TéMA | JIří GRUšA • Souvislosti 3/2012


Jürgen Serke / O šťastném bezdomovectví Jiřího Gruši na obou stranách hranice (přeložil Václav Gruša)


Jürgen Serke

O šťastném bezdomovectví Jiřího Gruši na obou stranách hranice

Stárnutí je realita, o níž se člověk musí dozvědět, sotva se jí dobere sám. Jiřímu Grušovi je dnes sedmdesát, a když jsme se setkali prvně, bylo mu - stejně jako tehdy mně - dvaačtyřicet. On, tenkrát autor románu Dotazník, který mu v Praze vynesl vězení, zatímco já novinář z Hamburku, který připravoval cestu k západoněmeckým čtenářům "spáleným básníkům". Pracoval jsem přece na knize, která se tak měla jmenovat; měla vyprávět o básnících, kteří po těch, jež byl vyhnal první totalitarismus 20. století, byli nyní vyháněni totalitarismem druhým.

Ve Spálených básnících ještě žil sen o socialismu. Kniha Nový exil. Vyhnaní básníci byla již mojí labutí písní socialismu. O takovém zpěvu však nechtěla tehdejší západoněmecká společnost kolem Bernta Engelmanna pohnutá Mírovou konferencí, sázejíc na obrození socialismu v NDR, ani slyšet. Wolf Biermann a Reiner Kunze, Günter Kunert a Sarah Kirsch, Jürgen Fuchs a Hans Joachim Schädlich překáželi. Překáželi i exulanti jako Pavel Kohout a Milan Kundera, Joseph Brodsky a Czesław Miłosz , Andrej Siňavskij a Paul Goma, Arnošt Lustig a Sławomir Mrożek, a také Jiří Gruša.

Češi zakusili lekci o socialismu s lidskou tváří na vlastní kůži a duši. Sám jsem jej poznal jako dopisovatel v době "Pražského jara", i jak tu ono lidství nahradily tanky. Pavel Kohout byl od roku 1979 ve Vídni. Režim ho po ročním pracovním pobytu na Západě nenechal se vrátit. Gruša jej, odsunut na Západ koncem roku 1980, následoval. V bytě Pavla Kohouta na Kohlmarktu 1 jsme slavili s Grušou, který tak unikl dalšímu zatčení, silvestra. Nikoli domov či vlast, nýbrž bezdomovectví definuje člověka 20. století.     

Kohout, jemuž je mezitím osmdesát, začínal roku 1945 jako nadšený komunista, a po invazi sovětských vojsk v roce 1968 se stal spolu s katolíkem Václavem Havlem iniciátorem Charty 77, ukazující cestu ven z ideologické katastrofy. Gruša stejně jako Havel nikdy komunistou nebyl. Jeho putovním domovem se stala stejně jako pro Havla bible. "Kdo jednou přivedl anděly z živých obrazů do života, nemůže je posílat zase zpátky na obrazy," píše se v jeho románu Mistr Panny, který s sebou Gruša přivezl jako rukopis do Vídně a který pak roku 1984 vyšel v německém překladu. Řeč je tam o vzpomínkách advokáta Mariána Kokeše, který měl v roce 1949 na ochotnické scéně zahrát anděla. Kdo jako Pardubák Gruša, zakořeněn v katolicismu, zažil po druhé světové válce, jak byl v Československu katolicismus pronásledován, a kdo nezatratil svůj původ, uchýlí se nakonec k metafoře dětství. "To důležité v životě je navazovat,"řekl mi tehdy Gruša. Kdo se vzdá svého příběhu, vzdává se sám sebe.

      A tak vznikl román mezi zemí a nebem, s křídly přitlučenými na nebesa. Román s anděly a padlými anděly, s velikým drakem z apokalypsy v podobě siamských dvojčat Blažkových světoznámých ve dvacátých letech, o kterých psal již Egon Erwin Kisch v Tržišti senzací. S nenadálými existenciálními zjeveními. Vše ve viditelném univerzu se pro Grušu stává emblémem neviditelné metafyzické skutečnosti. A dějiště tohoto románu představoval reálně existující socialismus v jeho vlasti.

      Z distance pozorovatele onoho systému, který zrazuje veškeré hodnoty, je Grušův advokát Kokeš vytržen v okamžiku, kdy se jeho otec po kolapsu ocitá na hraně života a smrti. Šok, který Kokeše vede ke konfrontaci s jeho vlastním životem, dostává podobu dialogu se smrtí - v návaznosti na Oráče z Čech, jehož sepsal Jan ze Žatce na přelomu tehdejších epoch kolem roku 1400.

      Marián Kokeš se pak ve vzpomínkách vrací ke smrti své mariánské mladické družky Janinky, jež zemřela docela mladá a stává se pro něj se svou nevinností projekcí vykoupení. Gruša, který dokáže skrze víru, lásku a naději nalézt cestu z blamáží 20. století k eschatologickým tajemstvím, je tu realistou v původním smyslu: vychází z reálné existence univerzálií, aniž by je hegeliánsky převáděl na nomina, a přitom zvláště univerzálií jako pravda či spravedlnost neužívá po libosti. V pozemském světě má jeho básník jen jedno právo: právo na kreaci vlastní smrti. Lidská důstojnost se zde měří podle vztahu jednotlivce k jeho smrtelnosti.

      Na Silvestra 1980 tedy Gruša dorazil s rukopisem Mistra Panny do Vídně k Pavlu Kohoutovi. Pro exulanty v německy mluvících státech tehdy nebyla dobrá doba. Obdiv k Čechům, kteří se dokázali roku 1968 postavit tak odvážně, vytrvale a rafinovaně na odpor moci, byl už dávno ten tam. Knihy českých autorů, kteří vydrželi jedinečně vzdorovat komunistickému systému od Charty 77 až po Sametovou revoluci, ležely v knihkupectvích jako žok anebo už vůbec nevycházely. Platilo to dokonce pro Milana Kunderu, jehož román Nesnesitelná lehkost bytí musel být nejprve mezinárodně vychválen v USA, než si našel své čtenáře taky v německy mluvících zemích.

      Kdo opustil Československo po roce 1968, mohl moudře pokračovat do Kanady, jako to udělal Josef Škvorecký, do Francie jako Milan Kundera anebo do USA jako Arnošt Lustig. Také Jiří Gruša se po silvestrovské návštěvě u Kohouta rozhodl nejdříve pro roční stipendium v Americe, než ho stesk po domově zavedl zpět do střední Evropy a on se usadil v Porýní a nakonec v Bonnu. V letech před rokem 1989 se z nás stala takřka nerozlučná dvojice. Přijížděl za mnou. Já jezdil za ním. A denně a dlouze jsme si telefonovali, že by se bývala dala zřídit stálá polní linka. Bral jsem Grušu s sebou k spisovatelům, kteří formovali levicové intelektuální klima v Západním Německu. Jeho pohled na svět zakládající se na zkušenostech však nechtěl nikdo slyšet.

      Gruša zůstal v menšině. Já se k této menšině připojil svojí knihou Vyhnaní básníci (1982). Exemplární byla tehdy výtka mého přítele Petra Rühmkorfa, který tuto moji "politiku lidských práv" označil za "mourovatý černý reakcionismus". Dnes je odpor básníků jako Czesław Miłosz, Milan Kundera a Pavel Kohout, Jiří Gruša a Josef Škvorecký, které jsem při psaní své knihy v jejich exilových působištích navštívil, stejně tak neoddiskutovatelný jako jejich světový význam.

      Dnes je každému zřejmé, že tito kdysi na okraj odsunutí autoři vzdorovali jako svědkové pravdy velkým smrtícím mašinériím 20. století. Jejich životy byly a jsou tvrdou lekcí na téma literatury a morálky ve druhé polovině tohoto věku. Byli to právě oni, kdo hájili proti sítím jednoznačnosti, ideologií, systémů jedinečné existence nepochopitelné pro jejich banální konzumerismus.

      U Gruši jsem zažil právě onu vytrvalost ve vyhnanství a ve zkušenosti vyhnanství, kterou se vyznačovali i Spálení básníci. Za tuto zkušenost a za způsob, jímž mi ji nenásilně zprostředkoval, mu děkuji a ve své gratulaci k jeho sedmdesátinám bych chtěl oslovit právě tuto velikost jubilujícího pardubického básníka. Byla v něm vskutku velká koheze v době, kdy ještě věci nebyly rozhodnuty.

      Jiří Gruša v tehdejším Západním Německu "umlčen" nebyl. Umlčet je v němčině totiž aktivum. Dostal stipendia. Jako básník tu však byl dlouhou dobu ignorován. Gruša, v Československu již tehdy významný spisovatel své generace, poslal svůj rukopis Mistra Panny nakladatelstvím Fischer, Rohwohlt a Piper. Dostal jej bez komentáře nazpátek. Nebýt jiného českého exulanta Tomáše Kosty, který řídil nakladatelství Bund v Kolíně nad Rýnem a který neváhal román zařadit do svého programu, jinak specializovaného na naučnou literaturu, byla by Grušova situace více než obtížná.

      Avšak i překlad románu do němčiny byl obtížný podnik. Gruša odrovnal půltucet překladatelů. Najednou se nedostávalo básníků a překladatelů, kteří byli doma v Praze, žili v německo-české symbióze a kteří ve dvacátých letech přivedli svými německými překlady českou literaturu ke světové slávě, počínaje Maxem Brodem přes Otto Picka až po Rudolfa Fuchse. Potom přišel se svými překlady za mnou, češtiny neznalým. Pokusili jsme se z dosavadních verzí udělat verzi definitivní. Beznadějná záležitost. Grušova němčina byla dobrá. Na to, abych pochopil jemné nuance v jeho komplikovaném textu, a o co mu šlo, když mluvil o změnách v dosavadních překladech, však nestačila. Když román v roce 1984 vyšel, nebylo v něm uvedeno jméno překladatele. Přesto bylo zřejmé, že se jedná o dílo století, za nějž jsem román označil ve Spiegelu a v curyšské Weltwoche. Román se nicméně neprodával. Z trhu tak už zmizel dávno, a měl by se konečně zase objevit.

      Aforistik Horst Drescher, kterého umlčovali soudruzi v NDR a na lipském Jižním hřbitově se spolu svou ženou protloukal životem vázáním věnců, formuloval situaci následovně: "Vítězení nám přináší štěstí. Hodně vítězení štěstí a hloupost. Neustálé vítězení hloupost. Prohra nám přináší inteligenci. Hodně proher inteligenci a zahořklost. Neustálé prohry zahořklost." Gruša však nezahořkl. Psal do šuplíku. Překládal básně Petra Kabeše, svého pardubického přítele. V Paříži jsme spolu navštívili kolážistu Jiřího Koláře, který v Praze prodělal těžkou mrtvici a v exilu zpět nabyl plné pohyblivosti. Navštívili jsme spolu lyrika Ivana Blatného, který od roku 1919 vyrůstal dvojjazyčně v moravském Brně. Básníka, který přestál německou okupaci Československa, a nato v roce 1948 uprchl před bláznivým světem komunistů do bezpečí jednoho anglického blázince. "Mluvíte německy?" zeptal se Blatný. "Je to řeč mé babičky. Řeč mých přání. Říkal jsem je v ní babičce." Třiatřicet let po svém útěku do blázince poskytl tehdy tento svým národem zapomenutý básník své první interview. Gruša a já jsme viděli jeho básně, které přecházely z češtiny do němčiny a pak dál do angličtiny. Zažili jsme básníka, který držel svoji starou Evropu pohromadě.

      Nebo jsme seděli v Bonnu u televize a dívali se na zprávy o návštěvě kancléře Kohla v Praze u prezidenta Husáka. U slavnostní večeře seděl vedle Husáka s Grušou spřátelený tlumočník německého ministerstva zahraničí - v tmavém obleku Jiřího Gruši. Švejkovina se podařila, Gruša se přece jen tímto způsobem vrátil domů.

      Vtip to však byl plný zoufalství. Spisovatelovo dilema spočívalo právě v této nepřítomné přítomnosti v jeho vlasti. Mateřština, v které psal, je umocňovala. Řeč jeho dětství se nyní jako nůž obracela proti němu. Gruša se s ostatními nesvářil. Svár byl v něm samém, až se z něho zhroutil, tak že doktoři jeho uzdravení považovali za zázrak. Smrt přemohl Gruša až tehdy, když překonal životní a jazykový zlom a s plným vědomím toho, že jeho slovní zásoba tu nikdy nedosáhne té v řeči dětství, začal básnit německy.

      Sarah Kirsch četla Grušovy německy psané básně, slova na samém počátku, jak je nikdo, kdo vyrostl s němčinou jako mateřštinou, neobjeví. Postarala se o to, aby tato jedinečná poezie mohla vyjít u jejího německého nakladatele Verlags-Anstalt.

      Když vyšla sbírka básní Les Babylon, byl již Gruša velvyslancem nového Československa ve Spolkové republice Německo. Tím začíná kapitola o cestách po stopách T. G. Masaryka, jak se podařily dvěma: Václavu Havlovi a právě Jiřímu Grušovi, který nakonec ještě jako klubový prezident navrátil Mezinárodnímu PENu se skvrnou podléhání politické moci ve 20. století zpět jeho důstojnost.

      V den Grušových sedmdesátin myslím na jeho syna Martina, který v červnu roku 1989 zemřel v Praze. Doktoři mu diagnostikovali těžkou cukrovku, aniž mu, tehdy třiadvacetiletému, předepsali potřebné léky. Ve sklepě jednoho opuštěného domu se Martin sešel s přáteli ze své jazzové kapely. Hráli. Martin Gruša se již domů nevrátil. Zemřel v diabetickém komatu. Bylo to poprvé, kdy mi Jiří Gruša v telefonu neustále skákal do řeči. "Musím do Prahy... Musím do Prahy." Byly to stále stejné věty.

      Byla neděle. Vytočil jsem soukromé číslo Oskara Lafontaina v Saarbrückenu. Žena u telefonu se mě pokoušela zbavit. Pak ale přece přišel, on, který se měl stát kandidátem na kancléře. Německá sociální demokracie měla až do samého převratu skvělé vztahy s pražskou komunistickou stranou. Vysvětlil jsem Lafontainovi, co se stalo a kdo je Jiří Gruša. Nemůže prý nic dělat, mám se obrátit na Petra Glotze. Ptám se, jestli mi může dát Glotzovo soukromé číslo. Ne, nemá je. Má však číslo na jednoho jeho spolupracovníka. Zavolal jsem mu a zeptal se na Glotzovo soukromé číslo. Ne, to mi prý dát nemůže, vše mu však vyřídí. Nestalo se nic.

      Zavolal jsem německému ministru zahraničí na jeho soukromé číslo. Gorbačov právě opustil naši republiku. Ministr tedy měl za sebou víc než dost práce. Genscher byl u telefonu: "Co pro vás mohu udělat?" - "Jestli to není jen řečnická otázka, tedy toto..." "Ano," odpověděl mi, "okamžitě se o to pokusím. To dokážeme." V pondělí to Genscher dokázal: "Máme souhlas z Prahy, že pan Gruša může přijet na pohřeb svého syna."

      Pohřeb se měl konat v pátek. Československé velvyslanectví v Bonnu šikanovalo Grušu s jeho žádostí o vízum až do čtvrtka. Teprve tehdy mu dali vízum do jeho německého pasu. Na pohřbu je Gruša zase potkal: Havla a přátele, kteří o pár měsíců později měli dovést svůj národ k Sametové revoluci.

      Milý Jirko, něco se zlepší, všecko se nezlepší. Dnes máš jednu adresu u Bonnu, další v Praze a další ve Vídni. V roce 2002 jsi ironicky nazval svoji novou knihu Šťastný bezdomovec. Život na obou stranách hranice je v ní akceptován a s ním i bezdomovectví jako domov. Avšak Tvá do neznáma, do jinakého se deroucí fantazie zviditelňuje spíše domov, v němž je jeho nedosažitelnost vnímána jako šance. Podobnost se ti jeví jako jinakost a v rozdílnosti nalézáš shodu. Zůstaň zachován pro německou lyriku. Tak bude Praha tím, čím vždycky byla. Prahem na cestě za poznáním, jak zlatou Prahu popsal německojazyčný básník Franz Baermann Steiner: "Hleď, synu můj, tu hlad je nebes, tu hlad nalezneš také duše. Nebude ztišen ani jeden, ať se ti vede zle či dobře."

Přeložil Václav Gruša.

Jürgen Serke (1938), novinář a spisovatel, autor mj. knih Spálení básníci (1978) a Nový exil. Vyhnaní básníci (1982), které se zabývaly spisovateli 20. století v exilu včetně Jiřího Gruši, a Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou (1987), přeložené i do češtiny.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1374