Vlasta Dufková

Tři prózy

Barvínek

Za vsí kopali archeologové.

Eva měla modré oči, velikou pusu a široké boky a myslela si, že je tlustá. Byla plachá.

Za vsí kopali archeologové a Eva milovala nejvousatějšího z nich. Mluvil rozvážně a moudře a stalo se, že v hospodě k ránu tancoval na stole. Jmenoval se Jan.

Eva bydlela na druhém konci vsi, trochu stranou na kopci pod lesem. Do školy jezdila v zimě na lyžích a na tancovačky autem. V houfu se chichotala s holkama a vyváděla po kopcích, byla divoká a plachá. Kopýtka měla drobná.

Archeologové v lese odkrývali hrad. Byl tam od nepaměti, ale nikdo netušil, že tak úplně. Školní dítky chodívaly obdivovat zasypanou hradní studnu na vršku. Byla to věž a tak je to se vším. Celá ves se šla podívat. Eva šla taky a víc než hrad, který země po kousíčkách vydávala, jí utkvěl Jan. Po vykopávkách, které připomínaly zároveň stavbu a zbořeniště, procházel pružným krokem hradního pána, a kam vkročil, tam nad ním hrad povstal, smrky stály jako štíhlé sloupy a podpíraly klenbu nebes, která se nad ním sklenula. Víc nebylo třeba, aby Eva uvěřila. To bylo na jaře.

Jednou Jan vezl plné kolečko vykopané hlíny, na úzkém prkně se kolo smeklo anebo snad prkno prasklo, ať tak či tak, Jan si vymkl palec. Nosil ho bílý na pásce. Krátce nato šla Eva večer pro pivo. V hospodě seděli akademičtí kopáči, a protože jim nic nebylo svaté, zrovna si vymysleli hru. - Vážení hosté, řekl jeden z nich, náš dramatický kroužek pro vás připravil malé představení. Jmenuje se Palec a vystoupí v něm kolega Jan. Který o tom právě slyšel poprvé. Nicméně se zvedl a s realismem až otrockým v němohře sehrál strastiplný příběh svého vratiprstu. Eva přihlížela od výčepu očima rozšířenýma obdivem, obavou a láskou. A když se v Janově výmluvném pohledu objevila bolest, zvítězila v ní divokost nad plachostí a ona přiskočila k trpícímu. Měla na paměti, že jde o divadlo, o to však její pomoc nebyla menší a láska nadala ji dramatickými vlohami: popadla na pultě prázdný půllitr a z něho dala raněnému pít. Jan se zhluboka napil a prohlédl. To bylo na počátku léta.

Eva donesla pivo domů, ale další večery patřily Janovi. Den se jim prodlužoval směrem do noci, avšak ani to Evě a Janovi nestačilo. Jejich večery se dloužily i směrem opačným, odpoledne se krátila na cestě k jejich vlastnímu slunovratu a noc začínala až po zhasnutí svatojánků. Louky kvetly a hýřily barvami, než přijde senoseč. Jan dělal kytky z roztodivného kvítí a nestyděl se nosit je přes celou ves. Eva se červenala radostí. Nosil jí modré zvonky a žluté pampelišky, červené slzičky a růžový jetel, smolničky s lepkavým stonkem i drsný hadinec, co roste v lomu, lví tlamičky, které se žlutě otvíraly, když je vzala pod bradou, pomněnky od potoka a listy devětsilu, do nichž trhali jahody jako do kornoutu. Nosil i přesličku, pod kterou vídala maličké brontosaury, na poli trhal chrpy a máky, z jejichž poupat dělala panenky s červenou sukýnkou pod zeleným pláštíkem a pletla pro ně židličky z jitrocele, aby si odpočinuly, než zvadnou. Trhal i sedmikrásky a do vlasů jí vplétal ovíjivý svlačec a žádné býlí nebylo mu plevelem.

Navlékala jahody na stéblo trávy, a když byl náhrdelník hotov, Janovy rty korálek po korálku svlékaly bělostné hrdlo až po chmýří na šíji. Za obojek z trávy pak vedl krotkou srnku na pastvu, neboť oba hladověli. Trhali borůvky a jedli si je z dlaně, ano i modré skvrny z každého jejího prstu chtěl pak vypít, i z rozzářené pusy a modrých zubů, tak byl žíznivý. Vodila ho lesními pěšinami k pramínkům a na vrcholky, chodili po cestičce pana lesního, pomalu zarůstající travou, i po panské silnici, sbírali houby v houštinách, na mechu a v borůvčí, podhříbky s hnědou hlavičkou, sameťáčky jako omšelý kámen, rozpraskané babky a stydlivé růžovky, které se červenaly, jak se jich dotkl nůž, holubinky mandlovky, které ochutnávali syrové, a bukovky s šedozeleným kloboukem, ryzce kokosky a lakovky ametystové i oranžový krásnorůžek pro ozdobu; a hřiby hořké, poťouchle skrývající pod světlým hříbkovým kloboučkem narůžovělé trubky - a snad i v touze být milovány -, sázeli zpátky do mechu. Na mýtině se suchou lesní trávou usnuli v odpoledním slunci jako děti.

Přeskakovali pařezy a šplhali na balvany a brali do rukou araukarit, jemuž říkala zkamenělé dřevo, nepřemýšlejíc o tom, jak lehký předmět ztěžkne. Vyprávěl jí o barvínku, který přežije zahrádku i stavení a podle něhož i v lese poznáme, že tam kdysi bývala ves. Povídal jí o mlýnu, který za dávných dob stával kousek nad jejich chalupou, a o potoce, který tamtudy tekl a jejž země nevydá. Pila jeho slova žíznivými ústy a jeho jazyk byl záhy jazykem jejím. I stalo se, že přišel Jan s prázdnýma rukama a toho dne ustlal jí celou rozkvetlou louku vonící mateřídouškou. Tehdy poznal, že nechová v náručí srnku, nýbrž bílou laňku s černým znamením. Na druhý den byla louka posečená. To bylo o senách.

Eva chodila se sametovýma očima a z vlasů vytřepávala suchá stébla. - Měj rozum, holka, ten si tě nevezme, říkali jí doma. Věděla to. Jan byl krajánek. Zkoušela jim vyprávět o starodávném mlýnu v lese nad nimi a o vyschlém potoce, ale dívali se na ni útrpně - Toho se nenajíš -, a tak toho nechala. Pak přišly otavy.

Tráva se skláněla moudře a smířeně pod kosou, zelená po mladickém barevném třeštění, a táhle voněla. Noci byly dlouhé a hvězdnaté, hvězdy padaly a pořád jich neubývalo, zem byla vyhřátá létem, ale skrývala už v sobě příští chlad. Všemocná země.

Potom listí vypilo barvu slunce a zkrvavělo, když léto porodilo podzim. Eva trhala nejkrásnější jablka a dělila se o ně s Janem. Čekala na vyhnání z ráje.

Země se zatvrdila a archeologové odjeli. Jel i krajánek Jan. Eva cítila, že se nevrátí.

Zima toho roku přišla brzy. Sněhu napadlo po kolena a snad i po pás. Celé soboty a neděle trávila Eva na lyžích a vládla svému tělu o poznání jinak než loni. Večer sedala u kamen, poslouchala praskání dřeva, dívala se na vlastní ruce, z nichž dávno zmizely borůvkové skvrny, dívala se a neviděla je, anebo je zas viděla dvakrát, posunuté, zpovzdálečí, dívala se na ně roztržitě a zdálky a před očima jí rostl mlýn. Nahlas už o tom nemluvila, ale stavěla a s každým dnem jako by vyhrabala ze země další vrstvu, šlo to ztěžka, avšak stavba pokračovala a ke konci zimy stál mlýn takový, jak o něm mluvil Jan. Eva rozkvetla nadějí.

Tání se ohlašovalo několikrát, a vždycky ještě napadl bělostný sníh, až jednou přece rozkvetly sněženky a bledule a svým teplem si kolem sebe udělaly vytáté kolečko. Pod sněhem to vesele bublalo a ze strání všude stékaly potůčky. Pramínek tekl i od starého mlýna, ztracený v houfu ostatních. Jen Eva ho poznala po vůni. Slunce pilo sněhobílou vodu a ještě lačněji se vpíjelo do sněhu na dvorku, který děda posypal černou škvárou. Podstrojoval mu. Pak bílou vystřídala žlutá, blatouchy, housata a pípavé chmýří kuřátek. Stromy se obsypaly květem. Přišlo jaro. Nedlouho po něm přitáhlo stěhovavé ptactvo na osiřelý hrad. Jan v hejnu nebyl.

Devátého měsíce po Janově odchodu se nebe zatáhlo černými mraky. Schylovalo se k první letní bouřce. V dálce hřímalo a vzduch se tetelil. Sotva sjel z mračen první klikatý blesk a vzápětí zarachotil hrom přímo nad hlavou, spustil se lijavec, sílící po každém novém zablesknutí. Obloha se trhala, jako by se chtěla rozpárat, a zem se chvěla. Jak bouřka přišla, tak taky odešla, ale pršet nepřestávalo. A nebesa dštila vodu po tři dny a tři noci. Když déšť ustal, vyhlédla Eva ven. Podle chalupy tekla z lesa dravá bystřina a voněla jako země, jež ji vydala.

Eva se bosá rozběhla do lesa. Z jehličí stékaly opožděné kapky a studily ji za krkem. Slunce probleskovalo mezi stromy, že musela mhouřit oči. Krčila při tom nos. Do bosých chodidel ji píchalo spadané jehličí a smrkové větvičky. Šlápla na šišku, uklouzla, zakopla o pařez a sykla bolestí. Dobelhala se na palouk a nešťastně se posadila do mokré trávy. Ke všemu si roztrhla zánovní džíny a umazala tričko.

Teprve teď si všimla, že na palouku není sama. Z druhé strany se k ní blížil kluk. Nebo snad chasník? Byl vysoký, urostlý, vlasy mu splývaly na ramena v bílé škrobené košili a modré kazajce, kalhoty končily pod koleny a nohy - Eva nebyla ani vteřinu na pochybách - vězely ve dřevácích. - Dej Pánbůh dobrej den, panenko. Copak se ti přihodilo? Hlas měl hluboký a voňavý a ruce silné, když ji vzal do náruče a nesl ke mlýnu. - Já jsem Jiřík. A ty jsi dozajista nějaká lesní panna. - Jen lesní žínka, Jiříku.

Překročil s ní práh výstavného mlýna, pod okny klapalo mlýnské kolo a náhonem se hrnula dravá voda. - Že budeš má, zaprosil a opatrně ji položil na pruhovanou duchnu. Jakpak ti říkají? - Eva.

Tehdy svlékl ji z jejího prapodivného roucha, odstrojil selský šat a byli oba nazí. I vešel k ní, pohltily ho její doširoka rozevřené oči a Jiřík se hroužil do temného lesa a rozhrnoval hladké tmavozelené houštiny barvínku.

1. 3. 1981

Brambory

Pravidelně když usedneme k nedělnímu obědovému rituálu, jehož se účastní kromě nás a babičky i dvě tety, pochválí po chvíli fyzické adorace výsledek dopolední kuchyňské alchymie čísi hlas: "To maso se dneska povedlo." Načež dobrá duše babiččina neměnně dodá: "A ty brambory!", nestrpíc, aby se komukoli či čemukoli dála křivda. Babička, která zaslzí při každém neslušném slově, hlavu nosí nachýlenu trochu ke straně jako ptáček, záda malounko kulatá, nevysokou postavičku však nadobyčej bílou a i v mírné asymetrii spadlých ramen souměrnou, jak ji vidím zpod víček předstíraného dětského spánku, lačného nahoty dospělých, když vytáhla vlásničky z drdůlku v týle, rozčesala si černočerný cop končící v tenounkém ocásku zavázaném vlasy, jež uvízly v hřebenu, a stojíc před postelí, kterou záhy po svatbě omaloval dědeček prostonárodními ornamenty spolu se skříněmi a knihovnou, obléká si noční košili. Pokud snad v rámci přiléhavé charakterizace použijeme slova "blbej" či "blbec", nabádá nás babička, abychom to neříkali, protože "on za to nemůže". Babička má dar špagátování, to jest umí dle vnoučkova přání provázkem nerozborně připojit cokoli k čemukoli. Má i zvláštní uklízecí pud povrchového typu spojený s darem ukrývání. "Musíš to mít hned?" je její neměnná odpověď na otázku po novém umístění hledaného předmětu, který i pro ni zmizel v uklizeném nenávratnu. Babička umí naslouchat. Naslouchala memorovaným zákonům, které si dědeček vtloukal do hlavy coby obstarožní student po návratu z první války, naslouchala trpělivě až do doktorátu. Umí naslouchat tak dobře, že když ji po skončení války druhé navštíví pracovník tajné bezpečnosti, aby se informoval na chování německých sousedů, nejen že se nic nedozví, ale ještě jí vypoví svou osobní historii a nakonec ukáže oddací list. Babička je nenápadně svéhlavá. Setrvává v nepraktických bludech staromódnosti, při práci si v kuchyni nikdy nesedne a jen velmi zřídka s úspěchem použije technických vymožeností; v názorech častokrát osvědčí měšťácký konzervatismus, když se však v květnu pětačtyřicátého hledá její dobrodružný švagr strýc Béda a jeho útlocitná manželka teta Zdeni na to nemá nervy, obejde babička pražské márnice s padlými, než se zjistí, že jeho tělo zastřelené německou kulkou poblíž rozhlasu zatáhl stejně náhodně kolemjdoucí soused do domu, u něhož od těch časů pátého května držívají pionýři stráž, nevědouce, že právě zde pan továrníček unikl nepředvídatelným peripetiím svého poválečného osudu. (Na rozdíl od mého krátkozrakého, ač ochotnického, sokolského a všemožně společenského dědečka, který se narodil co slabší z dvojčat, předurčen k nepřežití, ačkoli osud tomu chtěl právě naopak a nezachoval jeho blížence, býval starší strýc Béda ozdobou rodného městečka - o čemž svědčí fešácká podobenka urostlého mládence na čísi svatbě, přerůstající rámec okýnek v rodinném albu - a poté i pražských pivnic, v nichž otčímsky, třebaže bohatýrsky naložil s kapitálem určeným k založení prosperujícího podniku. Zaprovdav posléze svou sestru Boženu staropražsky degenerovanému obchodnímu společníkovi, dal se do drogistického podnikání. Když pak byl počal syna a otcovství před soudem popřel, našel si partii hodnou svého dosud kavalírského zevnějšku - dceru velkouzenáře. Avšak budoucí útlocitná teta Zdeni jezdila vytrvale s kočárkem pod jejími okny a slovy "Tahle flundra ti ukradla tatínka" rozmlouvala s nemluvnětem i mluvnětem tak dlouho, dokud ze sňatku nesešlo. Nakonec strýc Béda osmiletého kloučka přijal za vlastního. Na rodinu velkouzenáře se zatím nepřestaly sypat rány osudu, zemřela nevinná panna nevěstinka i páni rodiče. Teta Zdeni nelenila, hrob bez dědiců koupila a dala sokyni vykopat. Ach, jak osvědčila své češství. Svému muži povila pak ještě dcerunku, po jejímž původu se soud už neptal. Vyrostla ztepilá, lpěl na ní obtloustlý proplešatělý tatíček továrník i ovdovělá teta s drogérií. U té dokonce od útlého věku vypomáhala v obchodě, přesněji od zavření vysokých škol, aby toto místo náhodou neobsadil starší bratranec student, který v panice onoho listopadu jako tolik jiných nevěděl, kam se vrtnout před strašákem totálního nasazení. Vyrostla přítulná k bezdětné tetičce, když však vlivem historických událostí došlo k rozchodu tetičky s živností a netinu sblížení s nadějným mladým literátem, rozešly se i jejich cesty a teta skončila u nás. Neteř se objevila do tetiných devadesáti ještě dvakrát. Naposled pro podpis k převodu hrobky s prababičkou Vilemínou a strýcem Bédou na její jméno. Podpis údajně nedostala, při vyřizování tetiny pozůstalosti však vyšlo najevo, že patrně ano, protože hrobka převedena byla. Ó mrtví naši, jen dobré o vás.) Babička ptáček rovněž jediná najde v sobě odvahu vyvést v revolučním květnu z pankrácké věznice gestapačku, která prokazatelně vězňům pomáhala. Ví to o ní dědeček kriminální rada na penzi, který tam nosíval dopisy a balíčky, vědí to další muži, neví to však dav na ulici a gestapačku vede babička ptáček.

Babička není pohádková a má své mouchy. Umí se však nadchnout pro brambory a denně večeří "chleba máslem". Jednou mi řekne, že ve čtrnácti přestala věřit v Boha, když přes její úpěnlivé modlitby umřel tatínek. Zbožná však bude ještě dlouho. Taky mi řekne, abych si nikdy nevytrhávala obočí, že je mám moc pěkné, ale řekne to "bramborovým" tónem, k němuž chovám prvotní nedůvěru. Teprve před smrtí výrazněji zešediví. Vlasy má zcuchané dlouhým ležením a při jedné návštěvě v nemocnici jí táta copánek uřízne kapesním nožem. Pak ještě babičce zalžu, že nedostanu trojku z tělocviku a budu mít vyznamenání. Udělá jí to radost. (Pamatuji si tu milosrdnou lež proto, že jsem k ní dospěla sama a proti duchu své výchovy a svého přímočarého a v pravdě tvrdého ustrojení. Lež mě vždy v mém životě zaskočila nepřipravenu a bezbrannou, ať pocházela od jiných či ode mne. Pravdě - v pravdu - jsem slepě věřila. Ale v kterou pravdu? Když na pionýrském táboře po první třídě vyměním hedvábné panenčí šatičky od tety Albíny za nezaobroubený tovární hadřík a při pakování v kamarádčině kufříčku spatřím obé, hluboce mě to raní. Když "zapomenu" tátovi ukázat žákovskou knížku s první špatnou známkou, trucujeme každý ve svém pokoji, dokud nepřekonám stud a svůj poklesek mu nepřiznám. A když zjistím, že můj cholerický nedokonalý třídní pan učitel Fryšný - v jehož pěveckém kroužku zpívám druhý hlas a on mě, omdlévající, snese jednoho dne s pódia v kině Flóra, když výročí VŘSR velebíme jeho tříhlasou úpravou písně Zaleť, sokol, biely vták, přičemž v poslední sloce díky jeho čtení zpíváme "že si krajšic dievčatko nahovoriť ide", protože pan učitel nemá zdání o slovenském komparativu - pokoutně a placeně připravuje ke zkouškám na střední všeobecně vzdělávací školu dívku, která na ni očividně nemá, jak se však ukáže, spíše má co dcera, byť rozvedená, pozdějšího národního umělce z těch, co zapadnou, raní mě to natolik, že ho za několik let na ulici nepozdravím a přejdu kolem s uraženým výrazem zhrzené milenky, jejíž protějšek dobře ví, proč se tak děje. Nechápe chudák nic a mé neochvějné právo se poněkud otřese, leč nepadne. Nikdy už ho nepotkám.) Zalžu pak i babiččině sestře, tetě Růže, nechám ji při tom, že pojedu na stipendium do Kanady se svou láskou. Přeje mi to po svém zpackaném neplodném životě, který se vpadlý do obrysů kostlivé pánve přede mnou odhalí pod nemocničním andělíčkem, když jí v místnosti plné návštěv dávám mísu. Pomyslím při tom na její stařeckou svéhlavost, jež bratrově dívce ve dnech naší idealistické srpnové brigády na chmelu roku osmašedesátého nedovolovala minimum soukromí pro omytí nečistého těla? Kolik pokoření musela tato tělesná schránka zažít, aby takto zrohovatěla? Babička však, když ji v noci probudí ze sna telefonní žertéř a záhrobním hlasem hučí jí do ucha "Umřeš, umřeš", opáčí "A ty taky" a jde zase spát za doprovodu tichého pochrupování. Babička ptáček, staromódní měštka, i když od čtrnácti let sedící v pokladně na nádraží, z níž jednoho nedělního rána podává lístek dědečkovi spěchajícímu na už už odjíždějící vlak. Ví dobře, kam jede na výlet, těm druhým už lístky prodala. Tímto činem se k ruce za okénkem přidruží tvář, ne už mladinká a ve své těsné blízkosti na krku poznamenaná - stejně jako hrdlo tety Růži - jizvou po dětské skrofulóze, léčené v sanatoriu na Košumberku. Zde je výhybka, jež svede dva osudy na jednu kolej, ačkoli dědečkovo furiantství slibovalo zcela jinou cestu, počínaje studiem medicíny, na něž si měl vydělávat jako vychovatel v zámožné rodině a jež omezil na žertovné scénky s kostlivcem padajícím z kufru podaného dnem vzhůru ke kontrole na potravní čáře u Koňské brány, hlava lidská po hlavách kočičích se kutálí. Pak tedy válka a babiččino naslouchání právům a syn a zase válka. A ty brambory. Které po mamince zdědil můj táta, slabost pro odstrkované silnými a současně pro vše zahrnující řád, po válce pro některé Němce, později pro některé Rusy a ještě později pro stranu, tu, co mu na vrcholu své pokrokovosti, kdy ji neznal, pokládala více než stébla křížem přes cestu, křížem navštěvovala. Čestný konzervativec, muž institucionovaného řádu na straně opovrhovaných silnými, na straně nepravdy, protože ta je v opovržení největším, řád však má, byť sebekulhavější. Sisyfovské úsilí podepřít svou vůlí neudržitelné, nevyhodit ani kousek jídla, jako by přiznání jeho zmaru působením plísně či hniloby bylo osobní prohrou stvořitelovou, jako by jeho konzumací za cenu fyzického ohrožení bylo lze popřít skutečnost, vírou a obětí spasit.

1981- 1983

Chožděňje po mukam (Pouť k pomukání)

V tom zvláštním uspěchaném období před Vánocemi, jemuž se říká advent, aniž to vím, a které tolik miluji pro jeho vůně plechů s cukrovím, pro přesné obrysy formiček na vykrajování, jejichž perníková silueta se nikdy nedokáže vtěsnat do strohého kovového rámce bez očí - vážné to chyby v mém dětském vnímání ptáčků, králíků a ryb - a přes mámino chtěně rozumové ustrojení překypuje barokním nadouváním, jen tak tak drženým hladkostí vaječného povlažení mašlovačkou (toto jazykové spojení je pro mne syntézou přísně puristických vlivů antiklerikálního rodu mámina a germanismy už z principu zavánějící mluvy vlažně katolické pratety Boženy, která dělává škvarkové placky a lahodné koláče za hříšného užití půl lahve oleje, a přece se proti všem zákonům životosprávy dožije devadesátky), v tom zvláštním období krátkých odpolední vystlaných na svém sklonku sametovou tmou s hvězdami přívětivých lamp na mém dětském nebi, protože mám koho se držet za ruku, vyráží s námi máma pod záminkou předvánočních obchůzek, zaštítěna ve své touze po svobodě předmanželských přátelství jejich lidumilným určením, na prapodivnou pouť, jejíž zastavení ve mně budí směs posvátné úcty a neurčité náklonnosti k bytostem, jimž ne zcela rozumím.

Spojujícím článkem příbytků, které společně navštívíme, a jejich obyvatelek je podstatná zvláštnost: jsou to prostory bez dětí, a tedy bez hraček. Jsem na tento aspekt citlivá jako na neexistenci očí u perníkových formiček či u schematických postaviček, jež zabydlují strojírenské fantasmagorie bratra Petra, urážejíce můj primitivně panenkovsky antropocentrický systém. Mezi bezdětné příbytky ostatně svým způsobem patří i vilka tetičky Bětušky kousek za Prahou, která na průčelí nese mámino jméno a kam jezdím moc ráda: tetička pokaždé spráskne ruce, prohlásí, že o naší návštěvě věděla, protože se ráno klepla do brňavky, pak si otře pusu v kulaté babičkovské tváři hřbetem ruky a všechny nás po řadě políbí včetně mého táty jakožto jediná cizí žena, jež se honosí touto privilejí. Přitáhne si při tom jeho hlavu do své přízemní výšky a on se nevzpírá. Když pomine prvotní radost z přivítání, je mi uvnitř záhy těsno, vyrazíme tedy se sestrou na miniaturní smutný dvoreček z udusané hlíny a s králíkárnou a tetička nám do hrubého vozíčku s ojí narychlo udělá panenky z hadrů, které mají provázkem přiškrcený krček a šátek na hlavě, bezruké tělíčko skrývají pod dekou, ani ony však nemají oči. Vím, že tetičce zemřel na tuberu jediný velký syn a mámě jediný a krásný bratranec, třebaže nedohlédám rozměr tragédie v jeho pokročilém věku pětatřicátníka. Vím taky, že tetiččin muž, kterého jsem neznala, dělal cizeléra u Anýže, kde se cizelovaly Schnirchovy trigy na Národní divadlo, že nejen zajistil Bětušku, která ve třinácti přišla do Prahy sloužit, ale také vydržoval na studiích svého švagra a mého dědu a že nějak souvisí se soškou kováře s opravdickým malým kladivem vedle kovadliny i s miniaturou svatého Jiří, která stojí u nás na vitrínce a ve větším na hradním nádvoří. Milá tetička Bětuška. Svůj devátý křížek dotrpí v úděsných bolestech v obrovitém sále na Františku, jehož rozloha snad existuje jen v mé zjitřené paměti, splývajíc s představou nekonečné řady lůžek v polním lazaretu či klášterním dormitáři. Adventní pouť však mimo Prahu nedosáhne, tetička Bětuška je jarní.

K zastavením pražským náleží Drahuška. Je to mámina krásná přítelkyně, někdejší dědova žačka a zároveň naše učitelka, což ve mně budí dojem nepatřičnosti, neboť toužím po nerozkolísaném řádu, pohříchu skýtaném realitou padesátých let. Drahuščin příbytek je přehledný a nepřítomnost hraček na mě působí až bolestivou prázdnotou. Přehlednost se ještě vystupňuje Drahuščiným pozdním sňatkem. Zaslechnu od mámy, že její novopečený puntičkářský muž má po dohodě vlastní zubní pastu, protože se nedokáže smířit s nedokonale vymačkanou tubou, jak ji odkládá jeho žena, která díky přehlednosti norimberských zákonů jakožto míšenka ženského pohlaví unikla na rozdíl od matky a bratra transportu, protože byla v pořadí až po válce. Tento příbytek zůstane v mém třídění do jisté míry bezdětný i po narození miminka, snad proto, že do něho nikdy nevstoupí matečný chaos. Ten Drahuška provždy uzavřela v sobě, jím bude o mnoho později živit svou vůli k životu po operaci mozku. Když potom s poukazem na paruku usedne před zrcadlem ve vyhlášeném kadeřnickém saloně, dáma z vedlejšího křesla pohlédne na její rovnoměrně obrůstající ušlechtilou lebku a zeptá se: "Promiňte, madam, kde vás stříhali?" V Střešovicích-Birkenau, ach madam.

Naši pouť s mámou ovšem matečný chaos cele obestírá. Vyznačuje se vedle přítmí šámbrovanou teplotou velkorysého mateřského lůna, a jeho atributy, podobně stabilními jako atributy světců, jsou jablka a marmeláda z černého rybízu. Trochu se za ně stydím pro jejich obyčejnost a podezírám příjemce těchto neměnně vypočitatelných darů z pokrytectví, když pravidelně dávají najevo nelíčenou radost - z čeho? Snad z řádu ročních dob, dospavších do neokázalých jablek z podhorských strání u druhdy pradědovy chalupy, a z rukodělného vyústění úrody černého rybízu, jehož pramálo vonnou podstatu začnu chápat také až na pokraji dospělosti. Je to něco jako mámina nenalíčená tvář a povolání "v domácnosti", jež jako jedna ze dvou ve třídě provinile vyplňuji do kolonky školního dotazníku, jako nenáviděná věčná diagnóza "nachlazení" na omluvném listě v žákovské knížce, degradující mě v penicilinovém pokolení na reziduum zašlých časů, nadto nucené vyčleňovat se z masy i při školní prohlídce doznáním dalšího domostředného poklesku, že mě totiž "ošetřuje tetička", která mi právě penicilin tvrdošíjně odpírá. Z pout rybízové marmelády, jež kupodivu nikdy nebude nahrazena českou "zavařeninou", ačkoli v onom slovním spojení se sváří rybíz s poněkud exotickou kdoulí, kořenící v podobě "kdoulové zavařeniny" staré překlady z buržoazních literatur, z marmeládových pout se nelze vymanit. Ba v těchto sladkých osidlech uvízne, doslova sednouc na lep, i konečně naprosto cizí a nerodinná zubní lékařka, přiřknutá nám zprvu školou, a vbrzku přelétavou institucí zase opuštěná, což pochopitelně zdaleka nelze říci o našem věrnostně založeném rodě, protože ona přísně vyhlížející starší dáma nás v předtuše věčnosti rybízového koloběhu v přírodě, který ji, stařičkou a po léta již jezdící přímo ke zdroji za čerstvými plody, dokonce přežije o zbytek života jejího ještě staršího manžela šarmantně akademického formátu, ona dáma tedy nás, cizí děti, prostě prohlásí za svoje synovce a neteře a mně znovu není dáno vplynout do socializované anonymity neindividualizované státní péče, znovu vyčnívám odlišností, podepřenou tentokrát dokonce lží, jež vyplynula ne snad z tržních vztahů, ale z pouhopouhé lidské sympatie, která je nemenším přežitkem minulosti.

Zbytečno dodávat, že příbytek paní doktorky, do něhož periodicky pronikáme zvláště od časů, kdy odešla do důchodu, je bezdětný. Trpí navíc onou neukončeností a porušenou rovnováhou, jež provází mnoho prostorů našich zastavení, protože byl zmenšen řezem. Shodou okolností sousedy v těchto případech bývají ohleduplní lidé, mně nicméně utkví veliký prostor salonu s koncertním křídlem, kde z prostředka vyrůstají nepoužívané nepoužitelné dubové schody se sloupkovým zábradlím, které nevedou jinam než do stropu, protože další podlaží vily obývá jiný nájemník. Takto vytržen z kontextu působí salon nepatřičně svým prostorem, jehož se náhle nedostává na věci podstatnější, jako kdyby se osamoceně skvěl ve výši třetího patra činžovního domu demolovaného zemětřesením či výbuchem. I když to ještě nevím, připadám si tu jako voyeur nedomyšlené amputace, kde odňatá končetina je pro svou relativní velikost zaměněna s trupem a na její periferii se pak transplantovány nesourodě krčí nezbytné orgány, jako srdce a mozek, kuchyně a ložnice. Fungující organismus totiž z obydlené plochy nedělá rozloha, nýbrž strukturovanost. Tento druh příbytků mi připadá nestoudně obnažen a já trpím závratí za jejich zranitelné obyvatele, kteří jako by si ani neuvědomovali, že jim byla odňata stěna, a ve své hrdosti se pohybují na pokraji zející díry všem na očích naprosto přirozeně, nemajíce co skrývat.

Rovněž byt na smíchovském návrší je postižen anomálií. Jeho dvě části jsou jako siamská dvojčata propojeny společnými orgány a zvonek u dveří je třeba tisknout smluveným způsobem. V prostorném pokoji s arkýřem, který kontrastuje s vařičem v předsíni a možností užívat cizí-svou kuchyň, protože sousedi jsou nesmírně hodní, tu bydlí šedovlasá paní, na niž je třeba křičet, protože nedoslýchá. Bude pro mě nadlouho ztělesněním dámy, a popřením dědičnosti modré krve, když se dovím, že je dcera výpravčího. Obestírá ji nejen hluchota, ale i oblak modravého dýmu z věčné cigarety, již kouří s elegancí, která ji v tomto mrzkém zlozvyku omilostňuje. Hlas má trochu drsný jako vznešená cizinka z neznámých krajů, štíhlou nohu klade přes nohu a odříznutá kuchyně její celistvost kupodivu vůbec nenarušuje. Její bytí je v tomto zvláštním prostoru nad městem, v modravém oblaku, který je pro mne už z principu nedostupný; v kuchyni a dole se pachtí lidé obyčejní, míjejíce ji stejně nevidomě jako pamětní desku s datem válečné popravy jejího diplomatického manžela, dcera navěky utkvělá v dětství rozumu žije prazvláštně šťastný život v ústavu u sestřiček, posílajíc na dostupné adresy nekoherentně přesné gratulace k svátkům a narozeninám spolu s dlouhými výčty přesně utříděných rodinných příslušníků a vášnivě sbírajíc jejich fotografie, svatební, promoční a úmrtní oznámení. Ani z tohoto pokoje, uzavřeného do modravého ticha, není pro děti úniku a máma jednou s hrůzou pozoruje, jak bratr během návštěvy systematicky plení mísu vánočního cukroví až do úplného vybílení, nechápajíc ve svém zaujetí dámou, že jiné cesty nebylo. Ve snaze zachytit se na strmém svahu tohoto světa upneme se k adoraci malé dřevěné figurky okřídleného andělíčka na lyžích, slynoucí oním zašlým nevkusem dvacátých let, jenž z ní činí předmět jakési provokativně nové estetiky. Hrát si s ní nejde, nakročení lyží bylo navěky ustáleno v jediném možném pohybu, ale pro mne tady představuje jediný náznak panenky, byť v karikované podobě. Jednou si andělíčka hamižně odneseme, neprotestujíce po návratu domů proti jeho umístění v depozitáři vitrínky, protože na hraní jednoduše není a jeho kouzlo pominulo vynesením z jeskyně. I na jiných návštěvách se nám dostane dárků podobného druhu. A já si provždy zapamatuji to bezmocně přátelské gesto dospělé osoby, která se jím vydává dítěti všanc, vyjevujíc hmatatelně svou nespojitost s přítomným dětským světem, ač dává přitom často ze samého těla vlastního nepřenosného dětství.

Z šera se vynořuje podivná, v půli ohnutá postava s holí, jejíž mírný úsměv rámují rovně zastřižené nenakadeřené vlasy, korunované zoufale nemoderní hnědou rádiovkou s anténou. Ten úsměv, který ona bytost ze svého přeloženého bytí vysílá směrem vzhůru i k nám dětem, vychází jakoby z dávnověku mámina předválečného dětství. Nikdy nepochopím, že tato petrifikovaná zkomolenina dvacátých let mohla být tělocvikářka. Nevěrohodnost zařazení máminých přízraků minula, trčících stejně jako její "v domácnosti", zvyšuje ještě to, že je spojuje příslušnost ke společenství, které není, čehož jsou živým-neživým popřením. Tohoto přízraku se však bojím. Usmívá se tak bezbranně, boty bez podpatku působí stejně nepůvabně jako staropanensky nemoderní jméno a vyholený zátylek, pod baretem tolik vystavený napospas světu - bojím se ho, protože se o něj bojím. Je tak očividně jiný.

Konečně sestupu do přátelského podsvětí se rovná cesta za Pepičkou. Nejprve se tramvají spustíme z výšin vinorodé čtvrti dolů "do Prahy". Nevím, kde vystupujeme, protože vše mi splývá v tajemném šeru temných staroměstských ulic, jejichž rozpletením pro mne jednou skončí nekonečnost dětství. Přitom nejspíš postupujeme po samém obvodu bludištního klubka, protože do křivolaké Karlovky se vnoříme od mostecké věže. Snad více než tušení nikde nekončící spleti na mne působí fyzický pocit neprobádané tmy, obskurních zavřených krámků a jinakosti domů, v nichž přece nemohou žít děti, vždyť cesta odtud do školních lavic mi připadá stejně neurazitelná jako tatáž pouť z venkovských samot, které v mých představách nelze oddělit od času věčných prázdnin. Z příšeří ulice se však záhy pohroužíme do přítmí ještě výraznějšího vzhledem k tomu, že v krámku, do něhož vstoupíme, se svítí. Petrolejkou? Svíčkami? Odleskem plynového kandelábru? Je tu cítit kůže a ta mému chřípí nevoní, snad že jsem ještě příliš blízko živočišnému tepotu stažených zvířat. Zpoza pultu, pro mne však z hloubi odložených kožichů či svlečených kůží, které tu čekají na vyčistění nebo na majitele, se vynoří kulaťoučká malá paní s tváří jako měsíček, ve které plavou oči, slzící dojetím, nad legrační žabí pusinkou roztaženou v úsměvu, celá mi přijde roztomile umolousaná jako její vesele hýkavá mluva s jazykem trochu přišlapávaným v mazlivých sykavkách i jako samo jméno Pepička, dojem z ní mám pokaždé neurčitě klotový a drdůlkový, tak nějak si lichotivě představuji vetešníka, nevědouc přesně, co tomu slovu podsunout. Dodnes jsem se vnitřně nevyrovnala s pozdějším poznáním, že Pepička patřívala k pražské honoraci, pocházela z velkostatkářského rodu s polnostmi na Žitném ostrově a že spolu s milovaným mužem kdysi vyvdala vedle potraceného básníka luxusní pražské rukavičkářství. Pepička nás všecky olíbá, zanechávajíc jakoby třpytnou stopu slin, jež není o nic odpudivější než stezka značící pouť dobráckého hlemýždě. Pak se její široké srdce, jemuž hemofilie odepřela mateřství a jež se jako všechno u ní včetně cév a očních víček jaksi nedovírá a přetéká, začne dmout k prasknutí v touze rozdat se, cítím to dmutí slibující ráje, teď, teď přijde ten zářný okamžik, kdy se naše dětinná srdce najdou v naprostém souznění... Fanynka sáhne do zásuvky a vytáhne dva páry pětiprstých stažených kůží, co platno, že bílých, jsou to umolousané stažené kůže, schlíple visící a čpící smrtí, odspodu ukazují surovou barvu, ani podšívku pro zdání umělosti nemají, nic než ta nahá kůže života... "Na, ať máš jednou pro děvčata do tanečních."

Domů se navracíme obohaceni nesdělitelným tajemstvím pouštních světů, jimž porozumím až po letech.

6.- 8. 3. 1994