KONTEXT • Souvislosti 2/2010


Alena Dvořáková / Člověk starcem: Philip Roth 1993–2009


Alena Dvořáková

Člověk starcem: Philip Roth 1993- 2009

Stal jsem se vícekrát terčem takového zneklidňujícího obtěžování, protože v myslích, jež se beletrií dají snadno zlákat ke snění, vzniká pomýlená představa o autorovi.

(Duch odchází, s. 50)

Ale není snad kvocient bolesti dostatečně působivý, aniž by byl ještě zveličován literaturou, aniž by byla věcem přidávána intenzita, která je v životě efemérní a někdy dokonce neviditelná? Pro některé lidi ne. Pro velmi, velmi omezený počet lidí to zesílení, jež se nejistě vyvíjí z ničeho, tvoří jedinou jistotu, a to neprožité, to domnělé, to plně zachycené a vytištěné na papíře, je onen život, na jehož smyslu nejvíc záleží.

(Duch odchází, s. 124)

Tak teda Philip Roth, ten americkej Žid z Newarku v New Jersey, narozenej hnedle rok po tom, co se prezidentem stal Roosevelt: tak řikaj se o něm různý věci. Že je chytrej a má talent, jenže v těch svejch knihách Židy hlavně pomlouvá, protože je nenávidí skrz svoji vlastní židovskou krev. Taky že píše román za rok, takže to jeho psaní holt za moc nestojí. A že ty prasečinky, o kterejch píše, nedělá nikdo jinej než von. Že se prostě vodrodil, a teď neni ani pravej Američan, ani pravej Žid, jen něco smutnýho mezi tim. Těžko říct, co je pravda. Těžko říct, co je horší... a v jaký kombinaci. Protože jestli Židy z nenávisti jen pomlouvá, bylo by jen k dobru, kdyby to jeho psaní za nic nestálo. A jestli jeho psaní za nic nestojí, tak proč se rozčilovat, co a jak píše? Takže problém je spíš v tom, že ono mu to přece jen... teda že to jeho pero... chci říct, že to jeho psaní přece jen za hodně stojí. Že je to ouplná slast číst. Ovšem jestli to, vo čem píše, dělá třeba jen von sám, tak vlastně nepomlouvá, ale píše pravdu? No ale četli jste to? To snad jedinej člověk nemůže za celej dlouhej život stihnout, ani takovej nevodraditelnej sukničkář a potížista, jako je Roth. Že v Americe je dneska možný úplně všechno? No ale zrovna tohle von lidem furt tvrdí. Heleďte, a komu vy vlastně fandíte: jste snad s Rothem kamarádi?

Takže teď, vážení, nakoukněme starci Rothovi pod pokličku, když už ne pod poklopec. Ale nejdřív tu skončeme s tim divadýlkem, vždyť vy máte určitě pod čepicí a dávno jste uhádli, že tu s váma nemluví žádnej šlemíl ani šlemajzl (kterým ostatně není ani Roth), ale akademickej krrritik a goj. Těžko říct, co je horší. A jako bych vás už slyšela, jak si v duchu řikáte: parchant jeden zlomyslnej. Takže pěkně vás prosím, vodteďka už žádný fórky, vodteďka už jen pravdu... chci říct konstruktivní, vyváženou kritiku a seriózní práci.

Operace Shylock (1993)...

Dějiny sestávají z argumentů a protiargumentů. Člověk buď druhým vnucuje svoji představu, nebo jsou mu vnucovány představy druhých. Ať se vám to líbí nebo ne, je nám to souzeno. Vždycky existují síly, které jdou proti vám, takže pokud nejste mimořádně submisivní, jste stále ve válce.

(Umírající zvíře, s. 88)

Operaci Shylock autor rozehrává takzvaně postmoderní hru na špionážní román. (Nejen "u nás" jako by se stávalo zvykem vykládat si slovo postmoderní jakožto synonymum samoúčelného, ne...'2dli samolibého experimentování. Budiž proto řečeno hned zkraje, že na Rothově románové hře není nic samoúčelného.) Autor Roth vysílá "sebe sama", "pravého" Philipa Rotha, do Izraele, aby se tam vypořádal s podvodníkem, který se za něho vydává. "Falešný" Roth mezitím v masce slavného spisovatele propaguje myšlenku diasporismu, roztáčením mediálního cirkusu pro ni získává stoupence a z kapsy jim tahá peníze. Diasporismus je sionismus naruby: všichni původně evropští Židé by se měli z Izraele co nejdřív rozestěhovat zpátky do Evropy a zachránit tak židovstvo před druhým holocaustem, ke kterému podle pseudo...'2dRotha dojde (spíš dřív než později), až Izrael znovu napadnou a tentokrát úspěšně zničí jeho arabští "sousedé". V době, kdy echt Roth do Izraele cestuje (konec osmdesátých let), tam probíhá proces s Ivanem Demjanjukem, souzeným za zločiny spáchané dozorcem "Ivanem Hrozným" v Treblince a Sobiboru. Zápletka se dvěma Rothy souvisí s ústředním problémem Demjanjukova procesu: potřebou dokázat, že neškodný automechanik a již třicet let takzvaně spořádaný občan Spojených států amerických jménem Demjanjuk je ve skutečnosti tentýž člověk jako dozorce, který si v letech 1942- 1943 pácháním různých zvěrstev v lágrech vysloužil zmíněnou hrůznou přezdívku. Jakmile pravý Roth dorazí do Izraele, zdánlivě přehledná situace - pravý Roth proti falešnému - se komplikuje, jakoby v předzvěsti komplikací, které nastanou v procesu s Demjanjukem. (Demjanjuk byl v původním procesu odsouzen k trestu smrti, trest mu však byl v roce 1993 zrušen kvůli novým důkazům a důvodným pochybám o skutečné identitě Ivana Hrozného. Vzápětí byl propuštěn na svobodu a vrátil se do Spojených států. Další obrat v jeho "kauze" nastal až v roce 2001, kdy se podařilo shromáždit dostatečné důkazy, že přece jen v několika lágrech včetně Sobiboru dozorcem byl. Po mnoha soudních obstrukcích byl nakonec ze Států deportován do Německa, kde s ním byl teprve v listopadu loňského roku zahájen nový soudní proces, ten dosud probíhá.)

V Izraeli se pravý Roth přátelí s lidmi na obou stranách izraelsko...'2dpalestinského konfliktu: Židy, kteří přežili holocaust, a potomky palestinských uprchlíků z let 1947- 1949. Jak se pohybuje od jednoho přítele k druhému, dostává jeho izraelský pobyt nádech černé komedie, v níž se šílená vážnost situace mísí s humorem a vtipem způsobem řekněme rouhačským. Roth se rouhá proti tomu, co bychom mohli nazvat pietní retuší obrazu vztahů pokřivených paranoiou, "herectvím" a násilnostmi, do jakých upadají všichni, kdo se do této války - spočívající mj. ve vnucování představ jiným podle hesla účel světí prostředky - narodili, přistěhovali nebo se do ní nechali zatáhnout. A je jedno, jestli jsou to Židé izraelští či američtí, gojové, Arabové, prosťáčci či vzdělanci.

Ani "pravý Roth" není z pravidla výjimkou. Zaplétá se nejen s "falešným Rothem" - dřív než se naděje, už se volky nevolky účastní hry na propagaci diasporismu a inkasuje šek na milion dolarů -, ale i s podvodníkovou milenkou, jinak polskou katoličkou zázračně "vyléčenou" z antisemitismu. Jedním z vrcholných bodů Rothovy černé komedie je Deset zásad Ligy proti antisemitismu (s. 94), jež antisemitismus považuje za chorobnou závislost ekvivalentní alkoholismu. Autorství zásad, které dynamiku antisemitismu vystihují přesně a bez ironie, je ovšem autorem připsáno Rothovi falešnému, jako by každý boj proti antisemitismu byl předem ztracen a vposledku stejně šílený jako myšlenka diasporismu. Ve chvíli, kdy je pravý Roth definitivně zapleten do nepřehledné sítě osob a vztahů a dokonale zmaten, vrcholí příběh jeho únosem. Zmocní se ho (jak jinak) agenti Mossadu a on se jimi nechává přesvědčit ke špionáži pro Izrael. Posledním majstrštykem rouhače Rotha je prezentace celého románu jakožto doznání ke službě "vlasti" (a tím pádem zradě na vlasti, neboť Roth není Izraelec, ale Američan): je to ovšem doznání, které je neúplné, ne...'2dli falešné. Popis špionáže a informace o tom, co bylo jejím obsahem, jsou z konečné verze zpovědi vypuštěny - a jako by ani to nestačilo, čtenáři je v závěru románu naznačeno, že si Mossad mlčení od Rotha...'2dautora prostě koupil (za malinko víc než za třicet stříbrňáků).

Operaci Shylock lze číst jako vyvrcholení Rothových skrytých i otevřených polemik s jeho kritiky, zejména s těmi, kteří jej na samém začátku kariéry obvinili, že z nenávisti k "vlastní krvi" vytváří negativní obraz amerických Židů a jeho prostřednictvím haní Žida jako takového. ("Why so much schmutz?", cituje Roth z dopisu rozhořčeného čtenáře v eseji nazvaném "Jak psát o Židech" ["Writing about Jews", 1963; zde jej cituji ve vlastním překladu z výboru Reading Myself and Others, s. 196]: proč tolik špíny?) Svými (ranými) díly prý Roth potvrdil nenávistně protižidovské představy o Židech jako pomyslné páté koloně cizáků podřadné rasy, zahnízděných v samém srdci bělošské/bělostné křesťanské civilizace. Přiživil obraz Židů jako na pohled uťápnutých, přikrčených, úslužných služebníků s chlupatým srostlým obočím a skobou místo nosu, ve skutečnosti však vychytralých, záludných, prolhaných, nečistých, ne...'2dli krvelačných Šajloků, kteří v satanských rituálech obětují křesťanské chlapce (kdysi doslova, dnes třeba "jen" obrazně), pro peníze udělají cokoliv (každý hned v duchu vidí, jak sliní palec a ukazovák a dychtivě přepočítají zamaštěné bankovky) a každého goje, který se jim dostane do spárů, taky do poslední kapky vyždímou. Někteří kritici zašli tak daleko, že autora obvinili přímo z podpory antisemitismu a antisemitů, a nepřímo z viny na případném dalším holocaustu: "Zavděčil jste se všem, kteří svůj antisemitismus přiživují podobnými představami o Židech, které v naší době nakonec vedly k vyvraždění šesti milionů z nich."(Reading Myself and Others, s. 205)

Operace Shylock jako by byla románovým rozvedením Rothovy dřívější esejistické války s jeho žalobci (protože i polemika je boj). Tu Roth ve výše citovaném eseji svedl na čtyřech frontách: literární, politické, historické a psychologické. Z literárního hlediska popírá, že by smyslem židovské literatury bylo vytvářet takzvaný "vyvážený obraz Židů" (s. 200). Naznačuje, že za požadavkem "vyváženosti" se ve skutečnosti skrývá touha po takovém obrazu Židů, který by kladně vyvažoval - to znamená hyperbolicky kompenzoval - záporné stránky protižidovských stereotypů. Vyžadovat po literatuře, aby plnila tuto funkci, je mimo jiné v rozporu se svobodou každého velkého tvůrce: "vyvážený" obraz nevzejde (a nemůže vzejít) ze spontánního, pokud možno necenzurovaného střetu autorského vědomí a stylu vyjadřování nejen s žitou, ale i s tušenou nebo dokonce "jen" vysněnou zkušeností konkrétních jednotlivců - v tom je podstata takzvané tvůrčí svobody -, ale vzniká otrocky v přímé reakci na mínění druhých (gojů především).

V této souvislosti Roth v eseji "Jak si představujeme Židy" ("Imagining Jews", 1974, dále parafrázuji a cituji ve vlastním překladu z výboru Reading Myself and Others) chápe hrdinu přelomového Portnoyova komplexu (1969, česky 1992 a 2006) jako vybočení z mocného stereotypu židovského románového hrdiny (ne...'2dli jako porušení židovského literárního tabu), jak tento stereotyp v židovské americké literatuře ustavili jeho předchůdci (například Bernard Malamud, Saul Bellow, jež si Roth bere na mušku jakožto velké spisovatele a jež konfrontuje s odlišným přístupem Žida v tomto směru atypického, totiž Normana Mailera). Roth ustavený stereotyp vztahu Žida a goje vidí v protikladu "etického židovství" (ethical Jewhood) a "sexuálního negerství" (sexual niggerhood - termín nemá primárně co dělat s rasou jako takovou, ač si samozřejmě zahrává s klasickým protičernošským stereotypem: takzvaným "sexuálním negrem" je u Rotha goj, ať už je to černoch, Ital nebo bílý protestant anglosaského původu). V rámci protikladu mravného Žida a nemravného goje je nepředstavitelné, aby židovský hrdina oplýval gojovským libidem či agresivitou (případně obojím naráz) na hranici nebo dokonce za hranicí společenské únosnosti. Naopak, je...'2dli Židovi něco bytostně vlastní, pak je to čistá mravnost, neoblomitelné svědomí, odříkání i bezmezná schopnost a ochota obětovat se pro druhé. Na různých dílech Malamuda a Bellowa pak Roth ukazuje, jak literárně zákonitá etičnost a z ní plynoucí židovská nadřazenost vede k dějovým zápletkám, jejichž vyvrcholením je židovské vykoupení zločinného goje: ovšem v podobě, která ze všeho nejvíc připomíná jakousi náhražku "zakázané" (protože neetické) pomsty na gojovi za všechna Židy vytrpěná příkoří. Goj musí být ztrestán za všechno, co by Žid chtěl taky dělat, ale nemůže, pokud chce zůstat mravně nadřazeným Židem; největším trestem pro goje bude takzvané "vykoupení" či židovská spása, spočívající v jeho proměně v přesně takového dobráka od kosti, jakým (ke své smůle a lítosti, ač najevo to pochopitelně dát nemůže) musí být každý židovský hrdina. Odtud Rothův Portnoyův komplex jako židovský paradox dekonstruující zmíněný čistý protiklad a vedoucí k vyprávěnkám jiného druhu: "Portnoyův komplex: porucha, při níž se silné mravní a altruistické pohnutky neustále dostávají do konfliktu s extrémní a nezřídka perverzní sexuální touhou..."

Hybnou silou literárních příběhů ovšem podle Rotha není žádný reprezentativní, natož univerzální Žid, ale symbolická postava jednotlivce zatíženého jak určitou přirozeností, tak určitou historií: "Příběh Loua Epsteina stojí či padá nikoliv s tím, kolik toho vím o [židovské] tradici, ale s tím, kolik toho vím o Epsteinovi a jak dobře jsem mu porozuměl. Spolehlivě vědět musím v bodě, kde se historie židovského národa zhmotňuje na jistém místě a v jistém čase v člověku, kterého nazývám Epstein."Aby Roth ilustroval rozdíl mezi reprezentativností a symboličností postavy a ukázal absurditu výše uvedeného požadavku vyváženosti, aplikuje jej - s humorem sobě vlastním - na Flaubertovu Paní Bovaryovou, Twainova Huckleberryho Fina ("Vážený pane Twaine! Z naší plantáže ještě nikdy žádný otrok nepláchl. Co si teď náš pán pomyslí, až se dočte o negrovi jménem Jim?"), Nabokovovu Lolitu či Dostojevského Zločin a trest ("Vážený Fjodore Dostojevský! Všichni studenti a skoro všichni učitelé na naší škole se domnívají, že jste k nám byl nespravedlivý. Opravdu chcete tvrdit, že Raskolnikov je vyváženým portrétem studentů, jak je známe? Nebo snad studentů ruských? Případně studentů nemajetných? Jak k tomu přijdeme - my, kteří jsme nikdy nikoho nezavraždili a každý večer poctivě děláme domácí úkoly?" - Reading Myself and Others, s. 199).

Druhým, politickým aspektem Rothovy odpovědi je upozornění, že vytvářením takzvaně vyvážených portrétů Židů nejenže antisemitismus nepotíráme, ale naopak se mu přizpůsobujeme: "[...] rabín naznačuje, že o některých skutečnostech se nesmí psát, ani je nesmíme na veřejnosti probírat, protože by to jistí slaboduší anebo zlovolní lidé mohli špatně pochopit. Souhlasí tedy s tím, abychom těmto slaboduchým a zlovolným lidem přenechali pravomoc rozhodovat o tom, na jaké úrovni se o těchto skutečnostech bude otevřeně komunikovat. Tím ale proti antisemitismu nebojujeme, naopak se mu tím podřizujeme: necháváme se jím ve svém smýšlení i vyjadřování omezovat, protože smýšlet svobodně a upřímně říkat, co si člověk myslí, je příliš riskantní." (Reading Myself and Others, s. 206)

Třetím aspektem Rothovy reakce je zasazení literatury do historického kontextu: Roth upozorňuje, že americká židovská literatura řekněme od šedesátých let dvacátého století nevzniká za situace, kdy by přinejmenším američtí Židé byli nuceni žít v chudobných ghettech v podmínkách extrémního antisemitismu, utlačováni a vykořisťováni křesťanskou většinou, a kdy by jim každou chvíli hrozil pogrom. Jejich problémem již není černobílé dělení světa na Židy a na goje a nutnost uhájit národní identitu před hrozbou nebytí ("Židé jsou lidmi, kteří nejsou tím, co o nich antisemité tvrdí", Reading Myself and Others, s. 208). Rothovi Židé stojí v poválečném Novém světě před problémem historicky "novým": tím je chaotičnost, ne...'2dli nesmyslnost a všeobecný rozpad hodnot amerického života. V jeho rámci se Židům (tak jako jiným národnostem a etnikům na jejich vlastní způsoby, v rámci jejich vlastních přirozeností a historií) na jednu stranu otevírá a nabízí široké pole působnosti; na druhou stranu jim ovšem hrozí, že propadnou nehodnotám většinové společnosti (pro niž je charakteristický pokleslý materialismus a konzum, rozpad rodiny a tak dál, jak je popisuje Roth třeba v eseji "Jak psát v Americe fikci" ("Writing American Fiction", 1960). Právě svým způsobem neomezené možnosti amerického života - což pro Rothovy Židy znamená: možnost vyvléci se ze své výjimečnosti a jedinečnosti a skutečně splynout s (namnoze odpudivou) většinovou společností - jsou tou novou skutečnou hrozbou budící v Židech strach: "Výkřik,Dávejte si pozor na goje!' se občas zdá být spíš výrazem nevědomého přání než varování: Kdyby tak pořád ještě byli všude kolem, tam venku, abychom my mohli zůstat pěkně uvnitř! S náznakem utlačování, s příchutí exilu by se možná podařilo obnovit starý dobrý svět cítění a zvyklostí - jenž by nahradil nový svět otevřených možností a mravní lhostejnosti, svět, jenž uvádí v pokušení všechny naše promiskuitní instinkty a v němž se člověk nedokáže pokaždé dobrat toho, co dělá Žida Židem, tak aby to zároveň neplatilo i o křesťanovi."(Reading Myself and Others, s. 208)

Posledním článkem Rothovy polemiky je psychologizující výklad nepřátelské kritiky jakožto pokusu zakrýt skutečný účinek autorových děl: tím jsou jednak zraněné city židovských čtenářů ("Mnoha čtenářů jste se dotkl, protože jste vyjevil skutečnosti, za které se stydí", Reading Myself and Others, s. 210), jednak zhrzenost vůdců židovských komunit, kteří své vůdcovství postavili na rétorice sebelítosti a nekritické sebechvály. (Oné rétorice, která bývá vlastní též jiným, nevyvoleným, takzvaně malým a utiskovaným národům - Češi v ní vynikají stejně jako například Irové.) Zvláště rabíni podle Rotha cítí ve spisovatelích nekalé konkurenty: "Otázkou je, kdo bude k mužům a ženám mluvit jako k mužům a ženám, a kdo k nim bude mluvit jako k dětem." (Reading Myself and Others, s. 211)

...Americká idyla (1997), Spiknutí proti Americe (2004)

Operaci Shylock Roth dovádí svá domnělá provinění (pomlouvání a špinění Židů) ad absurdum, a tak se zjednodušujícímu pohledu na skutečnost - a nejen skutečnost literární - vysmívá. V porovnání s fabulační zběsilostí a výstřední komikou Operace Shylock se vpravdě mistrovská Americká idyla (za niž Roth po zásluze obdržel Pulitzerovu cenu) vyznačuje - aspoň zprvu - střídmostí a hlavně vážností hraničící s tragickým patosem. Román vypráví "stařec" Nathan Zuckerman, jeho hrdinou však není Zuckerman sám, ale bratr jeho spolužáka ze střední školy, Seymour Levov přezdívaný Švéd. "Švéd" se stal modlou židovských kluků Zuckermanovy generace: díky vzhledu, ale hlavně sportovnímu nadání se mu hladce - aspoň na první pohled - povedlo to, po čem všichni jeho souputníci touží, totiž stát se plně Američanem. "Židovství, které jakožto vysoký, světlovlasý sportovní šampion nesl tak lehce, určitě promlouvalo i k nám - v našem zbožňování Švéda a jeho podvědomého američanství byla nejspíš kapička studu i odsuzování sebe samých. Pohled na něj v nás vzbouzel a zároveň tišil protichůdné židovské touhy; rozpor v Židech, kteří se chtějí zařadit, ale přitom odlišovat, kteří trvají na tom, že jsou jiní, ale i na tom, že se ničím neliší od ostatních, vždycky rozptýlila triumfální podívaná na tohohle Švéda, který byl vlastně v naší čtvrti jenom jeden ze Seymourů, jejichž předkové se jmenovali Solomon nebo Saul a kteří jednou zplodí Stepheny, a ti pak zplodí Shawny. Kde v sobě skrývá toho Žida? Nedal se v něm najít, přestože člověk věděl, že v něm je. Kde v sobě skrývá tu židovskou iracionalitu? Kde je v něm ten ublíženeček? Kde jsou v něm ta nepředvídatelná pokušení? Není záludný. Není úskočný. Není zlomyslný. To všechno ze sebe vymýtil, aby dosáhl dokonalosti. Nikam se nedere. Není obojaký. Nehraje na obě strany - má prostě styl, přirozenou fyzickou kultivovanost hvězdy." (Americká idyla, s. 27)

Švéd jako by byl extrémním protikladem záludného, zlomyslného posměváčka Rotha (autora i postavy) z Operace Shylock: nemá žádné rozporuplné touhy a už vůbec "nehraje na obě strany". Americká idyla je předně románovou dekonstrukcí svůdného zdání Švédovy bezpracné americké dokonalosti, jež se nakonec ukáže být neslučitelnou s jeho "etickým židovstvím". Zároveň však zobrazuje americkou společnost v takovém stupni rozkladu, že v ní musí ztroskotat každý hrdinský pokus o ztělesnění a naplnění sebesmysluplnějších ideálů. V románu se nehroutí jen Švédův vnitřní, "subjektivní" svět (zdeptaný hrdina v závěru stěží udržuje zdání normálnosti a v představách má blízko k šílenství upomínajícímu na černou komedii ŕ la Operace Shylock): problém je v tom, co se děje s Amerikou, již si Židé generace Švédova otce vysnili a v níž Židé Švédovy generace pod vlivem rodinné výchovy stále ještě touží vyniknout jako dokonalí Američané.

Klíčovým židovským problémem je tu tedy Rothův "nový" svět - svět Ameriky, k níž se upínaly naděje generace Švédova otce (tak jako otce Zuckermanova a Rothova). Ameriky, jež by v zahraniční politice stála plně na straně dobra (tak jako ve válce proti Hitlerovi) a neshazovala napalmové bomby na Vietnam. Ameriky, v níž by inteligence a tvrdá práce byly po zásluze odměněny, v níž by z židovského přistěhovalce, mluvícího pitvornou angličtinou plnou jidiš a živořícího v ghettu, byl po dvou generacích dokonalý hráč amerického fotbalu (anebo jeden z nejlepších amerických spisovatelů dvacátého století). Ameriky, v níž by nebylo nic špatného ani nesnesitelného na touze po nežidovské manželce, po spořádané rodině a domku na zámožném předměstí s bílým plotem a úhledně zastřiženým trávníkem. Svět Ameriky, kterou by nezmítaly násilné nepokoje vyvolané sociální nespravedlností přetavenou politickými vůdci v třídní a rasovou nenávist. Právě tento svět vysněné Ameriky se hroutí tak třeskutě, že už jej nelze vydýchat ani jako sen (natož jako skutečnost, jíž ostatně nikdy nebyl).

Ztroskotání Švéda není v první řadě důsledkem jeho snahy o americkou dokonalost, ale toho, že za probíhajícího rozkladu společnosti už není navzdory přežívající touze po asimilaci "kam" se smysluplně zařadit, "čemu" se přizpůsobit. Někdejší úctyhodné ideály se nedají naplnit, ovšem idealisté a dobráci od kosti, jako jsou Švédův otec a Švéd sám, jsou k hloubce probíhající krize jakoby slepí (podobně jako je zestárlý Zuckerman slepý k tomu, co se odehrává v zestárlém Švédovi). Prohlédají teprve tehdy, když jim nereálnost specificky židovského "amerického snu" drasticky a do důsledků předvede jejich potomek. Švédova dcera Meredith se nejprve stane teroristkou, která proti americké zkaženosti bojuje výrobou bomb a vyhazováním nevinných lidí do povětří. Posléze se změní v náboženskou fanatičku a duševní a tělesnou trosku. Švédův osud tak vposledku necharakterizuje "sportovní" schopnost se vším si poradit, každého soka porazit a nad každou nepřízní štěstěny nakonec vyhrát, ale ochromení, vztek a bezmoc tváří v tvář šokujícímu poznání, že starosvětské hodnoty, které spolu s otcem vyznává - hodnoty, bez nichž je jakákoliv spořádaná společnost vposledku nepředstavitelná -, už s nimi prakticky nikdo nesdílí (snad až na vypravěče Zuckermana, který se vše dozvídá až po Švédově smrti a nahlédnutí pravdy o Švédově osudu je pro něho nemenší šok): "Všechno je proti nim, všechno a všichni ti, jimž se jejich život nelíbí. Všechny hlasy zvenčí ten život zatracují a odmítají! Ale co je na jejich životě tak špatného? Co je probůh na životě Levovových tak strašně trestuhodného?" (s. 404)

Hrdinou Spiknutí proti Americe (2004) je opět "pravý" Philip Roth, ovšem tentokrát jako (relativně) nezáludný malý chlapec. (Příběh vypráví tentýž Philip Roth s jistým časovým odstupem a naznačeným účelem vyprávění jako by bylo vysvětlit, proč chytrý klučina Philip vyrostl v židovského ustrašence.) Děj Spiknutí začíná v červnu 1940 a končí v říjnu 1942. V období mezi oběma daty se odvíjí na pozadí kontrafaktuálních dějin Spojených států. Na jejich začátku je americkým prezidentem namísto Franklina Delano Roosevelta zvolen slavný letec Charles A. ... Lindbergh, přezdívaný "orel samotář" (skutečně 1902- 1974) a upsaný Berlínu; vzápětí se ve Státech k moci dostávají sympatizanti s hitlerovským Německem a začne se pomalu, ale jistě rozjíždět protižidovská politika upomínající na Hitlera; na samém konci fiktivních dějin mizí Lindbergh za záhadných okolností, američtí hitlerovci se nakrátko zmocňují vlády a rozpoutávají pogromy a teror. Jejich pokus o převrat je ale záhy "pohádkově" překažen statečnou a ušlechtilou paní Lindberghovou, po nových volbách se internovaný Roosevelt vrací k moci a dál (to jest za hranicemi románu samotného) už je to historie, jak ji známe: následuje japonský útok na Pearl Harbor, Německo a Itálie vyhlašují Spojeným státům válku a tak dál. (Za Spiknutí dostal Roth jednak Cenu Jamese Fenimora Coopera za nejlepší historický román, jednak tzv. Sidewise Award za alternativní historii, to jest cenu pojmenovanou po povídce Murrayho Leinstera nazvané "Sidewise in Time" [1934, česky "Schovávaná v čase"].)

Samotný děj románu se ovšem točí kolem nijak nevýznamné, středostavovské rodiny newarkského pojišťováka Rotha a osudů osob s ní spojených, tak jak je vypráví a glosuje s předstíranou dětinskou prostotou synek Philip. Právě diskrepance mezi tím, jak se situace jeví dospělému a jak malému chlapci, který všechno vidí, ale lecčemu nerozumí, je zdrojem specifického humoru Spiknutí. Tak například v situaci, kdy se američtí hitlerovci ujímají moci, Rooseveltovi stoupenci jsou zatýkáni a vězněni, teta Evelyn se po mužově zatčení skrývá ve sklepě a bratr se s otcem řítí autem zemí, v níž probíhají pogromy, mudruje Philip nad možností, že Spojené státy vstoupí do války s Kanadou, takto: "Ještě větší hádankou než válka s Kanadou pro mě bylo, kam bude teta Evelyn chodit v noci na záchod." (s. 279) (J. M. Coetzee v recenzi Spiknutí, publikované v New York Review of Books (18. listopadu 2004) a nazvané "What Philip Knew", odkazuje na román Henryho Jamese What Maisie Knew (Co všechno věděla Maisie, česky 1971) napsaný obdobnou formou. Henryho Jamese sám Roth označil jako jednoho, ne...'2dli hlavního z hrstky autorů, kteří měli na jeho vývoj velký vliv.) Spiknutí je však prodchnuto i patosem téměř tragickým: chápavý, ale často nechápající Philip totiž z dětské prostoty uvede do chodu události, které po řadě nepředvídatelných peripetií vyvrcholí vraždou spolužákovy matky. Podobnými záchvaty "nechápavosti" ohrožují sebe sama, ale i celou rodinu také Philipův bratr Sandy nebo teta Evelyn. V samém závěru románu Roth jako by naznačoval, čím je tato zhoubná "nechápavost" amerických Židů (omluvitelná snad u dětí, méně u dospělých) dána: američtí Židé první, ale hlavně druhé generace tolik touží zapomenout, že jsou Židé, že si namlouvají nejen to, že už sami Židy skutečně být zapomněli, ale i to, že na jejich židovství zapomněli i gojové. Jenže "všechno má mnohem starší kořeny" (s. 284).

Ve Spiknutí se opět dostává ke slovu Rothova záliba v extrémní fabulaci na způsob Operace Shylock, jež ani tady není nijak samoúčelná. Právě naopak, jejím účelem je dát čtenáři pocítit skutečnou extrémnost mimorománové skutečnosti: ať už té "vepsané" do existence Židů v Izraeli, anebo historické skutečnosti evropského holocaustu, před nímž Amerika aspoň "Rooseveltovy Židy" nakonec přece jen dokázala uchránit (existenci a aktivitě antisemitských kruhů v americké politice navzdory): nic, co si člověk dokáže vymyslet, se nakonec nevyrovná tomu, co si nikdo nevymyslel. (A můžeme jít ještě dál: v již zmíněné recenzi románu se Coetzee zamýšlí nad tím, zda Spiknutí alegoricky nepojednává hlavně o politické situaci ve Státech za vlády George W. Bushe.)

Proč tu Operaci Shylock, Americkou idyluSpiknutí proti Americe řadím k sobě? Tak jako v dřívější tvorbě - řekněme v raných povídkách a románové tvorbě do Portnoyova komplexu - v nich Roth nepřestává "válčit" s těmi ze svých kritiků, kteří nám prý vnucují zjednodušující, ne...'2dli prostoduché představy o životě a o literatuře: to jest o poválečné židovské americké literatuře a o životě amerických Židů první a druhé generace (tj. generace Rothova otce a samotného Rotha). Zároveň se však pozdější díla od dřívějších liší mírou, do jaké "stařec" Roth bere otázku židovské identity a své kmenové příslušnosti vážně. Jasně se to projevuje ve Spiknutí a v Idyle na postavách otců: otce Levova a otce Rotha. S otci (kteří na ideálu "etického židovství" nevidí nic směšného ani nereálného, naopak se jej ze všech sil snaží žít) jako by Rothovi mizelo ze světa cosi ohromně cenného, z čeho si dokonce ani on nedokáže v hloubi duše dělat legraci: snad hlavně z toho důvodu, že sám jakožto stařec k tomuto mizejícímu nebo téměř zmizelému světu otců patří - tak jako k němu patří jeho stárnoucí vypravěč Zuckerman. (Na okraj poznamenejme, že na rozdíl od chlapců a otců jsou ženské postavy naopak Rothovou slabinou. Bývají variací na dva stereotypy, nežidovskou milenku a židovskou matku. Ojedinělé pokusy vytvořit složitější ženské postavy - například v Lidské skvrně - Rothovi většinou nevycházejí, snad až na akademičku Delphine Rouxovou. Lze se jen dohadovat, čím to je. Snad je Roth až příliš "starcem" v tom, že jako většina mužů narozených před nástupem feminismu v šedesátých a sedmdesátých letech nedokáže ženu věrohodně nahlédnout jinak než prizmatem dvou mužských potřeb: mateřské péče a lásky, anebo démonicky pojatého sexu.)

Tento psychologický a literární posun ke smírnějšímu stanovisku jako by explicitně předznamenávala již Rothova fiktivní autobiografie z roku 1988, v níž Zuckermann v závěrečném dopise vyčítá zpovídajícímu se autorovi toto: "Teď se ale zdá, že tě tak silně motivuje potřeba usmíření se svým kmenem, že už nejsi ochoten přiznat, do jaké míry se ti tehdy [tj. zamlada] protivily jeho duchaprázdné požadavky, jakkoliv si své židovství pociťoval jako cosi neodvolatelného. Marnotratný syn, který kdysi vyváděl své soukmenovce z míry - a tím dost možná upevnil svému národu zdraví - bude ve stáří nejspíš pociťovat sentimentální potřebu návratu domů, ale není to v tvém případě poněkud předčasné, nejsi snad pořád ještě příliš mladý na to, aby se v tobě naplno rozvinula? [...] V pětapadesáti, s matkou po smrti a otcem, kterému táhne na devadesát, cítíš potřebu idealizovat si onu svazující společnost, která již dávno přestala dusit tvého ducha, a sentimentalizovat lidi, kteří dnes v New Jersey obývají hřbitovy anebo jako penzisti dožívají na Floridě, a tak už pro tebe nepředstavují zdroj zklamání, natož aby ti posloužili za terč výsměšné komedie, kterou sis poprvé procvičil na chudince Barbaře Roemerové a jejím studentském plátku. [...] V pětapadesáti, po všech těch knihách a zápasech, po víc než třech desetiletích vykořenění a nových začátků v životě i v práci, začínáš líčit to, odkud jsi vyšel, jako poklidné, žádoucí, idylické útočiště, domov, nad nímž sis hladce získal nadvládu - zatímco ve skutečnosti připomínal spíš káznici, ze které ses začal prohrabávat na svobodu prakticky ode dne, kdy jsi poprvé vyslovil své oblíbené slovo, totiž,pryč'." (s. 173)

V podtextu zde pojednaných děl pak cítíme jakýsi otazník vznášející se nejen nad otcovským osudem, ale nad osudem románové literatury: podíl románu na vytváření obrazu světa se podle Rotha neustále zmenšuje (na rozdíl od jiných médií). Hrozí, že se četba románu brzy stane stejně okrajovou, výlučnou zábavou hrstky skalních příznivců, jakou je dnes četba poezie. Jako by román navzdory všem dílčím vítězstvím - jimiž romány Philipa Rotha nepochybně jsou - prohrával válku: válku spočívající v komplikování zjednodušujících, ne...'2dli prostoduchých představ o světě a o lidech, a tudíž i o Židech. Jako by sám román patřil do umírajícího světa, v němž se přirozenost střetává s historií v patřičné šíři a hloubce a jejž Roth připisuje "starcům".

Lidská skvrna (2000)

Jestliže v trojici právě představených románů Roth komplikuje prostoduché zobrazování Žida v rámci "etického židovství", v Lidské skvrně je jeho terčem neméně prostoduché chápání goje, kterému dal nálepku "sexuální negerství". Lidskou skvrnu tu považuji za dílo přechodové, nejen chronologicky, ale hlavně pro způsob, jímž v něm Roth pojímá problém identity: není to jen věc etnického původu a generační zkušenosti, ale zároveň a mnohem otevřeněji otázka věku. Věkem se tu myslí přináležitost k věkové skupině spíš než ke generaci - ač samozřejmě v každém historickém okamžiku věk jednotlivce vyjadřuje obojí. Člověk, kterému je v roce 2000 kolem sedmdesáti (ať už je to Roth anebo protagonista Lidské skvrny), se typicky chová jako takzvaný sedmdesátník, ať už se narodil kdykoliv. Zároveň patří ke generaci lidí narozených (plus minus) na konci dvacátých či na začátku třicátých let dvacátého století, a zatížených tudíž nejen určitou životní, ale i určitou specificky historickou a kulturní zkušeností (v níž např. druhá světová válka hraje klíčovou roli). Lidskou skvrnu lze číst jako podobenství o tom, jakým způsobem se americká kultura a historie může v člověku protnout se stárnoucí mužskou přirozeností.

Hrdina románu vyprávěného Nathanem Zuckermanem se jmenuje Coleman Silk. V roce 1998, kdy se příběh odehrává (to jest v době skandálu kolem Clintonovy aféry s Monikou Lewinskou), je Zuckermanovi pětašedesát a Silkovi jedenasedmdesát. Oba jsou tedy "starci", zároveň je každý starcem jinak: Zuckerman je po operaci prostaty a ze života a z boje se prakticky stáhl, zatímco Silkovi, jakkoliv osudem stíhanému, sil nijak zásadně neubylo: libidem a agresivní bojovností na duchu i na těle dá se říct oplývá - tak jako to o něm ostatně platilo po celý život.

V jakém smyslu nechává Roth v Silkovi protínat přirozenost s historií? Silk je černošského původu, díky svému vzezření, zejména světlé pleti, se však může vydávat za bělocha. (Do jaké míry se Roth nechal inspiroval životem známého kritika New York Times Anatola Broyarda [1920-1990], zůstává předmětem dohadů: dočíst se o něm lze například v eseji Henryho Louise Gatese nazvané "The Passing of Anatole Broyard" v knize Thirteen Ways of Looking at a Black Man, 1997. "Passing" je obtížně přeložitelný, dalo by se říct technický termín, pro mimikry spočívající v tom, že někteří lidé černošského původu životem "procházejí" jako běloši - a že jim to prochází.) Když Silk za druhé světové války narukuje k námořnictvu, využije možnosti zatrhnout v přihlášce kolonku běloch - tak jako to udělaly tisíce "bledých" Afroameričanů jeho generace. Odmítne žít život černocha ve většinové bělošské společnosti, neboť jej prostřednictvím svého otce a jeho údělu vnímá jako nesnesitelně ponižující a omezující. A od té chvíle jako běloch skutečně žije, přesněji řečeno jako běloch a Žid. Odstřihne se od rodičů a sourozenců, vymyslí si novou minulost, ožení se s "bílou" Židovkou, má s ní děti, stane se profesorem klasické filologie na elitní univerzitě a svou úspěšností a životním příběhem též ztělesněním amerického snu.

Roth nenechává čtenáře na pochybách, že Silkovo rozhodnutí učinit ze sebe bělocha - a díky takto nabytému bělošství úspěšného, vzdělaného muže, příslušníka americké elity, poněkud paradoxně židovského původu - je právě výrazem jeho charakteristické mužnosti, řekněme bojovnosti, která má výraznou sexuální, nebo lépe řečeno erotickou komponentu. Pokud bojovnost nakonec není jen projevem Silkova erotického pudu: jako by černoch Silk byl tou pravou inkarnací některého z řeckých či římských hrdinů, o nichž na univerzitě vyučuje; jako by právě on ztělesňoval mužské puzení, jehož básnická oslava v homérovských eposech položila základ západního, rozuměj "bílého" literárního kánonu a jehož platonská sublimace dala základ západní a neméně "bílé" filozofii. Silkova mužnost - to jest sexualita v kombinaci s bojovností, ať už jejich vztah budeme pojímat jakkoliv - však není myslitelná bez značné dávky bezohlednosti: tak jako se v dobrém slova smyslu neleká překážek plynoucích z rasismu a nespravedlivého společenského uspořádání a odmítá se nechat svázat předsudky a pokrytectvím druhých, tak ve špatném slova smyslu nebere ohled ani na vlastní či cizí přirozené city, vztahy a pravdy, které bude třeba v boji za vysněnou svobodu a hrdinský život obětovat.

Děj románu se odvíjí od okamžiku, kdy stárnoucího hrdinu přece jen opustí štěstěna a on se náhle ocitne v nehrdinském postavení. Jakoby ironií osudu je na základě nevinné poznámky utroušené při přednášce obviněn z protičernošského rasismu a z univerzity musí odejít; žena mu pod tlakem okolností umře na infarkt; je ostrakizován kvůli nerovnému milostnému vztahu s domněle negramotnou uklízečkou Faunií Farleyovou; a ohrožován na životě Fauniiným bývalým manželem Lesem, veteránem vietnamské války. Silk se nepřátelskému, pokryteckému světu rozhodne postavit (pomstít?) tím, že napíše knihu, v níž vylíčí, jak to všechno bylo doopravdy (jako Roth ve své pseudoautobiografii?). Když zjistí, že mu psaní nejde (aniž by si dokázal připustit, že sepsat pravdu o tom, jak to všechno bylo doopravdy, nedokáže právě kvůli tomu, že žije lež), najme si na tu práci spisovatele Zuckermana. Výsledkem Zuckermanovy "práce" pro Silka je odhalení Silkovy pravé minulosti.

Silk zahyne spolu s Faunií při autonehodě, kterou nejspíš (ač jistě se to nedozvídáme) zosnoval Les. Z jeho pravdivého příběhu v Zuckermanově zpracování jako by plynulo hlavně následující ponaučení: na konci dvacátého století žijí Američané v kultuře stižené hlubokým mravním pokrytectvím. Nejrůznější společenská uskupení (ať už jde o etnika, o ženy, či o různě postižené) v ní dravě soutěží o to, kdo vyhraje závod o status největší oběti dějin a přírody, a to paradoxně na úkor lidí, kteří by si status oběti mohli právem nárokovat: jako je černoch...'2dv...'2dmasce...'2dbělocha Silk, v dětství sexuálně zneužívaná Faunie nebo pološílený Les. Právě Silk, Faunie a Les však roli obětí odmítají hrát: trvají na tom, že se budou chovat svobodně navzdory utrpením a katastrofám, které jim a jejich blízkým tato tak "nepřirozená" svobodomyslnost nevyhnutelně přinese. Starci Silkovy generace, kteří "odmítají" zestárnout - muži, kteří si (na rozdíl od impotentního starce Zuckermana i od lidské trosky, jakou je Les, zmítané záští nejen k Silkovi, ale k životu jako takovému) uchovali zdravou sexualitu a bojovnost; kteří odmítají brát na vědomí překážky a omezení, jimž se ostatní podřizují a jimž by je ostatní chtěli podřídit; kteří nijak nepochybují o tom, na co všechno mají nárok, a bezohledně jdou za tím, po čem touží, ať to stojí, co to stojí (včetně životů a citů lidí jim nejbližších), a kteří se (na rozdíl od Clintona) odmítnou za svou přirozenost omluvit - jsou ovšem ve Státech na sklonku dvacátého století nebezpečným přežitkem.

Každé takové "mravní ponaučení" však román nakonec přesahuje pomyslným, ač ne zcela přesvědčivým nakročením k tragédii: jako by na lidské přirozenosti, a to i na té nejmužnější, jako je Silkova, ulpívala jakási temná skvrna; jako by Silkův osud nakonec vyjadřoval spravedlivou odplatu za osudové pochybení či vadu na charakteru. Roth naznačuje, že Silkovo zapření vlastního původu je osudovým kazem na jeho lidskosti, protože časem zákonitě přerůstá ve zhoubný sebeklam: stařec Silk již není schopen vidět, jak se jeho zapření sebe sama ve jménu svobody podepsalo a podepisuje na jeho vztazích k lidem, pro něž je charakteristická nepřiznaná nesvoboda: nemožnost otevřít se a ukázat se druhému v celé své nahotě či pravdě svého života. Nepřesvědčivost Lidské skvrny je dána nepřesvědčivostí klíčových ženských postav, které jako by k Silkovu osudu nabízely nehrdinskou a nesobeckou, a přesto nepokryteckou a dostatečně svobodnou protiváhu či alternativu: Silkova milenka Faunie Farleyová je navzdory Rothovu pokusu o hlubinnou analýzu psychologicky nepřesvědčivá, Rothův portrét Silkovy sestry Ernestiny naopak postrádá jak dostatečnou psychologickou hloubku, tak společenský záběr.

Umírající zvíře (2001), Jako každý člověk (2006), Duch odchází (2007)

Tím, že jsem jednal, místo abych o tom jen snil, jsem se během let zároveň zbavil i sám sebe.

(Duch odchází, s. 30)

Byl od bytí osvobozený - vstoupil do nicoty, aniž o tom věděl. Jak se toho od samého počátku bál.

(Jako každý člověk, s. 139)

Na rozdíl od dosud probíraných děl krouží tyto dvě novely a román kolem stáří a smrti způsobem, který v průsečíku lidské přirozenosti a historie staví do popředí přirozenost a upozaďuje dějiny. Aspoň na první pohled se věk a pohlaví hrdinů jeví být důležitější než jejich generační příslušnost. Umírající zvíře volně navazuje na romány The Breast (1972) a The Professor of Desire (1977), jejichž hrdinou je univerzitní profesor a programový donchuán David Kepesh. Duch odchází (Exit Ghost) zřejmě uzavírá řadu devíti románů - zahájenou titulem The Ghost Writer (1979) a obsahující mimo jiné též Americkou idyluLidskou skvrnu -, v nichž v roli hrdiny či vypravěče vystupuje Rothovo alter ego, spisovatel Nathan Zuckerman. Hrdinou prózy Jako každý člověk je anonymní kdožkolvěk, kdysi úspěšný grafik v reklamní agentuře a miláček žen, nyní penzista, který na životě nepřestává lpět ani poté, kdy se mu jeho náboj a smysl prakticky vytratil.

Všichni tři starci jsou konfrontováni se stárnoucím, nemocemi scházejícím, odumírajícím tělem a nuceni vyrovnávat se s úbytkem životních sil v předzvěsti vlastní smrtelnosti. Zuckermanovi a kdožkolvěkovi, kteří jsou podobně jako Roth sedmdesátníci, chátrají jejich vlastní těla. Zuckerman trpí následky rakoviny prostaty (impotencí a inkontinencí), k nimž se v náznacích přidává demence. Rothův kdožkolvěk schází kardiovaskulární chorobou, která si vyžaduje další a další operace, z nichž ta poslední se hrdinovi nečekaně stane smrtelnou. V Kepeshově případě probíhá konfrontace se smrtí jakoby převráceně: tento zdravý a dosud sexuálně zdatný šedesátník se musí vyrovnat se smrtí sápající se po těle o třicet let mladší milenky, jíž v prsu našli zhoubný nádor.

Všechny tři prózy lze číst jako univerzální humanistická poselství o lidské sounáležitosti, spočívající ve vědomí křehkosti lidské existence a lidské smrtelnosti: "Jako by stín ponížení, stále se nad námi vznášející, nebyl ve skutečnosti tím, co pojí jednoho člověka se všemi ostatními." (Duch odchází, s. 24) Navzdory jistému upozadění historické dimenze života však ani v těchto dílech Roth nenechává své hrdiny stárnout a umírat v ahistorickém bezčasí, jako "bezprizorní" starce. Nestárne tu a nechátrá kdokoliv: ani Rothův kdožkolvěk není prostě člověk, natož aby takovými kdožkolvěky byli Zuckerman nebo Kepesh. A tak jako tu nestárne a neumírá člověk obecně, nestárne tu a neumírá obecně ani Žid. Chátrají tu tři různí muži nejen jistého věku, ale též původu a společenského postavení, jmenovitě asimilovaní američtí Židé takzvané druhé generace narození těsně "před Rooseveltovým nástupem do úřadu" (Umírající zvíře, s. 106) nebo krátce po něm, kteří to - podobně jako Roth - v životě a v Americe někam dotáhli. Umírají přirozenou smrtí, nikoliv násilím. Umírají po rodičích a před dětmi. Mají peníze a svobodu na to, aby si mohli dělat víceméně to, co chtějí, mají dost vysoké postavení na to, aby pro ně antisemitismus jistých kruhů a vrstev nepředstavoval vážnou překážku či potíž, a zároveň mají věk na to, aby se vším, co mají - a historicky vzato, to jest poměřováno židovskými dějinami a životem východoevropských předků především, toho opravdu nemají málo -, podle svého naložili. V životě nijak nestrádali, nemuseli si odříkat, všechno, co chtěli, také měli: otcovskou benevolenci a mateřskou oddanost a lásku, manželky a milenky, děti, práci, úspěch, peníze. Odtud "záhada" jejich konce: proč je stárnutí a umírání zastihuje tak pozoruhodně "nepřipravené" a zaskočené? Co jim tváří v tvář smrti schází tak, že se s ní odmítají smířit a naopak se ji ze všech sil snaží ošálit - přestože dobře vědí, že je to marná snaha? A proč se o své pocity nedokážou s nikým podělit (když nepočítáme ošidnou formu intenzivního "sdělování" literaturou - viz úvodní citát)?

Učiňme Rothovi pomyslné příkoří, vytrhněme z jeho děl na pohled nesouvisející úryvky a složme si z nich smysluplnou mozaiku:

Co je to komičnost? To, že se člověk dobrovolně vzdá svobody - to je definice komičnosti. Pokud vám svobodu vezmou násilím, nejste komičtí, připadáte tak pouze těm, co vám ji násilím odebrali. Ale kdokoli se vzdá svobody, kdokoli dychtí, aby se jí mohl vzdát, vstupuje do říše komična, která člověku připomíná nejslavnější Ionescovy hry a která je zdrojem komedií v celé světové literatuře [...].

(Umírající zvíře, s. 83)

Nenacházel jsem v sobě vůli vzepřít se té ztřeštěné naději na omlazení, jež prostupovala všechno moje jednání [...]. Samozřejmě je to omyl, je to šílené, ale pokud je tomu tak, co je tedy správné, co je rozumné a co jsem vůbec zač, abych mohl tvrdit, že jsem vždycky všechno věděl nejlíp? Dělal jsem, co jsem dělal - víc toho člověk neví, když se ohlíží zpátky. Nechával jsem sám sebe projít zkouškou, jež vycházela z mojí inspirace a z mojí nejapnosti - inspirace sama byla tou nejapností -, a je víc než pravděpodobné, že teď dělám totéž. A navíc tak rychle a ukvapeně, jako kdybych se bál, že se moje nepříčetnost každou minutu vypaří a já už nebudu schopen pokračovat v tom, o čem moc dobře vím, že bych dělat neměl.

(Duch odchází, s. 33)

O žádnou šalebnou habaďůru kolem smrti a pánaboha ani o nějaké starodávné fantazírování o nebíčku srdečně nestál. Existují pouze naše těla, zrozená k životu i ke smrti za podmínek, o nichž rozhodují těla, která žila a umírala dávno před námi. Kdyby se o něm mělo říci, do jaké filozofické přihrádky by sám sebe zařadil, byla to tahle - našel si ji velmi brzy a intuitivně, a i když byla velmi elementární, žádnou jinou nepotřeboval. [...] Avšak nic z toho, v co věřil či nevěřil, nebylo toho dne, kdy na zchátralém hřbitově těsně vedle jerseyské dálnice ukládali jeho otce do hrobu vedle matky, ani trochu důležité.

(Jako každý člověk, s. 46)

Rothovi stárnoucí hrdinové jsou muži na tento způsob (aspoň jak se to jeví ženským očím): jejich svoboda je v jejich mužské tělesnosti, v těle oživovaném nepoddajným, ne...'2dli nezkrotným libidem, v němž si člověk uchová svou svobodu a sebe sama tak, že nebude jen snít, ale znovu a znovu bude jednat - nerozumně, z erotické "inspirace", jež je zároveň nejapností, protože hrdina si je sám nejlépe vědom "šílenosti" svého počínání a důvodů, proč by tak jednat neměl. Tím, že Rothův hrdina nejen sní, ale i jedná, se svým bezohledně sebestředným jednáním průběžně zbavuje pout a závazků (manželství, rodičovství a tak podobně), do nichž ho jeho bezohledně sebestředné jednání vždy znovu vrhá či aspoň hrozí uvrhnout. Vposledku se tak průběžně - a na rozdíl od ostatních, kteří netouží než setrvat v jediném zaměstnání, při jedné ženě, na jednom místě - zbavuje i sebe sama. A tímto svobodným zbavováním se sebe sama se zbavuje i strachu z jiné ztráty, z jiné, nesvobodné svobody, již představuje smrt - onen tolik obávaný vstup do nicoty. Tak to vyjadřuje například výmluvný Kepesh: "Představte si stáří takto: člověk žije s vědomím, že mu den co den jde o život. Nemůže uhýbat před tím, co ho zakrátko čeká. Před tichem, které ho navždycky obklopí. Jinak je to všechno stejné. Jinak je člověk nesmrtelný, dokud žije." (s. 34)

Stáří vyvádí Rothovy starce z míry tím, jak je připravuje (anebo hrozí, že je záhy připraví) o potenci, a tím také o eroticky danou sebestřednost, která je klíčová pro jejich duševní rovnováhu, plodnost, radost ze života. Hrozí jim, že už sami sobě - a tedy i vlastní konečnosti - nebudou moct dál unikat v aktu svádění a v nikdy nekončících, nevyčerpatelných erotických dobrodružstvích, a to v situaci, kdy "vaše odrovnanost je stále ještě velmi živá. Člověk pořád ještě existuje a jeho existence a její plnost ho pronásleduje stejně jako to, že je vyřízená stará vykopávka [...]." (s. 33- 34) Na veškeré lidské činění a snažení mimo sex pohlížejí Rothovy starci jako na marnou snahu o kompenzaci nedostatku sexu: "Žijete...'2dli cudně, žijete...'2dli bez sexu, jak se máte vyrovnávat s porážkami, s kompromisy, s frustracemi? Tím, že budete vydělávat více peněz, tolik peněz, kolik dokážete? Tím, že si naděláte tolik dětí, kolik stihnete? Pomáhá to, ale tomu druhému se to nevyrovná. Protože to druhé je založené na vašem tělesném bytí, na těle, které se narodí, na těle, které zemře. Protože jedině při souloži získáváte převahu nad vším, co nemáte na životě rádi, a nad vším, co nad vámi v životě vítězí - jasnou, i když dočasnou převahu. Není to sex, co korumpuje, je to to ostatní. Sex není jen pouhé tření a povrchní zábava. Souloží se mstíte smrti. Nezapomínejte na smrt. Nikdy na ni nezapomeňte. Ano, i sex je ve své moci omezený. Velmi dobře vím, jak omezený. Ale řekněte, která moc je větší?" (s. 57- 58)

Nepřekvapuje, že ani tehdy, když jsou Rothovi stárnoucí Portnoyové nuceni přihlížet rozkladu své tělesnosti, nejeví ochotu navrátit se k tradičnímu, náboženskému způsobu zahánění strachu ze smrti, jaký si spojují se životem svých otců (či spíš dědů), jemuž se kdysi dávno vysmáli a jejž opustili: takový návrat k víře, k "šalebné habaďůře kolem smrti a pánaboha", by byl rezignací na svobodu a "vstupem do říše komična" ještě mnohem směšnějším než Zuckermanova "ztřeštěná naděje na omlazení".

Rothovi "starci" ovšem zpětně vrhají nové světlo též na Alexe Portnoye a jeho komplex. Jako by nám Roth říkal: mysleli jste si snad (doufali jste?), že až Alex zestárne, zmoudří? To jest že v něm ony etické a altruistické pohnutky nutně převáží nad perverzní sexuální touhou? Že se usadí do křesla k televizi, nechá si od pravověrné manželky přinést bačkory, a místo aby jednal, bude o sexu už jen snít - anebo mu snad na sex myšlenky ani nepřijdou, a bude se v duchu věnovat už jen vážným věcem? Ale to jste se zatraceně spletli. Do poslední chvíle bude nějakou svádět, dokonce i tehdy, když už na sex nebude mít. Protože, abychom parafrázovali Kepeshe, "co si má počít se skutečností, že pokud dokáže soudit, nic, ale vůbec nic nedochází klidu, ať je člověk jakkoliv starý"? (s. 34) Že bude směšný, že to s ním špatně skončí? Snad, ale pořád lepší, než kdyby to vzdal, což Roth Kepeshovými ústy vyjadřuje příznačně americkou sportovní metaforou: "Je to, jako když hrajete baseball s dvacetiletými. Není to tak, že se cítíte jako dvacetiletý, protože s nimi hrajete. Vnímáte ten rozdíl každou vteřinu hry. Ale je to lepší než trpně přihlížet." (s. 32) Všichni Rothovi starci bez výjimky činí o stáří tento objev: věkem člověk stárne, ale nemoudří, a neměl by se tedy ani jako vědoucí tvářit. Pro příběhy vyprávěné stárnoucím Nathanem Zuckermanem je typická struktura: zase jsem si myslel, že už jsem ze hry venku, že už všechno vím a mám věk (případně tělo) na to, aby mě už nic nedokázalo hluboce zasáhnout a překvapit - a zase jsem se (díky Silkovi, díky Švédovi, díky sobě samému) ukrutně zmýlil.

Čistý protiklad mezi stařecky "moudrým" či "rozumným" altruismem a mladicky ztřeštěným erotickým sobectvím Roth dále komplikuje, na vícero způsobů: v Umírajícím zvířeti nechává erotomana Kepeshe popřít sebe sama, a to nikoliv tak, že by Kepeshe přiměl, aby se erotiky zřekl, ale tak, že jeho největší erotický zážitek nechává prostřednictvím konfrontace s umíráním milované přerodit v cosi, co by se snad dalo nazvat obětavou láskou (aspoň pokud si lze v souvislosti s Kepeshem něco takového představit). Odcházející duch Zuckerman zase erotiku sublimuje do fiktivních rozhovorů s milovanou, před níž nakonec u vědomí vlastní impotence nakonec raději prchne. Snad jen v případě kdožkolvěka nás Roth konfrontuje s opravdovou bezútěšností existence rothovského starce na sklonku života - bezútěšností, kterou do jisté míry kompenzuje jen kdožkolvěkovo bezbolestné zaplutí do smrti v anestezii a jeho pohřeb v přítomnosti blízkých na zanedbaném židovském hřbitově, kde spočívají kosti jeho rodičů, a otcovy kosti především.

Coda: The Humbling (2009)

Hrdinou zatím poslední Rothovy prózy (rozsahem novely), jehož titul bychom mohli pracovně přeložit jako Pokoření, je další z nerozumných Rothových starců, úspěšný herec a pětašedesátník Simon Axler. Jeho příběh se začne odvíjet v okamžiku, kdy zničehonic a bez příčiny ztratí herecký talent. Ze zoufalství a ze strachu, že by mohl spáchat sebevraždu, se načas uchýlí do psychiatrické léčebny. Jakmile zažehná největší krizi, odstěhuje se na samotu na venkov. Ze chmur jej však definitivně vytrhne až milostný a eroticky dobrodružný vztah s Pegeen, čtyřicetiletou dcerou někdejších přátel. "Pitvora" Pegeen však Axlera záhy opustí, a to v době, kdy se Axler začne vážně zaobírat myšlenkou, že by spolu mohli mít - jeho pokročilému věku navzdory - dítě. Nadvakrát pokořený stařec Axler volí sebevraždu, ani té však není schopen, dokud sám sebe na rozhodný okamžik neobsadí do role Konstantina Gavriloviče Trepleva z Čechovova Racka.

Pokoření ani zdaleka nedosahuje kvality ostatních děl, jimž jsem se zde věnovala, a čtenáři se možná při četbě bude vnucovat ona "pomýlená představa o autorovi", totiž pochyby (jaké kdysi nejspíš zažíval též při četbě Rothovy pseudo...'2dautobiografie), zda si tu Roth v Axlerově zastoupení neřeší nějaký osobní problém. V postavě Axlera jako by z kýženého symbolického průsečíku přirozenosti a historie právě historie nadobro zmizela a zůstala jen stařecká přirozenost, to jest kombinace mužského erotického náboje - jako vytrácejícího se kouzla - a pokročilého věku. Jako by před námi Roth v extrémní podobě, totiž v postavě mužského herce, obnažil podstatu mužské svobody, jak ji smíšeněji ztělesňují všichni jeho hrdinové. Ta nakonec spočívá v unikání před sebou samým, které je pro herectví (a mužské svádění) typické a které si herec plně uvědomí teprve v okamžiku, kdy "své kouzlo ztratí" (The Humbling, s. 1): "Čekal, až se uvolní a bude moci začít, čekal na okamžik, kdy se přetvářka změní ve skutečnost, čekal, až zapomene, kým je, a stane se tím, kdo tu jedná, ale místo toho tam stál, dočista prázdný, a všechno to jen hrál, tak jak to člověk dělá, když neví, co dělá." (The Humbling, s. 3) Z ženského pohledu spíše úsměvná tragédie herce Axlera jako by tkvěla v tom, že ve chvíli, kdy přestal hrát a zkusil žít doopravdy (takovým tím komickým způsobem, kdy člověk ze všeho nejvíc touží, aby se mohl vzdát svobody, třeba tak, že s někým bude mít dítě), natrefil na ženu, která je nad jiné dokonalá herečka.

Jaké si z Rotha vzít literárně...'2dmravní ponaučení, jestli vůbec nějaké? Díla zde představená, pocházející z devadesátých let minulého století století a první dekády století současného, tvoří bezpochyby druhý vrchol Rothovy tvorby. (Stařec Roth z fotografií vypadá překvapivě vitálně, a tak doufejme, že ani jeho poslední vyvrcholení nebude to poslední.) Teď, když si ho můžeme přečíst nejen po cizím, ale i po svém, nezbývá než doufat, že jakási tresť z Rotha ulpí i na nás, že by se něco z Rotha mohlo vysemenit i na zdejší půdě. A kdyby semeno vzklíčilo, třeba bychom se dočkali více příběhů a postav, v nichž by se naše přirozenost protínala s naší historií, až by to bolelo, a díky nimž by se z efemérní a prakticky neviditelné existence našince - ze všeho, co je v ní prožitého i neprožitého, skutečného i domnělého - stal život, který je k popukání směšný, a na jehož smyslu i tak nejvíc záleží.

Literatura

Philip Roth - The Facts. A Novelist`s Autobiography. London, Jonathan Cape 1989. | The Human Stain. London, Jonathan Cape 2000 [česká vydání jsem při psaní neměla k dispozici: Lidská skvrna - Praha, Volvox Globator 2005; Mladá fronta 2009 (přel. Jiří Hanuš)]. | Spiknutí proti Americe. Praha, Volvox Globator 2006 (přel. Josef Línek). | Reading Myself and Others. London, Vintage Books 2007. | Operace Shylock. Praha, Mladá fronta 2008 (přel. Luba a Rudolf Pellarovi). | Umírající zvíře. Praha, Mladá fronta 2008 (přel. Jiří Hanuš). | Duch odchází. Praha, Mladá fronta 2008 (přel. Jiří Hanuš). | Americká idyla. Praha, Mladá fronta 2009 (přel. Luba a Rudolf Pellarovi). | Jako každý člověk. Praha, Mladá fronta 2009 (přel. Miroslav Jindra). | The Humbling. London, Jonathan Cape 2009.

Hana Ulmanová: Americká židovská literatura. Praha, Židovské muzeum 2002.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, v současnosti na mateřské dovolené.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1017