ROZHOVOR • Souvislosti 1/2012


„Literatura je voláním ven“ (Rozhovor s Patrikem Ouředníkem o domácí a zahraniční recepci jeho knih, českých obavách z odlišného a bezohledném psaní) (připravil Matěj Petrů)


"Literatura je voláním ven"

(Rozhovor s Patrikem Ouředníkem o domácí a zahraniční recepci jeho knih, českých obavách z odlišného a bezohledném psaní)

Jste známý tím, že nerad dáváte rozhovory, a když, tedy jen korespondenční cestou. Otázky chcete znát předem. Proč? V tomto případě jste přistoupil na to, že rozhovor bude alespoň zčásti nahráván, ale s výhradou, že to pak budete moci, cituji, "celé přepsat". Proč dělat s někým rozhovor, když z toho nakonec vyjde něco jiného? Konkrétní otázky jste po mně nežádal, ale chtěl jste, abych předem předložil nějakou "osnovu". A přestože si už několik let tykáme, přejete si, abychom si v záznamu, který z nahrávky vznikne, vykali. Pročpak to? První rozhovory, které jste udělil na počátku deva...de...sátých let, byly, pokud vím, vedeny normálně. Proč jste změnil názor?

To jsou nejméně čtyři různé otázky.

Můžete odpovědět na přeskáčku.

Dobrá. Princip korespondenčních rozhovorů uplatňuji důsledně už patnáct nebo šestnáct let v Česku i v zahraničí. Vy jste za tu dobu první a doufám i poslední výjimka z pravidla - byť jen částeč...ná, neboť ano, žádám si možnost své odpovědi přehlédnout, upřesnit, dopsat, přepsat.

Korespondenční rozhovor má přinejmenším jednu výhodu, umožňuje omezit plytkosti všeho druhu. Myslím to oboustranně, u dotazujícího i dotazovaného. Chtít po autorovi, aby spon...tán...ně pro...mlouval, je už samo o sobě paradoxní: psaní pramení z pocitu, že písemně lze vyjádřit věci lépe, přesněji, jemněji. U dotazujících zase odpadne jisté procento těch, kteří vás žádají o rozhovor, ale nejsou s to vymyslet si půltuctu smysluplných otázek. A jsou-li otázky jalové, odpovědi budou jalové též. Proč to tisknout? Nevadí-li novinářům tisknout jalovosti, je to jejich volba, ale není důvod, aby do toho tahali jiné - nejspíš s podvědomým přes...věd... čením, že budou-li jalovosti pronášeny i dota...zo...vaným, budou i jalovosti dotazujících působit méně jalově. Čili otázky chci alespoň rámcově znát předem, abych věděl, zda stojí za to věnovat té věci čas a energii.

Co se toho vykání týče - na mě odjakživa působilo tykání v publikovaných rozhovorech rušivě. Je-li rozhovor určen k tisku, obrací se na anonymní čtenáře. Vy toho anonymního čtenáře reprezentujete. Bez toho diktafonu na stole by spolu klábosili dva známí. Ale ten diktafon nastoluje jistá pravidla hry a dělá z vás reprezentanta čtenářské obce. Zástupce lidu, je-li vám to milejší.

Není.

A já neodpovídám na otázky svému známému, nýbrž anonymním čtenářům.

Říkáte, že je to pravidlo posledních patnácti let. Ale co předtím?

Právě proto, že předtím žádné pravidlo nebylo, posléze pravidlo nastalo.

Nu dobrá. Během přípravy na náš rozhovor jsem se byl podívat, co je o vás na internetu. Dověděl jsem se například, že jste "génius češtiny a chytrého humoru". Jste?

Samozřejmě. Přinejmenším v očích toho, kdo to napsal.

A ve svých vlastních?

Každý se rád ztotožní s komplimentem a tenhle je mimořádný. Ale sám za sebe bych formu...loval svou autorskou ctižádost jinak.

A sice?

Převedeme-li toho "génia češtiny" do méně extatické podoby, vyjde nám "je to dobrý ře...meslník, umí psát, umí pracovat s jazykem". Což by měl být přirozený požadavek pro každého, kdo se pouští do spisování.

Nehrajete si teď na skromnějšího, než jste?

Nehraju. Pokouším se být skromnější, než jsem.

No řekněme. A co ten "chytrý humor"?

To je reálné ocenění; ale stejně jako v případě "dobrého řemeslníka" jde zase jen o pro...středek, to jest - de facto - o technickou záležitost.

Prostředek k čemu?

Mě na literatuře zajímá především jedno: do jaké míry nám může napomoci dosáhnout vlastního vnímání světa, stát se svébytnými myslícími bytostmi, oprostit nás od automatismů, jejichž jsme zajatci. Jinými slovy do jaké míry je schopna aktivovat naši touhu po poro...zumění. Pokud je to ještě možné. To nemyslím ironicky: každý je o sobě přesvědčen, že v sobě podobnou touhu má, a je pravděpodobné, že se nemýlí; ale vzdor tomu není většina z nás s to připustit - člověk je tvor samolibý už jen z pudu sebezáchovy -, jak velice nepůvodní je jeho vidění světa, jak hluboce podléhá stereotypům a konvencím, jak snadno a ochotně polyká předžvýkanosti všeho druhu. Ostatně proč ne, umožňuje-li mu to žít s po...citem, že věci mají řád a smysl. Ale na druhé straně co jiného si počít se životem, máte-li tu smůlu, že jste se narodil zvědavý, než pokoušet se o porozumění věcí? Literatura může naznačit, jak na to - patrně lépe než ostatní obory, kterým říkáme umělecké, právě proto, že transcenduje smyslové vnímání pomocí jazyka, tedy materiálu, který je nejtěsněji spjat s myšlením. Ale má-li být s to narušit naše mentální struktury a přivést nás k méně kon...venč...nímu pohledu na svět, pak musí být také s to čelit vlastním konvencím, zpochybnit vlastní pravidla hry. Dřív se tomu říkalo experimentální literatura, ale za našich dnů se to už nenosí, neboť experiment je dnes považován za cosi samoúčelného a zpravidla nudného.

Nudné vaše knihy opravdu nejsou.

Děkuji uctivě.

Rádo se stalo. Ale také...

Dodávám, že mluvím-li o "literatuře", chápu to slovo v širokém smyslu, včetně esejistiky či vulgari...zační literatury; do jakéhokoli žánru je možné propašovat něco a priori nečekaného, neka...nonického, naznačit nové možnosti.

Ano. Ale také jsem se například dočetl z pera Ivana Klímy v souvislosti s Ad acta, že "lidé od nepaměti čekají na příběhy dovedené k nějakému konci" a že knihy, jako jsou vaše, "přinesou v důsledku smrt literatuře anebo aspoň její epické části". Co vy na to?

Hm.

Ano?

Ivan Klíma přisuzuje zdá se mým knihám moc vpravdě ďábelskou. Ale velmi upřímně ho mohu ujistit o tom, že to s tou smrtí literatury nebude tak horké. Či přinejmenším o tom, že zanikne-li jednou literatura, nebude to vinou mých knížek, ba ani oné tolik proklínané postmoderny. Tohle slovo se stalo v české kritice magickým zaklínadlem, kdysi jsme říkali abraka...dabra, dnes voláme huš, postmo...derno! Ale co jsou celé dějiny literatury jiného než jedno konstantní post-něco? Všimněte si ostatně, že nejproměnlivější terminus technicus v dějinách literatury je obrat "tradiční literatura". V každém století označuje něco jiného - neboť "tradičnost" je synonymum převažující dobové poptávky. Ano, literatura je také vy...právění příběhů dovedených ke konci - ale proč jí upírat jiné možnosti? Což mimochodem říkám z pozice horlivého čtenáře příběhů, zejména dobrodružných. Tři mušketýry jsem četl plus mínus osmkrát a kodovek mám doma plnou skříň.

Ve skutečnosti odjakživa koexistovaly literatury dvě, "tradiční" a experimentální, kon...venč...ní a nekonvenční, odpovídající a neodpovídající převažující dobové poptávce. A devět autorů z deseti, o kterých se dnes učíme na univerzitách, byli ve své době označeni za hrobníky literatury. Co by asi napsal Ivan Klíma po zhlédnutí premiéry Čekání na Godota? "Lidé od nepaměti čekají na příběhy dovedené k nějakému konci." A patrně by dodal, že takto pojaté divadlo znamená v důsledku smrt divadla.

Říkáte to s vervou.

Ještě jsem neskončil. Co takový Švejk, vždyť to nemá konec? Co Vančurova Hrdelní pře, jak je to s tím vrahem? A co Kafkova Amerika? Co Flaubertův Bouvard a Pécuchet? Co Chrétie...novo Vyprávění o Grálu? Klíčový bod v dějinách literatury, a nemá to žádný konec!

Říkám-li to s vervou, je to proto, že mě tenhle reduktivní postoj k literatuře irituje a že dalece přesahuje Ivana Klímu, proti kterému, podotýkám, absolutně nic nemám. Ale v jeho pohledu na věc nacházím odraz hluboce zakořeněné české neochoty zabývat se čímkoli, co neodpovídá našim vlastním kánonům, odraz naší intelektuální pohodlnosti a sebestřednosti. Hlavně se nepokoušet o cokoli odlišného, o cokoli jiného - tak zní devíza české literární kritiky. V jedné recenzi (nevím už od koho, ale šlo také o Ad acta) dotyčný vysvětloval, že Eco nebo McEwan, tedy "postmoderní" autoři, píší tak a tak, ale Ouředník, který by jakožto postmoderní autor měl psát jako oni, píše jinak. Takto shrnuto, měla by z toho logicky vzejít nějaká pochvala: hleďme ho, Ouředníka, lišku podšitou, umí psát po svém! Vůbec ne: Ouředník nepíše jako jiní, tudíž nepíše, jak se psát má. Vzkaz, který ten recenzent vysílá na adresu spisovatelů, zní tudíž následovně: Pište, jako píší jiní, a my vám za odměnu budeme psát eňoňuňo recenze.

[...]

Celý rozhovor s Patrikem Ouředníkem najdete v čísle 1/2012.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1279