Ahoj můj miláčku (Z dopisů Juliany Jirousové Ivanu Martinu Jirousovi do vězení) (připravila Daniela Iwashita):

1

21. 11. [1981]

Ahoj můj miláčku,

se srdcem zkroušeným a lítostí v duši začínám první dopis. Holčičky už spinkají a to jediný je dobře, jinak je mi zle tak moc, že se o tom nedá vůbec mluvit. Láďa zrovna krmí, je půlnoc a já musím jít spát, nebo bych tu strašlivou tíhu neunesla. Jenom Ti ještě musím říct, že jestli náhodou seš na pochybách, za co Tě zavřeli, tak to já vím úplně jistě, je to za ten tejden v Praze, kdy jsi nás opustil, a potom jsi nás taky opouštěl, až to dopadlo takhle hrozně. První dny jsem ke všemu byla na Tebe naštvaná, teď už mě to přešlo, přece jenom Tě skutečně miluju, tak ahoj.

I špatným jen lepší (nad knihou Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět):

Alena Dvořáková

Martinu Hilskému vyšla kniha o Shakespearovi, s titulem Shakespeare a jeviště svět (Academia 2010). Je to výsledek jeho obdivuhodných, bezmála třicetiletých snah vypořádat se se Shakespearovým dílem - četbou nejen soukromou, ale i veřejnou, překladem, divadlem, předmluvami, doslovy, komentáři, studiemi, výklady a v neposlední řadě též výukou anglistů, mezi něž se počítám. Na dílo, jako je toto, mi nepřísluší psát recenzi - mimo jiné si nedokážu dost dobře představit, že bych o Shakespearovi mohla vědět něco, co by Martinu Hilskému uniklo. Toto tedy není recenze, ale reklama. Hilský je erudovaný filolog a shakespearolog a jeho komentáře k Shakespearovi jsou založeny na obsáhlých znalostech jak textů Shakespearových děl, tak alžbětinského kontextu a rozsáhlé sekundární literatury. Kniha zpřístupňuje Shakespeara laickému čtenáři, lze jí listovat, vybírat si z ní kapitoly, učit podle ní a také se k ní s prospěchem vracet. Nebude nudit ani anglistu, který třeba není shakespearolog, ale o věci něco málo ví. Hodí se do každé knihovny (a především do jakékoli gymnaziální), zvlášť tam, kde chybí peníze i místo pro podrobněji okomentovaná, dvojjazyčná vydání Shakespeara v nakladatelstvích Torst a Atlantis. A touto chválou bych tu mohla skončit, ale byla by to příliš nudná reklama. A tak ji raději polemicky opepřím. Nezbývá mi než doufat, že Duch na hradbách se v nejhorším jen urazí a odkráčí pryč. A také že Poetofilus nebude mít Kritikovi jeho skepsi za zlé. Vždyť tak jako všichni Shakespearovi zloduši i Kritikus dělá jen to, k čemu ho pudí jeho přirozenost. Prostě si nemůže pomoct.

Nekonečný Rudiš (Jaroslava Rudiše Konec punku v Helsinkách):

Marta Ljubková

Romány Jaroslava Rudiše hltáme jako oblíbený seriál. Tvoří stále jeden, konzistentní svět, srozumitelný, protože vlastně docela jednoduchý, přitažlivý, zasazený do důvěrně známého prostředí, okořeněný nešťastnou láskou, zdravou porcí sebereflexe a koňskou dávkou sentimentu převlečeného za drsnost. Rudiš je zdařilý konstruktér a obratný manipulátor se slovy, pohybuje se za hranicí lehce stravitelného středního proudu. Není bořitelem stereotypů, je jejich stvrzovačem. Hlavní hrdina má bez ohledu na přibývající léta (že by analogicky dle autora?) stále stejné rysy a atributy, je to neustále onen loser-sympaťák, kterému nakonec přejeme to nejlepší, dívka, s kterou se nakonec stejně vyspí, má provokativní povahu a zajímavou tvář atd. atp.

Platí to i pro loni vydaný Konec punku v Helsinkách - všechno jako bychom už někde a někdy četli. Přímo u Rudiše, ale také jinde, přinejmenším v domácí literatuře od osmdesátých let. Autorovi se nedaří přidat jediný akcent, který by čtenáře překvapil či zaskočil nebo ho alespoň neustále tak nehladil po duši.