Martin Nodl

Glosy historické XXXV

Život na hraně

Paměti Jiřího Pechara patří k těm nepříliš sdělným. Možná je to právě tím, že autor reflektuje svůj život jako život na hraně, tedy v jakémsi šedivém pásu mezi disentem a přizpůsobením se komunistickému režimu, lhostejno v jakékoli jeho podobě. V předmluvě svůj postoj hodnotí jako přidržování se svých vlastních pravidel navzdory vnucovaným normám. Na tom by jistě nebylo nic neobvyklého - ostatně vlastní pravidla jsou vždy ryze subjektivní povahy. Pozoruhodnější je naopak dovětek, že jejich hrdina "zůstal ušetřen", tedy navzdory nepřekračování vlastních imperativů.

Ano, ono ušetření je na Pecharových pamětech tím, proč je stojí za to číst. Ačkoli se úzce stýkal s některými chartisty, především z okruhu Kolářova stolu v kavárně Slavia, ačkoli vydal několik knih v samizdatových edicích, nikdy se nedostal do přímého hledáčku státní bezpečnosti, nikdy na něj nebyl vyvíjen intenzivní tlak ze strany moci a ve druhé polovině osmdesátých let mu dokonce vyšla v Československém spisovateli kniha Otázky literárního překladu. Pechar z těchto skutečností vyvozuje závěr, že "určitá míra riskující odvahy nebyla tak nebezpečná, jak se většina lidí tehdy domnívala". Odpověď na otázku, jak je možné, že se i přes své styky s disentem a se samizdatem nestal obětí či přinejmenším objektem perzekuce, jeho paměti bohužel nenabízejí. Pokud si totiž promítneme osudy lidí, kteří byli odsouzeni za šíření samizdatu či kteří, ačkoli nebyli chartisty, byly podrobováni permanentnímu sledování a šikanování, pak se Pecharův osud jeví jako výjimečný. Do jisté míry je sice možné, že mu k tomu napomáhala velká pražská koncentrace "zjevných nepřátel režimu", nesrovnatelná s individualitou venkova, avšak ani onen prostorový efekt neposkytuje univerzální vysvětlení.

Nad Pecharovými pamětmi tedy vyvstává otazník, zda byl jeho osud, jeho život na hraně, osudem výjimečným. Zda byl podmíněn pouze jistou souhrou náhod a konstelací, či zda byl naopak vskutku možným způsobem existence. Interpretace vycházející z premisy možné míry riskující odvahy je svým způsobem moralistní, i když nutno dodat, že Pecharovy paměti postrádají moralizující a ostrakizující rozměr, řekněme kupříkladu Černého typu. Možná i v tom je patrný přístup života na hraně. Pro pochopení dějin českého komunismu je nejdůležitější autorovo ohledávání hranice nebezpečí. S oním vnitřním strachem moc nepochybně dnes a denně pracovala a dnes a denně ho posilovala ve snaze podpořit českou "předposranost" - jiné slovo mne nenapadá, neboť je ve vztahu jak k padesátým letům, tak k letům normalizace (a bohužel i k současnosti) téměř sociologickou kategorií. V optice Pecharových pamětí by se mohlo zdát, že ono nebezpečí nebylo tak zcela reálné - a do důsledku řečeno, kdyby většina společnosti přistoupila na premisu, že míra riskující odvahy je ve skutečnosti velmi vysoká, pak by musel režim začít korodovat mnohem dříve než až ve chvíli, kdy stál pouze na pilířích pragmatických aparátčíků a nomenklaturních kádrů, pro něž bylo tak snadné vplout do nových poměrů po roce 89 a dát jim - bohužel - jejich (staro)nový směr. Avšak všechny naše dosavadní znalosti bohužel svědčí spíše pro skutečnost, že ona míra riskující odvahy byla naopak velmi nízká a že stačilo málo a moc od základů převrátila ten který lidský život. Popravdě řečeno, Pecharův život na hraně tedy působí v kontextu dějin komunismu překvapivě a vskutku výjimečně. Právě z tohoto důvodu by se však mohl stát jedním z impulzů pro studium české komunistické každodennosti, tedy ve chvíli, kdy takto pojaté bádání u nás konečně přijde na scénu a kdy nebude karikováno zkoumáním toho, co se v padesátých až osmdesátých letech jedlo, oblékalo či co se promítalo v kinech a hrálo v rozhlase.

Jiří Pechar, Život na hraně. Praha, Torst 2009.

České dějepisectví v dialogu s Evropou

Čtyři svébytné studie mohou vydat za knihu. Proč ne. A nevadí, že spolu vnitřně příliš nedrží. Ani to není nutné. Jsem odpůrcem předstírání silné vnitřní provázanosti a nevěřím na velebení syntetických přístupů, jež se ve vztahu k historii u nás, opakovaně od počátku 20. století, vynořují, povětšinou však jako pouhé heslo, jako líbivá etiketa, jež postrádá vnitřní obsah. Z tohoto důvodu mi je každé analytické a stejně tak i novátorské ohledávání dějin českého dějepisectví a priori sympatické. Problém nastává až ve chvíli, kdy se analytické přístupy tváří jako jen rádoby analytické, tedy postrádající skutečný interpretační rozměr.

Toto konstatování bohužel platí pro první dvě studie v knize Kateřiny Bláhové České dějepisectví v dialogu s Evropou. Vzletný název se totiž míjí jak se statí "Recenze a zprávy: Český časopis historický a Časopis Musea Království českého", tak "Cesty studijní a badatelské". Jejich podstatou není dialog s Evropou, natož pak postižení kvalitativní změny, jíž česká historiografie od osmdesátých let 19. století vskutku prošla. První z nich je naopak pouhým bibliografickým přehledem recenzí dvou časopisů, jež si kladly natolik odlišné cíle, že jejich porovnávání co do obsahu recenzí (a obdobně by dopadlo i porovnání tohoto důležitějšího, tedy studií) mělo předem daný výsledek. Pokud by autorka vskutku chtěla postihnout kvalitativní změnu, pak by při porovnávání recenzních rubrik musela sáhnout po časopisech, k jejichž odbornému pojetí se Český časopis historický vědomě hlásil, tedy k Historische Zeitschrift, k Revue historique či k Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung, a jež byly onou Evropou, s nimiž chtěla nová česká historiografie vést dialog.

O dialogu s Evropou bohužel téměř nic nového neříká ani studie o badatelských cestách českých historiků, neboť je spíše biograficko-slovníkovým přehledem než skutečnou analýzou. "Interpretace" typu "v historických vědách byla silná tradice zahraničních badatelských cest (nikoli studijních) poměrně silná" (ano, silná tradice je silná!) nejsou ničím jiným než banálními konstatováními. Z pouhého kvantitativního popisu autorka vykračuje jen v případě zahraničních studijních cest Josefa Pekaře. Ani zde však neříká nic nového a pouze opakuje obecně známé Pekařovy glosy z jeho korespondence s Jaroslavem Gollem a reprodukuje jinak z odborné literatury dobře známé Pekařovy reflexe německého Lamprechtstreitu, jenž ve svém důsledku ovlivnil české historické prostředí minimálně (na rozdíl například od soudobé historiografie polské).

Jestliže první dvě studie budí zklamání a rozpaky, pak třetí ("Recepce a překlad: případ Taine") a především čtvrtá ("Emancipace vědní disciplíny: historie literární") se vnořují do témat, jež jsou Bláhové blízká a v nichž je vskutku s to postihnout kvalitativní změny, i když dialogu s Evropou je nadále poskrovnu. Jistý ozvuk tohoto dialogu můžeme tušit ve zkoumání vlivu Hippolita Taina na českou literární historii. Pro podobu tohoto dialogu je však příznačné, že onen vliv, či spíše recepce, je až velmi pozdní povahy a přichází v okamžiku, kdy už jsou ve Francii Tainovy názory a přístupy překonané. Poslední studie se sice částečně s tainovskou překrývá, avšak naštěstí jen částečně. Při vší kritičnosti ji totiž můžeme číst jako pokus o výklad formování se literární historie jako svébytného vědního oboru (ač jí třebas Pekař samostatnost v recenzi Vlčkových dějin nepřipouštěl), jenž se vymezoval jak vůči filologii, tak vůči historii, která v literárních textech viděla především své prameny, a stejně tak i vůči estetice, jíž byly veškeré genetické přístupy cizí. S citem pro detail autorka rozkrývá názorová pnutí mezi Jaroslavem Vlčkem a Janem Jakubcem, jež se i přes odlišnost programových tezí stýkaly ve snaze vybudovat oborovou revue. Trefné jsou i autorčiny glosy ohledně jejich odlišného chápání historismu a o Jakubcově tíhnutí k masarykovskému realismu, jež mělo své odborné, ale i politické kořeny.

Poslední kapitola ve mně naštěstí spláchla prvotní pachuť. Takže jediný smutek, který ve mně zůstal, je skutečnost, že se mi byť útlá kniha po přečtení zcela rozpadla. Co naplat, jedna změna oproti 19. století jistě proběhla - úpadek knihařské práce, i když v přímém dialogu (či snad nápodobě) s Evropou, neboť tu a tam se mi rozpadávají i knihy polské a německé, o francouzských ani nemluvě.

Kateřina Bláhová, České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890-1914). Praha, Academia 2009