DUCHOVNÍ PROUDY 1. REPUBLIKY • Souvislosti 3–4/2000


Zuzana Fialová / Řád jako projev nejvyšší svobody


Česká literatura nemá mnoho takových osobností – zaujatých, svrchovaných, a outsiderských –, jakou je Jaroslav Durych. Budeme-li se ptát, co v jeho životě, a stejně tak v jeho díle sehrálo roli nejdůležitější, pak musíme mluvit především o katolické víře. Ať už jeho postoje k české církevní reprezentaci katolické byly jakékoli, jeho vztah k Církvi byl vždy jednoznačný, nezpochybnitelný a trvalý. Byl katolíkem nezměrné duševní potence, pro kterého víra nikdy nebyla námětem pro diskusi. A z pozice vyhraněného katolíka se stavěl k umění i k životu, i když ho jeho romantické založení a citová vznětlivost často vedly až na sám kraj nad propastí. Pro Durycha umělce i člověka je však příznačné právě ono balancování na ostré hraně, nikoli však z romanticko-dekadentní touhy násobit nebezpečím požitky, ale z vášnivé zaujatosti, byť často hrozící sebezničením. Což se u Durycha publicisty projeví především v článcích společensko-politických, stejně jako v jeho kritice politiky církevní.

Jako vojenský lékař na frontě viděl smrt, jíž naprosto chyběl duchovní rozměr, svoboda a státní samostatnost přicházející s koncem války pro něj – člověka neslevujícího nic ze svého zanícení katolíka a vlastence - znamenaly počátek přicházejícího konce a jeho kritické postoje vůči stavu společnosti jen potvrdily jeho celoživotní tragickou vyděděnost. Ti, kteří pohrdli svými mučedníky, vypudili ze svého vědomí smysl všech obětí, jsou odsouzeni k zániku. A Durych – s hrůzou hledící na mravní úpadek národa, z něhož vzešel svatý Václav – se rozhodne bez ohledu na vůli onoho národa dát všechny své síly do služeb prosazení Božích záměrů na zemi. Pokud alespoň z části nepřihlédneme právě k dobovému kontextu, pak sice bez problémů můžeme akceptovat Durycha umělce, ale hůře už porozumíme Durychovi publicistovi.

Chceme-li se však Durychovi tvůrci a komentátorovi přiblížit, nesmíme rovněž přehlédnout, že on sám se cítil být především básníkem. A to básníkem se všemi právy, ale i povinnostmi tohoto stavu. A své postavení básníka vnímal – tak jako mnohé – absolutně. Kompromisy a kupčení v umění byly pro něj nepřípustné. Uměním ve služebném postavení pohrdal, a to zvláště ve službě jakékoli politické ideologie. První povinností umělce jako člověka, jehož nadání mu nepatří, ale zavazuje ho, je obstarávat duševní potravu lidstva. Schopnosti a nadání vybočující z běžné normy tedy Durych chápal především jako závazek. Míra povinností a zodpovědnosti je podle něj přímo úměrná míře nadání a schopností. A proto mít jakékoli privilegium neznamená život snazší a pohodlnější, ale naopak. Jaroslav Durych tedy zcela logicky nemůže stát stranou a mlčet. Navíc československá politická elita v jeho očích postupně selhává, neboť se nedokázala dostatečně starat o blaho národa. Ale není divu, když z oficiálního pojetí českých dějin byl vymazán přínos katolictví, za což není zodpovědný nikdo jiný než T. G. Masaryk, tentýž Masaryk, v nějž Durych zpočátku vkládal tolik nadějí. A opět před sebou máme především Durycha katolíka, který se však ve svém „spravedlivém rozhořčení“ až příliš často nechává unášet pýchou a ješitností a staví se do role povolaného i tam, kde by mu příslušelo postavení skromnější. (Jistě nás však coby společensko-politický glosátor nepřekvapí svým jednoznačně odmítavým postojem vůči osobě Ferdinanda Peroutky, jakožto hlavního hlasatele politického realismu a tomu podobných nepravostí. To, že se tyto dvě osobnosti musely míjet naprosto ve všem, není třeba dodávat. Na straně Durychově to však bylo odmítnutí nekompromisní, zásadní a trvalé.)

Ještě jednou svede katolictví Durycha k fatálnímu omylu, který jeho do té doby tak jasné vnímání světa na čas bolestně ochromí. Je-li občanská válka ve Španělsku válkou katolíků s bezvěrci, pak o pár let později jen stěží nalézá vysvětlení pro apokalypsu vyvolanou národem s tolika světci. A tehdy Durych ztiší svůj hlas, a bylo by omylem přičítat to jen německé cenzuře. Napříště bude především spisovatelem a po válce v podstatě jako publicista umlkne. Do jaké míry je to mlčení dobrovolné a do jaké míry vynucené, zde ponechejme stranou. Pro nás je důležité, že jeho katolictví je i nadále pevné.

Vrátíme-li se však ještě zpět do doby, kdy je Durych o svém úkolu básníka i katolíka nemlčet neotřesitelně přesvědčen, může jako vodítko v často tak naivně nepokrokových postojích (pokrokářství z hloubi duše nenáviděl) sloužit jeho stanovisko k ženskému a mužskému údělu. Jestliže ženě je dána povinnost (a schopnost) rodit, potom mužovým posláním je myslet a starat se. A zatímco žena se svému úkolu nezpronevěřuje, muž Durycha hluboce zklamává. A Durych pro toto selhávání nenachází slova omluvy. (I zde pochopitelně promlouvá především Durych katolík hluboce se sklánějící před ženou žen, a bylo by k naší škodě tuto skutečnost u Durycha básníka, prozaika, ale i publicisty přehlížet.) A je-li pro něj žena téměř synonymem duchovní čistoty, pak jednou z nejvyšších hodnot vůbec je mu chudoba. Nikoli bída a nedostatek, ale chudoba jako stav vnitřní svobody. Chudoba jako duchovní bohatství, jako věrná družka ryzího umění a výjimečného nadání, ale i projev vnitřní síly a odhodlání k cestě ctnosti, mravní čistoty a nesobectví. Pokud Durychovo směřování k Absolutnu opomeneme, bude pro nás často jen vzteklým kverulantem, jehož zášť se může zdát nepochopitelná, přemrštěná i naivní. Sám se nikdy nepovažoval za publicistu, a vyjadřoval-li se k aktuálním otázkám své současnosti, byla to reakce nelhostejného člověka-umělce, jenž cítí svoji příslušnost k lidstvu, národu, společnosti, který byl přesvědčen o své spoluzodpovědnosti i povolanosti se vyjádřit. Jeví-li se jako trvale nespokojený, tedy proto, že spokojenost je podle něj projevem zahnívání.

Jaroslav Durych je především zastáncem řádu. Proto má pro něj život smysl jen v sousedství smrti. Narušování či stavění se proti vyššímu řádu (jenž není věcí člověka) je projevem časovosti. Proto také například komunismus nikdy nevnímal jako nebezpečí rozvratu mocenského, ale mravního. Komunismus je podle něj především pro ty, kteří se nedokážou smířit se svou průměrností, kteří závistně hledí na schopnosti a nadání druhých, kteří se chtějí mstít za vědomí vlastní méněcennosti. Touha po rovnosti je touhou nebýt horší. To, že se na mnohých místech s komunistickými idejemi potkává, není překvapivé, máme-li stále na paměti například jeho vnímání chudoby jakožto duchovní hodnoty. Navíc Durych velmi přísně odděluje svět idejí od světa jejich možného výkladu. Nedá se říci, že by vůči komunismu choval sympatie, jeho sympatie patřily chudým (jeho omylem bylo, že chtěl mít člověka lepším, než je, či může být). A v tom je nejhlubší příčina všech Durychových mýlek, zklamání, ale i sporů a nepochopení: kategorické směřování k Absolutnu vztahuje nejen na sebe, aniž by přitom bral v úvahu skutečné možnosti, vůli a touhu, proto má blíž k plamennému odsudku než k omluvnému pochopení.

Netaktizuje, ani není ohleduplný, ale stejně tak není nactiutrhačný, i když se tak jeho články někdy mohou jevit. Naopak proti kritice, která vychází z osobní zášti, nikoli věcných argumentů, se staví s jednoznačnou rozhodností (tak například hájil Prospera Mérimée proti výtkám Barbeye D´Aurevilly pronášeným z pozice katolíka spílajícího nevěrci, místo aby umělec činil výtky umělci, pakliže hovoří o jeho díle uměleckém). Při pozorném (a nezaujatém) čtení zjistíme, že i tam, kde je Durych velmi osobní, tyto dvě kategorie (umělec, člověk) nesměšuje, jestliže však smísení nevzniklo již na straně druhé, tj. ono jím opovrhované postavení díla uměleckého do služeb řekněme společensko-politických potřeb. V Durychovi je noblesa muže vědomého si své nadřazenosti i své podřízenosti a z tohoto svého privilegia neslevuje, i když u něj časem (jak vnímá své vlastní nedůslednosti a omyly) dochází k postupnému upozaďování vnějšího ve prospěch vnitřního.

Jaroslav Durych ctil individualismus, jehož schopností je vyvázání se z vnitřního otroctví, úcta k chudým, lhostejnost k bohatým a shovívavost k mocným. Individualismus, který nemá společenských ambicí. (Zdá-li se nám někdy jeho vlastní „vystoupení“ v rozporu, přičítejme to spíš svým nedostatkům, nikoli nedostatkům Durychovým.) Durych rozlišoval lidi svobodné a nesvobodné, pracující a zaměstnané. A smyslem lidského života je (podle něj) sloužit druhým (hovoří však o službě, nikoli služebnosti). Povinností otců je žít pro budoucnost svých dětí (v přímém i přeneseném smyslu). A pohrdal-li Durych lidmi, sebe nevyjímal. Stále však viděl světlo nebeské zářit nad propastmi pekel.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku