyslně rozvržená skladba, v níž Kabeláč zúročil celoživotní zkušenosti s bicími nástroji a výstavbou statických ploch, může působit.

Osobně se ze souborné nahrávky Kabeláčových symfonií velice těším. Kéž přispěje k tomu, aby jejich autor našel místo, které mu patří nejen na polici.

Miloslav Kabeláč, Symfonie Komplet. Praha, Supraphon 2016. Nahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Marka Ivanoviće.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2057