Denis Molčanov

Jak daleko k Babylonu

Já v náruč nabírám si víc, než mohu snést

jsem vychýlená světem

výtvorem z žebřů, pián, schodišť vytesaných do kamene

všežravým světem zubů, v němž i hlemýžď obecný

vyjídá si srdce z lesa

jako ty a já, ač lidé, sžíráme se v noci

přesto já v náruč nabírám si víc, než mohu snést

The Goose Bath (2006)

Představovat Janet Frameovou (1924-2004) jako položku ve slovníku anglofonních spisovatelů - novozélandskou prozaičku a básnířku, autorku třinácti románů (z toho dvou pohrobků!), slavné třísvazkové autobiografie, tří povídkových a dvou básnických sbírek, držitelku mnoha prestižních literárních i civilních ocenění - by v prostředí, jež její osobu a dílo nezná, bylo jistě namístě, ale v mých očích jen dalším potvrzením faktu, že ani sebepečlivější vyjmenování atributů nás k poznání nového nepřibližuje, naopak utvrzuje v původních encyklopedických jistotách a zbavuje posledních záchvěvů zvědavosti. Jedinečnost této české premiéry by mohla být proto příležitostí, jak fascinující autorku Laguny přiblížit z úhlu méně obvyklého, poměrně úzkého, avšak zcela zásadního pro přechod do Zrcadlového města, jak nazývala svět, jehož vize ji neustále zaměstnávaly v poezii a próze. Janet Frameová totiž patří mezi duše, jejichž posedlost tvůrčím viděním je natolik závažného charakteru, že se od něj nenechá vyrušit ani za cenu vzdálení se od světa, nutkavé potřeby samoty, ticha, v přítomnosti psacího stroje, svého kocoura a jediného jmění: neodkladné touhy posouvat nepostačující slova stále blíž k nevyslovitelnému.

Vydobytí si této svobody bývá zdlouhavé a bolestné. To je přece normální, mohli bychom cynicky říct, kdyby to v jejím případě neznamenalo ztrátu svobody osobní, deset let za zdmi novozélandských psychiatrických léčeben na starý způsob, bez psychofarmak, s elektrošoky a lobotomií, téměř spáchanou na osobě, která - podle dnešních měřítek - "trpěla" pouze neobvykle silnou, krajní osobností obdařenou hlubokým vnitřním světem a zápasící s banalitami, jež se tehdy ve společnosti poklidné, britské, samovládné kolonie od dívek jejího věku očekávaly. Ne všichni se takovému předurčení s nadšením oddají, někdo se brání násilím, někdo zmateným útěkem. Někdo se v jistou chvíli zhroutí, nebo začne psát, někdo obojí...

Který svět?

Janet Frameová se narodila jako třetí z pěti dětí, v třetí generaci skotských přistěhovalců na Jižním ostrově Nového Zélandu. Její dvojče se porodu nedožilo. Sama se o svém dětství prožitém převážně v bídě velké hospodářské krize nevyslovuje s hořkostí, vzpomíná na několikeré stěhování po ostrově kvůli přeřazování jejího otce, strojvůdce, na nová působiště a na starostlivou, ustaranou maminku, přesvědčenou kristadelfiánku, pro niž byla přítomnost andělská na denním pořádku, stejně jako další, prosté milosti rodinného kruhu naplněného láskou. Svou radost maminka nacházela v četbě, skládání veršů, písniček a - jak bylo v té době ještě zvykem - v zasílání svých dílek do místních novin v naději, že je otisknou v rubrice Od našich čtenářů. A nutno říci, že si jak ona, tak i ostatní Frameovic děvčata v tomto ohledu vedly velmi dobře. Možná právě toto zcela přirozené podhoubí vysvětluje onu velmi bezprostřední lásku a zapálení pro literaturu, vážnou i tu lidovější, vlastně bez rozdílu, i touhu "zasvětit život psaní" po vzoru Katherine Mansfieldové, u jejíchž rodičů byl někdo z Frameových ostatně kdysi na službě... Nahlížení na svět má to malé děvče překvapivě nerozostřeno klišé přetrvávajícími v jisté "dětské literatuře", Janet v knihovně velmi záhy zabloudila k policím pro dospělé... Rozdílnost světů, které byly před ní předkládány, a těch, jež prožívala uvnitř, si začala uvědomovat velmi záhy a svědčí o ní již první ze vzpomínek (2., 3. rok věku?) v její autobiografii:1

Nejživější vzpomínkou, kterou v sobě z té doby nosím, je doběla zaprášená cesta za našimi vraty, mokřiny (kterým jsem říkala "mořiny"), jež mě naplňovaly hrůzou, protože mi bylo neustále kladeno na srdce, abych se k nim nepřibližovala, a ta zvláštní, nepřirozeně zelená tráva kolem a kam se podíváš hustý porost plevele, připomínající vnitřnosti kaučukového míčku, a zlatá šelmička v sametovém plášti pasoucí se poblíž ohrady - s tím mám spojený obraz sebe oblečené do nejdražšího ze všech mých pokladů - zlatých sametových šatů, kterým jsem právě říkala "šelmí". Takže si vzpomínám na šedivý den: stojím u vrat a poslouchám vítr v telegrafním vedení. Právě zažívám svůj první pocit smutku, toho, co je vně, nebo aspoň to vypadalo, že přichází z venku, ze zvuku větru naříkajícího v drátech. Podívala jsem se na prašnou cestu, nahoru i dolů, a neviděla nikoho. Vítr se hnal přes nás, z jednoho místa na druhé, a já tam stála, uprostřed, a naslouchala. Cítila jsem tíhu smutku a samoty, jako by se právě něco stalo, nebo začalo a já o tom věděla. Nemyslím, že bych na sebe do té chvíle někdy nahlížela jako někdo, kdo se dívá ven, do světa - do té chvíle jsem měla za to, že já jsem ten svět. Jak jsem naslouchala větru a jeho smutnému zpěvu, najednou jsem pochopila, že naslouchám smutku, který se mnou nemá nic společného a patří již světu.

Velmi zjednodušeně řečeno, ve školním - even more british - prostředí novozélandského maloměsta první poloviny 20. století byla soutěživost, nutnost excelovat, získávat uznání a ocenění stejně neodmyslitelná jako školní uniforma, na jejíž obnovu Janetiny rodiče mimochodem často ani neměli (panovačný otec to považoval za zbytečný výdaj). Nespoutanost básnického génia, jak ho sama chápala nejen ze své četby, ale i z příkladu vlastní matky, již zde narážela na povinnost uniformizace, kategorií, s nimiž se mohou ztotožnit ostatní: prastaré dilema školní disciplíny, ověřitelnosti učiva versus zpracování do vlastních prožitků, slov, zkušeností. Zdá se, že v jistých sešněrovaných dobách je encyklopedická srozumitelnost jediným kritériem pochopení, a to i v tak volných disciplínách, jako je umění a poezie:

Nakonec jsem si Montgomeryho knížky od Anny půjčila a líbily se mi, zvláště všechno, co odkazovalo na tu Anninu "imaginaci". Aha, takže takový měl člověk být, pokud chtěl "mít fantazii", "bohatou představivost" - to aspoň říkali o jedné mé spolužačce ze třídy: zasněná, poetická, s hlavou v oblacích. Jenže já, navzdory všem svým touhám, jsem zůstávala - i když nespokojená - nadále ve světě faktů, spíše doslovném než poetickém. Toužila jsem po představivosti, která by se zmocnila právě faktického světa, která by jak blesk rozzářila obyčejný život v naší Eden Street (holuby z Glen Street, naše švestky, borovice, co jsme zasadily, rokli, naše životy, království moře), zkrátka abych nebyla nucena přecházet do "jiného světa". Zásadně jsem odmítala, že k tomu, abych naplnila své tajné přání stát se básnířkou, bych musela celý život plnit svou představivost slavíky, a ne ptáky od nás, běloočky nebo pávíčky. Já jsem chtěla, aby tím "jiným světem" nebylo nic jiného než právě realita mého života.2

Janet Frameová vyrůstala v prostředí a době, které samostatnosti, nebo dokonce nespoutanosti dívek nijak neholdovaly. Po studiích na střední škole nebylo pro nedostatek prostředků studium na vysoké škole možné, u Frameových to ani nebylo zvykem. Nejvýše se na pomyslném akademickém žebříčku dostala jedna z "kanadských sestřenic", učitelka, bylo proto jen správné, že se o stejnou kariéru pokusí i ve škole velmi úspěšná Janet: "Svou nepotlačitelnou touhou někam patřit jako bych usnadňovala cestu všem, kdo chtěli v mém životě o něčem rozhodovat."3

Pomatení jazyka? Pomatení mysli?

V roce začátku druhé světové války prožívá Janet velmi těžké období, její dospívání poznamenala ztráta milované sestry Myrty.4 Z toho následně plynuly dlouhotrvající stavy sklíčenosti, mlčení, uzavřenosti. Její psychický stav se sice zlepšil změnou prostředí, když se kvůli studiu na dvouleté pedagogické škole přestěhovala na byt k tetě do Dunedinu, ale kolotoč pochyb o učitelské dráze, strachu z nepříznivých soudů pedagogů a dalšího uzavírání se do sebe se zanedlouho spustil znovu. Do maličkého pokojíku u tety se v tu chvíli nastěhovala i její velmi extrovertní sestra Isabelle, k tomu se Janet bláhově zamilovala do mladého odborného asistenta, na jehož univerzitní přednášky psychologie docházela. Právě jemu se svěřila se svými "černými myšlenkami", včetně přání skoncovat se životem. John Money si ji bere pod ochranu a jako čerstvě promovaný doktor psychologie se snaží s Janet navázat terapeutický vztah, jeho "pacientka" ovšem na konzultace dochází úplně z jiných důvodů, je jím poblázněna, přenos je dokonalý, ani jeden to bohužel zatím netuší. Janet se opájí úsměvem, který jí na přednášce občas věnuje, je šťastná z jeho pozornosti, v opačném případě se topí v smutku; delší přerušení jeho přednášek následuje více než symbolický pokus o sebevraždu (krabička aspirinu), který dr. Money bere velmi vážně a sleduje ji - k Janetině radosti - ještě bedlivěji. Padá první diagnóza, nová, ale již populární ve své době: schizofrenie.

Do té chvíle mě život nabádal k představení, způsobům, jak získat uznání na základě správných odpovědí, vyřešených rovnic, vhodných projevů "inteligence" a "odlišnosti". Obvykle jsem se styděla za svoje oblečení, pořád mě vytáčely moje kudrnaté vlasy a pozornost, kterou jsem jimi přitahovala, a dokonce i naléhaní těch, kteří mi radili, abych si je "nechala narovnat", jako by představovaly nějakou hrozbu. V konverzaci jsem se zadrhávala, nebyla jsem vtipná ani zajímavá. Byla jsem obyčejné šedivé ptáče, které trávilo svůj život tím, že se světu neustále snažilo ukázat svá dvě tři rudá pírka, která jsem měnila jen podle toho, co mi připadalo vhodné. Když jsem byla malá, učila jsem se zpaměti množství hádanek, dlouhé úryvky z básní a prózy, matematických rébusů, a nyní, abych zapadla, nosila jsem své úchvatné šaty schizofreničky.5

Ačkoliv si je Janet vědoma, jak mistrně se svými "symptomy" manipuluje, nebo právě proto, její stav se nelepší. Na začátku nového školního roku Janet uteče z inspekce uzavírající její pedagogický kurz - nastávající učitelka ponechá inspektora ve třídě spolu se svými žáky, pod záminkou vyjde ven a již se nevrátí. Následně se Janet pár týdnů vůbec neobjeví na konzultaci, namísto toho posílá dopis, v němž vysvětluje:

Jsem hlemýžď. Na začátku jsem byla šťastný hlemýžď. Byli lidé, kteří mi chtěli pomoci k tomu, abych ze své ulity vystrčila hlavičku a lezla si - s očima na stopkách - záhony fazolí a mrkve a ředkviček. Jenže já jsem lekavá a jaro není pořád a vítr venku často prudce švihá doběla. Tak proto se vracím na původní místo svojí mysli - můj tajný svět zelných cestiček, kde se budu o samotě živit jen svými zelnými listy fantazie, a i když nebe mého světa občas zčerná hejny drozdů, zůstanu hlemýžděm zakřiknutým, který si své tajné hlemýždí volání či myšlenky nechá jen pro sebe. Do školy se nevrátím. Hlemýždi nemohou být učiteli. Odejdu z Dunedinu, jak jen budu moci, a vydám se na cestu, na tu dlouhou, dlouhatánskou cestu, řekl by T. S. Elliot. Svůj domek budu mít na zádech [...].6

Z podrobných poznámek dr. Moneye se dozvídáme, že po Janet bylo vyhlášeno pátrání a že ji našli zbědovanou. Nakonec se ukázalo, že z dlouhé, dlouhatánské cesty na pokraj útesů St. Clair za městem ji odradila vzpomínka na úsměvnou historku o velbloudovi, který nedošel k oáze, protože ho rozbolely nohy. To už byl John Money ve spojení s dr. Malcolmem Brownem z psychiatrické léčebny v Seacliffu. Janet Frameová dosáhla právě plnoletosti a publikovala svou první "velkou" povídku v New Zealand Listener.

Ztracená léta?

Během pozorování na psychiatrickém oddělení dunedinské nemocnice nabývá dr. Money pocitu, že se Janetin stav stabilizuje, pacientka s ním volně komunikuje, uvědomuje si závažnost situace, netrpí náladovými výkyvy, schizofrenické symptomy náhle vymizely. Jenže zápisy nemocničních lékařů směřují jiným směrem, je v nich akcentován první pokus o sebevraždu, příznačná nechuť k práci učitelky, melancholičnost jejího psaní a příliš velký zájem o psychologii, jež není jejím oborem... Je nutné si uvědomit, že moderní psychiatrie byla bezprostředně po druhé světové válce teprve v plenkách, první psychofarmaka se objevují v Evropě a Spojených státech až počátkem padesátých let. Zatím jediným "řešením" je internace neovladatelných jedinců v ústavech, jako je Seacliff, nechvalně známé instituci severně od Dunedinu. Janet by se jí tentokrát zřejmě vyhnula, kdyby nedošlo ke scéně při propouštění z kliniky.

S nenadálou vyhlídkou na návrat domů na mě opět dolehla tíha všech těch světských starostí, nekonečný smutek panující u nás doma a nikdy nekončící dřina mých rodičů, aby sehnali peníze na týdenní splátky za nové peřiny od Caldera Mackeyse a na hypotéku u Starr-Bowketta, jinak že nás zase vyhodí z vlastního domu, a všechny ty hádky doma, a matčino neustálé činění dobra v duchu Strůjců pokoje, a moje vážně se kazící zuby... Když jsem u vchodu na oddělení spatřila matku v těch jejích uboze nejlepšíchšatech, v námořnickém kostýmku s námořnickým slamáčkem s umělou kytičkou na kraji, se stopami strachu v očích (byla jsem přece na "psychiatrii") a obličejem pokoušejícím se o ten její výraz Všechno bude dobrý, věděla jsem, že doma je opravdu poslední místo, kam bych chtěla jít. Rozkřikla jsem se na matku, ať jde pryč. Když odcházela, šeptala nevěřícně: "Ale vždyť je to tak šťastné děvče, vždycky to bylo tak šťastné děvče."7

Nikdo se nezeptal, proč na ni křičela, proč v ní návrat domů vyvolal hrůzu. Místo toho jí byly zakázány návštěvy, včetně dr. Moneyho, byly jí zabaveny všechny knihy, jež jí mohly jen škodit. To byl konec konverzační terapie, začíná léčba natvrdo, jejímž pilířem je tuhá disciplína pod víceméně nepřátelským dohledem zdravotních sester, se vzácnými návštěvami lékařů (na víc než tisíc pacientek v Seacliffu připadali tři psychiatři), dogmatickou vírou v účinnost elektrošoků a v té době zcela nové, avantgardní techniky zvané lobotomie/leukotomie.8 Na doporučení dvou všeobecných lékařů města Dunedinu a v rámci tzv. Mental Defectives Act bylo stanoveno, že "pacient je mentálně vadný, se sebevražednými sklony a vyžaduje dohled, péči a kontrolu pro své dobro a/či v zájmu veřejného zájmu". Na základě matčina reversu podepsal soudce rozsudek a Janet Frameová byla následujícího dne policií doprovozena do Seacliffu. Trajektorie hledání sebe sama, která do té doby táhla Janet vzhůru - ať už se chtěla či nechtěla stát učitelkou -, byla násilně přerušena a zvrácena, řeklo by se v ještě ostřejším úhlu, zcela opačným směrem.

[Prvních] šest týdnů, které jsem strávila na klinice na Seacliffu, ve světě pro mě zcela neznámém, mezi lidmi, jejichž existenci jsem považovala za nemožnou, se mi staly rychlokurzem o hrůzách demence, o místech, kde jsou drženi ti, kteří byli prohlášeni za šílené. Ten pobyt mě navždy odstřihl od dříve přijatelné skutečnosti, od jistot každodenního života. Od prvního okamžiku tam jsem věděla, že se k normálnímu životu již nevrátím, že na to, co jsem tam viděla, nezapomenu. Jako by se život postavil vzhůru nohama tím náhlým rozdělením na "normální" lidi z ulice a lidi "co nejsou vidět", o nichž se mluví jen s výsměchem, smíchem, strachem. Viděla jsem tam osoby s očima upřenýma jako oko hurikánu, kolem něhož se zběsile otáčí jakýsi neviditelný, neslyšitelný mumraj v neuvěřitelném kontrastu s naprostým tichem.9

Tato událost se samozřejmě nezrcadlí jen v rovině životopisné. Proto také onen silný důraz: nejde jen o preventivní, často doživotní uzavírání osob, s nimiž si korektní společnost jinak neví rady, ale o těžko uvěřitelnou, přesto reálnou skutečnost, že právě touto, v zásadě naprosto nepřijatelnou cestou se Janet Frameová dokázala konečně chopit svého daru - do slov vkládat poezii tohoto, nikoliv vysněného světa. U někoho tyto "dětské" touhy zůstanou ostře živé po celý život, tito jedinci bývají vnímáni jako naivní podivíni, zaujatí, odhodlaní, avšak nenapravitelně bláhové bytosti z jiného světa, které občas zavíráme do blázinců, jelikož zkrátka nerozumně ruší. Janet Frameové tak bylo nezávisle na její vůli dáno deset let nahlížet z druhé strany úzké, téměř průhledné (nebo zrcadlové?) stěny mezi duševní normálností a demencí, a přitom trpce zjišťovat nejen, že její neexistující schizofrenie byla doprovodným jevem bolestivého, adolescentního ohledávání vnitřního prostoru a oné tak dvousečné potřeby líbit se stůj co stůj, stejně jako skutečnost, že pozorování světa lidí tam, kde právě stojíme, a jeho vnímavý popis mohou být samy o sobě již literaturou. Odtud je myslím jen krůček k tomu, co bych nazval jistou konstantou v díle Janet Frameové - jednoduchost námětů prostoupených jakoby nenápadnou, postupně se rozrůstající metaforou postavenou převážně na neadekvátnosti slov a vět, které proto přestávají náhle postačovat.

V první polovině jejího pobytu v Seacliffu, v dalších ústavech i doma, kam Janet na pár měsíců na zkoušku pustili, vzniká první literární dílo, sbírka povídek, kterou nakladatel nazval Laguna a jiné příběhy,10 odehrávající se převážně v kulisách dětského světa. Část lékařského personálu sice ve "falešně dětinském tónu a morbidní, zneklidňující tematice" stále viděla výplod halucinací chorobné mysli, když ale tato prvotina měla nejen vynikající ohlas, ale především získala nejprestižnější novozélandské literární ocenění The Hubert Church Prose Award za rok 1951, pohnuly se naštěstí ledy. Bez přehánění lze říci, že Janet Frameová patří k těm několika šťastným, kteří v psaní nalezli nejen životní náplň, ale i existenciální spásu - Janet se o ceně dozvěděla teprve z úst chirurga, jenž ji měl za pár týdnů lobotomizovat: ten naštěstí od operace z pochopitelných důvodů upustil.

Za jiným létem?

Po deseti letech je Janet Frameová ve svých jednatřiceti konečně propuštěna, avšak poměrně dezorientovaná. Útočiště nehledá doma, ale u velkého obdivovatele Laguny, "prvního novozélandského spisovatele na plný úvazek" povídkáře Franka Sargesona. Její mentor - literatuře zaprodaný dobrák od kosti - pečuje ještě o dvě nemohoucí tetičky a starého souseda, přesto bere mladou autorku pod ochranu, za jediné podmínky: musí u něj psát. Janet se vedle staré armádní chatky na zahradě dostává ideálního prostředí k tvorbě, pravidelného pracovního rytmu za psacím strojem (a víceméně nenápadného dohledu pana domácího). Právě v této chatce přijde na svět její první román Sovy přece pláčou.11 Dříve si však její hostitel, tak trochu excentrická postava s mírně paranoidními sklony, umanul, že Janet dostane na nějaký čas z Nového Zélandu, aby unikla podle něj nevyhnutelnému osudu mentálně postižené osoby, změnila prostředí, poznala jiný svět. Rozehrává tedy složitou hru známostí a styků tak, aby Janet mohla nejenom vydat svůj první román, ale aby zároveň získala i co možná nejštědřejší spisovatelské stipendium a s ním i možnost vycestovat do Evropy. O tom, jak vysoké mínění měl o jejím nadání, svědčí i korespondence s Denisem Gloverem, přítelem, který měl oba tyto zázraky zařídit, ale který váhal, protože "finančně podporovat génia je jistě jedna věc, podporovat šílenství je ale druhá". Na tuto poznámku Sergeson namítá, že on Janetin tvůrčí génius považuje za naprosto nevyvratitelný, že však tuto kvalitu zároveň vnímá jako součást jejího břemene a psychických problémů s ním spojených:

Co ji podle mě doslova ničí, je brilantní inteligence spojená s tou pro ni tak typickou jasností vjemů, z níž jde skoro hrůza. Kdyby šlo o průměrnou, trochu vyšinutou holku, která píše z dlouhé chvíle, projevil bych sympatie, ale ne zájem. Jenže ona má tak neuvěřitelně pronikavý vhled, že prokoukne každou literární iluzi, takže nakonec zaujme vždy nějakou krajní pozici morální svatokrádeže nebo literárního kacířství. Je ukázkovým příkladem toho, co se stane, když z psyché vymizí bozi, kteří obvykle nesou lidská břímě, jež jedinec jako takový, sám, neunese. Ona tyto iluze dopředu odmítá, takže se přímo vystavuje prázdnotě a zmatku. Problémy, které obvykle řeší oni bozi, se snaží vyřešit sama. To proto je bláznem a musí jím být - my ostatní jsme ovšem slepí, když nevidíme právě ony nedostatky lásky/harmonie/řádu/smyslu, zkrátka všechno to, co Janet Frameová dokáže svěřit kusu papíru.12

Přesné vyjádření! Právě v této třaskavé atmosféře - nabroušený vhled, osud neúprosný k vidoucím, čeření vějiček a nárazy na fasádu - vznikne tolik vynikajících textů, povídek, básní, románů a konečně i zmíněná autobiografie, proslavená zdařilou filmovou adaptací An Angel At My Table (1990), za kterou mladičká Jane Campionová13 obdrží v Benátkách Velkou cenu poroty. Avšak nepředbíhejme, dobrou zprávou je v této chvíli naprostý úspěch Sargesonovy mise - Janet vychází první román a současně získává stipendium od New Zealand Literary Trust, díky němuž se dostane na dlouhých sedm let do Evropy, převážně do Velké Británie.

Janet Frameová přijíždí do Londýna již jako "zavedená" novozélandská spisovatelka, jenže v polovině padesátých let to pouze znamená, že zatím nepublikovala nic anglicky: Penguin Co. (NZ) tehdy zdaleka není globálním nakladatelstvím - i na starém kontinentě musí Janet rozesílat své rukopisy, čelit odpovědím typu: "autorka nesporně disponuje silnou představivostí a zvláštní poezií výrazu, její dílo budeme nadále sledovat, především až se ukáže, že již plně ovládá svoji angličtinu", ale spíše počítat s doporučením známých, přátel a rostoucího počtu obdivovatelů v literárních kruzích.

Sovy přece pláčou nakonec vychází u W. H. Allena v Londýně v roce 1961, pět let po novozélandském vydání. Následující dny a týdny se objevují první kritiky, většinou kladné, málokdy rozpačité.

Dan Davin z Times Literary Supplement má z Janetiny románové prvotiny Sovy přece pláčou dojem srovnatelný s Virginii Woolfovou: "Román celou svou strukturou připomíná Vlny. [...] O platnosti takového přirovnání jsem přesvědčen, autorka si tuto poklonu plně zaslouží. [...] Slečna Frameová píše tak dobře [...] a s takovou empatií, že nám předkládá knihu vskutku vynikající a jímavou, jejíž kvalita bije přímo do očí."14

Richard Mayne z New Statesman srovnává Janet Frameovou s Katherine Mansfieldovou, ale podotýká, že Sovy přece pláčou mají "jistou syrovost, hranu a odměřenou hořkost, mnohem pronikavější než slabá popíchnutí v povídkách její slavné novozélandské předchůdkyně. [...] Rukopis Janet Frameové se vyznačuje pružností, neformálností, schopností zhoupnout se po sebemenší myšlence, pocitu, a tudíž silnou podmanivostí velkých scén, na hony vzdálenou od odměřené preciznosti i toho nejlepšího, co vzešlo z pera Katherine Mansfieldové."15

Colin Wilson v Sunday Telegraph nachází u Frameové vliv Faulknerova Hluku a vřavy spolu s troufalostí Dylana Thomase. Podle něj je román "spíše příslibem než dokonalým úspěchem, avšak mám-li soudit podle velejemné představivosti, kterou slečna Frameová prokazuje, pak nám bude mít jistě i nadále co říct, doufejme, že brzy".16

Mimo svou první zahraniční publikaci má Janet Frameová na srdci ještě jinou starost (obě jdou, zdá se, stále ruku v ruce): díky zeměpisnému a časovému odstupu, a na popud Franka Sargesona, jenž ji zdálky nepřestává podporovat, vyhledává psychiatrickou pomoc v londýnském Maudsley Hospital, kde si chce za pomoci předních odborníků udělat o sobě jasno. Zde, po několikaměsíčním šetření, placeném naštěstí ze sociálního zabezpečení, které jí bylo v Británii přiznáno, ji doktor Robert Cawley zbavuje cejchu schizofreničky. Na rozdíl od svých novozélandských kolegů nikdy nepovažoval literární obrazy v jejím literárním díle za psychotické či halucinační, za symptomy duševní poruchy. Naopak, v jejích silných metaforách vnímal jemné nuance hlubokého psychologického vhledu a životní zkušenosti. Předchozí diagnózu schizofrenie odmítl jako neopodstatněnou a hovořil spíše o občasných krizích totožnosti či o existenciálním dilematu. Podle něj se jednalo o "velmi inteligentní, citlivou a umělecky tvořivou osobnost se silnou touhou i schopností k slovnímu vyjádření svých myšlenek a asociací. [...] Dlouhé pobyty v nemocničních zařízeních i jejich opakování byly způsobeny tím, co by nazval odvrácenou stranou její jinak nádherné citlivosti. To když se jí zmocňoval svět, jehož surovost a krutost, lhostejnost a samota jako by v jejích očích ohrožovaly krásy lidského ducha - krásy, jejíž vnímání bylo pro ni tak hluboké, že ji vlastně bolelo do morku kostí."17

Teď, když jsem byla zbavena "své" schizofrenie, zůstalo mi jen mé obyčejné já, které se mělo pokusit pojmenovat to, co mě trápí. V tom mě utvrzovali tito uznávaní specialisté, když mi říkali, že mám pouze jedno já, obyčejné či neobyčejné, na tom nesejde: jen z něho mohu o sobě mluvit, že je to vlastně vůbec první příležitost od mé dospělosti. Nic přepychovějšího než taková vyhlídka, přepych skutečnosti. Napadlo mě, kolik lidí žilo a zemřelo, aniž by toho přepychu aspoň okusili. [...]

Jistá sveřepost, vytrvalost jako by mě utvrzovala v právu na jasnou vizi o sobě i o světě. K ní mně pomohla i neobyčejná souhra náhod, setkání, vlídnosti a pozornosti přátel - dospěla jsem k bodu onoho bolestného přepychu, když se člověk pokouší povědět svůj příběh, přepychu domáhat se a konečně dosáhnout ne...ocenitelné pravdy o sobě. Verdikt zněl: ono zcela prázdné úsilí stát se někým, kým jsem nebyla, mohlo vést ke stavům zoufalství a prázdnoty, jež jsem zažívala dříve.18

Posel Zrcadlového města

Skoro by se zdálo, že v říjnu 1963 se na Nový Zéland vrací nový člověk. Nic netušící autorku, kterou k návratu (původně dočasnému) přinutil nečekaný skon otce, v každém případě již před vplutím do aucklandského přístavu překvapil na palubě novinář toužící vyzpovídat "první novozélandskou spisovatelku úspěšnou v zámoří". V její domovině, kde již pár let zaujatě sledovali každou její evropskou a americkou publikaci, se Janet nevědomky stala literární hvězdou, kterou - což bylo v provinčních vyšších kruzích shledáno jako velmi příznačné - musela vlastnímu národu zjevit až zahraniční literární kritika. Během svého pobytu v zámoří stačila Janet Frameová publikovat anglickou a americkou verzi románů Owls Do Cry (také německou), Faces in the Water, The Edge of the Alphabet, Scented Garden fot the Blind, stejně jako další sbírku povídek The Reservoir u Brazillera v New Yorku.

Taková sláva přichází vždy ze všech možných jen ne dobrých důvodů, Janet Frameová naštěstí již udržovala od literární kritiky, ať už jakékoliv, značný odstup.19 Měla za to, že je to důležitý předpoklad k soustavné, ničím nerušené práci, kterou chápala jako přenášení zpráv ze svého milovaného Zrcadlového města - paralela, kterou objevila při svém evropském putování, na španělské Ibize:

Konečně jsem opět usedla za pracovní stůl. Zapsala jsem si pár básní a takových těch dopisů, co posílají okouzlení cestovatelé chvíli poté, co se postavili na pevninu nové země, když všechno září zázrakem. Tím zázrakem bylo pro mě světlo, nebe, barvy olivovníků a starých domů upatlaných a sešlých jako stránky staré knihy z kamene, které postrádaly neposednost staveb na Novém Zélandu, žádný z nich se očividně nebál náhlého zániku způsobeného zemětřesením nebo výbuchem sopky. Ty domy zvedaly se jako staré knihy otevřené na pulpitu země, jejichž stránky se otáčely možná jednou za sto let, jejich jistota spočívala nejen v jejich věku, ale i v jejich otevřenosti. Co však tomu zázraku vévodilo, byla neúnavná jímavost oceánu, který ve svých útrobách uzavíral celý svět ležící mu na březích a vytvářel tak zrcadlové město, na které jsem upírala zraky den co den.20

[...] Věty jako "bylo nebylo jedno velké království... " mají tu moc mě přenést do zrcadlových světů, jejichž populace žije ve světle představivosti, nikoli slunce. Vždycky jsem se nechala vtáhnout, sedala na vějičku už okouzlením z toho, že jich lze dosáhnout právě nepřesnými, možná neexistujícími slovy. Během svých čím dál častějších návštěv v Zrcadlovém městě jsem si uvědomovala rozsah toho pokladu, tak jako mnoho jiných, velkých umělců, kteří ho navštěvovali přede mnou a zase se vraceli, aby se pokusili popsat, co v něm viděli, cítili a poznali. Věděla jsem i o takových, kteří se nikdy z té návštěvy nevrátili.

A já jsem k němu našla klíč - prosté "bylo, nebylo" - k bráně, kterou se minulostí procházelo do přítomnosti a ještě dál, jednoduchými příběhy sbíranými jako kytky u cesty, při putování tam a zpátky.21

Konec Ofélie?

Žít samo sebou neznamená se o životě vyjadřovat,

vlastně je to skoro naopak.

A naslouchám-li velkým toskánským mistrům,

pak žít znamená podávat trojí svědectví - v tichu, žáru, nehybnosti.

A. Camus, Poušť (Svatba)

Janet Frameová je autorkou s neobvyklým, znepokojujícím, básnickým užíváním slova, jehož význam a následné spojitosti ve větách jsou hnány stále hloub, za obvyklý prozaický rámec. Jako prozaička zůstává tedy věrná svému vysněnému "povolání básnířky". "Báseň si jen nemůže dovolit to roští," odpoví později na otázku, v čem vidí rozdíl mezi poezií a prózou. Místo dalších anekdot ze života, zdlouhavého výčtu románů, povídek, básní, bude, myslím, vhodnější "naslouchat mistrům", jak to činí i Janet Frameová, když ve své autobiografii cituje Camusovu Svatbu. Nechme konečně promluvit - v tichu, žáru, nehybnosti - její dílo, z kterého bylo pochopitelně možné vybrat jen pár úryvků: několik povídek z první sbírky Laguna, kapitolu z Tváří ve vodě, bez elektrošoků a lobotomie, platónský rozhovor mezi Věčnou vločkou a Sněhulákem z novely Sněhuláku, Sněhuláku, krátkou pasáž o Grace a jejích potížích s létáním z posmrtně vydaného románu Za jiným létem a několik básní básnířky, jež měla o poezii tak vysoké mínění, že je kromě jediné, první sbírky odmítala za svého života další publikovat.

Poznámky

1] J. Frame, "To The Is-Land". The Complete Autobiography. London, The Women`s Press 1990, s. 12-13. 2] Tamtéž, s. 101. 3] J. Frame, "The Envoy from Mirror City". The Complete Autobiography. London, The Women`s Press 1990, s. 362. 4] Janet přišla o dvě sestry, Myrtle (zemř. 1937) a Isabelle (zemř. 1947), obě, ač vynikající plavkyně, se utopily vinou vrozené srdeční vady. Aby toho nebylo málo, všudypřítomným tématem jejího mládí byla i raná epilepsie jejího staršího bratra George. 5] J. Frame, "An Angel At My Table". The Complete Autobiography. London, The Women`s Press 1990, s. 203. 6] Říjen 1945, M. King, Wrestling With the Angel, a life of Janet Frame. Penguin Books (NZ) 2000, s. 68. 7] J. Frame. "An Angel At My Table", s. 191. 8] Dr. Antonio Egas Moniz, portugalský vynálezce této techniky mechanického oddělení nervových zakončení v bílé hmotě na předním mozkovém laloku, obdržel za svůj objev i Nobelovu cenu za lékařství, psal se rok 1949, tj. čtyři roky po Janetině hospitalizaci. 9] J. Frame, "An Angel At My Table", s. 193. 10] J. Frame, The Lagoon & Other Stories. Christchurch, Caxton Press 1951. 11] J. Frame, Owls Do Cry. Christchurch, Pegasus Press 1957. 12] M. King, Wrestling With the Angel, a life of Janet Frame. Penguin Books (NZ) 2000, s. 139-140. 13] O silné blízkosti, jež její generace pociťovala k textům Janet Frameové, svědčí i úryvek z článku J. Campionové (The Guardian, 19. 1.2008): "První román Janet Frameové Sovy přece pláčou způsobil při prvním vydání na Novém Zélandu v roce 1957 velkou senzaci. Kritici ho oslavovali jako První velký novozélandský román, na který se tak dlouho čekalo, někdo dokonce jako 'mistrovské dílo', jiní ho kritizovali za jeho přílišné experimentování, především se jim nelíbil vnitřní monolog zdůrazněný italikou a to, co nazývali 'depresivním tónem'. Když jsem ho četla já ve čtrnácti letech, ve věku románové hrdinky Daphne, tak mě její temná, výmluvná píseň úplně pohltila:  'S počátkem dne spustí i ptáci a střízlík v mracích si jako dítě cvrliká svoji básničku: tak pípej pipko, pipko pípej píp. A přímo na tom místě bují porost fazolí, hrachově zelená tráva a roj omámeného hmyzu škrábajícího stále výš a výš.' Frameová obdařila Daphne vnitřním světem, úžasnou představivostí, o níž se nám do té doby nesnilo. Totéž posílila ve mně a v tolika dalších náctiletých holkách naší doby: nabídla nám hlas - básnivý, silný, osudový." 14] TLS, 22. 7. 1961, in M. King, s. 217. 15] NS, 14. 7. 1961, tamtéž. 16] ST, 16. 7. 1961, tamtéž. 17] M. King, s. 197. 18] J. Frame, "The Envoy from Mirror City", s. 382. 19] Občas není nad to číst literární kritiky s dlouhým časovým odstupem. Reakce té americké na první básnickou sbírku The Pocket Mirror (Braziller, New York, 1967) nebyla masová, byla však téměř jednotná - sbírka působila jako šitá horkou jehlou, bez viditelné struktury a dokonce i revize - i samotné básně vypadaly jakoby vytvořené ve spěchu. Kritik newyorského sborníku Contemporary Poets tyto pohledy výstižně shrnul, když prohlásil, že Frameová v ní prokazuje nepopiratelný, ohromný talent a doslova nekonečnou představivost, a dodal tuto, podle mě, velmi výstižnou charakteristiku jejího básnického (a konečně i prozaického) postupu: "Její myšlenkový postup neprobíhá abstrakcí, ale přirozeně, obrazem. Její básně jsou proto povětšinou nějakou 'myšlenkou','ideou' ztvárněnou formou volného verše. Jejich slabostí i jedinečností je to, že nejsou ani ryba, ani rak - příliš abstraktní na to, aby vzniklé obrazy evokovaly pevnost, surovost, nezvratnost skutečnosti, a zároveň nedostatečně precizní, takže když na ně nahlížíme jako na ideje, tak spíš než jako rigorózní reflexe působí jako vrtoch podivína. Její verš na druhé straně připomíná slovní zaříkání, přičemž obrazy, které takto zaklíná, vnímám jako projevy její myšlenky, nikoliv síly, s nimiž se člověk musí nutně v přírodě/přirozenosti utkávat. Slečna Frameová má tedy nad Přírodou navrch, ale nemělo by být spíš naopak?" Těmito slovy bychom ale mohli též popsat způsob, jakým Janet Frameová používá metaforu ve své próze. Pozoruhodné je to, že tentýž postup, který byl kritikou často vypichován jako slabost jejích románů - tj. že je příliš obrazná, poetická - jako by v očích kritiky znevažoval i její poezii. 20] Tamtéž, s. 329. 21] Tamtéž, s. 357.

Denis Molčanov (1973), překládá z čínštiny (Gao Xingjian, Mo Yan) a francouzštiny (F. Arrabal,

Ch. Bobin, A. Camus, W. Lambersy ad.).