KONTEXT • Souvislosti 1/2012


John M. Woolsey / Odysseus – osvobozující rozsudek (přeložil Martin Pokorný)


John M. Woolsey

Odysseus: osvobozující rozsudek

Přečetl jsem Odyssea jednou celého a pasáže, jež vláda zavrhuje především, jsem přečetl několikrát. Řadu týdnů byl veškerý můj volný čas věnován úvahám o rozhodnutí, jež mne povinnost vázala učinit.

Ovšem pověst, jíž se Odysseus v literárním světě těší, mi byla dostatečnou pohnutkou, abych si bez chvatu ověřil, s jakým záměrem byla kniha napsána. Pokud se totiž o knize tvrdí, že je obscénní, je nutno především stanovit, zda byla napsána s pornografickým záměrem (jak zní obvyklý termín), tj. s úmyslem cíleně využívat obscénnosti.

Pokud vyplyne závěr, že kniha je pornografická, pak je zkoumání u konce a náklad nutno zkonfiskovat.

Avšak v Odysseovi i přes jeho mimořádnou otevřenost nikde nepociťuji lascivní pohled uctívače smyslnosti.

Při psaní Odyssea se Joyce pokoušel o vážně míněný experiment s novým a možná zcela novátorským literárním žánrem. Bere příslušníky nižší střední třídy z Dublinu roku 1904 a pokouší se nejenom popsat jejich činnosti jistého dne počátkem července onoho roku, jak procházeli městem za svými obvyklými cíli, ale též vylíčit, co mnohým z nich po tu dobu běželo hlavou.

Joyce se pokusil - a podle mne s ohromujícím úspěchem - ukázat, jak projekční plátno vědomí s jeho neustále kolísavými kaleidoskopickými dojmy zachycuje jakoby na plastickém palimpsestu nejenom to, co je při jedincově pozorování skutečných věcí kolem něj ohniskem, ale v přistíněném pásmu také pozůstatky dojmů z minulosti, zčásti nedávných a zčásti asociativně vyvolaných ze sféry nevědomí. Joyce ukazuje, jak všechny tyto dojmy ovlivňují život a chování postavy, kterou právě popisuje.

Snaží se dosáhnout účinku nikoli nepodobného efektu dvojité anebo - je-li to vůbec možné - několikanásobné expozice kinofilmu, čímž bychom získali zřetelný první plán, jehož pozadí je viditelné, ale mírně zamlžené a více či méně rozmazané.

Tato snaha realizovat jazykem efekt, k němuž se očividně lépe propůjčují grafické techniky, podle mého mínění z velké části vysvětluje onu obskuritu, na niž čtenář Odyssea naráží. A také se tím vysvětluje jiný rys knihy, který musím vzít v úvahu, totiž Joyceova otevřenost a jeho upřímná snaha přesně ukázat fungování mentalit jeho postav.

Kdyby Joyce v rozvíjení techniky, kterou si v Odysseovi předsevzal, neusiloval o otevřenost, výsledek by byl psychologicky lživý, a nedostál by tedy zvolené technice. Podobné počínání by bylo umělecky neomluvitelné.

Joyce své technice zůstal věrný a před jejími nutnými důsledky neuhnul, nýbrž poctivě se pokusil plně vypovědět, na co jeho postavy myslí: to je důvodem, proč se stal terčem tolika útoků a proč byly jeho cíle často tak mylně pochopeny a dezinterpretovány. Snaha poctivě a upřímně uskutečnit svůj cíl od něj totiž mimo jiné vyžadovala užití jistých slov, která jsou obvykle považována za sprostá, a chvílemi vedla - podle mínění mnohých - k příliš pronikavému zaměření na sex v myšlenkách postav.

Slova, jež jsou kritizována jako sprostá, jsou starobylá saská slova, známá skoro všem mužům, a troufnu si tvrdit, že i mnoha ženám; a jsou to slova, jichž by - domnívám se - přirozeně a bez zábran využili ti lidé, jejichž tělesný a duševní život se Joyce snaží popsat. Pokud jde o opakovaný výskyt sexuální tematiky v myslích postav, je nutno neztrácet ze zřetele, že scenérie je keltská a dobou děje je jaro.

Zda nám technika, již Joyce využívá, přináší potěšení, je věcí vkusu, u něhož nemá smysl se přít nebo předkládat argumenty. Avšak podrobovat tuto techniku kritériím jiné techniky mi připadá v zásadě nesmyslné.

Soudím proto, že Odysseus je poctivá a upřímná kniha, a mám za to, že kritika proti ní vznesená je plně vyvrácena základním plánem knihy.

Odysseus navíc představuje ohromující výkon, když uvážíme, jakého úspěchu dosáhl i přes obtížnost cíle, který si Joyce stanovil. Jak už jsem uvedl, Odysseus se nečte snadno. Střídavě je brilantní a otupující, srozumitelný a temný. Na mnoha místech mi připadá odpudivý, ale i když (jak uvedeno výše) obsahuje mnoho slov obvykle považovaných za sprostá, neobjevil jsem nic, co bych považoval za samoúčelnou sprostotu. Každé slovo v knize přispívá jako kamínek v mozaice k detailům obrazu, který se Joyce snaží pro své čtenáře vytvořit.

Pokud se někdo nechce stýkat s lidmi, jaké Joyce popisuje, je to jeho rozhodnutí. A pokud se u nich chce vyhnout i nepřímému kontaktu, pak asi nebude chtít číst Odyssea - a je to zcela pochopitelné. Pokud se ale tak velký jazykový umělec, jakým Joyce nepochybně je, pokouší vykreslit pravdivý obraz nižší středí třídy v jednom evropském městě, měla by snad americká veřejnost být zbavena práva legálně ten obraz vidět?

Máme-li tuto otázku zodpovědět, nestačí konstatovat (jako jsem to již učinil), že Joyce Odyssea nepsal (jak by se běžně řeklo) s pornografickým záměrem. Musím se na jeho knihu pokusit vztáhnout objektivnější měřítko, abych stanovil její výsledný účin - bez ohledu na úmysl, s níž byla napsána.

Musím proto zjistit, zda je Odysseus obscénní podle právní definice tohoto slova.

Význam slova "obscénní", jak je vymezeno judikaturou, je tento: se sklonem podněcovat erotické vzruchy anebo navádět k eroticky nečistým a žádostivým myšlenkám.

Zda konkrétní kniha má sklon podněcovat k takovým vzruchům a myšlenkám, je nutno v soudním odůvodnění ověřit, pokud jde o účinek na jedince s průměrnými sexuálními instinkty (jedince, jehož by Francouzi nazvali l`homme moyen sensuel); v této sféře soudní analýzy hraje stejnou roli hypotetického reagenta jako "rozumný člověk" v trestním právu a "člověk znalý oboru" v posuzování vynálezů podle patentového zákona.

Když jsem s ohledem na zkoumanou stránku Odyssea dospěl k vlastnímu rozhodnutí, ověřil jsem si své dojmy u dvou přátel, kteří podle mého mínění odpovídají stanovenému nároku na reagenta.

Tito literární odhadci, jak je mohu věcně správně nazývat, byli osloveni každý zvlášť a ani jeden nevěděl, že se obracím i na druhého. Jsou to lidé, jejichž názorů na literaturu i na život si svrchovaně cením. Oba Odyssea již četli a samozřejmě neměli žádnou vazbu k případu.

Se zájmem jsem zjistil, že oba souhlasili s mým názorem: Když Odyssea čtete v úplnosti, jak je při podobném testu nutno knihu číst, nemá sklon podněcovat erotické vzruchy anebo žádostivé myšlenky; v souhrnném účinu působil Odysseus na mé odhadce jen jako poněkud tragický a velice působivý komentář k vnitřnímu životu mužů a žen.

Jsem si plně vědom, že v důsledku jistých scén je Odysseus pro některé zcela normální, leč citlivé lidi příliš silné pití. Avšak můj rozmyšlený soud, k němuž jsem dospěl po dlouhých úvahách, je ten, že Odysseus sice na mnoha místech má na čtenáře poněkud emetický účin, ale nikde nevykazuje sklon působit afrodiziakálně.

Odyssea proto lze šířit ve Spojených státech.

Z rozsudku v procesu "Spojené státy versus kniha jménem Odysseus",

vyneseného 6. prosince 1933 soudem první instance ve státě New York,

přeložil Martin Pokorný. Kráceno.

John M. Woolsey (1877-1945) byl na soudcovskou funkci navržen prezidentem Hooverem a ujal se jí 29. dubna 1929. Významných případů souvisejících s problémem obscenity a veřejné mravnosti soudil víc: po zásahu cenzury například povolil lékařem psanou knihu o možnostech zkvalitnění manželského sexu nebo knihu o ženské antikoncepci. Jeho verdikt v "případu Odysseus" byl následně posuzován u odvolacího soudu, kde byl potvrzen poměrem hlasů 2 ku 1. Nakladatelství Random House, které soudní proces iniciovalo, uvedlo Odyssea na americký trh hned v lednu 1934. První legální britské vydání následovalo v říjnu 1936.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1272